Druhý den na ostrově byl více než hektický. Abbolison jim u skřítků objednala lehkou snídani do postele. Takový luxus si Severus nikdy za celý svůj život nedopřál. Chtěl protestovat. Distancoval se od takové zbytečné zhýralosti, jenže při pohledu na mladou ženu po jeho boku, která si právě spokojeně vychutnávala fantastickou nadýchanou omeletu z bílků s cherry rajčátky, si to rozmyslel. Nakonec v životě se má zkusit všechno, že?

Abbolison si moc dobře všimla jeho zdráhání. Severus nejspíš nebyl typ člověka, který by si život nějak zvlášť užíval. A to hodlala v příštích letech změnit. Život byl nádherný, tak proč si ho nevychutnat až do dna?

Po snídani jej vzala do stání za Morganou. Jejich seznámení bylo nezapomenutelné. Severus se nedokázal vynadívat na to neuvěřitelné magické zvíře. Morgana se předváděla v celé své kráse. Nakrucovala se, nastavovala Lise záda pro lepší drbání a později si šla ochotně Severuse očichat. Jinak by ho na svých zádech nesvezla. Jeho pach se jí pravděpodobně zamlouval, protože do něj lehce šťouchla hlavou, a poté mu zastavila bok na drbání. Velmi, ale skutečně velmi opatrně se dotýkal Morganiných šupin, které znal jen jako přísadu do lektvarů. Nikdy dřív se s živou wyvernou nesetkal. Nyní musel uznat, že jsou to fantastičtí tvorové. Děsiví, ale nádherní.

Abbolison se kochala pohledem na Severuse, stejně jako se on kochal Morganou. Převzala si tajně od Gigi cestovní vak, do kterého jí skřítka připravila oběd pro dvě osoby, takže byla na výlet připravena. Severus již byl od rána oděn do toho, co pro něj nechala připravit. Vše bylo v tmavých neutrálních barvách, které upokojily jeho dušičku toužící po černé barvě. Hodně tmavě šedá s temně modrou byly přijatelné.

„Wyverny si svého jezdce volí samy podle čichu. Kdo chce získat svou wyvernu, musí chodit do stání za malými, čerstvě vyklubanými mláďaty nebo za staršími jednotlivci, kteří si ještě nenašli pána. Ti si příchozí očichají, a pokud se jim jejich pach zalíbí, přilnou k němu nebo k ní," vysvětlovala. „Pamatuji si jako by to bylo dnes, když si mě Morgana vybrala. Byla tak nadšená, že mi kýchnutím propálila kabát." Wyverna, jako by poznala, o čem její jezdkyně vypráví, se přikradla k čarodějce blíž, a rozverně jí drcla do ramene, než odhalila dlouhé, ostré zuby v ještěřím úsměvu.

Pak už nebyl důvod ztrácet čas. Abbolison pomohla Severusovi vyhoupnout se na Morganina záda. Zprvu nesouhlasil, dokonce navrhoval, že by se mohli po ostrově přemisťovat, když mu ho mermomocí chce ukázat, ale neuspěl. Jen jeho zmijozelské ego, které ho nutilo neztratit před dámou tvář, ho donutilo k takové šílenosti, jako je let na wyverně. Jindy by se k něčemu takovému neodvážil.

Aniž by to tušil, domluvily se Abbolison s Morganou, že na něj dnes půjdou zlehka. Potřebovaly, aby byl ochotný ještě někdy s nimi letět. Nechtěly ho úplně vyděsit hned na začátku. Dokonce i jindy rošťácká Morgana pokývala šupinatou hlavou v příslibu klidné cesty. A svůj slib dodržela.

Po okružním letu okolo ostrova, kdy Abbolison popisovala vše, co viděli a vyprávěla mu o všem, co jí přišlo na mysl, přistáli na louce, kterou Lisa předem vybrala pro jejich obědovou pauzu. Místo to bylo magicky udržované. Tráva zeleně jiskřila, stále tu bylo několik malých rozkvetlých kvítků, přestože byl prosinec. O kus dál padal do malého jezírka ze skály vodopád. V létě to jistě bylo dokonalé místo pro koupání a odpočinek. Zde na tomto místě klidu a míru se posadili na deku, kterou měli ve vaku, a poprvé od svého seznámení si trochu popovídali.

Byla to poměrně nenucená konverzace, zatímco si pochutnávali na skřítky připravených lahůdkách. Alespoň se oba snažili. Severus se ukázal být dobrým posluchačem, když se ovládal se sarkastickými poznámkami. Lisa se oproti tomu musela snažit, aby se neroztekla blahem pouze z jeho hlasu, ale aby také vnímala význam jeho pronesených slov.

