Tentokrát Severus na chvíli ztratil svůj tolik oceňovaný klid. Se zamračením se ještě více narovnal, až měl záda jako pravítko. Nikdy neslyšel, že by se sirény stahovaly na jeden ostrov. Sirény byly magické bytosti, které se se svými schopnostmi rodily. Žily různě po světě a jejich země si jich nesmírně cenily. Být sirénou byla totiž nesmírně vzácná schopnost. Vždy šlo o ženy, které svým hlasem dokázaly zázraky. 

Nikdo přesně netušil, co všechno umí. Proto byly tak obdivované a obávané. Dříve země vedly o sirény války, v moderní době je zaměstnávaly jako své velvyslankyně, jednatelky, právní zástupkyně. Mít na své straně sirény. O to mu jde! S nimi by bylo všechno o tolik snazší. Lidé by se k nám přidávali sami, kdyby se to dozvěděli. Ze své vlastní vůle a bez pochybností. Byla by to nesmírná výhoda, tak...Tak proč už se o to Albus nepokusil dávno? 

Nadšení vystřídalo podezření. „To by bylo samozřejmě úžasné, kdybychom dokázali na svou stranu získat i jen jedinou sirénu. Prozraďte mi tedy, v čem je ta komplikace, že už jste s nimi dávno nezačal vyjednávat?" Snažil se, aby mu do hlasu vstoupil jen malý zájem. Nechtěl přiznat, jak moc ho toto tajemství zaujalo. 

„Tobě nic neunikne, Severusi. Hned vidíš, že nic není tak snadné, jak to na první pohled vypadá. Pontenero je království, již mnoho let mu vládne královna Tamiana. Bohužel téměř nepřijímá audience. Málokterá delegace má tu čest pokleknout před jejím trůnem. Jistě chápeš proč. Snažil jsem se být přijat ke slyšení již mnohokrát. Přiznávám, že jsem se nejvíce snažil před lety, když se Voldemortova síla začala rozrůstat. Pak přišel ten tragický večer, kdy Potterovi zemřeli a já své snahy omezil." Brumbál si sám pro sebe povzdechl, jako by chtěl vyjádřit, jak je sám ze sebe zklamaný, že polevil ve svém snažení. Severuse tím nijak zvlášť nedojal. 

„Nyní se opět snažím požádat o slyšení. Odkazuji se přitom na královnina zetě, s kterým jsem se seznámil na setkání Nejvyšších hlavounů ve Švýcarsku před třemi lety, a stali se z nás přátelé, jestli to tak mohu říci. Nastal čas využít veškeré kontakty, které by nám mohly pomoci tuto válku vyhrát," řekl ředitel s rozhodností v hlase. V tuto chvíli seděl v mohutném ředitelském křesle skutečný vůdce. 

Odhodlání a silná magie z něj sálala. Jeho hrneček s přeslazeným čajem se na talířku lehce zachvěl a Severusovi naskočila husí kůže. Opět si připomněl, proč stále ještě věří ve vítězství strany Světla. Kvůli neschopnému pubertálnímu Potterovi to určitě nebylo. 

Mírně kývnul hlavou na znamení souhlasu. Doufal, že tím ředitele postrčí ke sdílení dalších informací. „Jsem si nyní téměř jist, že by mé prosby mohly být vyslyšeny a k audienci dojde. V okamžiku, kdy mi bude audience udělena, není možné ztratit ani minutu. Královna nebude čekat, až se uráčíme dorazit po dlouhých přípravách. V případě, že budeme pozváni, je nutné se okamžitě přemístit, za jakýchkoliv okolností," pokýval ředitel hlavou.

„My??" ozval se jeho mladší kolega. „Kdy se stalo, že se počítá s tím, že vás budu doprovázet na slyšení u nějaké ostrovní královny se spoustou sirén v okolí? Sám víte, že jednání nejsou má nejsilnější stránka," procedil skrz zuby. Nepotřeboval žádnou hlubokou sebereflexi, aby i jemu samotnému bylo jasné, že není vhodným kandidátem. „Vezměte si s sebou Kingsleyho! Je charismatický, výmluvný a společensky obratný. Navíc bystrozor, to udělá dojem," pokusil se vyjádřit své myšlenky více zaobaleně. Ne, že by ho nezajímal tajemný ostrov plný mocných čarodějek, ale sám si byl vědom svých nedostatků, a nechtěl takovou příležitost překazit. Vždyť sirény by mohly úplně otočit průběh války! 

Ředitelova další slova ho však chytila nepřipraveného. „Na toho jsem myslel. Také bude členem naší delegace. Stejně jako několik dalších jmen. Včetně tvého, na tom trvám." 

Severus na něj zůstal nepokrytě zírat. Měl již mnoho podivných úkolů, ale Brumbál vždy ledově kalkuloval s jeho schopnostmi, dovednostmi a vědomostmi. Nikdy ho neposlal splnit úkol, který mohl tak strašlivě snadno zpackat. Dokonce i u Temného Pána počítal s tím, že Severusova schopnost nitrobrany je natolik silná, že nedojde k prozrazení a nic se nepokazí. „Proč?" dostal ze sebe, poté, co polknul peprnou nadávku. 

