Na bizarní situace byl Harry zvyklý. Zvláštní věci se mu děly prakticky pořád, takže ho málokdy něco vyvedlo z míry. Dnešní den byl jedno velké dobrodružství, ale tentokrát úplně jiné než kdykoliv před tím. Měl s sebou Brumbála, Nevilla a dvojčata. Záda mu kryli Remus s Pastorkem. Vše vlastně probíhalo skvěle.

Ještě odpoledne stál v sále, který se velikostí mohl rovnat Velké síni, ale byl mnohem načančanější. Z obou bočních stran na ně hleděly modrovlasé ženy různého věku, a také několik mužů s přirozenými barvami vlasů. Byli slavnostně oděni do hábitů, které se barvami a střihem lišily od oděvů, které znal z kouzelnické Británie. Takto oblečené kouzelníky a čarodějky na Příčné ulici nikdy neviděl. Jiný kraj, jiné oblečení. Už s těmi modrými vlasy musí být všude jako pěst na oko.

I královna byla modrovlasá. Přestože tu už nejspíš seděla celé hodiny, vypadala stále svěže a koncentrovaně. Měla příjemnou tvář s jemným úsměvem, ale chladnýma a vypočítavýma očima. Na hlavě neměla žádnou královskou korunu, jak Harry očekával, ale čelenku se spoustou perel. Kolem ní se jako opar vlnila zlatavá substance, magická energie, jenže mírně světélkovala. Již takovou viděl. Brumbál ji kolem sebe měl, když se skutečně rozčílil. 

Královna seděla na vyvýšeném trůnu, po její levé ruce bylo asi o třicet centimetrů za ní posunuto druhé křeslo. Nebylo zdobené, ani nevypadalo tak pohodlné jako královnino. Seděl na něm starší, důstojně vyhlížející muž se světle hnědými vlasy, protkanými stříbrnými nitkami, a plnovousem. Neměl hábit, ale kalhoty, košili a tmavě modrý, zlatou nití prošívaný kabátec. Nemohl to být nikdo jiný než královnin manžel.

Celá jejich skupina byla značně nervózní. Ošívali se, nebo se naopak snažili působit co nejvyrovnanějším dojmem. Při pohledu na Nevilla, který zatínal ruce do pěstí, začínal být i Harry rozrušený. Docházelo mu, jak důležitá je tohle chvíle. Vzpomínal na naléhavost, s jakou ho ředitel žádal o pomoc. Tohle nebyl školní výlet, ale výprava za spojenci Řádu. 

Snape se celou dobu díval po okolí, jako by na ně snipeři z amerických filmů, které viděl v televizi, když Dursleyovi nebyli doma, mířili těmi malými červenými body. Harry ho považoval za paranoidního, jak tak pořád zamyšleně skenoval okolí, ale pokud byl někdo na tomto světě chorobně podezřívavý, byl to právě Snape. Takže bylo vše v pořádku.

Ředitel hrdě předstoupil. „Děkuji, má paní, že jste se uvolila nás přijmout. Jsem profesor Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, Nejvyšší divotvorce a Nejhlavnější hlavoun. Přicházím sem ve jménu organizace Fénixova řádu. Svou prosbu rád vyslovím, ale nejprve bych, s vaším dovolením, nechal tyto mladé muže, kteří mě doprovází, aby se představili." 

Taková slova slyšela vládkyně ostrova pravděpodobně často, protože ji to nijak nezaujalo. Dívala se na všechny stejně. Harry čekal, jak zareaguje na jeho jméno. V Británii ho znal každý, ale možná, že tady jeho jméno nebude mít žádný ohlas. Bylo hezké si myslet, že je na světě ještě místo, kde ho lidi nepoznávají podle slavného jména a té mizerné jizvy.

