Již učesaná a nalíčená se Abbolison otočila na Severuse, který se aktuálně utápěl v depresi sedíc na rozházené posteli. A pak, že setkání s Vyvoleným mužem bude nejšťastnější okamžik v životě. Zajímalo jí, kdo z nich dvou se cítil situací víc zrazen. 

Sama se cítila děsně. ŽIvot jako by jí unikal mezi prsty, její sestra bude muset kvůli ní opustit ostrov, aby si našla manžela, ona sama bude na tomhle malém ostrově sedět na zadku a čekat na cokoliv zajímavého s manželem, který to tu už teď nesnáší. Jenže při pohledu na Severuse ale musela uznat, že v soutěži o mizerný den bude tvrdým soupeřem. V sále stál hrdý, silný, odhodlaný muž. Teď tu na kraji matrace seděla hromádka neštěstí. 

„Severusi, všechno bude dobré...," začala smířlivě. Jenže zrak jí padl na jeho levé předloktí. 

Srdce jí obalila ledová krusta. Vyrvala mu ruku z vlasů a přitáhla si jeho předloktí blíž k očím. Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Vždyť na mě sahal, miloval se tu se mnou... Oblečený do košile. Do toho zbytku, co mu rozervala a nesundala, protože na zápěstích měl další pitomé knoflíčky. 

Poznání ji praštilo do očí. Každý na světě věděl, co tohle tetování znamená. Znala znaky všech velkých zločinných gangů na celém světě. Musela je znát každá siréna, aby věděla, kterým oblastem se vyhýbat, na jaké společenské události nechodit a s kým se nestýkat. Škorpioni ve Venezuele, Egyptští vrazi s pařátem mumie, Křížené bojové jehlice z Číny. Ti a mnoho dalších organizací, trousící po celém světě smrt. A na vrcholku mezi těmi nejhoršími byli Smrtijedi s lebkou pojídající hada.

Štítivě odmrštila jeho ruku a odstoupila od něj. Tohle je malér, tohle je hrozný malér! „Hůlka!" zaječela a nepotřebovala na to Accio. Hlas byl na přivolání magický dostatečně. Její Fatum Magnus byl prachsprostý vrah.

Mířila mu na hruď bez zaváhání. Ruka se jí neklepala. Nesměla dát najevo, jaký obrovský cítí strach. Kapka potu jí začala putovat od krku dolů po zádech. Snažila se nalézt své nitrobranné štíty. Severusovy černé oči ji pozorovaly. Byly jako bezedná jáma propasti, ke které se instinktivně chcete víc a víc naklánět, abyste se mohli podívat dovnitř. Nevěděla na co myslí, ještě s ním neměla tak silné spojení, navíc už dlouho nepromluvil. Seděl v tichosti a pravou rukou si mnul levé předloktí, kde mu předtím do kůže zaryla nehty. Vypadal, jako by jí dával čas na uklidnění. Jenže jak se uklidnit? V takové situaci? Tohle bude obrovský malér. 

„Jsi Smrtijed," vyplivla, jako by to slovo samotné bylo zkažené. 

Kroutil hlavou v záporu, zatímco pomalu narovnal záda. „Byl jsem." 

Nad tím si musela pohrdavě odfrknout. „Neexistuje nic jako bývalý člen vraždícího gangu. Buď zabíjíš, nebo jsi zabit," vyprskla.

I Severus musel uznat, že tato slova nejsou daleko od pravdy. „Třetí varianta přesto existuje. Stát se špehem opačné strany." Použil mírný, uklidňující tón, což Lisa ihned zaznamenala. Ten šmejd se se mnou pokouší manipulovat! „Říkám ti pravdu. Ty to víš, že ano? Poznala bys, kdybych ti teď lhal," pokračoval přesvědčivě. Musel. Bojoval o vlastní život. Žena před ním nevypadala, že by se dvakrát rozmýšlela s jeho odstraněním. Ještě nikdy nikomu mimo Řád neřekl, že je špeh. A jí to vyklopil bez jakéhokoliv mučení. Jenže ona byla jiný případ. Jestli půjde vše podle Albusova plánu, musí si ji vzít. A pak svou pozici mezi dvěma světy těžko udrží v tajnosti. Modlil se k samotnému Merlinovi, aby byla dobrá v nitrobraně.

Abbolison mezitím analyzovala každé jednotlivé slovo, každou hlásku, každou použitou tóninu. Pátrala po lži. Byla jako lovecký hafoň na stopě. Pokud by nalezla jen špetku podezření, neváhala by a.... a co? Co s ním asi tak udělám? Nikomu to nemůžu říct, potupa by byla příliš velká. Aby se všichni dozvěděli, že mi Osud přidělil Smrtijeda? Morgano, proč mi tohle děláš? Žádnou známku lži naštěstí neobjevila. Pomalu sklonila hůlku. Stále ho bedlivě pozorovala, v obličeji se mu nepohnul jediný sval. Občas mrknutím skryl ty krásné tmavé oči, které jí tolik rozptylovaly.

