Zhroucená ležela na chladné zemi, nad svou mladší sestřičkou, která polkla protijed. Nedokázala se podívat za sebe na mrtvé tělo snoubence. Nebylo tak těžké odhadnout čas. Už muselo být po všem. Nikdy se na ni znovu nepodívá s jiskrami v očích, nikdy na ni nepromluví svým omamným hlasem. Nebudou mít žádnou společnou budoucnost mimo ostrov.

Nevnímala, jak se tělo její sestry pomalu, ale jistě mění do pouhé figuríny. 

Byla ve svém vlastním světě, který prostupovala všudypřítomná, duši drtící bolest. „Už je konec. Zkouška skončila v okamžiku, kdy sis zvolila. Už je po všem," říkala její matka. Držela ji jednou rukou kolem ramen, druhou kolem pasu a snažila se ji odtrhnout od neživého panáka, jenž její dcera svírala v náručí. Stisk však měla příliš silný. 

Nedokázala ji vytáhnout z kruhu, který kolem sebe vytvořila při vypuštění magické energie. Podlaha sálu byla zničená, propadlá o několik centimetrů. Drahé parkety byly pryč, zmizely do neznáma. O dva metry dál ležela druhá figurína představující původně Severuse. Abbolison se vzpouzela, bojovala s matkou, prala se. Domnívala se, že jí chtějí May vzít. Bolestivě praštila mamma do žeber loktem, když se bránila. Teprve až Mdloby na tebe od královny Tamiany poslaly Lisu tam, kde nic netíží.

Probudila se o několik hodin později v neznámé místnosti. V pokoji byla tma, až na jednu zažehnutou pochodeň. Šedá kamenná zeď a nedostatek nábytku dávali dohromady dojem strohé studenosti. 

Když si vzpomněla na to, co se stalo, jen tak tak se stihla naklonit přes okraj postele, než se vyzvracela na zem. Dávila se dlouho. Žaludek se jí stále obracel, až už  v něm nebylo nic, co by mohlo ven. Hřbetem ruky si otřela ústa, obličej položila na matraci, kdyby náhodou musela zvracet znovu. Po tvářích jí tekly slzy, nejen kvůli fyzické reakci, ale především kvůli tomu, co udělala. Slaná voda zanechávala na kůži lepivé cestičky. 

Dveře se pootevřely, nějaká postava stála na prahu a kontrolovala, jestli Abbolison spí. Když si všimla nepořádku na zemi, mávnutím hůlky uklidila a vyrazila k posteli, na kterém se skrývalo zubožené klubíčko neštěstí. „Abby," zašeptala mamma, když se posadila na kraj postele a začala svou starší dceru hladit po zádech. 

„Běž pryč," zaskřehotala přes popraskané rty mladší dívka. „Nedotýkej se mě." 

Matka její prosbu ignorovala. Dokonce si svou malou vyčerpanou trosku přitáhla do náruče a šeptala slova útěchy. „Oba jsou v pořádku, zlatíčko. Už se nemusíš ničeho bát. Severus je venku s ostatními muži, spolu s Faridem zašli do nálevny ochutnat naši pontenerskou medovinu. Je naprosto živý a zdravý. Celé to bylo jen kouzlo iluze." 

Houpala Abbolison v náručí tak, jak to dělávala, když byla ještě úplně malá. „Tys to nevěděla." 

Sereena věděla, o čem mluví. „Ne, já to netušila. Bylo to příšerné. Vidět tam tebe a May..." Musela si dát chvíli, aby se v klidu nadechla. „Moje starší sestra Camarie tenkrát, když jsme byly ve vašem věku, zůstala na ostrově a já odešla, takže Zkouška za nás neproběhla," kroutila hlavou. Teprve nyní byla vděčná za to, že Cam tuhle hrůzu nepodstoupila. 

„Tvého otce jsem potkala ve Francii, to víš. Také víš, že jsme se na Pontenero vrátili, až když ti byly tři roky. To už jsem měla tebe a Emmetta, a dozvěděla se, že čekám May. Camarie mezitím také porodila holčičku, takže jsem mohla zpět. Ale roky odloučení byly kruté. Pro Mayaru by to bylo velmi těžké, opustit ostrov. Ale to teď nemusí, protože jsi moje statečná holčička."

