Obvykle nechávám pouze na vás, zda si pustíte hudbu, kterou přikládám ke svým kapitolám, dnes udělám výjimku. Pokud k tomu budete mít příležitost, prosím, pusťte si skladbu k této kapitole. Star Sky mě totiž inspirovala k napsání celého příběhu Hlasu Osudu. Uslyšíte v ní Abbolison, sirény i okamžik, kdy dojde k obřadu Splynutí duší...Je v tom všechno. Doufám, že se vám bude líbit, tak jako mně.

Čtyři slavnostně odění kouzelníci kráčeli chodbou paláce. Severus v úzce střiženém hábitu v modré barvě Pontenera, který zdůrazňoval jeho širší ramena a úzký pas, šel vepředu vedle Farida, který měl na sobě slavnostní vojenskou uniformu. Voják je vedl spletitými uličkami na místo, kde dojde ke kouzelnické svatbě. Té oficiální, jejíž dokumenty budou zaslány na Ministerstvo kouzel v Británii a uloženy v archivu Pontenera. Večer se pak měl konat tradiční svatební obřad sirén – Splynutí duší. Znělo to naprosto děsivě, a naneštěstí tomuto rituálu přikládali zde na ostrově výrazně větší význam, než byl nějaký obyčejný, nudný civilní svatební obřad.

Farid se zastavil před nepříliš výraznými dveřmi, kde by nikdo slavnostní sál neočekával. Severus se domníval, že svatba proběhne ve slavnostní síni, kde se poprvé setkal s Abbolison, nicméně se mýlil.

Čekalo ho hned několik překvapení. Došli do překvapivě malého sálku, který byl prakticky prázdný. Obočí vystřelilo téměř k vlasům, rozhlížel se kolem dokola, jenže nikdo nový se zázrakem nezjevil, ani když zamrkal. Ano, nedávají svatebním slibům takový význam, ale kde je celá famílie? Kde jsou všichni ti lidé, co nás posledních několik dní nenechali vydechnout? Kde jsou sakra všichni ti chlapi, se kterými jsem včera pil?? Sál byl prakticky prázdný. Žádná velká výzdoba, ani množství květin, židle pro hosty, natož nějací živí hosté.

Dalším šokem bylo, že tam Abbolison už byla. Pouze spolu s Rhiannon a rodiči čekala před dlouhým, květinami obloženým stolem, za kterým stála sama královna. Dokonce ani budoucí švagrová se neukázala. Neproběhlo ani slavnostní procházení uličkou za zvuků tesklivé hudby, kterého se obával. Došel tedy ke své snoubence, která se na něj usmála, a poté co obhlédla jeho hábit, na něj pochvalně mrkla. Velice, opravdu velice jí to slušelo. Nebyl mnich, aby nedokázal ocenit krásu ženy. Křivky jí obepínaly úzké šaty ve střihu mořské panny. Šaty byly bílé, z kouzelné látky, s drobnými modrými kvítky, které se zhruba v půlce stehen objevovaly, padaly směrem k zemi, a u lemu šatů mizely.

Třetím překvapením byla rychlost obřadu. Severus měl pocit, jako by se ani nestačil pořádně nadechnout, a už odříkával předem daný slib, který mu předříkávala královna Tamiana. Obočí měl tak stažené k sobě, že už pravděpodobně vytvořilo nerozpojitelnou linku. Nebyl to právě šťastný výraz brzkého novomanžela, ale v tuto chvíli se to dalo považovat za projev nervozity. Svíral Lisinu ruku v dlani, zatímco se soustředil na přesné vyřčení slov.

„Opakujte po mě: Já, Severus Tobias Snape, si beru tebe, Abbolison Pontenerská, dobrovolně a při plném vědomí, za přítomnosti svědků, za manželku." Severus opakoval. Abbolison měla přivřené oči, jeho hlas se jí vsakoval do mozku, jako nějaký druh drogy. „Slibuji, že dnešním dnem spojíme naše těla, majetky, duše i magie. Slibuji, že ti zachovám úctu a věrnost, dokud nás Bohové nepovolají k sobě." Po těchto slovech jí na prsteníček levé ruky navlékl prsten z bílého tuhého materiálu připomínající kámen.

