V Londýně byla toho večera velká průtrž mračen. Odplavila tu trošku sněhu, která se zuby nehty snažila přežít na ulicích velkoměsta. Tlusté provazce vody padající z nebes téměř zabránily hnědo-bílému střapatému sýčkovi doručit obálku s veledůležitým dopisem. Nakonec se však houževnatému stvoření podařilo dosednout na parapet správného bytu v činžovním domě v městské čtvrti East End na severním břehu řeky Temže, kde bydleli převážně mudlové, kteří měli sotva z ruky do úst.

Sovička zobákem zaťukala do skla, aby na sebe upozornila. Když jí bylo otevřeno, vletěla dovnitř na jídelní sůl, kde se oklepala, jako by byla pes, aby dostala vodu ze svého peří. Bylo jedině dobře, že obálka psaní byla zakouzlena proti různorodému počasí.

Remus Lupin převzal od sovy dopis, než ji poctil několika sovými pochoutkami a miskou s vodou, aby se osvěžila. Nevěděl, čí sova mu zamokřila stůl, nepoznával ji.

Pečeť s modrým voskem na zadní straně obálky mu příliš nenapověděla. Po otevření dopisu a přečtení obsahu se pak nestačil divit. Význam pečlivě volených slov a zaobalených náznaků mu došel okamžitě, přestože o něm odesílatel pochyboval. Severus Snape ze všech lidí na světě prosil jeho - JEHO – aby byl jeho svědkem na svatbě. Byly zde instrukce kdy a kam se má v případě souhlasu s touto výjimečnou pozicí dostavit, oděn do slavnostního hábitu.

S dopisem v ruce se sesunul do prosezeného gauče. Nemohl si dovolit pořídit nový nábytek. Měl teď sice po delší době stabilní práci, ale obava z toho, že o ni může kdykoliv přijít, mu nedovolila žádné rozhazování. Rozhodně ne za majetky, které se daly pouze složitě přesouvat z jednoho podnájmu do druhého. V tomto bytě byl už deset měsíců, přesto ho stále nijak zvlášť nevybavil. Měl to nejnutnější, případně to, co ho donutila dokoupit Dora, protože například odmítala jíst všechna jídla na gauči. Kvůli ní tedy do kuchyně koupil malý stůl a dvě židle.

Přemýšlel nad tím, co donutilo Severuse, aby si vybral zrovna jeho? Určitě chtěl někoho z Řádu. Někoho, kdo ví o tom, do jaké šlamastyky se dostal. Proč ale nepožádal Albuse? To se na něj tolik zlobí? Dávalo to smysl. Kdyby si některá ze sirén vybrala jeho, nikdy by to řediteli neodpustil. Nejen proto, že byl již zadaný a přišel by o úžasnou lásku, kterou s Dorou sdíleli, ale obecně vzato to byl od Brumbála obrovský podraz.

V hlouby duše ho velmi potěšilo, že jej Severus požádal o tak osobní věc. Byl to důkaz, že všechna ta léta, kdy spolu mluvili při předávání Vlkodlačího lektvaru, nepřišly nazmar. Remus se celé roky snažil odčinit krutý žert, který na Severuse nastražili James se Siriusem. Sám doteď nepochopil, jak to mohli udělat. Přátelství Pobertů tím tenkrát získalo první velkou trhlinu.

Severus se ho od toho incidentu bál až k smrti. Přestože to velmi dobře skrýval, měl strach usazený v očích, kdykoliv s ním mluvil. Neměl mu to za zlé. Lidé se ho kvůli jeho malému chlupatému problému báli obecně, a to se jim na rozdíl od Severuse nikdy nepokusil ukousnout hlavu.

On sám si tu nehodu velmi vyčítal, přestože za ni nemohl. Od studií v Bradavicích pak podvědomě toužil po Severusově odpuštění. Fakt, že Severus svůj strach a odpor k jeho lykantropii překonal a chtěl ho mít po svém boku, až se bude ženit, byl důkazem, že se lidé skutečně dokáží změnit. Remus byl v tomto ohledu romantik. Věřil v lidskou dobrotu jako nějaký naivní Mrzimor.

