Nedošli do stejného sálu, jako byli naposledy. Tato místnost byla mnohem menší, méně formální, zato víc pohodlná, protože tyto prostory sloužily pro setkání rodinných příslušníků. Stěny zdobily světlé tapety s nenápadným vzorem propojených mandal, závěsy ladily ke křesílkům, které jako by vyzývaly k posezení. Olejové lampy na stěnách dodávaly příjemné naoranžovělé světlo, čímž místnost ještě víc zútulnily. Mnoho žen a mužů, převážně s modrými vlasy, popíjelo víno z vysokých sklenic, zatímco v pozadí hrála pomalá, nevtíravá hudba.

Hned jak vešli s Abbolison dovnitř, ozval se ze všech stran potlesk. Rozzářené tváře se usmívaly, jako by snad nastala nějaká báječná událost. Budeme oslavovat tuhle příšernou mizérii. Jaká ironie. 

Jeho snoubenka rozdávala úsměvy nazpět, potřásala si rukou s ostatními a mrkala jako o život. Způsobili značný rozruch. Lidé je obklopili ze všech stran, provolávali slávu a snažili se nový pár zastavit a pozdravit. Prorvat se dál do místnosti byl téměř nadlidský úkol. Abbolison se ho pevně držela, aby se v té tlačenici nerozdělili. Musel téměř obdivovat, jakým způsobem zvládala hrát zamilovanou puberťačku. Z toho mála, co si stačili říct, se zdálo, že také nebyla z tohoto svazku nadšená. Nenápadně ho postrkovala směrem, kde byl její cíl. 

Po chvíli úsilí natlačila lektvaristu před královnu, která se právě zaujatě bavila s další modrovlasou ženou a starším mužem, se světle hnědými vlasy, ve kterých měl několik šedých pramenů. Za rukáv jej strhla k zemi do kleku. „Vaše výsosti," pozdravila pokorně. 

Severus ji napodobil. Vymáčkl ze sebe tolik slušnosti, kolik ve stresem ovládaném těle nalezl. 

„Povstaňte moji drazí. Ráda se seznámím s novým členem naší velké rodiny," pronesla královna mile. 

Stoupli si. Severus si nenápadně poupravil oblečení, ve kterém se stále necítil příliš komfortně. Jeho snoubenka se mezitím vrhla do náruče ženy, která před jejich příchodem hovořila s královnou. Objímaly se a špitaly si. Královna nabídla Severusovi svou ruku k políbení. Přijal toto zdvořilé gesto a políbil vzduch těsně nad její rukou, jak si žádalo dobré vychování. 

Jako další k němu natahoval svou dlaň formálně oděný muž, jenž doteď stál tiše vedle královny. „Jsem Roland Pontenerský, královský manžel. Rád vás poznávám. Severus, že? Vítejte mezi námi." Velice příjemně se usmál. Severusovi byl od začátku sympatický, což si o lidech nemyslel často. Královský manžel vyzařoval ve slavnostním hábitu důstojnost, ale zároveň i jakousi lidskost, která u jeho ženy na první pohled patrná nebyla. Možná tam nebyla vůbec. 

„Jsem velice poctěn." Tuto větu mířil na oba v královském páru. Svorně přikývli.

Mezitím se Abbolison dostatečně doobjímala. „Severusi, to je moje mamma, Sereena Pontenerská." 

Severus se mírně uklonil a opět políbil vzduch nad nabízenou rukou. Budoucí tchyně jako by hodnotila každý milimetr jeho těla. 

„Snad vám síla magie nesvázala jazyk?" zeptala se velice zvláštním tónem. 

Severus si musel připomenout, v jaké společnosti se to právě nachází. V duchu si zopakoval vše, co o sirénách doposud věděl. „Nikoliv, madam. Pouze nejsem zvyklý příliš konverzovat v tak velké a honosné společnosti." Tohle by mohlo projít... Bylo na jasné, že Lisina matka magicky analyzuje každé Severusovo slovo, každý tón, každý nádech. 

Abbolison zahlédla někoho za Severusovými zády, protože vyrazila o kus dál, aby sevřela v náručí svou menší kopii. Odstoupily od sebe, ale dál se držely za ruce. Dívala se na menší dvojnici tak zvláštně, hleděly si do očí a beze slov si předávaly jakousi zprávu. Když Severusovi došlo, co ty dvě bláznivé ženské provádí, zadrhl se mu dech v plicích. Používá na ni Nitrozpyt? Tady? Přede všemi??

Z pozorování nevhodného chování své snoubenky jej vyrušil budoucí tchán, který se přišel představit. Měl tmavší vlasy a krátké vousy, působil důvěryhodně. Barvou svého společenského hábitu ladil ke své manželce. Měl stejnou barvu očí, jako měly jeho dcery, jinak byly očividně po matce. „Rád vás poznávám, Severusi. Jsem Pierr, otec Abbolison. Je to pro nás velká událost. První z našich dcer potkala svého partnera!" Mírně Severuse poplácal po rameni. 