Nyní přišla řada na ní, aby přeříkala po královně svatební slib, který se však od toho jeho mírně lišil. „Já, Abbolison Pontenerská, si beru tebe, Severusi Tobiasi Snape, dobrovolně a při plném vědomí, za přítomnosti svědků, za manžela. Slibuji, že dnešním dnem spojíme naše těla, majetky, duše i magie. Slibuji, že ti zachovám úctu a ochráním tě před újmou, dokud nás Bohové nepovolají k sobě." Než stihl zauvažovat nad tím, jak by ho asi tak mohla před čímkoliv ochránit, navlékla mu na prsteníček levé ruky prsten.

Nebyl zvyklý nosit jakékoliv šperky, takže se prsten zdál být ještě těžší, než ve skutečnosti byl. Nebo to také mohlo být váhou definitivnosti v tomto prostém tradičním gestu. Několikrát pomocí palce levé ruky obtočil nepříjemný kroužek kolem prstu.

Nevnímal slova požehnání od královny.

Ignoroval Pierra a Albuse, kteří svázali jejich ruce bílou stužkou.

Nezaznamenal Lupina a Rhiannon, jak zapalují svíčky, aby jejich manželství bylo plné vášně, která vzplane a už nikdy nepohasne.

Nesledoval královnu, jak nad magickou smlouvou pronáší inkantaci, která zpečetí jejich osud.

V hlavě mu létaly myšlenky jedna přes druhou, nedařilo se mu je utřídit. 

Svatba...ženatý...prsten...manželka...slib...prsten...ženatý...manželství...navždy...prsten

„Můžete se políbit!" zvolala královna do jeho malého šílenství. Škubnul s sebou tak prudce, že téměř roztrhl nějaký divný kus látky, který jej poutal za ruce k Abbolison. Kdy tohle sakra stihli?? Jeho teď už nejspíš manželka k němu přistoupila a opřela jejich spojené ruce o jeho hruď. Naklonila se víc k němu, ale místo aby jej políbila, se nahla k jeho uchu, kam tiše zašeptala: „Všechno je v pořádku. Přesně tak, jak jsi říkal." Její hlas ho uklidnil. Jistě použila svou magii, ale pro teď jí za to byl téměř vděčný. Všechna ta slova, která mu zatemňovala mysl a vířila v jeho sále vědomí, se pomalu zastavovala, uklidňovala a jakoby padala k zemi, kde se rozplynula.

Mrkla na něj, než přitiskla lákavé nadýchané polštářky úst na jeho rty. Hebce se třeli o sobě, než se za dva údery srdce rozpojili.

„Skvěle!" začala tleskat Sereena. Ostatní se k ní ze zdvořilosti přidali. Poté je Rhiannon s Remusem konečně rozvázali. Konečně máme tuhle frašku za sebou. Co za další mozek otupující ponížení sis pro mě Merline dnes přichystal? Jako by své myšlenky řekl nahlas, bylo mu hned odpovězeno. „Teď se přesuneme ven, na louku kvůli Splynutí duší. Ničeho se neobávej, jen zůstaň celou dobu stát na značce, kterou ti Farid ukáže, ano?" promluvila na něj Abbolison.

Prosím? Copak my tam nejdeme společně? Než mohl tyto otázky vyslovit nahlas, objal jej Farid svým mohutným stiskem kolem ramen a vedl ho pryč ze sálu. Měl takovou sílu stisku, že chvílemi Severuse prakticky poponášel, zatímco vyřvával gratulace a obdivoval půvab nevěsty. Začátek jeho monologu vůbec nevnímal.

