Pět dní uteklo jako voda. Abbolison ve spěchu zařizovala stěhování za novým životem, a že toho bylo mnoho, co bylo potřeba zařídit. Mamma byla celá bez sebe z toho, že její dcera opouští ostrov, až se více pletla pod nohy, než aby byla k užitku. May s Abbolison ji musely po dvou dnech přesvědčit o tom, že mají vše plně pod kontrolou, a odeslat ji pryč ze stěhovacího bojiště.

Abbolison svolala valnou část z armády skřítků pracujících v paláci a všem přidělila nějakou důležitou úlohu ohledně balení zavazadel. Především šatní skříň dělala všem vrásky. Marnivost její majitelky, ji solidně zaplnila, přestože byla magicky očarovaná na postupné rozšiřování se. I magie má svou kapacitu. Došlo tedy k dlouhému procesu oblékání, svlékání, zkoušení a rozhodování, které šaty se stěhují a které zůstávají. Až na několik výjimek zde zůstávaly nejslavnostnější šaty, pro které si případně nechá poslat Gigi. Abbolison nepředpokládala, že by absolvovali se Severusem nějak zvlášť závratné množství plesů, proto ji toto rozhodnutí tolik netížilo.

Největší radost měla z toho, že její Gigi se smí přestěhovat s ní do Bradavic. Alespoň jedna milá, známá duše mi bude stát po boku, při tomhle velkém dobrodružství. Severus byl samozřejmě také známou tváří, ale o tom, že bude milý, dosti pochybovala. Přestože se netajil tím, že je s výsledkem zkoušky a následném odchodu z ostrova spokojen, začal přes krátké vzkazy dávat najevo nelibost ohledně výhradního soukromí ve svých komnatách. 

Upozorňoval ji na nedostatek prostoru, na střídmost v oblékání (tomuto konkrétního vzkazu se zasmála tak od srdce, až jí tekly slzy), na zavedlé zvyklosti, jenž v hradu panují. Všechny tyto zprávy dávaly najevo pouze jediné – Severus byl v obrovském stresu z jejího nastěhování. Protože však Abbolison nehodlala žít v jiné domácnosti než její choť, musela jedině doufat, že si Severus, stejně jako ona, zvykne.

I když byla stejně jako její manžel ve stresu, a nervozita ji přepadala několikrát za den, pokaždé zvítězilo vzrušení nad všemi těmi novinkami, které se děly. Stěhovala se za Severusem do neznámého hradu v neznámé zemi s neznámými lidmi. Pro extroverta jako ona to bylo spíše jedno velké dobrodružství.

Od začátku bylo jasné, že na rozdíl od Severuse, který měl ve sklepení svůj kabinet, v bytě pracovní prostor a oddělenou laboratoř, Abbolison si bude muset zařídit kancelář jinde. Potřebovala místo na setkávání s klienty, protože se plánovala zaměřit více na Britský obchodní trh. K tomu potřebovala také zařídit mnoho náležitostí. Jedním z důležitých bodů na seznamu 'Co všechno zařídit v Anglii', bylo zapsáno hledání vhodné kanceláře, zajištění pracovního povolení v kouzelnické Británii (o které již požádala a bylo předběžně schváleno), a nalezení asistenta.

Ještě mnohem bolestivější, než loučení s rodinou, se kterou se v budoucnu mohla vídat podle libosti, bylo loučení s Morganou. Wyverna nechápala, proč je její jezdkyně tolik zkroušená. Znepokojeně mávala křídly a mlátila velkým šupinatým ocasem o zem. Štouchala do plačící Abbolison, která se jí opírala o bok a šeptala jí slova na rozloučenou. Nebylo možné, aby mohly odejít spolu. Abbolison nevěděla, jak nové místo, kam odchází, vypadá. A nemohla zaručit, že tam bude vhodné životní podmínky pro její wyvernu. Navíc by se o ní nemohla dost dobře starat, když jí v Anglii čeká tolik nového a neznámého. 

Domluvila se s Rhiannon, že na Morganu dá pozor. Morgana ji znala, takže by nemusely nastat nijak zvlášť velké potíže, přestože každá wyverna může mít pouze svou jednu jezdkyni nebo jezdce. Toho jednoho pravého, kterého si vybere. Když se siréna ovládla dostatečně na to, aby nevzlykala nahlas, objala Morganu kolem krku, políbila na tvrdé šupiny mezi oči, otočila se a bez dalšího ohlédnutí rychle utekla pryč. Morganin dunivý řev plný lítosti se za ní rozléhal celou cestu chodbou, kdy běžela pryč od své drahé wyverny.

-------------------------------------

Přenášedlo ji přeneslo na od sněhu uklizený plácek před ochrany Bradavic. Severus a Brumbál tam na ni čekali. Zatímco ředitel školy se radostně usmíval, Severus měl nasazenou svou tradiční kamennou masku. Nepřivítal ji nijak vřele, pouze stroze kývnul hlavou. Pokusila se ignorovat bodnutí u srdce z jeho reakce. Alespoň, že převzal její zavazadlo. Jediné, s kterým se přemisťovala. Zbytek věcí byl snad bezpečně uskladněn v jejich bytě. Alespoň Gigi ji o tom ujišťovala.

Cestou do hradu si povídala s rozjařeným Brumbálem, jenž jí popisoval všechny části budovy. Ukazoval na jednotlivé věže a křídla budov, zmiňoval se o zajímavostech. Dívala se na vše, co jí ukazoval, oči jí radostně zářily. Ředitel zabředl též do historie školy, až jejímu založení. Škola byla sice o pět století mladší než se začala datovat historie Pontenera, přesto příběh zakladatelů shledala Abbolison velmi zajímavým. Cítila se tolik nadšená, vzrušená vším tím novým co ji čeká.

