Dopoledne po svatební noci měli oba novomanželé velmi napilno. Zatímco Abbolison sepisovala s mamma, May a tetičkami seznamy všeho, co je potřeba před jejím odjezdem zařídit, Severus se sešel se svým tchánem, aby nafingovali umělou vzpomínku na dohodu o manželství, kterou později mohl Severus použít tváří v tvář Temnému pánovi. Přemluvit jej ke spolupráci nebylo nijak zvlášť těžké. Severus tvrdil, že potřebuje vzpomínku jako důkaz pro svého strýce, aby nevyváděl za to, že se oženil bez jeho souhlasu. Starý pán by nepochopil, jakým způsobem se Severus seznámil se svou ženou, proto nutně potřebovali tuto umělou, hranou verzi. Krycí historku, jak tomu Abbolison stále s jiskřičkami v očích říkala.

Předběžný scénář měli hotový, stačilo pouze, aby se oba drželi přesně daného plánu. Každý i drobný detail mohl vše pokazit. Přestože museli scénu v kanceláři, kde Pierre navrhoval Severusovi dohodnuté manželství opakovat třikrát, než bylo vše perfektní, nakonec byl lektvarista s konečnou podobou vzpomínky spokojen. 

V tuto chvíli měl v hlavě vzpomínku na to, jak dědic bohatého kouzelnického rodu, nabízí ruku své nejstarší dcery budoucímu dědici chudého, ale starobylého britského kouzelnického rodu. Dvě rodiny budou navždy spojeny. Severus dostane peníze, a Pierre zajistí úctyhodného a váženého manžela pro svou Abbolison. Nebylo těžké předstírat, že Pierrovy záznamy byly neúplné, takže se nedozvěděl o Severusově Smrtijedské minulosti. On to totiž skutečně nevěděl. To pouze hrálo Severusovi do karet.

Jakmile stvrdili dohodu, Severus hraně odešel z kanceláře. Zde měla vzpomínka končit. Teď ještě musel vytvořit vzpomínku na své první setkání s Abbolison. První a poslední před podepsáním předmanželské smlouvy a sňatkem. Kdyby to celé byla pravda, bylo by velmi kruté svázat dvě osoby, které se setkaly pouze dvakrát. Jenže když nad tím Severus přemýšlel, ve skutečnosti se neznali o moc déle, i když měli alespoň malou šanci na jakési seznámení. Také už se spolu milovali, takže věděli, že v tomto ohledu jsou rozhodně kompatibilní.

Neměl už toho příliš na práci, pouze chtěl dořešit detaily ohledně Abbolisona přesunu do Bradavic. Svou ženu našel v Čajovém salónku, obklopenou mnoha modrovlasými matrónami včetně své tchýně a švagrové. Očividná úleva, kterou zahlédl v její tváři, když ji požádal, zda by s ní mohl na chvíli mluvit, mu vehnala na tvář pověstný úšklebek. Lisa vystřelila ze salónu rychlostí Kulového blesku.

„Díky Morganě, už jsem si myslela, že tam strávím mládí. Co potřebuješ?" zeptala se s úsměvem. Využil její dobré nálady a při procházce zámkem se dohodli na velkém množství detailů. Především na tom, že Abbolison dorazí ode dneška za pět dní dopoledne pomocí přenášedla. Do té doby budou její skřítci v čele s Gigi, stěhovat její věci do Bradavic. Už teď bylo Severusovi úzko z představy, kolik toho jeho žena může vlastnit, a jaké změny bude v jeho komnatách chtít provádět. Zařekl se, že nedopustí žádnou přehnanou rekonstrukci. Jeho sklepní byt byl v pořádku tak, jak byl. 

Když už byli spolu sami, rovnou zajistili Severusovi vzpomínku na jejich první setkání. Přestože se Abbolison čertila, že není dostatečně vhodně ustrojená a nalíčená, Severus nakonec hádku vyhrál. Pánovi zla těžko záleželo na tom, co má jeho snoubenka na sobě a zda má na očích dostatečné množství řasenky.