Něco zdvořilého. Ztraceně mysli! Co se tak říká tchánům?... Merline, za co mě trestáš? „I pro mě je to velká událost, pane." To by šlo. Ale co dál? Začaly se mu potit dlaně. Společenské záležitosti tohoto typu, kde se musí neustále někomu představovat, nesnášel. Považoval je za extrémně iritující. Myšlenkové pochody přerušila Abbolison, která s sebou vedla svou sestru. Nebylo pochyb, ta podoba bila do očí. 

„Severusi, jsem ráda, že jste se ty a papá již seznámili. Toto je moje mladší sestra Mayara." Potřásli si rukou a navzájem se představili. Severus doufal, že víc členů jejich rodina nemá. „Náš prostřední bratr Emmett studuje na pevnině, v Rakousku. Bude odeklínačem. Proto tu dnes s námi není." Samozřejmě, další sourozenec...

Na Severusova záda opět dopadla čísi ruka. Za jeden den schytal víc doteků, než jindy za celý rok. Královnin manžel jim pokynul ke dveřím do vedlejší místnosti. „Myslím, že na další jednání bychom se měli přesunout do většího soukromí, co říkáte?" Ano, ano! Hlavně pryč od tolika lidí.

V salónku byl výrazně menší hluk. Postávalo tu několik gaučů, rozestavěných okolo draze vypadajícího konferenčního stolku na malých zlatých nožkách. Byl tu již připraven čaj, víno a nějaké drobné občerstvení. Lákavé byly především italské minizákusky, s kterými Severus nebyl obeznámen. Neměl příliš rád sladké, ale zde byl ochoten učinit drobnou výjimku. 

Usadili jej na jeden z gaučů, vedle něj se elegantně snesla Abbolison. Rukou s krajkovým rukávem ho poplácala po stehně v uklidňujícím gestu. Díval se na její postavu v těch krásných šatech a na chvíli snad zapomněl i dýchat. Ačkoliv jeho vlastní oděv ho především znepokojoval, její byl nádherným uměleckým dílem. Stále si nemohl připustit ani myšlenku na to, že by si ji skutečně mohl nárokovat. Nikdo v místnosti se však nepohoršoval nad faktem, že jsou na sebe prakticky natisknutí na malém gauči, jenž nedával moc prostoru pro udržení osobní zóny.

„Povězte nám něco o sobě, Severusi. Rádi bychom o vás věděli víc, když budeme jedna rodina," vybídl Severuse jeho budoucí tchán. 

Lektvarista v duchu zaúpěl. Pokud by si měl Severus vybrat mezi pěti minutami vyprávění o sobě a desítkami hodin s otravnými poškoláky, vybral by si ty trestané bezmozky. Nesnášel mluvit o sobě, vlastně dával přednost tomu, když o něm nikdo nic nevěděl. Tohle bylo jedno velké utrpení. Všichni se na něj však dívali s očekáváním, jako by měl začít každým okamžikem vyprávět ten nejfantastičtější příběh celého kouzelnického světa.

„Pocházím z města Cokeworth ve střední Anglii, kde stále žijí moji rodiče. Jsem Mistrem lektvarů, titul jsem získal ve dvaadvaceti letech. Nyní vyučuji umění lektvarů v Bradavické škole čar a kouzel," shrnul vše přesně do tří vět. Sám měl ze sebe dobrý pocit, jak vypíchl to nejdůležitější. Očekávající pohledy se však nemírnily. Nikdo nic neřekl, zdálo se, že mu dávají jen prostor pro nadechnutí, než bude pokračovat. „A... rád čtu," dodal. 

„Skvěle," podotkla královna. Nebylo jisté, zda to myslí vážně nebo ironicky. „Na tomto ostrově se vám bude četba hodit," dodala s drobným úšklebkem.

„Lektvarista v rodině se vždy hodí," vyvážil královnin manžel slova své ženy. „Jistě budete velkým přínosem."

„Plánuji zítra ukázat Severusovi ostrov," nadhodila Abbolison jiné téma a odvedla tak pozornost od něj. Vděčnost zalila lektvaristovo srdce. Nenapadalo ho, jakými informacemi o sobě by je dostatečně zaujal, aniž by prozradil cokoliv o své pochybné minulosti a ještě pochybnější přítomnosti. Rodina se skutečně chytla hozené udičky.

„To je báječné. Ukaž mu, jak nádherně tu je. Chceš ho vzít k Bílému jezeru? Také bychom však měli probrat některé záležitosti ohledně svatby." Lisina matka převedla veškerý rozhovor prakticky na monolog. „Budete mít zítra dopoledne na chvíli čas? Musíme vyřešit pár detailů. Severus také musí pozvat své hosty na svatbu." Severus sotva stačil zauvažovat o první otázce, natož aby se mohl vyjádřit k pozvánkám na svatbu. Modrovláska vedle něj to zvládala lépe.