„....samozřejmost. Rhiannon ten den také zářila, byla jako živý anděl. Sexy, rozkošný anděl! Ale to se nevyrovnalo tomu, co všechny nosí na obřad Splynutí duší, v tom je úplně jiná magie, fakt. Seš borec, žes tam nad ní neslintal, udržel sis fazónu. Moc důstojný, opravdu. I když...," mlel dál. 

U Merlinových vousů, tak moc užvaněného chlapa svět ještě neviděl. Možná tak maximálně Lockharta, ten se taky rád poslouchal. Ale i když chtěl o Faridovi smýšlet špatně a srovnávat jej s bývalým blonďatým učitelem Obrany proti černé magii, nakonec si to rozmyslel. Upřímnost, s jakou ho Farid přijal mezi své parťáky byla svým způsobem téměř...milá. Severus zažil ve svém životě jen velice málo přátelského zájmu o svou osobu, za kterou by se neskrývaly postranní úmysly, jak využít jeho lektvaristických schopností nebo znalostí o černé magii. Severus se cestou ven rozhodl, že jej prozatím neprokleje, i když ho svrběly prsty nebezpečně blízko hůlky.

Kruhová louka, na kterou je Farid dovedl (Lupin s Albusem je totiž celou dobu následovali), byla po obvodu vyzdobena květinami, svíčkami a malými průhlednými kouličkami vypouštějící do vzduchu drobné jiskry. Louka se rozkládala v rámci palácových zahrad, takže zdi zámku byly na dohled. Slunce zapadalo, do jeho úplného zmizení zbývalo pouhých pár minut. Kromě svíček louku osvětlovaly lampiony ze světle modrého (jak jinak?) papíru. Vznášely se ve vzduchu ve výšce asi čtyř metrů, jako hejno přerostlých světlušek. Prostranství bylo magicky ochráněno, protože nejen, že tráva nebyla vyprahlá, ale stále zelená, ale ani zde nebyla lezavá prosincová zima.

Tak tady všichni jsou. Skutečně je vůbec nezajímal civilní sňatek, ale pouze rituál.

Za pomyslnou čárou, jenž tvořily ozdoby, stáli snad všichni, kteří na tomto ostrově žili. Stovky a stovky mužů, žen, dětí stály okolo a klaněly se mu, když kolem nich procházel. Ti všichni se klaněli jemu! Smrtijedovi, vrahovi, trapiteli. Jejich nevědomost je chránila od kruté pravdy o tom, komu věnují svou úctu. Kdyby tak věděli...neklaněli by se.

Nebylo to poprvé, kdy v duchu zpochybňoval úděl Osudu, o kterém od začátku slýchal. Nyní to udělal znovu, zatímco stál mezi téměř nábožensky oddanými ovcemi, které následovaly hloupé povídačky o něčem vyšším, než byla lidská mysl. Ne, Severus nevěřil na Bohy, ani na Osud. Věřil jen na lidskou mysl a lidské činy. Jak můžou všichni slepě věřit tomu, že se mají dva lidé vzít jen proto, že se jim navzájem líbí jejich hlasy? To je šílené! Jako by si měli vzít prvního člověka, jenž má podle nich úhledné písmo, pěkně ostříhané vlasy nebo něco podobně absurdního.

Nejspíš by se rozčiloval až do soudného dne, kdyby mu Farid neukázal na bílý kříž vyznačený na zemi. Byla to značka, o které Abbolison mluvila. Nacházela se asi v půlce poloměru kruhové louky, takže se před ním rozkládalo dost prostoru, zatímco poměrně blízko za zády mu stáli svatební hosté. Nasucho polkl a postavil se na svou značku čelem k zámku. Maročan se zazubil. „Teď to přijde, kamaráde. Od tebe se toho moc neočekává, všechno odpracuje Abbolison. Jen jí...věř. Nech se vést. A teď mi dej hábit," instruoval.