„Obávám se, že si své důvody nechám pro sebe. Stejně tak není nutné, abys věděl, kdo všechno se audience zúčastní. O všem budeš informován včas. Ti, kteří jsou do této mise zapojeni, budou vyčkávat na signál. V ten okamžik je nesmírně nutné se okamžitě dostat na Grimmauldovo náměstí. Věřím, že mé naléhavosti rozumíš. Do té doby bych ocenil, kdybys udělal malý průzkum o Ponteneru a sirénách obecně. Všechny dostupné informace se nám budou hodit a neznám nikoho lepšího, komu tento výzkum svěřit, než jsi ty, můj drahý chlapče. Nyní tě poprosím, abys mě omluvil. Musím kontaktovat i zbylé členy výpravy," usmál se mírně a rukou naznačil, že setkání je u konce. 

„Chápu," odpověděl Severus, zvedaje se k odchodu. „Budu tedy čekat na signál," řekl a bez rozloučení opustil ředitelnu.

Tohle by mohlo být ještě velmi zajímavé. Sirény...pro Merlina. Prakticky nic o nich nevím. Kde něco zjistit? Alespoň, že mám na starosti ten výzkum. Hm...Jako by nevěděl, že ho stejně udělám, ten mizera. Hnal se chodbou směřující do sklepení. V hlavě měl tolik myšlenek, že málem vrazil do dvojice přitisknuté ve vášnivém objetí ke zdi ve stínech. „Lumos! A to máme mínus body pro...?" zamířil svou hůlkou k obličejům těch hříšníků, kteří se opovážili narušit jeho ráznou chůzi po chodbě. Světlo dopadlo na dva bledé obličeje. Jeden šokovaný a druhý spíše zahanbený. 

„Draco?" upřel Severus zrak na svého kmotřence, který měnil svůj výraz ze zahanbeného na otrávený. Začal si strkat košili zpět do kalhot, zatímco v obličeji nasadil masku nezájmu. Jeho společník se taktéž snažil upravit. Ten měl alespoň tolik slušnosti, aby začal šeptat komolené omluvy. „Vaše omluvy mě nezajímají, pane Davidsone. Být vámi, tak se urychleně navrátím zpět do mrzimorské koleje. Slyšel jsem, že profesorka Prýtová prý dnes není příliš dobře naladěna. A já koneckonců také ne," zavrčel výhružně profesor. Nechtěl strhávat Dracovi body, proto musel nechat jít i toho pitomého jezevce. Mladík ze sebe dostal poslední omluvu, rychle se podíval s ruměncem na tváři po Dracovi a urychleně vyrazil chodbou pryč ze sklepení. 

Draco se zlobně podíval na svého kmotra. „Co ti přelétlo přes nos? To ty jsi narazil do nás!" zasyčel. „Měl jsem prima rande, teď abych ho uklidňoval. Víš, jak jsou v tomhle Mrzimoři otravní!?" 

Severus jen povytáhl jedno obočí. „Když jsou tak otravní, proč se s jedním z nich taháš?" kontroval. K Dracovu výběru partnera se nijak víc nevyjadřoval. Pouze se mu dnes potvrdila domněnka, kterou měl v hlavě již nějakou dobu. 

„Protože zaprvé z očividných důvodů nemůžu být s nikým ze Zmijozelu, zadruhé Havraspáři nad vším tolik přemýšlí, že než bych se nějakému dostal do kalhot, už bych chodil o stařecké holi a zatřetí bych raději bídně pošel, než si začít s Nebelvírem," oklepal se Draco nad tou představou.„Takže zbývají už jen Mrzimoři, ti alespoň drží jazyk za zuby." 

Na tyto argumenty nebylo co říct. Sám lektvarista musel uznat, že na tom něco je, nicméně nemohl Dracovo chování úplně přejít. „Když nechceš, aby se o tvé orientaci mluvilo, proč se s ním objímáš na hlavní chodbě? Tady na vás může narazit úplně kdokoliv, a pak bude jedno, jak moc pečlivě si vybíráš, z jaké koleje tvůj milenec bude." Zkřížil si ruce na hrudi a skryl si je do rukávů svého dlouhého hábitu, aby svým slovům dodal důraz. Na mě si vyskakovat nebudeš. I můj kmotřenec musí dodržovat nepsaná pravidla Zmijozelu. Možná především on. 

Draco se nervózně ošil a znovu si upravil svou školní kravatu. „Trochu jsme se zapomněli při loučení, no... Nebylo to v plánu. Příště si dám pozor," uznal nakonec. Věděl, že se o tom, jeho otec stejně nakonec jednou dozví, ale raději později než dříve, nejlépe samozřejmě nikdy. 

„Běž," řekl už jen vedoucí zmijozelské koleje a nechal mladíka odejít rychlým krokem směrem ke vchodu do společenské místnosti. 

Díval se za ním, jak mizí za rohem a nemohl si pomoci, aby si nevzpomněl na rozhovor s Luciusem o tom, že by možná bylo záhodno si pořídit s Narcisou ještě alespoň jedno dítě. Čistokrevné rodiny tolik sázely na jedináčky a mnoho jich na to později doplatilo. Já mu říkal, aby nesázel vše na jednu kartu. Kéž bych byl u toho, až se dozví, že žádný další pokrevní potomek velkolepého rodu Malfoyů nebude. Sám se pro sebe ušklíbl nad tou představou.