Od začátku bylo jasné, že se jejich setkání musí vydařit. Severus se proto krotil v sarkastických poznámkách, dával na sobě znát, že se mu zalíbil slečnin půvab, zatímco Abbolison vyjádřila úctu k jeho vzdělání a zaujetí pro jeho zaměstnání učitele Lektvarů v Bradavicích.

Bylo to krátké, formální, přívětivé. Nic víc nešlo očekávat.

Severuse nemohlo překvapit více, když mu od staršího tlustého skřítka byl předán vzkaz o tom, že se má dostavit do Květinového salónku královny. Nevěděl, co si o tom má myslet, ale jeho žena se nezdála být tím pozváním extra překvapená. Považoval to tedy za něco, co se děje běžně a nejedná se o nijak výjimečnou záležitost. Poslední co potřeboval před svým odjezdem, byly nějaké komplikace.

Květinový salónek dostál svému jménu. Kdejaká jarní botanická zahrada by poníženě zemřela závistí nad množstvím živých květin a květinových vzorů, které se v místnosti nacházely. Královna zamíchala čaj drobnou lžičkou, než pokynula k jak jinak než květinovému křeslu, do kterého se lektvarista posadil. Neměl z toho dobrý pocit, prostředí pro něj bylo příliš přeplácané, a lety vytříbený instinkt špióna mu napovídal, že konverzace bude značně nepříjemná.

„Severusi, nyní, když jste oficiálně členem rodiny, bych vám ráda řekla několik slov. Předpokládám, že toto je má jediná příležitost, protože se pravděpodobně nebudete účastnit mnoha společenských akcí na ostrově." Nesouhlas přímo kapal z každého jednotlivého slova. Severus se diplomaticky rozhodl, že ticho může být také vykládáno jako souhlas, tak neřekl nic. I kdyby se jí snažil mazat med kolem pusy, nemohlo to vyjít. Lež by poznala v první vteřině.

„Jako hlava našeho rodu, vždy dávám dárek novému členu rodiny. Doufám, že jsem pro vás zvolila správně." Severus žádný dárek nechtěl, bylo to jako být obdarován samotným Luciferem. Ať to tak zprvu vypadalo, dary nikdy nebyly zadarmo. Švihnutím hůlky k nim připlula rulička pergamenu, ovázána stříbrnou stužkou. Před Severusem se rozvinul draze vypadající papír, na jehož konci se skvělo několik pečetí. Poznával především jednu, tu nejdůležitější. Zprvu podezřívavě, později ohromeně pročítal to, co bylo pro každého lektvaristu zlatým grálem. 

Bylo to potvrzení, že Severus splnil všechny podmínky pro členství v Mezinárodním lektvaristickém cechu. Podmínky nebyly příliš složité. Žadatel musel být mistrem lektvarů nejméně deset let, musel publikovat několik odborných článků ve vážených lektvaristických časopisech, také musel přijít s alespoň jedním významným výzkumem a na závěr musel složit kauci za členství. 

Všechny podmínky byl do dnešního dne Severus schopen splnit, až na tu směšně vysokou kauci. Neměl šanci se k takové částce, jakou požadovali, dostat. Jeho výzkum nebyl finančně výnosný, přestože byl účinný, protože se věnoval oblastem, které příliš nevynášely. Lykantropie například byla všeobecným problémem, ale vlkodlaci byli chudá skupina obyvatelstva. Na nich neměl nikdo šanci vydělat, pokud nechtěl do vlkodlačího lektvaru používat nekvalitní a slabě působící přísady. K tomu by se Severus nikdy nesnížil.

