Existovalo mnoho otravných zvuků, které ničily studentům v Bradavicích jejich životy. Mňoukání paní Norrisové, smích Protivy, zvuk padajících kamenů na počítadle, když byly odečteny body. Nic se však nevyrovnalo odpornému syčivému zvuku padajícího písku v přesýpacích hodinách, které měla na stole profesorka obrany proti černé magii. 

Harry se bezděčně otřásl. Písek v hodinách padal mučivě pomalu a navíc tak hlasitě! Musela na to používat nějaké kouzlo! Zešílím z toho! Odporný zvuk prostupoval učebnu, hodiny dávaly najevo, kolik času bude ještě trvat toto utrpení. 

Dnes měli za úkol vypisovat si z učebnice poznámky. Zase. Harry opatrně zvedl hlavu a rozhlédl se po třídě. Všichni vypadali stejně znuděně, zmijozelští se blížili více tiché rezignaci, zatímco nebelvírští byli spíše otrávení. Draco Malfoy si podpíral levou rukou bradu a vypadal, že ho každým okamžikem pravděpodobně přemůže spánek. Podle prudkého pohybu, který Harry náhle zaznamenal koutkem oka, usoudil, že Rona po jeho pravici již přemohl. 

Tenhle školní rok byl ohledně Obrany zatím nejhorší. Ta baba už dokonce překonala i Lockharta, a ten nastavil příčku naprosté ztráty času hodně vysoko. Ropucha ji ale nechala daleko za sebou. Seděla si teď ve svém růžovém křesílku, popíjela čaj z růžového šálku a růžově se usmívala od katedry. Zkoumala každý jednotlivý nádech všech svých studentů. Především jednoho konkrétního studenta. V okamžiku, kdy si dovolil se odvrátit od svého spolužáka v lavici a odfrknout si při otáčení stránky v učebnici, nastala její chvíle. Teď se mohla pobavit. 

„Pane Pottere, je snad něco v nepořádku? S vaší učebnicí například?" zašvitořila svým dětským hláskem. 

Harry se nechtěl nechat nachytat, dnes ne. Cítil se příliš unavený z noci, kdy měl děsivou noční můru a nechtěl dnes trávit večer na školním trestu. „Nic, madam." hlesl a svezl se na své lavici trochu níž. 

„Vskutku? Zdálo se mi, že se nějak příliš zajímáte o dění ve třídě. Nezdá se vám nefér se flákat, zatímco vaši spolužáci tak pilně pracují?" zkrabatila čelo, jako by ji skutečně ranilo, že se Harry vůbec nesnaží. 

„Já se neflákám." odporoval zbytečně. 

„Ale jistěže ano, vždyť máte popsanou sotva čtvrt stopy pergamenu. Zatímco například tady slečna Parkinsonová už má téměř celou polovinu." Na důkaz vytrhla pergamen Pansy z ruky. Její pergamen byl popsán asi tolik jako Harryho, přesto se škodolibě culila. Profesorka zamávala uzmutým pergamenem ve vzduchu. „Vidíte všichni? Takto má vypadat dobře odvedená práce v hodině. Deset bodů pro Zmijozel!" zvolala. „ A vy pane Pottere, byste si měl vzít ze své spolužačky příklad. Slečna Parkinsonová by vás jistě jednu nebo dvě věci mohla naučit." Zvonivě se zasmála a vrátila Pansy její pergamen. 

„Ta určitě." zašeptal Harry. A to bohužel stačilo. 

„Školní trest pane Pottere! Se mnou, dnes večer, za vaše posmívání spolužačce," zaječela Ropucha. A klidný večer zmizel v nenávratnu.

O několik hodin později se Harry vlekl směrem k nebelvírské věži. Třel si rukávem svou poraněnou ruku, kde dnes opět vryl slova do vlastní kůže. Chtěla po něm stále stejnou větu. Nezáleželo na tom, za co dostal trest, vždy to bylo to stejné. Energie z mladíka v průběhu trestu skoro úplně vyprchala. Před trestem se ani nepokoušel příliš navečeřet, ze zkušenosti již věděl, že se mu stejně udělá na nic od žaludku z pomyšlení, že sám sebe mučí a jí to prochází. Po několika prvních trestech strávil notně času v umývárnách, kde se loučil se svou večeří nad toaletní mísou. Bolest, ponížení a snad i nějaký jed z magicky očarovaného pera udělali své.

Byl už jen pár metrů od portrétu Buclaté dámy, když se zpoza sloupu vynořila postava a zastoupila mu cestu. Harry s sebou v úleku trhnul a o krok ustoupil, ale stejně tak rychle se uklidnil, když na něj zpod půlměsícových brýlí shlédly dvě pomněnkové oči ředitele. „P...Promiňte, pane, lekl jsem se." zahlaholil a snažil se rychle uklidnit. Ředitel se na něj díval trochu pátravě. Chlapec byl beze sporu rozrušený. To, že přicházel ke své koleji tak pozdě a zároveň se netvářil provinile, znamenalo jediné – vracel se ze školního trestu. 