Ač nerad, Severus předal modrý hábit vojákovi, takže nyní stál pouze v lakovkách, tmavě modrých kalhotách a bílé košili. Připadal si příliš odhalený, ačkoliv to byla hloupost. Farid ho naposled poplácal po zádech a odešel. V podobném stylu se pak rozloučil i Lupin s Albusem. Zanechali Severuse s jeho nervozitou samotného na louce, a odešli se zařadit mezi další hosty, stojící po vnějším obvodu kruhu.

Na zahájení nemusel čekat dlouho. Nejprve začala hrát hudba. Vycházela odnikud, prostupovala volným prostorem. Nebyly vidět žádné očarované hudební nástroje, který by ten líbivý zvuk vyluzovaly.

Když uviděl svou ženu, jak se plavným krokem přibližuje směrem k němu, srdce se mu zastavilo. Pokud v šatech na svatbě byla nádherná, nyní byla nadpozemská. Sama o sobě nebyla žádnou oslnivou kráskou, ale uměla perfektně vytvářit dojem, že jí je. Nesla se k němu v šatech lehkých jako dech. Možná byla skutečně oděna pouze do husté mlhy. Látka šatů byla světloulince šedá, vlnila se a měnila okolo křivek jejího těla, nebyly na ní žádné ozdoby, což bylo velmi neobvyklé na to, že to měla na sobě právě jeho marnivá žena. Byla bosá. Působila jako víla, která vyběhla ven pod září luny.

Když začala zpívat, měl co dělat, aby nepadl na kolena. Tuto sílu už jednou zažil. V přijímacím sále, kde jej poprvé oblouznila. Tohle byla magie, kvůli které se dříve námořníci vrhali za svými sirénami do oceánu.

Zpívala anglicky. Čekal spíš nějaký starodávný jazyk, nebo vílí řeč, proto jej překvapilo, že textu rozumí. Na začátku jej vítala pod noční oblohou, vítala poslední paprsky slunce, než zmizí za obzor. Její pohyby připomínaly něco mezi baletem a scénickým tancem. Poprvé se jej dotkla, když zpívala o tom, že zná jeho jméno a přitiskla svou pravou ruku na jeho hruď, kde se mu srdce pokoušelo vyskočit ven z těla. Poté přitiskla dlaně k jeho obličeji, zatímco zpívala o tom, že zná jeho tvář. Cítil se přijatý. Začínalo mu být jedno, kolik lidí na ně civí, nebyli vůbec důležití. Hlavně, že tu byla ona.

Odstoupila od něj a hlas začínal nabírat na intenzitě. Při prvních slovech třetí sloky, kdy se v textu mluvilo o tom, co pro ni má v budoucnu všechno vykonat za skutky, se jak na povel po obvodu louky zjevilo asi šedesát modrovlasých žen. Byly oblečené podobně jako Abbolison, jen barva šatů byla spíše do béžova a mlha se jim vlnila i kolem paží, jako rukávy. Zpívaly sborově, zatímco tančily po kruhu. Měly perfektní synchronizaci. Když dozpívaly svou sloku, poklekly a počkaly, až Abbolison vyzpívá svůj part. Dotek na jeho hrudi a tváři se opakoval, než od něj poodstoupila a tančila stejnou choreografii plnou otoček a skoků, jako její družky.

Snažil se soustředit na text, ale ten jako by mu unikal. Jakmile jej zaslechl, nedokázal jej udržet v mysli, protože jej hned odvál vítr. Po chvíli své snažení vzdal a raději se díval na svou dámu, jak plavně tančí, přestože to byly podle jeho mínění fyzicky velmi náročné pohyby. Nevypadala jako někdo, kdo by pravidelně cvičil.

Hudba změnila rytmus, když sirény dotančily opět na svou pozici v kruhu, ze které na začátku vycházely. Tóny byly naléhavé, popoháněly k činům, duněly a naváděly, přestože lektvarista nevěděl k čemu. Nemohl se sám dostat z transu, do kterého jej magie hlasu uvrhla.