Před vstupem do hradu se Severus, který rázoval před nimi, zastavil. Otočil se k povídajícím kouzelníkům a svým pohledem jejich rozhovor přerušil. „Omluv nás prosím, Albusi. Chci se dostat do našich komnat dříve, než skončí první vyučovací blok. Poslední co potřebujeme je potkat na chodbách všechny ty tupohlavé pošetilce, kteří by nás na naší cestě zdržovali." Abbolison to považovala za dobrý nápad. Už se nemohla dočkat, až uvidí svůj nový domov. Jejich domov! Apartmán, který bude sdílet se svým Fatum Magnus. Urychleně se proto rozloučila a zavěsila se za rámě svého Vyvoleného. Ředitel za nimi ještě dlouho mával, přestože se od něj mladý pár rychle vzdaloval. Pochvalně mlaskl a vyrazil do své kanceláře.

Severus se vydal tmavou chodbou, kterou ozařovaly pouze od sebe velmi vzdálené louče, po schodech dolů do sklepení. Cesta byla komplikovaná, stále doleva, doprava, rovně a kdo ví kam dál. Už nyní se obávala, že se tu bude velice ztrácet. Zastavili před velkým obrazem, zobrazující statného holohlavého muže s dlouhým šedým vousem. Měl na sobě šedý historický hábit protkaný zelenou nití, s vysokým límcem a opaskem. V pravé ruce třímal hůlku, levou ruku měl opřenou o horní hrušku meče. V přísné tváři se zračil úžas. Shlížel na Abbolison jako na obzvláště zajímavého brouka, který se mu usadil na rukávu.

Severus zamumlal heslo a pokynul Lise, aby vstoupila první. Prošla chodbičkou do neútulného obývacího pokoje. To co viděla, jí vyrazilo dech. S pokleslou čelistí se rozhlížela po něčem, co víc než byt připomínalo žalář.

Vše bylo v blátivě hnědo – modré kombinaci. Nábytek byl starý, zašlý a velmi se jí hnusil. Například nízký konferenční stolek před krbem vypadal jako něco, co by mohli do ohně rovnou přidat na podpal. Už už se chtěla začít smát, jaký vtípek si to pro ni připravil, když uviděla všechny ty knihy. Ke své hrůze si uvědomila, že tolik knih musel mít Severus jedině ve svém skutečném bytě. Knihovna naproti krbu pokrývala celou stěnu bytu od shora až dolů, jistě to byla Severusova chlouba. Na tu prozatím nadávat nebude, pokud chce přežít.

Jak tady může někdo žít? To se mu na tak děsném gauči špatně nesedí? Opravdu tady žije již několik let? Vždyť tu není vůbec nic osobního?! Žádné suvenýry, fotografie, obrazy, vzpomínky...Morgano, kam jsem se to dostala? Z celého bytu měla intenzívní pocit klaustrofobie.

Severus ji celou dobu nespouštěl ze zamračených očí, tvářil se upřímně škodolibě. Jako by si její nepohodlí užíval. Cítila v kostech, že se blíží jejich první velká hádka. Přeci po ní nechtěl, aby žila na takovém místě? Byla zvyklá na vysoký standard, zatímco tento byt...

„Rád tě tu provedu," téměř zapředl. Ukázal jí, kde co je, byla to velmi rychlá prohlídka. Na závěr ukázal na dvoje dveře. „Ty pravé vedou do mé ložnice a ty levé do tvé. Hrad byl natolik vstřícný, že se drží starých tradic a přistavěl nám tu pro tebe samostatnou ložnici. Sám toto uspořádání považuji za přímo báječné," ušklíbl se. Tolik si užívá mé ponížení. Baví se pohledem na to, jak trpím.

V mladé ženě to vřelo. Tolik se na dnešní den těšila, měla začít svůj život se svým novomanželem. Prošla peklem, aby tady mohla být. A ten mizera si toho nevážil! A ty zatracené oddělené ložnice! Ty byly poslední kapkou.

První hádka manželů Snapeových byla obrovská. Řvali na sebe tak nahlas, že se podlaha chvěla. Lisin magický hlas k tomu notně dopomohl. Navzájem si vyčítali osud, který je potkal. Házeli jeden na druhého špínu. Vyčítala mu jeho necitlivost, odtažitost, nechutný byt, kde jí nutí žít. Na oplátku jí nazval ubohou vyděračkou, která se rozhodla mu zničit život. Hádali se dlouho, tak strašně – strašně – strašně dlouho.

Když se dostatečně vykřičeli, skončili vyčerpaní na gauči. Každý na jedné prosezené straně. Zhluboka oddechovali, ona zadržovala slzy, on bolest hlavy. Měli mezi sebou tolik nevyřešeného. A oba byli příliš tvrdohlaví na to, aby v něčem ustoupili. Nyní však měli jiný problém. Jejich magie se k sobě natahovaly jako dva magnety, podobně jako v den, kdy se seznámili. Bylo až nepochopitelné, že se mohli tak šíleně hádat a zároveň po sobě fyzicky toužit.

Severus začínal mít v kalhotech solidní problém. Tak velký, že ho to začínalo bolet. Jí zase stačilo, že se více zhluboka nadechl, aby jí začínalo být horko. On to vzdal netypicky jako první. Ve své mysli si své jednání obhajoval tak, že jsou brzy očekáváni ve sborovně na seznámení s ostatními kolegy, a tam takhle jít prostě nemůže. Přitáhl si ji k sobě a dravě políbil. Pak už bylo těžké se od sebe oddělit. Magická jádra toužila po splynutí, stejně tak jejich těla. „Na od...oddělené ložnice zapomeň," vydechla mezi polibky, než se plně poddala dotekům svého Vyvoleného.