Abbolison toho všeho měla až nad hlavu. Trpěla už dost ve společnosti ženské části nejbližší rodiny. Životní rady mamma a babičky o manželském životě byly otravné, navíc nijak nápomocné. Stejně k ničemu byla Mayara sedící tiše v koutku, smiřující se se svým vlastním osudem a nejistou budoucností, zatímco nervózně cupovala kapesník na malé kousíčky. Jindy by trávila celý večer jejím utěšováním, ale teď musela najít jednoho nanejvýš rozrušeného snoubence. Požádala proto o dovolení se vzdálit.

Šla směrem, kudy odhadovala přítomnost nejdůležitějších mužů svého života. Zapojila své magické schopnosti, aby zefektivnila pátrání. Hlas svého otce poznala již z konce chodby. Velmi se snažila nenaslouchat obsahu rozhovoru, bylo neslušné špehovat, obzvláště ty, kteří neměli šanci se bránit. Muži byli v tomto ohledu skutečně v nevýhodě. Přesto jí obsah došel. Hovořili o Zkoušce. Papá přesvědčoval Severuse, aby ji nenutil vzdát se svého postavení. 

Než vešla do tréninkového sálu, musela nabrat dech. V hlavě jí přeskakovaly myšlenky rychlostí světla. Zkouška by vyřešila všechny jejich problémy. May by mohla zůstat doma. Severus by byl šťastný v Bradavicích u Brumbála. No, u něj možná přímo ne, nicméně na straně Řádu ano. Ale strach ji nesmírně tížil, Zkouška byla zlá, to věděl každý. Byl jistě důvod, proč byla obávaná. A ona se sama nikdy nepovažovala za statečnou osobu. 

Utřela si rozklepané, upocené ruce do sukně. Hlubokým nádechem se snažila ukonejšit své rozbušené srdce, které se snad pokoušelo prorazit hrudní kostí ven z těla. Škubnutím rozrazila dveře, aby načapala tři zkoprnělé muže, jak na ni hledí. Ve tvářích otce a dědečka byly obavy, zatímco Severusova byla naprosto nečitelná.

„Královna rozhodla o tom, že se svatební obřad bude konat pozítří ve večerních hodinách. Bylo by tedy vhodné, Severusi, abys napsal těm, které u toho budeš chtít mít. Doprovodím tě do sovince, pokud jste zde skončili?" 

Černovlasý lektvarista se zahleděl na dva aristokraty s něčím, co by snad mohlo být očekávání. Slova se ujal Roland. „Myslím, že to je báječný nápad, holčičko. My už tu skončili. Běžte a užijte si pěkný zbytek večera."

Kývla hlavou, jako by jeho odpověď tušila. Severus se mírně uklonil a zamumlal slova poděkování, než rázným vojenským krokem vystřelil pryč ze sálu.

Cestou do sovince mlčeli. Nedotýkali se sebe navzájem, naopak se snažili udržet tak velký rozestup, jaký jen úzká chodba dovolovala. Věž, ve které se soví útočiště nacházelo, byla v nejstarší části zámku. Tady bylo patrné, že se dříve jednalo o kamennou pevnost. Velké, solidní kvádry byly hrubě pospojovány, přesto je zub času neoslabil. Bylo zde chladno, protože vytápět tuto část budovy nemělo smysl.

Hřadující sovy přivítaly nově příchozí s nadšením. Některé začaly poskakovat a roztahovat svá krásná křídla, aby daly najevo, že jsou připraveny na cestu. Bylo tu mnoho druhů, některé Severus nikdy předtím neviděl. Sovinec nebyl tak rozsáhlý, jako ten v Bradavicích, jenže tam měl sovu téměř každý obyvatel hradu, což bylo skutečně mnoho lidí a tudíž i velké množství sov. I tady by konečné číslo všech sovích poslíčků mohlo budit úctu. Byly tu domácí sovy, které mohli využívat pro své dopisy všichni obyvatelé hradu, ale také mazlíčci zámeckých paní a pánů. 

Ze skříně u dveří vzala Abbolison erární sadu na psaní a přistoupila k dřevěnému pultíku. Dlouhý tmavý brk podala Severusovi. Zamyšleně koukal na přidělené erární pergameny. „Kolik je minimální počet?" zeptal se. 

Vykulila své velké modré oči v nevíře. „Jak to myslíš?" Podíval se na ni, jako by ho její hloupost silně iritovala, a asi tomu tak i bylo. 

„Stačí jeden host? Svědek?" 

Myslí to naprosto vážně. To pro něj svatba skutečně znamená tak málo, že u toho nechce mít své nejbližší? Co jeho rodina a přátelé? 

Nespokojeně se ošila. „Ne, potřebuješ svědka a jednoho kouzelníka či čarodějku jako zástupce strany rodiny. Nemusí to být pokrevní příbuzný, je to spíš formální pozice." Jeho přístup jí natolik štval, že se od něj musela odvrátit. Poté, co zavrčela na snoubence čas a místo, kam mají hosté přijít, se šla kamarádit s nejbližšími sovami sedícími na nízkých příčkách.