Vysvětlovala mu víc o Pontenerské společnosti, o tom v čem celý život vyrůstala. „Ne, tomu nevěřím!" přerušil v jednu chvíli její vyprávění Severus. Byl napůl šokovaný, napůl pobavený. „Vy skutečně finančně podporujete matriarchát v jiných zemích světa? Nejde to proti vaší filozofii nemíchat se do záležitostí jiných států? Navíc se nepletete jenom do záležitostí kouzelnického světa, ale i toho mudlovského!" 

Tomu se musela modrovláska zasmát. „My to neděláme oficiálně, jsme velmi diskrétní. Vezmi si třeba vaši anglickou královnu. Dodáváme jí Výživný lektvar už celé roky! A jak je krásně čilá, že? Nejdéle vládnoucí panovnice! Je to oboustranně výhodné. Celý svět vidí, jak může být vláda ženy úspěšná, a ona zase na oplátku získala dlouhověkost, jaká se u mudlů málokdy vidí."

Povídali si také o rodičích. „Proč oslovuješ každého rodiče v jiném jazyce?" zeptal se jí. 

Než mu odpověděla, zakousla se do šťavnaté, rudé jahody. „To je jednoduché, papá je Francouz a mamma Italka. Tak je oslovuji v jejich rodném jazyce. Všichni to tak děláme, když máme bilingvní rodiče. A to se tady na ostrově stává často, sirény si přivádí své Fatum Magnus z celého světa."

Severus na oplátku zmínil mudlovského otce, ale jinak mluvil především o matce. Přidal něco málo o svém dětství, ale co nejrychleji přešel na období studia v Bradavicích. Netlačila na něj. Byla ráda za každou špetku informací, které jí poskytne. Díky svým schopnostem by mohla zjistit mnohem více, ale nechtěla Severuse okrádat o jeho soukromí. Čekala, co jí poví sám z vlastní vůle.

A tak si povídali o škole. O oblíbených předmětech, o jeho lásce k lektvarům a její lásce k přeměňování. O Bradavicích a jaké je to neuvěřitelné místo. Vyprávěl jí o obrazech na chodbách, o tom jak všude plují duchové, o jeho životě ve sklepení a laboratoři, kterou budoval tak dlouho. Tolik toho nenapovídal snad za několik let. Jenže s ní bylo v určitém směru snadné mluvit. Alespoň tady, nahoře v horách, kde je nikdo neviděl a nesoudil. Navíc jí nevyzrazoval žádná závažná tajemství. Jen jí popisoval svůj domov. To bylo, snad, v pořádku.

Když mluvil o tomto magickém hradě, Abbolison mohla vidět jiskřičky v černých očích. Přitahovaly ji, jako světlo přitahuje můru. Chtěla ta světélka vidět každý den.

Jak nad tím uvažovala, došlo jí, že tady na ostrově je nejspíš příliš často neuvidí. Že pokud donutí svého Fatum Magnus, aby tu zůstal, nebude nikdy tak šťastný, jako by byl v Bradavicích. Pontenero bylo báječné, byl to jediný domov, který měla. Ale touha po dobrodružství byla velká, skutečně lákavá.

Zakouzlila Tempus. Ten ji probral ze snění. Pokud chtěla požádat o absolvování zkoušky, musela se rozmyslet rychle.

Severus viděl, jak se zamyšleně dívá na kouzelné hodiny, než se rozplynuly do neznáma. Nevěděl, proč by ji měl čas tolik děsit, bylo teprve brzké odpoledne. Přesto ho už Abbolison nevnímala. Byla ztracená ve svých myšlenkách. Když jí v hlavě proběhlo něco, co se jej očividně týkalo, stočila svůj zrak k němu.

Abbolison se dívala na muže, který jí právě teď tak zatraceně komplikoval život. Chtěla s ním dnes mluvit, aby se ujistila o svém rozhodnutí, které v průběhu noci a rána učinila. Chladně kalkulovala všechna pro a proti, ale aby mohlo padnout definitivní rozhodnutí, potřebovala se napojit na jeho magii. Nakonec nebylo tak těžké navést ho na rozhovor o Bradavicích. To místo pro něj bylo svaté, neměl důvod se ostýchat na toto téma hovořit.

Natáhla svou duši ke znělosti a hloubce jeho sametového hlasu. Nechala se hýčkat tím omamným zvukem, jež ji obklopoval. Bylo to jako droga, kterou musela mít. 