Rozhodl se rychle. Sebral ze svého kufru psací pomůcky, napsal překotně stručnou odpověď a poslal ji po stále vyčkávající sovičce zpět. Bylo pravděpodobné, že sova dorazí později, než se on sám dostane na ostrov, ale považoval psanou odpověď za slušnost. Obzvláště, protože šlo o tak důležitou záležitost. Pouze jedna věc ještě musela být řádně promyšlena. Jak jen vysvětlí Siriusovi, že šel „Srabusovi" za svědka, aniž by sídlo na Grimmauldově náměstí lehlo popelem?

--------------

I druhý dopis se bezpečně dostal ke svému adresátovi. Rozložitý puštík se dobýval ke svému cíli dlouho. Ze všech sil vytrvale kloval do okenní tabulky, aby na sebe upozornil. Venku už byla tma a lezivo, jistě se těšil na odpočinek v místním sovinci, než se vydá zpět domů, ať už s odpovědí nebo bez ní.

Konečně se okno otevřelo, takže našedlá sovička mohla vlétnout dovnitř. Starý čaroděj převzal pomalu dopis, za který ani nepoděkoval. Sova jej nakonec silně klovla do prstu, aby dala najevo, že za svou námahu očekává soví dobrůtku jako odměnu. Až po tomto agresivním ataku jí bylo vyhověno.

Ředitel Bradavic shlížel s pozvednutým obočím na modrou barvu pečetícího vosku. Jeho barvu i vtisknutý znak poznával. Byla to první věc, která dokázala starého muže zaujmout natolik, aby se dostal ze své tíživé letargie. Již druhým dnem byl jako tělo bez duše. Jindy veselý mužík plný entuziasmu, byl nyní zdeptaný. Ale dopis mu vlil do žil opět alespoň trochu energie. Nedočkavě obálku roztrhl, s perořízkem se neobtěžoval. Pročítal si zas a znovu slova napsaná na pergamenu úhledným doleva nakloněným drobným písmem, které by poznal kdekoliv.

Měl takovou radost, že vyskočil ze svého křesla, než začal přecházet po své kanceláři. Dopis měl pro něj stejné účinky jako lektvar Felix Felicis. Bylo to jeho papírové štěstí! Byl tak rozradostněný, že se rozhodl pro dnešní den již přesunout do svých soukromých komnat, kde se mu spřádaly pavučinky plánů nejlépe. Zamumlal tedy heslo na obraz Fawkese, který si nechal před nějakou dobou zhotovit. Malba zachycovala magického tvora v jeho vrcholné formě. Zlatavá pírka kolem očí a na bříšku se leskla, zatímco zbytek těla pokrytý rudými pírky téměř plál. Došel do svého soukromého obývacího pokoje, která byla takovou luxusnější verzí nebelvírské společenské místnosti.

V geniální mysli dlouhověkého mága se začaly odvíjet nové směry, kudy by se mohly jeho plány ubírat. Zapojil své logické a taktické myšlení, snažil se vzít do úvahy vše, co nyní věděl. Možná, že ještě nebylo vše ztraceno? Bude moci se Severusem mluvit ještě před svatbou. Bude tedy čas zjistit, zda vůbec ke svatebnímu obřadu dojít musí, a zda je skutečně nutné, aby pak případní novomanželé zůstali na ostrově Pontenero až do konce jejich dní. Neměl v povaze házet hůlku do žita. Sám nevěděl, co to s ním poslední dva dny vlastně bylo, sám sebe nepoznával. Teď když měl díky psaní ve svých rukou alespoň malou kapku naděje v duši, mohl se opět vzchopit. V duchu už si vybíral, který ze svých extra barevných hábitů si na Pontenero obleče.

-------------------------

Draco Malfoy propaloval jídelní stůl Bradavického pedagogického sboru pohledem baziliška. Své šedé oči, jenž zdědil po otci, upínal na jedno konkrétní místo, jednu konkrétní židli. Nikdo na ní neseděl, což byla právě ta záhada. Jeho kmotr vynechal již páté jídlo za poslední dva dny. Od včerejšího dopoledne ho nikdo neviděl.