 „Ano, ráda bych ho vzala do přírody. Máme toho spolu hodně na probrání a na to bude klid mimo zámek vhodný." Podle řeči těla tím dávala své rodině cosi najevo, Severus však nedokázal odhalit, co by to mělo být. Byla napjatá, nerozváděla rozhovor, střílela opatrné pohledy po všech přítomných, kromě něj. 

„Jistěže," zvedala mamma obranně ruce. „Doufám, že se vám u nás zalíbí Severusi," pravila smířlivě. 

Možná to, co se pokusila Abbolison vyjádřit bylo, aby nám dali pokoj? To by bylo skvělé, nikdo by se nám nepletl pod nohy. Vyloudil ze sebe něco podobného úsměvu. „Věřím tomu. Stejně tak doufám, že se Abbolison bude líbit v Bradavicích," řekl.

Byla to jen všední společenská fráze, taková, kterou použijete, abyste upokojili běžné konvence. Přesto tahle věta způsobila v místnosti menší výbuch. Jako by je všechny zmrazil kouzlem. Tváře ztuhly, pohledy uhýbaly, těla se ošívala. Co se to tu sakra děje? Salazare, rozhodl ses spočítat všechny mé hříchy a potrestat mě dnes za všechno naráz? 

Královna vzala na sebe ten úděl pokračovat dál v konverzaci. „Severusi... Abbolison se jistě bude v Bradavicích líbit... Na krátkých společenských návštěvách za pár let." 

Abbolison se vedle Severuse ještě víc narovnala. Do očí se mu nedívala. Kousala si spodní ret a čistila si nějakou nečistotu zpod nehtu prsteníčku pravé ruky. Vypadal jako někdo, kdo se musí silně držet, aby si nezačal okusovat nehty nebo pít velké množství ohnivé whiskey. Z její strany se mu pomoci již nedostane. 

„Co tím myslíte?" zeptal se hrozivě. Již podruhé za dnešní den měl silný pocit, že mu něco uniká. „Obzvláště by mě zajímala ta část „za pár let"?!" 

Abbolison se trochu odsunula. Seděla teď v tom nejvzdálenějším koutě maličké pohovky, což bylo asi osm centimetrů od Severuse. Gauče tu měli vskutku směšně malé. Dlaní pravé ruky si zakrývala ústa, levačkou sama sebe objímala okolo hrudi. Nebylo jisté, zda se hroutí nebo se chystá zvracet. Ani jedna varianta nebyla příliš atraktivní a nápomocná. Jisté bylo, že ona mu neodpoví. 

„Svým hlasem jste k sobě připoutal sirénu našeho rodu. To vám přináší mnoho výhod, ale bohužel i několik omezení," vyřkla královna autoritativně. Severus se nepokoušel odporovat. Magie byla hypnotizující. „Sňatkem získáte bohatství, dobré společenské postavení, krásnou, vlivnou a magicky nadanou ženu." Na svou vnučku se usmála, jako by byla živou výhrou v loterii. Pro někoho jiného by jistě i byla. 

„Abbolison je však první dcerou své matky. Je pokračovatelkou rodu a se svou rodinou bude žít zde. Musíme udržovat náš rod silný, v pevném rodinném kruhu, proto je zde toto svazující pravidlo. A vy jej budete ctít! Druhorozená dcera," rukou ukázala na Mayaru. „Protože je dospělá, opustí bezprostředně po svatbě své starší sestry ostrov. Dá tak prostor své starší sestře a nebude jí svou magií narušovat její území, dokud neporodí prvního potomka. Je to další bolestivá a svazující tradice, kterou však ctíme. Věřím, že se jí Mayara podvolí." Hodila po své vnučce přísným pohledem. Oslovená seděla zhrouceně v křesle a přikyvovala. Oči měla skleněné, zadržovala slzy jen silou vůle. 

Severuse osud jeho ubohé budoucí švagrové nijak netížil. Mnohem víc ho zajímal jeho mrzký úděl. Zavrtěl hlavou, aby svou mysl očistil od zbytků magie hlasu královny. „Protestuji! Něco takového po mě nemůžete chtít! Jsem učitel, mám zodpovědnost za své studenty! Můj život je v Anglii, kde budu žít se zde přítomnou slečnou nebo bez ní!" Vyskočil z křesla a řval tak, že být to v Bradavicích, i dospělí sedmáci by tryskem uháněli pryč z místnosti.

„Myslím, že jste doposud nechopil, v jaké se nacházíte situaci, profesore Snape," vrátila se královna k používání příjmení. Její manžel se jí pokusil chytit za ruku, ale vyškubla se mu. „Měl byste se jít projít. Ostatní pánové vás jistě mile rádi doprovodí. Také vám snad vše více... osvětlí."

 Nebylo to doporučení, ale rozkaz. Královnin manžel a Pierr vyskočili, každý ho popadl z jedné strany za nadloktí a vyváděli ho ven na chodbu. Oba kouzelníci měli překvapivě sílu. Severus se ani nestačil nadechnout k protestům. Dveře se za nimi s duněním zabouchly.