To, že královna schválila žádost o Zkoušku, se dozvěděli přes dopis, který jim donesla Gigi. Skrývali se zrovna vkleče za zahradním altánem, než prošli kolem vytrvale se rozhlížející stráže. Dívali se společně na drahý kus těžkého pergamenu se znakem Pontenera. Napsaná odpověď se v ten okamžik zdála být velmi definitivní.

Abbolison se už chtěla vydat směrem zpět k paláci, když ji Severus chytil za ruku. Překvapeně se na něj ohlédla. Vypadal sám překvapeně nad vlastní spontánností. Více se narovnal, aby zakryl neklid. „Ehm.... Pouze bych rád řekl, že jsem téměř uchvácen tvým nečekaně pozitivním přístupem k záležitosti Zkoušky. Přesto se nemohu nezeptat – proč jsi změnila názor? Ještě včera večer jsi nevypadal příliš přesvědčeně. Co se změnilo?" Její nečekané rozhodnutí ho mátlo. Byl samozřejmě rád, že se k tomuto kroku odvážila, měl v plánu ji tom plně podpořit, ale načasování bylo až podezřelé.

Prohlížela si jejich stále spojené ruce. Jeho dlaň příjemně hřála. Měl dlouhé, úzké prsty, jejichž bříška byla otlačená od každodenní práce s přísadami a pomůckami do lektvarů. „Pamatuješ si na dnešní dopoledne, když jsme vzlétali na Morganiných zádech?" zeptala se.

Změna tématu byla náhlá a nedávala žádný smysl, nicméně jí vyhověl. „Ano...?"

„Někdy se musíš rozeběhnout a skočit ze srázu, abys mohl vzlétnout," usmála se zasněně. Dál na nic nečekala, a vyrazila rychlým krokem k zámku. Jeho ruku přitom ze své nepouštěla. Byl by raději, kdyby svou odpověď více specifikovala, ale museli si pospíšit. Měli jen několik minut na to, aby se Abbolison dostavila do sálu určeného pro dnešek k účelu Zkoušky. Severus svou snoubenku jako pravý gentleman doprovodil.

Před dveřmi do sálu stála lady Sereena. Ve tváři měla výraz kotlíku před explozí. Zuřivě se ke dvěma nebohým čarodějům vrhla. Popadla svou dceru za ramena a silně s ní zatřásla. „Přišla jsi o rozum? Žádat něco takového? Na co jsi myslela?"

Než se Severus zmohl na to, aby se dívky zastal, vyšel ven jeden ze strážných. Scénu před sebou nekomentoval, pouze si odkašlal. „Ehm... Její výsost, královna Tamiana, vás očekává."

Abbolison se vytrhla ze sevření své matky, aby se otočila na Severuse. Byla bledší, než ji kdy před tím viděl. „Přej mi štěstí," špitla, než vešla do sálu, aniž by čekala na odpověď. Její matka ji ihned následovala. Než se dveře zaklaply, stačila přes rameno hodit po budoucím zeti tak hrozivý pohled slibující kruté mučení, že by se za něj nemusela stydět ani šílená Bellatrix.

Atmosféra uvnitř sálu byla vážná. Královna seděla na trůnu, čekala, až před ni její vnučka poklekne a dcera se zařadí na vyvýšené pódium k několika dalším významným sirénám na ostrově. Kromě strážných nebyl v sále žádný muž.

„Má drahá vnučko. Požádala jsi o Zkoušku, která umožňuje výměnu pozice v hierarchii našeho společenství se svou mladší sestrou. Rozumíš, čeho se tím vzdáváš?" zeptala se královna formálně.

Abbolison tomu rozuměla. Přemýšlela o tom několik let. Vlastně od okamžiku, kdy May poprvé vyjádřila hluboký smutek nad svým údělem. Tím, že se prohodí se svou mladší sestrou, se posune v pořadí na dědictví trůnu. Též se změní pozice, na kterých sedí v přijímacím sále, jídelně, chrámu. Přijde o jeden hlas v rozhodovacím procesu ostrova, protože nebude první dědičkou. Bylo zde mnoho drobností, které se změní, ale které ji nijak netrápily, pokud to znamená, že bude moci učinit Severuse a svou sestru šťastnými. Pevně věřila i ve vlastní štěstí mimo ostrov, po boku svého Vyvoleného.

„Rozumím," pronesla zřetelně nahlas. Bojovala se strachem, který ji svíral. Její mamma, tety a královna se tvářily nanejvýš vážně. Obzvláště královnina formální maska seděla na jejím obličeji, jako by tam byla odjakživa, přestože Abbolison věděla, že tak to není. Její babička uměla být velmi milující osobou.