Jeho přání nebylo vyslyšeno. Když se zvedal z kleku, viděl, jak mu propaluje královna pohledem ofinu na čele. Představování pokračovalo. Ředitel se zdál být nervózní, byl narovnaný jako svíce, rozhlížel se po sále, jako by na něco čekal. Dámy na ochozech mu však nevěnovaly žádnou pozornost. Většina se na ně dívala, některé však bojovaly s dřímotou nebo si četly informace z malých pergamenů. Tentokrát už i Brumbál začal připomínat tajného agenta hledajícího podezřelého atentátníka, jak se tak pátravě koukal všude kolem, stejně jako Snape.

Teprve, když chtěla královna zahájit další konverzaci se něco stalo. Jedna z žen se postavila a začala sálu povídat zastřeným hlasem něco o tom, že k nim někdo zavítal. No to je šok. A co tady celou dobu všichni děláme? 

Teprve provolání slávy změnilo atmosféru k nepoznání. Do Harryho narazila tlaková vlna o takové síle, že málem upadl na zem. Musel se chytit nejblíže stojícího spolužáka, aby to zvládl. V hlavě mu přebíhaly myšlenky jedna za druhou. Sirény! Tohle byla pecka! Co ještě umí? Žena se blížila k jejich řadě. Stále hovořila něco o temném muži s dobrým srdcem. 

Vnímat slova bylo těžké, mnohem důležitější se zdál být její samotný hlas. Byl melodický, rozléhal se sálem, hladil po těle i na duši. Další slova už mu ale smysl dávala. Ministerstvo ho zatracuje...vlkodlak! Mluví o Removi! Bylo bolestivé dívat se na svého skorokmotra, kterému se ve tváři mísil strach s nevěřícností, až se nakonec usadilo zděšení. Remus nebyl rád, vůbec nebyl šťastný, že na něj ta siréna mluví. Jenže... Ona nemluvila na něj.

Zděšení nalezlo nový cíl. Jeho nenáviděný profesor lektvarů měl po dlouhé době na tváři jiný výraz než zamyšlení, znuděnost a pohrdání. Vidět ho k smrti vyděšeného bylo extrémně zneklidňující. Snape byl skála, která se nenechá ničím nahlodat. V tuto chvíli však stálo za sázku, zda se dotyčný muž otočí na podpatku a uteče ze sálu či nikoliv. Harry by dal galeon na úprk.

Mladá siréna vzala profesora za ruku a odvedla ho bočními dveřmi pryč. Dunění zavřených dveří znělo s hrozivou definitivností, ale zároveň kouzlo, které zamezovalo Harrymu dobře myslet, bylo to tam. Siréna na něj musela opravdu silně působit. I jeho spolužáci mírně třásli hlavami, jak se snažili srovnat myšlenky.

Jediný Brumbál se tvářil, jako by dostal ten nejlepší dárek na celém světě. Jeho aura zářila tak oslnivě, jako královnina. Široce se usmíval a snad by si i radostně povyskočil, kdyby tu nebylo tolik lidí. Nevypadal příliš znepokojeně tím, že byl profesor Snape právě odveden neznámo kam.

Nechal ředitele ředitelem a šel si stoupnout na uvolněné místo vedle Remuse. Vlkodlak se na něj podíval s leskem v očích, než ho chytil do pevného objetí. „Byl to Severus," zašeptal. 

Harry nemotorně poplácal Remuse po zádech. Nebyl si jist, co ho tak rozhodilo, ale zdál se být velmi rozrušený. Počkal, až se jeho bývalý učitel zhluboka nadechne. „Severus bude vzteky bez sebe," informoval ho zjizvený čaroděj. 

„To u něj není žádná novinka," poznamenal Harry, než se společně obrátili ke královskému trůnu.

