Velké těžké mraky, slibující příchod sněhové nadílky se nesly nad Bradavickou školou čar a kouzel. Přinášely chlad a tmu. Dolores Umbridgeová, která byla na cestě zpět do hradu, si zimomřivě přitáhla růžový kabátek blíž k tělu. Byla na inspekční hodině u toho nechutného křížence, kterého tu nechal Brumbál učit Péči o kouzelné tvory. To měl ten starý blázen místo mozku podestýlku pro sovy? Vždyť někdo takový neměl ve váženém ústavu, jako jsou Bradavice, co dělat!

Byla ve velmi špatné náladě již několik dní. Vrásky jí dělal především profesor Lektvarů. Před čtyřmi dny záhadně zmizel. Hodiny za něj musely být nahrazovány, což by nemusel být tak závažný problém, kdyby pedagogická náhrada byla adekvátní. Jenže suplované hodiny vedli učitelé, kteří měli s lektvary pramalou zkušenost. Největší korunu tomu nasazoval ředitel, který poslední hodinu s druhými ročníky Mrzimoru a Havraspáru připravoval v kotlících cukrovou vatu s příchutí malin.

Byla v ráži, jen si na toho vysokého umaštěného chlapa, co se věčně oblékal jako na pohřeb, vzpomněla. Nechá ho disciplinárně potrestat! Takové chování bylo nepřijatelné. Navíc jí nikdo o ničem neinformoval, jako by na to jako vrchní vyšetřovatelka ministerstva neměla právo! Ke svému překvapení při své cestě zpět do svého kabinetu, potkala právě toho nezodpovědného mizeru na spojovací chodbě. Pokoušel se zrovna zmizet do sklepení. Teď mu to spočítám!

„Snape! Jak jste mohl jen tak opustit školu bez jediného slova vysvětlení? To je naprosto nepřípustné! Jako hlavní vyšetřovatelka vás musím důrazně pokárat! V případě akutního odchodu musíte dát vědět..." „Řediteli," přerušil jí drze lektvarista. „V případě akutního odchodu jsem povinen informovat ředitele, což se také stalo. Co se týče mé několikadenní nepřítomnosti, pouze jsem si vybral osobní volno. V pracovní smlouvě mám jasně uvedeno, že mám za školní rok právo na sedm dní osobního placeného volna. Za celé ty roky, co zde pracuji, jsem si jej stěží vybral, proto nepovažuji za problematické, že jsem tak učinil za tak delikátních okolností, jako je vlastní svatba. V tom mne jistě chápete, paní kolegyně," naklonil se nebezpečně nad malinkou čarodějku. Převyšoval ji o dobrých dvacet centimetrů, čehož mohl s radostí využít. 

„A...ale," koktala růžová ropucha. „A koho jste si jako vzal, jestli se smím zeptat?" čmuchala nějakou lotrovinu. Nikdo, obzvláště ne někdo, jako tenhle chlap, nezmizí bez jediného slova, aby se záhadně oženil. Narovnal se do své plné výše, důstojně si založil ruce za zády. Teprve teď si všimla, že přestože na sobě měl velmi tmavý oděv, žádný kousek oblečení nebyl černý, jak bylo jeho dobrým zvykem. Vše vypadalo nově, draze. „Mám tu čest, že se mou ženou stala Abbolison de Braux, nejstarší dcera lorda de Braux, pokud se vyznáte ve francouzských kouzelnických rodech." Neupřímný úsměv dával najevo, že o této její konkrétní znalosti silně pochybuje.

Jak se ten jen opovažuje na mě takhle dívat? Jako bych byla nějaká hloupá školačka, kterou může poučovat! Chtěla svému kolegovi tolik vyčinit! Dát mu najevo, kdo je tady šéf! A on jí úplně vzal vítr z plachet. Chtěla mu pohrozit snížením platu a vyhazovem, jenže nejen že ten umaštěný mizera měl pravdu, co se pracovní smlouvy týkalo, navíc se z něj sňatkem stal, jak soudila dle jeho garderoby, velmi zámožný a v budoucnosti pravděpodobně vlivný muž. 