„Dobrá tedy. Podstoupíš Zkoušku, neměnnou po mnoho staletí. Budeš muset dokázat svou pravou loajalitu." Pravou loajalitu? Komu? A jak něco takového chtějí dokazovat?

„Přiveďte je," rozkázala královna. Do místnosti vešli Severus a Mayara. Každý měl z obou stran vždy jednoho vojáka. Co tu dělají? Proč je vedou stráže? Co to znamená? Mají je chránit nebo hlídat? Proč tu jsou? Mají přihlížet mé zkoušce? Miliony myšlenek létaly myslí mladé sirény.

Abbolison rychle mrkla na svou babičku. Královna se na nově příchozí dívala posmutněle. Příchozí byli jistě důležitou součástí Zkoušky. Ne, oni nebudou pouze diváky. Střelila pohledem k mamma. Ta byla ve tváři bílá jako křídový pergamen. Po spánku jí stékal pot, vytřeštěné oči bez mrkání měla upřené na svou mladší dceru.

Chladná hrůza jako led postupovala Abbolison žilami, když si všimla, že jsou vojáci ozbrojení a míří na její dva nejbližší hůlkami. Královna vyndala ze svého rukávu dvě malé lahvičky s čirou tekutinou uvnitř. Předala lahvičky vojákovi, který se rozešel k May a Severusovi. Mayara přeskakovala zrakem mezi královnou, Abbolison a matkou. Byla vystrašená. Její tělo se třáslo, bylo možné dobrým sluchem sirén slyšet její nahlas bušící srdce. Severus se zdál být buď méně informovaný, nebo byl prostě jen zvyklý na vyšší hladinu stresu. Sledoval všechny v místnosti s obezřetností. Přesto se jeho oči nejčastěji zastavily na ní.

Co tak strašlivého se může dít? Jak mám prokázat loajalitu? Loajalitu ke komu? „Odevzdej hůlku, Abbolison," zazněl rozkaz. Jeden z nejhorších, které může kouzelník dostat. Přesto svou hůlku podala nejblíže stojícímu vojákovi bez zaváhání. Musela prokázat pokoru a projít Zkouškou. Slíbila to Severusovi.

Voják, který obdržel lahvičky, se postavil před Severuse tak, aby na něj měla Abbolison stále dobrý výhled. Jejich oči se setkaly. Čerň nejtemnější noci zářila, mazlila se s mořskou modří. Voják odzátkoval jednu z lahviček a přiložil ji Severusovi k obličeji. „Poznáváte, Mistře lektvarů?" otázala se královna Tamiana. Je to jen formální otázka. Ví, že to Severus ví, ale chce, aby to vyslovil nahlas. Proč ho veřejně zkouší z hloubky jeho znalostí?

Po těle jí naskočila husí kůže z výrazu v Severusově obličeji, když si přičichl k lahvičce. Podíval se na vojáka a pak hned na královnu. Vyhýbal se jejímu pohledu. Hluboce polkl, ohryzek se mu posunul nad límečkem košile. „Poznávám," řekl pevným, neosobním hlasem. Zvony v Lisině duši bily na poplach. Všechny instinkty ji nutily popadnout ty dva a vyvléct je ven, daleko od těch hrozných, nebezpečných lidí za každou cenu. Musela se silou ovládat, aby se nepohnula směrem k nim. Další Severusova slova ji však spíše srazila k zemi. „Koncentrované Kurare též šípový jed. Látka blokuje nervosvalový přenos a tak ochromí činnost kosterní svaloviny. V tomto množství nastane smrt během dvou až tří minut fatálním ochrnutím dýchacího svalstva."

Definitivnost těch slov byla omračující. Severus se nemohl mýlit, byl nejmladším Mistrem lektvarů za celá staletí. Pokud tvrdil, že je to zabije ani ne během tří minut, zabije je to do tří minut. Královna povstala z trůnu a hůlkou vykouzlila do prostoru mezi Abbolison a její milované stoličku. Ležela na ní ampulka se světle žlutou tekutinou. Bylo na první pohled jasné, co to je. Co musím udělat? Jak mohu protijed získat?

Královna navázala se svou osudem zkoušenou vnučkou oční kontakt. „Pravidla jsou jednoduchá. Chtěla jsi porušit dávné tradice našeho lidu. Proto nyní tvoje sestra a tvůj Fatum Magnus oba vypijí jed. Protijedu je však pouze jedna dávka. Polovina protijedu není dost na záchranu života, ale pouze by prodloužila jejich utrpení. Kterého z nich zachráníš?"