Zjistila co potřebovala, ale nyní, když došla k rozhodnutí, pocítila neklid. Povzdechla si, potlačila všechen strach, který jí začal zaplavovat žaludek a další orgány ledovým chladem, a postavila se. „Už je poměrně pozdě, musíme toho dnes ještě mnoho zařídit. Nebude ti vadit, když se vrátíme?"

Neměl důvod protestovat, takže se sbalili a odletěli. Abbolison seděla před Severusem, on ji objímal okolo pasu. Ten blízký kontakt byl velmi příjemný. Cítila jeho pevné tělo u sebe, což ji donutilo zavzpomínat na včerejší moment, kdy k němu měla ještě blíž. Otočila se na něj ve chvíli, kdy se fascinovaně díval dolů do údolí. Černé vlasy mu vlály ve větru, už se ani nesnažil je odstraňovat z obličeje, stejně by to musel ihned dělat znovu. Takhle uvolněný vypadal mladší, milejší, klidnější. Věděla, že se rozhodla správně. Sama nad sebou musela kroutit hlavou. Toho jsem se přesně bála. Že se objeví chlap, kvůli kterému začnu bláznit. A už je to tady.

Přistáli v Morganině stání, kde pomohla Severusovi dostat se bezpečně zpět na pevnou zem. Ještě teď si vybavovala, jak byla ze začátku po každém delším letu rozklepaná. Severus na ni shlížel ze své výšky. Mírně naklonil hlavu na stranu, než jí v něžném gestu zastrčil uvolněný pramen vlasů za ucho. Ani jeden z nich nebyl na tak intimní gesto připravený, takže od sebe trochu odskočili, jako by se toho zalekli. 

„Gigi!" zavolala svou skřítku, která se hned objevila. 

„Má paní volala? Byl připravený oběd dobrý? Co může udělat Gigi pro paní a Toho, který ji oslovil?" s radostí přeskakovala pohledem mezi oběma kouzelníky. 

„Dones mi prosím oficiální pergamen, psací potřeby a pečetidlo," požádala. Jejímu přání bylo vyhověno.

Ačkoliv viděla, že se Severus velmi přemáhá, aby se nezeptal na důvod toho náhle psaného dopisu, neřekla mu ho. Včera k ní byl v sovinci také hrubý, když se ho ptala na rodiče. Nebyl tedy důvod mu teď nasytit jeho zvědavost jen tak. Snad pochopil, že se nemá ptát, protože ani nemukl. Sledoval Abbolison při psaní krátké zprávy, kterou na tu dálku nedokázal přečíst, pod kterou se podepisovala tak dlouze, že snad musela vypisovat tituly nejen své, ale i všech svých příbuzných a přátel. Na závěr dopis zapečetila.

Gigi tiše vyčkávala na další příkazy své paní, zatímco nervózně pokukovala po nyní spící Morganě. Poslušně převzala dopis od paní, sevřela ho v drobných prstíčcích. „Dones ho do sovince a odešli ho po jednom z orloinů královně Tamianě. Děkuji." Skřítka se uklonila a s pufnutím zmizela.

„Co se bude dít nyní?" zeptal se s hranou znuděností. Celým svým bytím se snažil nezeptat na odeslaný dopis. 

Lisa sebrala ze země cestovní vak, než ho vzala za ruku a vedla ven ze stání úzkou chodbou do neznáma. „Teď se musíme jít rychle převléci a pak se pár hodin skrývat." Nadnesla budoucí plán na odpoledne. 

„Skrývat?" podivil se. 

„Přesně tak. Až se mamma dozví, že jsem oficiálně požádala o Zkoušku, začne mela, to ti můžu slíbit." I přes vážnost slov se na něj zazubila a jeho ruku nepustila.

Jak řekla, tak udělali. Po zbytek odpoledne se skrývali v chodbách, knihovnách, salóncích, výklencích a v jednu chvíli i v přilehlém parčíku. Abbolisonina matka vzala hledání své dcery a budoucího zetě velmi vážně, protože postupně do pátrání zapojila manžela, May i několik strážných. Severus by to nikdy neřekl nahlas, ale tahle vcelku neškodná varianta hry Na schovávanou, s atraktivní ženou přitisknutou k tělu, když se schovali za jednou ze zahradních soch, ho nakonec i maličko bavila.

Toto je poslední kapitola před Zkouškou. Máte nějaký tip, co by mohlo na Abbolison čekat, aby směla se Severusem odejít do Bradavic? Napište mi do komentářů svůj tip, nebo podpořte hvězdičkou, a já příště za odměnu dodám dlouhou dvojkapitolu. ;-)