„Prošla jsem? Ale jak?" Nedávalo to smysl, celá ta zkouška byla jedno velké bláznovství. Kdo by chtěl opustit ostrov, když důvod odchodu zemřel? 

„Cílem Zkoušky je zjistit, kde leží tvé srdce a tvá loajalita. Zda patří ostrovu, tak jak každé srdce sirény patřit má nebo jsi zaslepená svou láskou. Pokud bys zvolila Severuse, musela bys zůstat, protože tvá loajalita vůči koruně by byla slabá. Musela bys zůstat pod dozorem." Pokoj padl do nepříjemného ticha, jak obě zpracovávaly předešlé události.

„Nemůžu si ho vzít," prolomila ticho Abbolison. Cítila se pošpiněná. Před pár hodinami zadupala do země to krásné, co se začalo utvářet mezi ní a jejím snoubencem. Nechala ho zemřít. Obětovala ho, aby její sestřička mohla žít. Pro ni to nebyla iluze. 

„Samozřejmě, že si ho vezmeš! Dnes se vyspíš, dopoledne projdeš oficialitami chrámu. A zítra večer při západu slunce spojíte vaše magie v jednu," zatřepala hlavou matka, jako by jiná varianta ani nepřicházela v úvahu. „Už jsi zašla tak daleko! A on neví, co se při Zkoušce dělo, nikdy to nezjistí." 

„Jenž já to vííím!" Slzy si opět našly cestu slznými kanálky ven, přestože se jen před chvilkou zdálo, že již žádné nezbývají. „Za-zabila jsem ho. Nedokázala jsem si ho vybrat, když ho skoro neznááám. Bylo t-to, jako bych tam nechala umírat část se-ebe. Jenže May..." 

Matka vytáhla z kapsy lahvičku s tmavě modrou tekutinou. „Vypij to Abbolison. Je to Bezesný spánek, to ti pomůže. Zítra je velký den, musíš být silná, holčičko moje." I přes protesty byla matka neoblomná. Poté, co Abbolison vypila obsah lahvičky, musela se hodnou chvíli snažit ovládat, aby zaplašila vzpomínku na dva jiné lidi pijící z podobných lahviček. Naštěstí lektvar začal brzy působit a nebylo nutné dál přemýšlet. „Děkuji, že sis vybrala Mayaru. Děkuji z celého srdce," šeptala mamma. Naposledy pohladila vlasy své dcery a odešla z pokoje pryč. Byla ještě jedna věc, kterou musela vyřešit, než také ulehne ke spánku.

----------------------

Přestože by se to pokusil zapírat i pod Veritasérem, neměl Severus tak špatný večer, jak očekával. Někteří vybraní manželé Lisininých sestřenic se rozhodli, že mu zpříjemní čekání na konec Zkoušky, a ukážou mu pár zákoutí paláce a města. Vyzvedli ho před sálem, kam odešla Abbolison a všichni ho začali poplácávat po zádech, bratrsky pošťuchovat do ramen a zas a znovu mu třást rukou v pozdravu. Jeden přes druhého mu hlásili svá jména, která s radostí okamžitě zapomněl. Snažil se nahlas protestovat, využil veškeré autority, kterou v sobě našel, leč marně. Slova mu byla k ničemu, když se všichni překřikovali. A byla jich výrazná přesila na to, aby uvažoval o zbabělém úprku. Oni by ho našli. 

Celé to vedl Farid, kterého Severus poznal předešlého dne před audiencí. Ohromný voják ho držel jednou rukou kolem ramen a vesele mu ukazoval, kde co v paláci je. Ta tam byla tvrdá maska ze včerejška. „Moje Rhiannon je dobrou kamarádkou tvé Abbolison, takže se budeme nejspíš často vídat. Tak se musíme jak se patří seznámit," halekal tak nahlas, až se skleněné tabulky v oknech třásly. „A co to znamená, chlapi?" 