Královna se postavila a několikrát zatleskala, aby se sál plný upovídaných lidí, sdílící své pocity z prožitého okamžiku. Usmívala se teď víc ze široka a trocha radosti se jí konečně usadila i v očích. „Děkuji, Nejvyšší divotvorče za to, že jsi mezi nás přivedl muže, jenž naplní svůj osud po boku mé vnučky Abbolison. Jsem si jistá, že jim Bohové budou nakloněni. Oslavy na jejich počest vypuknou již dnes večer. Nyní bychom měli přejít k projednání záležitostí, kvůli kterým jste nás především navštívili," opět se posadila a dala prostor Brumbálovi.

„Tato výjimečně magická událost jen potvrzuje, že mé tušení ohledně prosby o politické spojenectví bylo správné. V Británii řádí zlý černokněžník samozvaný Lord Voldemort. Kosí všechny, jenž se mu snaží postavit, či jsou mu nepohodlní. Rozsévá po celé zemi zlo. Organizace Fénixův Řád se jeho kruté jednání snaží zastavit, leč až doposud marně. Nyní bych chtěl požádat o vaši přízeň na naší straně v případě vypuknutí otevřeného konfliktu." Důstojně se uklonil královně a čekal na její reakci. 

Vypadal tak sebejistě, jako by jej nemohlo nic rozházet. Královna se však nezdála být jeho slovy nijak dojatá. „Pontenero je politicky neutrální. Vždy bylo a vždy bude. Toto naše stanovisko přijalo i Mezinárodní sdružení kouzelníků. Nebudeme se tedy nijak angažovat ve vaší válce," řekla pevným hlasem nepřipouštějící diskusi. 

Přesto se Brumbál, kterému pomalu mizel ze rtů jeho šťastný úsměv, pokusil zabojovat. „Vaše vnučka se právě zasnoubila s předním členem Fénixova Řádu. Budou spolu žít v Británii, zemi, kterou napadá nebezpečný černokněžník se svými služebníky Smrtijedy. Jejich odstranění je i ve vašem zájmu, v zájmu vaší vnučky." 

Dokonce i politiky neznalý Harry cítil, že tohle ředitel přehnal. Překročil neviditelnou hranici mezi vyjednáváním a vydíráním. 

Královnin milý výraz zmizel jako mávnutí hůlkou. „To jste na velkém omylu, Nejvyšší divotvorče. Má vnučka je prvorozenou dcerou, tudíž zůstane i se svým manželem žít zde na ostrově. Taková je tradice. Váš oddaný člen Řádu již členem déle nebude, stane se občanem Pontenera a zařadí se do naší kouzelnické společnosti."

Ať byly ředitelovy plány jakékoliv, právě se všechny sesypaly jako domeček z karet. Svět, který se zdál být ještě před malou chvilkou dokonalý a zářivý, zhasnul, jako když cvaknete mudlovským vypínačem. „Ne...To...Tohle nemůžete. To nemůžete udělat! Severus patří domů do Bradavic. Je učitelem, jeho žáci ho potřebují! Řád ho potřebuje... Nemůžete ho odvést!" Hlas mu sílil, zoufalství ho naplnilo až po okraj. Neztratil pouze možnost získat spojence, on ztratil jednoho z nejdůležitějších členů, ztratil tolik potřebného špeha na Temné straně. 

„Tento tón si vyprošuji," usadila ho královna nevlídně. „Myslím, že naše jednání skončilo. O průběhu příprav na svatbu vás jistě profesor Snape informuje soví poštou. Sbohem a nechť vás Bohové ochraňují na cestě zpět domů." Pak dala svým strážím pokyn k tomu, aby celou skupinu vyvedli ven ze sálu. 

Kopál a Pastorek podpírali každý z jedné strany Brumbála, který se téměř zhroutil. Mumlal o překot jakási slova a nevnímal, že je odvádí ven ze zámku až k přístavu. Nedával najevo, že by byl mezi nimi ani při cestě lodí, která už se napodruhé nezdála tak kouzelně vzrušující. Jejich mise ztroskotala. Nebyli ani o kousek blíž ke zničení Voldemorta, naopak přišli možná o toho jediného, kdo mohl rozhodnout ve válce v jejich prospěch.