Cítila bolest tak prudkou, že jí to málem rozervalo srdce. Žaludek se jí stáhl, pot tekl po kůži, tělo zachvátil neovladatelný třas. Pohledem přeskakovala mezi May a Severusem. Sestra usedavě naříkala, ale držela se statečně na nohách. „To je v pořádku... Škyt... Já to chápu. Je to v pořádku Abby...," opakovala stále dokola a dokola.

Severus mlčel, naposled ji jeho pohled polaskal, než pevně semknul oční víčka. Do ruky byla každému vložena lahvička. Hůlky byly namířeny. „Pijte!" zvolala vládkyně všech sirén.

Sálem se ozval bolestný ryk mamma, sledující, jak její dcera přikládá k ústům prudký jed a polyká. Severus také neotálel a vyklopil obsah lahvičky do krku. Nedíval se na ni. Jeho oči, ty nádherné, inteligentní oči, byly zavřené.

Byla bezmocná. Cítila palčivý pohled matky, která k ní upínala všechny své naděje, cítila v srdci hluboké city, které si stihla vypěstovat ke svému snoubenci. On nebyl jen její životní láska, byl něco mnohem hlubšího, druhý dílek skládačky, esence jejího magického jádra, její Fatum Magnus. Tohle nebyl hra, ani prostá zkouška odvahy. Tohle byl pouze trest. Trest za opovážlivost, že se vzepřela. Bojovala proti bouři a prohrála. Přijde o jednoho ze dvou nejdůležitějších lidí, svou vlastní chybou. Šílenou pošetilostí, že se dá postavit moci.

Dovolila si rychlý pohled vlevo, odkud přestaly zvuky zoufalství. Matka si zkříženýma rukama objímala ramena, kolébala se dopředu a dozadu. Po tváři jí kanuly slzy, zuby si rozkousala spodní ret, jak se přemáhala, aby nezačala znovu křičet.

Musela se rozhodnout, a musela to udělat hned. Severus se začínal klepat. May se držela za břicho a se skelným pohledem hleděla na podlahu. Už nic neříkala, jen mumlala. Oba začali trpět velkými bolestmi. Svaly začaly ochabovat, za chvíli se krví jed dostane do všech orgánů, až zastaví samotné srdce.

V hlavě měla vymeteno. Jak se mám rozhodnout?? Koho vybrat?! Před očima viděla svou sestru, jak se směje, jak hraje na harfu, jak ošetřuje se zapáleným výrazem raněné a nemocné na ošetřovně. Viděla Severuse v přijímacím sále, když poprvé promluvil, viděla jeho uvolněnou tvář po jejich prvním milování, jeho zaujatou tvář plnou ohromení, když se dotýkal šupin na Morganině krku. Všechny vzpomínky se slily dohromady.

May padla na kolena, začínala se dávit. Severus se snažil udržet ze všech sil, ale ani jeho už nohy neudržely. Spadl na zem, držel se za břicho, tvář zkřivenou bolestí. „Abbolison! Rozhodni se hned!"

Koho? Koho, Bohové??

„Teď!" Přímý rozkaz královny se musel splnit.

Donutila své nohy k pohybu. Klopýtala vpřed, sváděla boj s vlastním tělem, když brala do ruky protijed, stále nevěděla, ke komu klekne. Ampulka jí proklouzávala ve zpocených prstech. Když se blížila k postavám umírajícím na zemi, napadlo ji, na co po tomhle osudovém dni bude myslet, až bude vyvolávat patrona? Jaká vzpomínka to bude? A tohle rozhodlo. Nejšťastnější vzpomínka jejího života.

Padla na zem, otočila zhroucenou postavu k sobě, aby mohla hlavu položit do svého klína. Zuby vyrvala zátku, rozevřela stisklé rty a vylila obsah dovnitř úst. Zavřela čelist a začala hladit krk, aby tekutina lépe vklouzla dovnitř těla. Cítila stále v těle pod sebou tep, musel tam být! Srdce stále ještě nevzdalo svůj boj. Svatá Morgano, nemůžu přeci přijít o oba! Tišila tělo pod sebou, držela se ho jako klíště. Zavřela oči a nechala všechny slzy téct. Zvrátila hlavu dozadu, aby mohla ze svých úst vypustit labutí píseň. Místo ní se sálem rozezněl ten nejhorší srdceryvný řev, jaký kdy Bohové stvořili. Siréna právě nechala zemřít svého Vyvoleného.