-------------

Severus mezitím sepisoval pozvání. Albus bude symbolizovat rodinného zástupce. Ten zatracený mizera z toho bude jistě štěstím bez sebe. Snad mu z toho štěstí vybuchne jeho namyšlená, intrikánská hlava. Ale kdo bude v tom případě svědek? 

Tohle byl jeden z mála momentů, kdy by se snad hodilo mít nějaké přátele. Ty ale Severus neměl. Nenavazoval blízké vztahy už jen z principu. Kdo se s nikým nesblížil, ten nemohl trpět ztrátou lásky a přátelství. Už jednou o svou lásku přišel. Už mnohokrát ho ti, jenž se tvářili jako přátelé, zradili. Navíc se to perfektně hodilo k jeho samotářské povaze. Jenže teď potřeboval někoho, kdo mu dosvědčí svatbu. Někoho ze strany Světla, pochopitelně.

Minerva? Tahat dalšího vyučujícího ze školy by nebylo v tuto chvíli vhodné.

Kingsley? Už dnes musel opustit náhle Ministerstvo v pracovní době, aby mohl sem na misi. Odchod dvakrát v jednom týdnu by byl příliš podezřelý. Někdo by kolem něj mohl začít šmejdit. 

Hm... Kdo dál?

Sám nemohl uvěřit tomu, kdo byl na pořadí jeho třetí volba. Muž mu vyvstal v mysli úplně automaticky, jako by čekal, až bude moci přijít a vesele zamávat na pozdrav. Severus neměl přílišnou radost z toho, že by si za svědka měl vybrat zrovna jeho, ale logicky vzato byl ideálním kandidátem. Znal situaci, mohl dorazit a jistě bude ochotný tuto službu pro něj vykonat.

Lupin 

Po tolika letech, kdy ho vídal ve společnosti Pobertů, by to měl být on, kdo s ním bude v tak důležitý životní okamžik? Od toho osudného večera, kdy ho v pubertě nalákali do Chroptící chýše, aby mu přeměněný Nebelvír ublížil, se vlkodlaků bál víc než vlastní smrti. O několik let později navíc musel prakticky totožný traumatický zážitek opakovat kvůli mladšímu Potterovi. 

Severus tím mužem dlouhá léta pohrdal téměř tak moc, jako se jej bál. A přesto ho snášel ve své společnosti, když mu každý měsíc předával Vlkodlačí lektvar. Mohl ho poslat po Albusovi, nebo domácím skřítkovi. Jenže to neudělal. Protože Lupin s ním mluvil jinak, než ostatní členi Řádu, vlastně jinak, než kdokoliv koho znal. Nenahlížel na něj jako na podezřelý odpad, o kterém si není jist, zda by ho neměl vyhodit. Naopak, často k němu byl vstřícný, vždy jej pozdravil, poděkoval mu za jeho pomoc. Nebyl jeho přítelem, to v žádném případě, ale byl... akceptovatelný. I rozum mu říkal, že je to tak dobře.

Po velmi krátké zprávě pro ředitele, která připomínala spíš rozkaz a příjemce striktně informovala pouze o tom, kdy a kam se má dostavit, si dal o dost víc záležet na druhém dopisu. Kdo byl schopen číst mezi řádky, byl znalý zmijozelského způsobu myšlení a komunikace, a měl cit pro skryté významy, ten by pochopil, že Severus prosil Lupina o to, zda by se stal jeho svědkem na svatbě. Lektvarista se pokusil do zprávy vložit tolik upřímnosti, kolik v tento okamžik v sobě nalezl, což vskutku nebylo mnoho. Ale lepší než nic. Musel doufat, že vlkodlak celé ty roky inteligenci pouze umně nepředstíral.

A tak za několik minut odletěly dvě zapůjčené sovy se svými zprávami do dáli. „Pozval jsi své rodiče z Cokeworthu?" zeptala se ze zdvořilosti. Nepředpokládala, že by jako zástupce ze strany rodiny pozval někoho jiného, jeho odpověď ji proto překvapila. 

„Nikoliv," odpověděl snoubenec, zatímco se se zájmem díval na majestátní sovovité ptáky hřadující vysoko u stropu. 

Byli něco mezi orlem a výrem. Jednalo se beze sporu o magické tvory. Měli stavbu těla jako sovy, ale úzké hlavičky se zobákem byly orlí. „To jsou Pontenerští orloini. Jsou velmi vzácní, proto se využívají pouze pro velmi důležitá sdělení při komunikaci se členy rodiny, kteří nežijí na ostrově. Zprávy o narození dětí, svatební oznámení, důležitá předvolání od královny, informování o manželské rozluce, parte a podobně. Jsou krásní, že?" usmála se při pohledu na majestátní ptáky. „Řekneš mi, proč jsi nepozval rodiče?"

„Ne," vyjel na ni příkře. Tím utl jakoukoliv další debatu. Cesta zpět do Abbolisininých pokojů proběhla v dlouhém, trapném tichu.