„Medovinu!" odpověděli mu všichni sborově. 

Severus se alespoň pokusil ještě jednou protestovat. Argumentoval, že by měl čekat na Abbolison, až dokončí Zkoušku. Že mu na tom záleží a je důležité, aby tam byl. Neposlouchali ho. Nemůžu odtud odejít, tady se rozhoduje o celém mém životě, zatraceně! 

Cestou k bráně začal vyhrožovat, ale nebylo mu to nic platné. Jich bylo dvacetkrát tolik a on nemohl zmínit svou temnou Smrtijedskou minulost. Pro ně byl hubený lektvarista, který je příliš upjatý, takže se logicky musel trochu uvolnit.

„Ber to jako rozlučku se svobodou!" Zasmál se o chvíli později Farid v místní nálevně a plácl ho po zádech tak silně, až Severus trochu zlatavé tekutiny vdechl nosem. Pokus dostat alkohol pryč z nosních dutin kašlem a smrkáním do kapesníku, vyvolal všeobecné veselí. Ukázalo se, že jeho společenská neobratnost je zde považována za zábavnou. Každý do jednoho ho ujistil, že teď patří mezi ně, takže se nemusí ostýchat.

Seznámil se ten večer s mnoha muži. Vyprávěli mu o svých manželkách sirénách, které potkali všude možně po světě při nejrůznějších příležitostech. Někteří se stejně jako on seznámili na královské audienci. Asi v polovině večera si naproti Severusovi přisedl vysoký, hubený blonďák s brýlemi. Bylo mu asi jako Severusovi, a na rozdíl od ostatních také tolik neholdoval alkoholu, přestože v ruce třímal obligátní pohár s medovinou, bez kterého nesměl u stolu nikdo sedět.

„Mé jméno je Kristian," usmál se přívětivě. Jeho přízvuk zněl odněkud ze severských států. „Jsem manžel Abbolisininy sestřenice Celesty," dodal. 

Severus pozvedl obočí a velmi nesnapeovsky se uchechtl. To snad není možné, Casanova osobně! „Vskutku? Tak to mě velice těší," ušklíbl se. Nebýt těch několika medovin, co mu nalili, nikdy by se k takovému žertování s cizí osobou neuchýlil. 

Blonďák si naproti němu hraně mučednicky povzdechl a protočil oči, než se zasmál. „Ach, zdá se, že se drby šíří rychleji, než jsem si myslel. Je jasné, že už jsi zaslechl o mém seznámení s mou drahou ženou." 

Nebyl důvod zapírat. „Něco jsem možná slyšel," přiznal lektvarista stále s úšklebkem, než mu Farid dolil další rundu do poháru.

Jak zábava postupovala, Severus začal pociťovat účinky alkoholu v krvi. Přesto byl ještě natolik při smyslech, aby při pohledu na hodiny na zdi poznal, že Zkouška už musí být dávno hotová. Loktem šťouchl do Farida, který spolu se třemi dalšími muži zpíval pirátskou opileckou píseň. „Musím za Abbolison," zachraptěl.

Místo odpovědi mu byl přistrčen další pohárek medoviny. Začal se proto nešikovně zvedat z lavice, aby mohl odejít, dokud se sám drží na nohou. Pár jeho mladších společníků už pospávalo na, pod i vedle stolů. Hnědovlasá hospodská nevypadala, že by pro ni tato oslava byla nějak výjimečná a nad spícími hosty se nepohoršovala. Spíš se tvářila dost znuděně. Únik se nezdařil, Farid ho strhnul zpět na lavici. „Až skončí, tak za tebou přijdou. Nemůžeš s tím nic dělat, teď jí nepomůžeš." Hlas měl méně opilý, než by po tolika medovinách šlo očekávat. Díval se na Severuse s pochopením. 

„Rhiannon také požádala o Zkoušku?" zeptal se. 