„Hádám, že jsi byl opět na školním trestu u profesorky Umbridgeové, nemám pravdu, Harry?" zeptal se, přestože odpověď znal. Harry neúmyslně schoval ruce v dlouhých rukávech školního hábitu. V hlavě mu křičel hlas Hermiony, aby řekl řediteli pravdu o tom, jak přesně probíhají jeho tresty. Tím by ale ona měla navrch! Vyhrála by! Rychle spojil své ruce za zády. 

„Ano, pane," odpověděl krátce. 

Ředitel pokýval hlavou a vyčaroval kolem nich kouzlo soukromí. To Harryho překvapilo. Neočekával, že by je někdo odposlouchával v prázdné chodbě tak pozdě večer, ale ředitel se zdál být z nějakého důvodu opatrný. „Nepřišel jsem za tebou kvůli tvému trestu, Harry. Mám na tebe žádost, ve jménu Řádu." Tak proto to kouzlo. „V blízké době očekávám, že mi bude umožněna audience u vysoce vážené osoby. Snažím se získat pro nás výhodné spojence. Rozumíš mi, Harry?" Ten kývl na odpověď, že zatím stíhá směr konverzace. „Byl bych velmi rád, kdyby ses ke mně a několika dalším členům Řádu na tuto audienci připojil. Nebudu skrývat fakt, že tvá přítomnost by mohla být přesvědčivým argumentem, který by mohl napomoci, aby se z jednatelů stali naši spojenci. Byl bych ti skutečně zavázán," usmál se ředitel. 

Mise! Konečně se budu moct zúčastnit něčeho důležitého. Získat spojence! Harry horlivě přikyvoval. „Samozřejmě, pane! Pokud to pomůže, pojedu s vámi," sliboval. 

„Velmi dobře, můj chlapče. Brzy ti předám informace, které chci, aby sis před naším odchodem prostudoval. Také ti do dlaně zakouzlím signální znamení. V okamžiku, kdy vzplane, musíš se okamžitě dostavit do mé kanceláře, rozumíš mi? Bez odkladu." Naléhavost v hlase se nedala přeslechnout. Harry měl najednou pocit, že se děje něco zásadního, co mu naprosto uniká, ale na čem velmi záleží. 

Ředitel vypadal tak vážně, když tu stál na studené, tiché chodbě a ozařoval ho oheň z kamenných sloupů rozestavěných v pravidelných intervalech u zdi. Pryč byla jeho dědečkovská póza. Tady, v tuto chvíli, stál proti němu kouzelník, který nesl na svých ramenou celou tíhu lidstva. Kouzelnický svět byl napadán monstrem. Lord Voldemort o sobě dával i se svými Smrtijedy vědět. Zatím natolik nenápadně, aby za strůjce zločinů mohlo Ministerstvo označovat „nekalé živly" nebo dokonce všechno připsat nebohému Siriusovi, který byl na útěku a neměl se jak bránit. 

„Samozřejmě, pane! Přijdu ať se děje, co se děje." Snažil se, aby dal maximálně najevo, že se s ním může počítat. Ředitel se zdál být potěšen. 

„Velmi dobře. Nastav tedy svou pravou dlaň ke mně, prosím." požádal a zamumlal nad Harryho rukou krátkou inkantaci. Na mladíkově dlani se na okamžik objevil malinký, zářivě zlatý obrázek fénixe. Roztáhl křídla a zmizel. „Toto signální znamení používají všichni členi Řádu. Tvé bude reagovat pouze v případě, že budu potřebovat, abys dorazil v záležitosti, o které jsme hovořili. Spoléhám na tebe. A teď už tě nebudu nadále zdržovat, jistě na tebe čekají tvoji přátelé," povzbudivě stiskl rameno mladšího kouzelníka. Ten právě ohromeně zíral na svou dlaň a tajil dech. Celý se klepal radostí, že se konečně dostane k něčemu užitečnému v boji proti Voldemortovi. 

„Děkuji, pane! Dobrou noc, pane." Upřel své zářivé zelené oči na ředitele a vyrazil ke vchodu do své koleje. Před několika minutami by nevěřil, že mu něco může tolik zlepšit náladu po trestu s Ropuchou, ale tahle novinka přebila naprosto vše. Rychle zamumlal heslo, aby co nejdříve mohl říct svým přátelům, co se stalo. Nemohl už vidět, že starší kouzelník hned neodešel.

Brumbál se mlčky díval za svým studentem. Neusmíval se. Něco v něm se právě lámalo při pohledu na důvěru, jakou mu naivní chlapec vložil do rukou. Oh Harry, kdybys jen věděl. To, co se chystám udělat, je neodpustitelné. Jste ještě tolik mladí. A přesto nevidím jinou možnost, musíme zvýšit naše šance. Povzdechl si a vydal se směrem ke koleji Havraspáru, kde jej čekal obdobný rozhovor.