Když k němu Abbolison napotřetí přistoupila, věděl s jistotou, že teď se stane ta nejzásadnější část rituálu. Doteď probíhaly pouze přípravy na to, co se mělo stát.

Dotkla se své hrudi a jako by z hloubi těla vytáhla bíle zářící kouli světla. Byla tak akorát velká do její dlaně. Jiskřila, až oči přecházely. Nestihl se na kouli více zaměřit, protože levou ruku mu přitiskla k jeho vlastní hrudi, a opakovala to samé i u něj. Cítil, jako by mu chtěla vyrvat jeho už tak dosti splašené srdce z těla. Byla to tupá, táhlá bolest, která však trvala pouze chvíli. V Abbolisině levé ruce se zhmotnila obdobná magická koule. Nyní už věděl, co to jeho žena drží v ruce, byla to jeho vlastní magie. Svítila tak oslnivým světlem, až musel přivřít oči. 

Poodstoupila o krok od něj a roztočila do prostoru mezi nimi zářivé magické koule proti sobě. Zadržela dech, stejně jako Severus. Zbytek přihlížejících na tom byl obdobně. Magie se k sobě začaly přibližovat, točily se čím dál tím rychleji, kroužily okolo sebe, zatímco k sobě mířily, až se pohltily navzájem. V okamžiku, kdy došlo ke spojení, se Abbolison natáhla, uchopila ho za ruce a zatímco udělala jeden krok dopředu, strhla ho na sebe k polibku. Koule magie, která byla mezi jejich těly, je oba ve stejný okamžik prostoupila.

Byl to ohromný pocit. Magie se mu vracela do žil. Bylo to, jako pozřít nejúčinnější Životabudič, jako nechat se naplnit vlastním patronem, jako shořet v obětí fénixe. Každá buňka jeho těla přijímala návaly navrátivší magie. Byla tak známá a zároveň nová, maličko jiná. Cítil změny díky Lisině kouzelné moci. Byl s ní spojený, a nejen proto, že za celou dobu, kdy prožíval tyto fantastické pocity, se jejich rty nerozpojily.

Měl pocit, že to trvalo velmi dlouho, než se museli oddělit, aby nabrali dech, přestože muselo jít jen o pár vteřin. Abbolison se jej stále držela, zardělá, nádherná. Usmívala se tím největším úsměvem, jaký kdy u kohokoliv viděl. Oči jí jiskřily. Hudba stále hrála. „Povedlo se to," sdělila mu euforicky, než se od něj odtáhla a poskočila směrem dozadu, aby se připojila k znovu odstartovanému reji sirén. Tančily radostně po louce ve složitém tanci, který vyjadřoval jediné – obrovské štěstí.

Severus se cítil, jako by požil nějakou extrémně účinnou mudlovskou drogu. Málokdy v životě cítil skutečné štěstí. Ale pokud by měl takový pocit popsat, bylo by to právě to, co nyní prožíval. Něco, co mu dodávalo pocity lehkosti v duši a jeho tělu neuvěřitelnou sílu. Srdce mu bušilo, krev klokotala v žilách tak hlasitě, že ji téměř sám slyšel, jeho magie se natahovala směrem k jeho manželce. Ano, teď už chápal, jak bylo myšleno spojení sirény a Fatum Magnus. On a ona, byli nyní svým způsobem jeden. Navždy. Nejzvláštnější na tom bylo však to, že mu ta myšlenka, která jej při jejich první svatbě mučila, mu nyní nepřišla nijak zvlášť špatná.

--------------

Zbytek večera byl už téměř v mlze. Věděl, že se od své ženy téměř ani na chvíli neoddělil. Stále svíral její malou ruku ve své, poslouchal její hlas, stejně jako ona ten jeho. Mluvili chvílemi jen proto, že si užívali tohoto zvláštního pocitu, než zcela vyprchá. 