Už teď je kmotrem mladého Malfoye. Ne, ne...S tímhle chlapem bude lepší být zadobře, i když mě to bude stát mnoho přemáhání. Pro Korneliuse cokoliv! Vyloudila na tváři stejně hraný úsměv, jako měl on sám s tím, že ten její byl mnohem zářivější. „Pak vám gratuluji k vašemu sňatku. Kdy se k nám do Bradavic připojí vaše ctěná choť?" Téměř cítila, jak ho nepotěšilo, že mu neskočila na udici. 

„Za pár dní, stěhování je náročná záležitost, která vyžaduje čas a značné úsilí," informoval ji. „Pokud mě nyní omluvíte, musím zkontrolovat stav své učebny po několik dnech náhradní výuky. Sbohem." S těmito slovy se otočil a vyrazil dolů do sklepení. To o kontrole učebny byla první věc, kterou mu bezesporu věřila. I podle vlastního vyšetřování došla k závěru, že je Snape pedant, který si na svou učebnu nenechá sáhnout.

Přemýšlení o podivnostech, které obklopovaly lektvaristu, jí vystačilo celou cestu do kabinetu plného talířků s koťátky. O tomhle musí urychleně napsat Korneliusovi.

---------------------------

I lektvarista o Umbridgeové přemýšlel, a také ne zrovna v dobrém. Ječet na mě na chodbě, jako na nějakého školáka. Dopáleně kráčel k obraz Salazara Zmijozela. „Oh, to se podívejme, kdo se ukázal?" zeptal se ho nepříjemně obraz, jako by to snad byla Severusova chyba, že se tohle celé stalo! Už chtěl zamumlat heslo a vejít dovnitř, když si vzpomněl, že chtěl změnit heslo za nové. Především proto, aby ho zakladatel hadí koleje nechal na pokoji, ale teď k tomu měl skutečně ideální příležitost. 

Trochu se poodstoupil a zamyslel se nad vhodně zvolenými slovy. Když zvážil své rozhodnutí, ostrým pohybem zápěstí použil kouzlo pro změnu hesla. „Fata viam invenient," zaznělo z jeho úst. Salazar spokojeně pokýval hlavou. Tohle bylo heslo podle jeho gusta! Takové bude střežit rád.

V bytě se Severus zhroutil do křesla. Bylo to jen pár dní, co opustil tyto komnaty, ale zdálo se to být celá věčnost. Za tu dobu se stihl oženit. On! Celý život věřil, že jedinou ženu, kterou by byl schopný a ochotný si vzít, byla Lily. Jeho krásná a sladká Lily. Celou dobu na ostrově všechny vzpomínky na rudovlasou přítelkyni potlačoval. Nemohl si dovolit nechat se ovlivnit city k Lily, zatímco byl s Abbolison.

Teď tu ale jeho manželka nebyla, aby se mu mohla hrabat v myšlenkách a pocitech. Mohl na chvíli vydechnout a nechat se zaplavit všemi city, které měl a skrýval. Bolelo ho, že si vzal někoho jiného, než Lily. Cítil se jako zrádce. Ano, nedávalo to smysl, koneckonců ona si vzala jeho školního nepřítele, ale stejně. Měl Lily před očima, tak nádhernou ve svatebních šatech, jako by to bylo dnes. Tolik jí to ten den slušelo, což bylo vážně k vzteku, když si brala toho zmetka Pottera. Brali se ve Skotsku, na magické žíle v Aviemore, kde se nacházel kamenný kruh ještě z dob samotného Merlina. Místo bylo blízko Potter Manor, kde se měla později konat hostina a oslava.