Farid zavrtěl hlavou v nesouhlasu. „Neee, ona to nechtěla. Tvrdila, že je to příliš strašné. A ostrov miluje. Zpočátku mě to děsně žralo, chtěl jsem zůstat v Maroku. Ale kdybych si měl vybrat mezi svou zemí a Rhiannon, stejně by vyhrála ona, tak nebylo co řešit. Dělám tu velitele stráží. Vlastně jsem si hodností prakticky polepšil, jen ta armádka je taková menší." Bublavě se zasmál vlastnímu vtipu a pak si hlasitě říhnul. 

Nad takovým chováním musel Severus protočit oči. Účastnil se již několika pitek. I Smrtijedi občas pořádali pijácké večírky, ale většinou byly na úrovni. Zpočátku. Pak se zábava pokaždé zvrhla do příšerných obludností, zahrnující většinou bezbranné mudlovské ženy, jejichž konec nebýval pěkný. Tady to vypadalo maximálně na spánek na dřevěné lavici. Poslední noc svobody mohla dopadnout i hůř.

Dveře do hospody se otevřely a vpustily na chvíli trochu blahodárného vzduchu. S nakrčeným nosem vešla Abbolisinina matka. Severus jí, tak rychle jak jen byl schopen, vyrazil naproti. „Dobře. Ráda vidím, že vás ještě úplně neodrovnali. Můžete jít na chvíli se mnou ven?" vybídla ho. Ani na okamžik se nerozvažoval, otevřel své tchýni dveře a následoval ji ven. Nepříjemně foukalo, lezavý vítr se zabodával do těla, ale byl dobrým pomocníkem na vystřízlivění. 

„Jak dopadla Zkouška? Je Abbolison v pořádku?" ptal se okamžitě. O jeho osudu bylo rozhodnuto, čekal na verdikt. 

Modrovlasá žena, tak moc podobná Abbolison, naklonila hlavu na stranu a pátravě se na něj zahleděla. Tohle byl její budoucí zeť. Osudová láska její dcery, kvůli kterému právě podstoupila všechnu tu hrůzu. „Abbolison Zkoušku úspěšně složila."

Obrovská tíha spadla ze Severusových ramenou. Odlehčeně si oddechl a na chvíli zdvihl pohled k nebi plnému zářících hvězd, jako by děkoval vyšší moci za přízeň. „Nicméně to, zda bude Lisa v pořádku, se ukáže až časem. Prošla velmi krutým zážitkem. Divila bych se, kdyby ji to nějakým způsobem nepoznamenalo." Chtěl se zeptat, co to přesně znamená, ale nedostalo se mu prostoru. 

Sereena Pontenerská k němu přistoupila a ačkoliv byl vyšší než ona, měl pocit, jako kdyby na něj shlížela svrchu. „Měl byste za to, co pro vás udělala, po zbytek vašich dní líbat zem, po které Abbolison kráčí," zasyčela. Použila dost magie na to, aby Severusovi přeběhl mráz po zádech. Jeho budoucí tchyně mu nevyhrožovala, ona mu oznamovala, jaké poměry budou od dnešního dne panovat. Zmohl se na několik zamrkání, které by se snad dalo považovat s trochou dobré vůle za souhlas. 

Madam dobrou vůli projevila. Odstoupila od Severuse a s o něco smířlivějším výrazem se zahleděla na hospodu za lektvaristovými zády. „Nepřežeňte to. Zítra je váš velký den." S pokývnutím se otočila a vyrazila směrem k zámku.

Vítr dál profukoval tenký plášť a odnášel špatné pocity pryč. Zvládla to. Dostala nás z ostrova, můžeme odjet. Nedokázal ani popsat ulehčení, jaké cítil. Nemohl nechat Albuse a Řád, aby pokračovali bez něj. Znal svou pozici v blížící se válce a také musel splnit slib, který dal památce Lily. Že se postará o jejího syna. 

Děkuji Abbolison, doufám, že jsi v pořádku. Poděkování na dálku bylo to jediné, co teď mohl udělat. Neděkoval často, tohle pro něj bylo vcelku nové. Ještě se nerozhodl, jestli těmi slovy poctí i Lisiny uši, až ji zítra uvidí. Otočil se zpět k nálevně a bez valného nadšení se vrátil dovnitř. Stejně by Abbolisoniny komnaty sám nenašel, tak co?