Ten večer jim na oslavě gratuloval snad celý ostrov. Muži i ženy s modrými vlasy i vlasy jiných barev. A pak tu byli hosté, kteří se od ostatních mírně odlišovali. Nepatřili do rodiny, zato je všechny spojoval společný znak – drobné černé tetování ve tvaru šikmo přeškrtnutého kruhu, kdy v jedné polovině byla vytetována kapka v druhé tři svislé čárky. Všechna tetování byla umístěna vpravo na klíční kosti, spíše blíž ke krku než k rameni. Tito hosté byli na svá tetování náležitě pyšní a vystavovali je ostatním na odiv.

„Co je to za tetování?" zeptal se ze zvědavosti. Zmateně se rozhlédla, aby zjistila, o čem mluví. Když si nenápadně poklepal na klíční kost, tvář se jí projasnila poznáním. „Ach jistě, to je znak ochrany. Mají jej naši nejbližší rodinní přátelé. Především se dávají jako výraz vděku, když dotyčný kouzelník nebo čarodějka jde za kmotra či kmotru Pontenerskému dítěti. Je naší povinností chránit lidi s touto značkou." Severus by si rád býval prohlédl jedno z těch tetování blíže, ale už takhle příliš zíral na cizí krky, nechtěl být nezdvořilý. Navíc nastal čas pro hostinu. Doteď ani nevnímal, jak je hladový, ale vůně připraveného jídla probudila jeho doteď tichý žaludek. Polévka Minestrone ještě nikdy nechutnala tak lahodně.

Do Lisiny komnaty se dostali až pozdě v noci. Museli si s každým potřást rukou, poděkovat za podporu a finanční příspěvek do začátku, který jim většina starších sezdaných párů poslala na jejich nový společný bankovní účet. Největší dar dostali od Abbolisoniných rodičů - dům ve švýcarské Ženevě. Ano, správně, další dům na seznam, tentokrát však jejich společný. Podle krátkého popisu nemovitosti, který dostali ke kupní smlouvě, se jednalo o dvoupatrovou budovu ve čtvrti Rond-point-de-rive, nacházející se mezi katedrálou svatého Pierra a parku Jardin Anglais. 

Severus byl v Ženevě dvakrát, konala se tam totiž každoroční konference Mezinárodního cechu lektvaristů. Neměl tu čest být členem, ale jednou se tam dostal jako asistent svého mistra lektvarů, u kterého byl v učení, a podruhé byl pozván před devíti lety jako jeden z řečníků, aby prezentoval výsledky svého výzkumu ohledně Vlkodlačího lektvaru. Ani v jednom případě neměl čas si prohlédnout město, nyní to vypadalo, že bude mít příležitost.

Vyčerpaně padli do postele, byl to předlouhý den. Leželi každý na své straně, čelem k sobě. „Na co myslíš?" zeptala se zastřeně Abbolison. Myslel na hodně věcí. Na jejich dva svatební obřady, na oslavu, na to, co bude, až budou oba žít v Bradavicích. Nakonec ale zvolil jinou odpověď. „Na to, jak neskutečně jsi dnes vypadala při obřadu Spojení duší." Nebyl typ muže, který by skládal komplimenty, tohle se ale zdálo být vhodné. Každý ženich by měl pochválit své nevěstě její vzhled. 

Vděčně se usmála a posunula se tak, aby ho mohla políbit na rty. Polibek byl pomalý, procítěný. Jedno vedlo k druhému. O svatební noci se poprvé skutečně milovali. Zkoumali svá těla, hledali, co se partnerovi líbí, objevovali se navzájem. Spát šli, až když slunce vysílalo své první paprsky zpoza obzoru.

Toto byla nejdelší a nejkomplikovanější kapitola, kterou jsem zatím napsala. Děkuji všem, kteří mě podporují svými komentáři ahvězdičkami. Moc si toho vážím, a nakopává mě to k dalšímu psaní.