Nebylo to poprvé, kdy Severus náhle zmizel. V minulosti se párkrát opozdil kvůli volání Vy-víte-koho, ať už proto, že se setkání protáhlo, nebo protože se musel ze setkání vyléčit. Jenže nikdy před tím neukončil vyučování předčasně, načež pak na dva dny zmizel neznámo kam. Čtvrté ročníky Mrzimoru a Nebelvíru samozřejmě o podivném chování profesora lektvarů na jejich náhle ukončené hodině mluvily s každým, kdo byl ochotný jim naslouchat.

Škola byla plná nejrůznějších konspiračních teorií o tom, co se s obávaným profesorem stalo. Všichni se shodli na tom, že jeho odchod se udál za podivných okolností. I Zmijozelská kolej začala nenápadně shánět informace z různých zdrojů. Nejvíc ze všech čmuchala růžová ropucha.

Dracovi se od srdce hnusila. Podlézala mu, seč mohla, stejně jako jiným spolužákům s ve společnosti vysoce postavenými rodiči. A takových bylo nejvíc právě v koleji hada.

Neměl starost o profesora Snapea. Měl starost o svého kmotra Severuse. Tohle se mu nepodobá, něco se jistě mu jistě muselo stát, ale co? Otec se o ničem ve svém posledním dopise nezmiňoval, a žádný nový urgentní neposlal. 

Severus nenechal nikde žádný vzkaz, ředitel nic veřejně nevyhlásil. Pouze se v rámci Bradavické šuškandy začínalo proslýchat, že si profesor lektvarů vzal na několik dní osobní neplacené volno. O důvodech předčasné dovolené před svátky taktéž vznikaly všechny možné teorie a vymyšlené historky, které jsou jisto jistě zaručené. Potřeboval něco průkaznějšího. Chtěl být informován důvěryhodným zdrojem informací, nepotřeboval nesmyslné drby. A přesně takového člověka znal. Nejspíš ho to vyjde draho, ale pokud někdo něco ví, nebo může zjistit, je to on.

Odsunul od sebe zbytek pečeně se zelenými fazolkami, přehodil nohy přes dřevěnou lavici a vydal se ven z Velké síně směrem dolů do podzemí. Několikrát zahnul, než vešel do jedné z méně používaných chodeb, o které věděl, že jí ten, koho potřeboval, projde. Znal zvyky většiny svých spolužáků. Hlídal si, že za ním nikdo nejde, než zapadl do nenápadného výklenku, kde dříve stálo jedno z hradních brnění. To bylo přesunuto na vyčištění do pracovního kamrlíku školníka Filche po posledním fórku dvojčat Weasleyových, odkud ještě nebylo navráceno. Pravděpodobně čeká, až jej vyčistí za trest nějaký nebohý student.

Musel čekat na svůj vkus poměrně dlouho, než se jeho zamýšlená oběť dostavila. Mladík procházel směrem ke společenské místnosti, nevěda, že na něj zmijozelský princ netrpělivě čeká. Byl chycen za hábit a vtažen do výklenku, kde mu byla okamžitě přitlačena dlaň přes ústa, aby nemohl křičet.

Draco ho nedržel nijak silně, nechtěl se začít prát. Bones byl o rok starší a výrazně vyšší. V pěstním souboji by blonďatý aristokrat neměl šanci. Byl si toho velmi dobře vědom, proto se od překvapeného spolužáka lehce odtáhl a dal si ukazováček ruky před ústa ve vše vyjadřujícím gestu. Bones povytáhl obočí, ale zůstal zticha, i když mu Draco sundal dlaň ze rtů.

„Potřebuji s tebou mluvit," začal Draco. Nenápadně se podíval do chodby, jestli jsou stále sami, než zajistil kouzlem větší soukromí. 

„Asi se ani nemusím ptát o čem," nadhodil vyšší Zmijozel. 