Skřítek Loppy se v tento napjatý okamžik rozhodl vrátit se svým nákladem. V ručičkách nesl honosný šat, který začal podávat Severusovi. Muž se odvážil sklonit zrak k tomu malému stvoření a s poděkováním oblečení přijal. „Loppy pomůže s úpravami, aby šaty seděly. Budou Tomu, který paní oslovil velmi slušet, až se půjde představit její královské výsosti." 

Lusknutím Severuse oblékl, za nohavici kalhot ho dotlačil do středu místnosti a začal se svými kouzly na úpravu oděvů. Kalhoty byly o dva odstíny tmavší než byly Abbolisoniny šaty. Košile byla bílá, lemovaná stříbrnou nití. Kabátec mu splýval do půlky stehen a podle Severusova odhadu byl vyroben z tmavé dračí kůže. Střih nebyl nijak extravagantní, dokonce mírně připomínal společenský hábit, který měl na plese při Turnaji tří kouzelníků. Boty mu nevyhovovaly. Velikost byla v pořádku, ale byly to vysoké, snad jezdecké boty, vysoké téměř ke kolenům. Byl rád pouze za to, že tak nebylo moc prostoru pro červené kalhoty, které se mu od srdce hnusily. 

Co však přišlo na konec, byla slavnostní šerpa perleťové noční modři. Tmavě modrá barva přecházela do perleťových odlesků, jako pohybující se vlnky na moři. Severus ji zkoumal, zatímco mu ji skřítek připevňoval nejprve na levém rameni a poté ke kabátci na pravém boku. „To je Pontenerská modř. Máme ji na vlajce ostrova, rodinném erbu, všude. Seznam se s ní, budeš se s ní vídat často," vysvětlila Abbolison odměřeně. Její výraz stále neztratil na zachmuřilosti, ale vztek byl téměř pryč. 

„Proč právě tato barva?" zeptal se ze zdvořilosti. Jejich oči se na krátko setkaly. Temná čerň se vpíjela do hloubek modrého oceánu. 

Hrdě vystrčila bradu. „Legenda říká, že je to přesný odstín barvy vlasů samotné Mograny Le Fay."

Skřítek poodstoupil, spokojeně mlaskl a s nadějí v očích se otočil na Abbolison. Přejela Severuse hodnotícím pohledem. „Skutečně velmi dobré, děkuji za tvé služby. Můžeš jít," propustila skřítka tetelícího se blahem nad pochvalou. 

Obešla Severuse kolem dokola, jako kupec hodnotí kus dobytka na trhu. Zastavila se po jeho levém boku, sváděla malý vnitřní boj sama se sebou. Když dospěla k závěru, stoupla si na špičky a zašeptala mu do ucha: „Profesor Brumbál podporuje tvou pozici mezi Smrtijedy, a přesto tě sem vzal? Tohle není odvážné rozhodnutí, ale naprosto šílené. A zoufalé." Vzala jeho ušní lalůček mezi rty a jemně ho stiskla zuby. Poté se odtáhla a odešla se převléci do svých vlastních šatů. Severus to bral jako podivnou verzi usmíření.

Zatímco se soukala do upnuté látky večerní róby, pokradmu stále pozorovala černovlasého muže ve svém pokoji. Byl jí záhadou. O své pozici špiona nelhal. Nemohl, ani kdyby to zkusil. Pokud by v ní hlodalo podezření, nikdy by se ho už nedotkla. Rozhodla se, že ho poctí svou prozatímní důvěrou. Stejně nikomu nemohla prozradit, koho skrývá ve svých komnatách. Přísně neutrální ostrov by Severuse vypověděl. A ji by donutili zůstat tady. Ne, do svatby se nikdo nesmí nic dozvědět. Pak bude pozdě, aby je od sebe oddělili.

Smrtijed a zvěd Fénixova řádu zkoumal své nové oblečení. Abbolison si byla jistá, že nic takového na sobě nikdy neměl. Bylo až zábavné pozorovat jak někdo, komu na vzhledu očividně absolutně nezáleželo, objevuje hebkost a pružnost látky košile a tuhost dračích šupin na kabátci. Nejspíš byl teď extrémně nespokojený z barev a zároveň rozhozený z faktu, že je mu v oděvu tak příjemně. Vypadal v tom však přímo fantasticky.

Připravená odejít, vyšla naproti svému snoubenci. Nic jiného než snoubenci být ani nemohli. Magické setkání bylo samo o sobě dostatečně zavazující. Nechala ho, aby se pokochal jejími křivkami v krásných šatech. Věděla, že jí to sluší, dala si velmi záležet. Podle uznání v jeho očích, se jí zadařilo. Chtěla dnes zářit, až půjde před královnu v doprovodu svého Fatum Magnus. Byla to významná chvíle. Svatba se bude konat za dva, maximálně tři dny, nebyl důvod čekat. Všechno důležité, musí být probráno dnes večer. Zavěsila se do něj a vyrazili zpět před královnu. Tentokrát společně.