„Věřím, že jsem se vám trefila do vkusu?" zeptala se královna samolibě. Dobře věděla, jak významné to pro Severuse bylo. Být v cechu, znamenalo dostat se mezi elitu. Tohle jeho kariéru vystřelí do výšin. Opatrně přikývl. Nechtěl jí dát to zadostiučinění, že ho naprosto dostala. Svá slova si musel promyslet. „Děkuji, vážím si vašeho štědrého daru," zvolil nakonec.

Královna se usmívala jako někdo, kdo zná všechna tajemství, ale nechce se o ně prozatím podělit.„Abbolison při zkoušce prokázala velkou loajalitu ke své rodině, to byste měl mít na paměti. Věřím, že i vy ke své nové rodině projevíte stejnou oddanost, a nenecháte nic z toho, co jste se na tomto ostrově za těch pár dní dozvěděl, uniknout do...řekněme, nepovolaných rukou." Očima sklouzla na levé předloktí černovlasého muže. 

Zadrhl se mu dech v hrdle. Věděla to? Celou dobu to věděla? A nechala mě, abych si Abbolison vzal? „Budu obzvláště diskrétní, madam," vypravil ze sebe.

Královna vypadala nadmíru pobaveně nad jeho nervozitou. „Kdyby zkouška nedopadla tak, jak dopadla, nikdy bych jí nedovolala, aby si vás vzala. Vypověděla bych vás z ostrova. Trápila by se chuděra, to jistě, ale nakonec by pochopila, co je správné. Jenže má báječná vnučka testem prošla. K vašemu velkému štěstí. Proto budu PROZATÍM ignorovat vaše...politické smýšlení, a přijmu vás jako bych přijala každého jiného Vyvoleného." Tvářila se sice shovívavě, ale její oči byly pichlavé. Od začátku nepředpokládala, že Abbolison zkoušku složí, tohle jí udělalo čáru přes rozpočet. 

"Řeknu vám to, co ode mě bez výjimky dozví každý Fatum Magnus, žijící se svou sirénou mimo ostrov. Zapamatujte si: V případě, že je domov sirény napaden, přijde jí její rodina na pomoc. Je to jediný moment, kdy zasahujeme silou, ne diplomatickou cestou. Jenže domov není místo, kde siréna žije, ale místo, kde leží její srdce." Severus měl nutkání si hůlkou vyjmout vzpomínku na právě proběhlý okamžik, aby ji mohl později v myslánce prozkoumat. Chtěl najít každičký skrytý význam. Měl z toho pocit, že Albusův plán má stále velké trhliny. Ale v čem? Na delší rozbor slov nebyl čas. Královna jej ihned poté propustila a zanechala ve vnitřním zmatku.

O několik hodin později stál Severus před lodí, která jej měla konečně odvézt z tohoto podivného místa. Nemohl se dočkat. Podvědomě se natáčel směrem k můstku, po kterém se měl na kocábku dostat. Velké srdceryvné loučení se nekonalo. Jenom naprostý ignorant by si nevšiml, že Severus nemá rád veřejné projevy citů. A Abbolison nechtěla, aby se cítil nepříjemně. Neměla v plánu jej líbat, pouze obtočila ruce kolem jeho krku a hlavu si skryla v záhybu mezi krkem a ramenem. Severus na okamžik ztuhl, ale benevolentně obtočil ruce kolem jejího pasu, než o tři údery srdce později poodstoupil, čímž jejich kontakt ukončil.

„Vřele doporučuji, aby ses do Bradavic přestěhovala s menším množstvím věcí, než máš zajisté v plánu. Náš byt není dostatečně připraven na veškerou tvou...garderobu," pravil. Zasmála se. 

„Nemusíš mít strach. Mám v plánu přestěhovat se do cizí země pouze s malým uzlíčkem, jako žebračka." V očích se mu mihlo pobavení. „Pak vskutku nemusím mít žádné obavy." Políbil ji formálně na ruku, kývnutím se rozloučils přihlížející tchýní, tchánem a švagrovou, než rázným krokem vyšel po dřevěném můstku do lodi, nechávajíc Pontenero za sebou.