„Víš něco?" zeptal se Draco s nadějí. Patrik Bones byl velmi schopný ve shánění kvalitních informací. Měl přehled, dobré pozorovací schopnosti, kontakty a na Zmijozela působil důvěryhodně. Občas se mu tedy povedlo, vmísit se do konverzace i s jinými studenty z dalších kolejí. Mrzimorští ho brali mezi sebe ze všech nejvíc, díky jeho mladší sestře Susan, která chodila do stejného ročníku jako Draco.

„Ne," odfrkl si Patrik, přičemž si založil ruce na prsou, aby si udržel alespoň nějaký osobní prostor. „A i kdybych něco věděl, proč bych to říkal tobě?" 

Draco ještě trochu víc poodstoupil. Potřeboval mít informátora na své straně. „Je to velmi důležité. Pokud by ses snad něco v budoucnu dozvěděl, velice bych ocenil, pokud by ses o to se mnou podělil. Nezůstal bych ti v této záležitosti nic dlužen. Nic není zadarmo," ušklíbl se. Peníze vyřešily vždy prakticky všechno. A samozřejmě pomáhalo i dobré jméno.

Ani jedno však Patrika nijak neohromilo. Peníze měl také, i když ne tak ohromné bohatství jako Malfoy. A Dracovo jméno ho spíše znechucovalo. Nikdy ale nebylo špatné, udržet si konexe. Zatvářil se proto, jako by o nabídce mladšího kluka uvažoval. „Hmm... Snad bych se mohl tu a tam pozeptat," navrhnul. Tohle mu hrálo do karet. V Bradavicích bylo momentálně jen několik málo lidí, kteří přesně věděli, kde se profesor Snape nachází, ale nikdo by nikdy tuto informaci nevypustil do světa. On koneckonců také ne. Ale byl Zmijozel a to by v tom byl čert, aby z toho nevytřískal nějakou výhodu.

Draco se na návnadu chytil. Vykouzlil na tváři svůj úchvatný úsměv. „To by bylo skvělé. Kolik za to chceš?" 

Patrik zavrtěl hlavou. „Nechci tvoje peníze. Chci to mít u tebe. Službičku za službičku. Až budu něco potřebovat já, vyjdeš mi vstříc," navrhnul.

Tady Draco zpozorněl. Nikdy nebylo dobré, zůstat někomu dlužen. Obzvláště ne nespecifikovanou hodnotu přání. Jenomže Patrik se vyznal. A touha zjistit cokoliv o Severusovi byla velká. Našpulil nespokojeně rty, než pokrčil rameny. „Dobrá tedy. Máš to u mě. Jak rychle stihneš rozhodit sítě?"

„No... Myslím, že zítra po večeři se tu budeme moci sejít. Řeknu ti, co za tu dobu zjistím. Profesor Snape nemohl jen tak zmizet z povrchu zemského," řekl naoko velmi přemýšlivě. Draco stvrdil dohodu potřesením ruky a hlasitě proneseným souhlasem, což bylo magicky závazné. Poté obhlédl chodbu, a když neviděl nikoho přicházet, opustil výklenek jako první.

Patrik Bones se zády opřel o chladnou kamennou zeď. V hlavě si skládal, co přesně Dracovi zítra řekne. Musely to být relevantní informace, které by zároveň nijak nevyzradily podstatu mise Fénixova Řádu. Když to shrnul, věděl, že může říct Dracovi toto: Profesor Snape odešel z hradu velmi narychlo kvůli skutečně důležité osobní záležitosti. Kolegové nevědí více, ředitel Brumbál není sdílný. Pan profesor se podle všeho ještě nějakou dobu neukáže, protože profesorka McGonagallová si dnes postěžovala, že suplovat vyučovací hodiny takhle před Vánoci je velmi otravné, protože pozornost studentů je výrazně snížena. Zaslechl také profesorku Hoochovou, že takhle rychle muži mizí jen, když jde o ženu. 

Nebylo to mnoho, co mohl použít, ale dost na to, aby Dracovi něco předal, čímž si toho Smrtijedského parchanta zavázal malým dluhem. A tak se také stalo.