Nebyla mu zaslána pozvánka, pouze svatební oznámení o tom, kdy se svatba bude konat. Už to byl od Lily velký krok. On sám se pak nemohl nechopit příležitosti jí ještě jednou spatřit. Bylo to nesmírně sebemrskačské, navíc pokud ho zahlédne někdo z Pobertů, na nějakou ránu určitě dojde, nicméně i za těchto podmínek se tenkrát přemístil na místo určení. Pod kouzlem neviditelnosti a z bezpečné vzdálenosti sledoval celý svatební obřad. Byla jako víla, když kráčela uličkou, v ruce kytici z lučních květin, ze kterých byl vytvořen i věneček v jejích vlasech. Byla dechberoucí. Nemohl se na ní vynadívat.

Sám si rád namlouval, že cítila jeho přítomnost a proto se přišla po obřadu zchladit do stínu právě toho stromu, kde se nacházel. Nezrušil kouzlo neviditelnosti, ale příležitost mluvit s ní využil. „Blahopřeji, Lily.", zašeptal. „Mírně s sebou trhla a otočila se směrem, kde stál. „Seve, jsi to ty?" zašeptala nazpět. „Doufám, že budeš velmi šťastná." Byl sám na sebe hrdý, jak to pěkně zvládl říct bez sarkasmu nebo zášti. Drobně se pousmála na květiny ve svých rukách. „Děkuji, moc si vážím toho, že jsi přišel," špitla. Nejraději by tu před ní padl na kolena a stejně jako už tolikrát prosit o odpuštění. 

K tomu ale nedostal příležitost. Blížil se k nim Black. „Hej, Lil! Si v pohodě?" ptal se. „Už musím jít. Hodně štěstí," řekla jako by ke stromu a odešla, aby Black Severuse nezaznamenal. Nestačil jí ani popřát to samé nazpátek. To bylo naposledy, kdy ji viděl naživu.

Tahle vzpomínka už byla i na jeho jinak pevné nervy příliš.

„Duffy...," vzdychl vysíleně. Skřítek se vedle něj okamžitě objevil, jako by jen čekal na jeho zavolání, aby se mohl ukázat. „Pan profesor Snape se vrátil! Co může Duffy pro něj udělat?" Severus zavřel oči a promnul si kořen nosu. „Dones mi sklenku whiskey s ledem, prosím," požádal skřítka. Bylo mu vmžiku vyhověno. „Tady, pane. Duffy by chtěl jenom říct, že velmi gratuluje ke sňatku, pane. Je to báječná zpráva," třepotal skřítek hlavičkou. Sklenice s alkoholem se zastavila na půlce své cesty k ústům. „To už to víš? To bylo rychlé..." Nevěděl, jestli se začít smát nebo se opít ještě víc, než doteď plánoval. 

„Duffy ví, pane. Bradavice totiž ví a přidaly druhou ložnici pro manželku pána!" Snaživě ukazoval prstem k novým dveřím, které se zjevily vedle dveří do jeho vlastní ložnice. Civěl na dvoje kompletně totožné dveře, přičemž před pár dny tam byly pouze jedny. Při bližší obhlídce pokoje zhodnotil, že se skutečně jedná o druhou ložnici. Byla zde velká manželská postel, z každé její strany jeden noční stolek. Dále v místnosti byla už jen jedna šatní skříň, ale Severus neměl nejmenší pochybnosti o tom, že jeho žena si vše zařídí k obrazu svému. Jen ji musel udržet, aby se realizovala pouze v tomto pokoji a nenarušovala jeho křehké soukromí více, než bude nutné. Na pravé stěně pokoje se nacházely dvoukřídlé dveře, o kterých věděl, kam vedou. Vzal za kliku a ocitl se ve vlastní ložnici. 

Oddělené ložnice, to je geniální. Ale Abbolison se nejspíš zblázní. Nad touto myšlenkou se škodolibě zasmál.

Fata viam invenient – Osud si cestu najde.