Lupin ho chytil za loket a strhnul blíž k sobě. Měl velkou sílu, i když nebyl přeměněný. Severus vybalancoval náhlou ztrátu rovnováhy a zlobně se na vlkodlaka zadíval. 

„Co tím sakra myslíš?" vyprskl vlkodlak tak potichu, jak to jen v rozrušení zvládl. Nechtěl dát najevo paniku, která ho při Severusových slovech zachvátila. Studenti byli jen pár kroků od nich, nechtěl je rozrušit dřív, než bude nutné. Pevněji sevřel svou hůlku. Severus nikdy nemluvil do větru. 

„Tím myslím, že nás sem nahnal jako ovce na porážku." Vytrhl svou ruku z vlkodlakova sevření a tlumeným hlasem pokračoval. „Vzal sem všechny svobodné, nezadané muže. Jak členy Řádu, tak potenciální kandidáty. Nedošlo mi to hned, protože chybí Bill Weasley. Charlie tvrdí, že je právě ve Francii u Fleur Delacour, se kterou má pravděpodobně známost. Albus neplánuje získat spojence vyjednáváním. Sází na to, že u někoho z nás dojde ke spojení s jednou ze sirén, i když nemám tušení, jak to chce provést." 

Lupinův obličej teď získal nezdravě šedou barvu a na chvíli vypadal, že seznámí Severuse s obsahem svého žaludku. „Já nejsem nezadaný," kníkl. 

Tohle byla pro Severuse novinka. „Od kdy? Albus o tom očividně neví, jinak bys tu nebyl." 

Lupin si začal mírně škubat vlasy na hlavě. „Jsme spolu teprve krátce, nechtěli jsme s tím ještě vyjít na světlo. Tohle nejde, nemůžu po tom všem Doře říct, že jsem odjel na misi a tam se oženil s jinou. Chci jen ji, i vlk ji akceptuje." 

Tonksová...to mě mohlo napadnout. Poslední dobou se Lupin tváří, jako by pil Felix Felicis po litrech. 

Procházeli dál dlouhou, světle modře vytapetovanou chodbou a blížili se ke vchodu do sálu. „Severusi, co mám dělat?" Vlkodlak se zastavil, přičemž svůj zoufalý zrak upřel na bývalého spolužáka. Zdálo se, že odmítne pokračovat. Žáci Bradavic je obešli, když to vypadalo, že se profesor Lupin a Snape nepohnou dál. Kingsley tázavě pozvedl obočí, ale Severus jen mírně zakroutil hlavou v odpověď, že se nemá znepokojovat. Vysoký černoch v africkém rouchu tedy hnal studenty dál. 

Dveře do přijímacího sálu byly ještě zavřené, ale moc času jim pravděpodobně nezbývalo. Lupin těmi dveřmi musel projít. Byl nahlášen přesný počet osob, nebylo možné se z toho teď vykroutit. Sám Albus by to pravděpodobně nedovolil, když už je dostal až sem. 

Lektvarista přísahal, že za tenhle úskok mu Albus zaplatí. Co kdyby si siréna skutečně vybrala někoho z nich? Co kdyby to byl nějaký ze studentů? Byla víra členů Řádu v Albuse opravdu tak bezmezná, že by bez protestů akceptovali, že byl jejich syn, synovec nebo vnuk přinucen ke sňatku v tak mladém věku? Když se podíval na ty, které ředitel zrekrutoval, musel sám sobě odpovědět. Ano – přijali by to. Většina z nich by byla skutečně přesvědčena o tom, že to bylo správné řešení. Hluboce věřili v Brumbálovu neomylnost.

Teď byl ale hlavním problémem skuhrající vlkodlak. Neměl v úmyslu mu pomáhat, ale situace byla značně vypjatá. „Poslouchej mě. A myslím to smrtelně vážně," naklonil se do vlkodlakovy osobní zóny. „Sirény reagují na hlas. Jsem si jistý, že to je hlas, podle kterého budou rozeznávat, zda jsi adekvátní volbou pro manželství. Musíš svým hlasem dát najevo, že nemáš zájem. Že už svou partnerku máš." Ostražitě se rozhlížel, zda jejich rozhovor někdo neodposlouchává. 

Neodvážil se použít hůlku, na kouzlo soukromí. Bylo tu až moc vojáků, včetně Farida, který jejich směrem vrhal zamyšlené, zamračené pohledy.

Vlkodlak vypadal, že mu několik Severusových slov proniklo do mozku. „A-ale jak to mám udělat? Jak dát hlasem najevo, že už nejsem k mání?" 

„Co já vím? Mysli na ni, až se budeš představovat královně. Přej si celým srdcem být s ní. Fantazíruj o ní a vašich třech malých štěňatech, které si spolu pořídíte," rozčiloval se pološeptem lektvarista. "Netuším, jak to udělat, tohle je to jediné, co mě napadá." 

Potlačil nutkání rozhodit rukama. Proč by mu vlastně měl radit? Už takhle spolu vedli nejdelší rozhovor v celém jejich životě. Ale něco v tom uštvaném pohledu, který Lupin ještě před chvílí měl, nutilo Severuse ke spolupráci. Myslel na to, že se znají už mnoho let. Že byl Lupin jediný Poberta, který se ho kdy zastal a mluvil s ním normálně. 

Vždyť on není žádný můj přítel nebo něco takového. Jen se známe už hodně dlouho. Proto ten soucit. Opatrně poplácal druhého muže po zádech. „Bude to v pořádku. Jen na ní mysli." 

Remus trhaně přikyvoval. Myšlenkami byl pravděpodobně daleko na Britských ostrovech u Tonksové, která neměla tušení o tom, co se právě s jejím partnerem děje. Dveře do sálu se začaly otvírat. Byl čas jít. Remus se ještě stihl podívat směrem k jeho novému kumpánovi. „Co budeš dělat ty? Na koho budeš myslet?" ptal se vlkodlak. Bylo zvláštně milé, že ho na oplátku zajímal Severusův osud. Na vteřinu mu problesklo hlavou Lilyino jméno, ale tak nějak tušil, že ačkoliv byly jeho city k Lily vždy velmi silné, proti sirénám by to bylo bez šance. Lily byla pryč už příliš dlouho. 

„Já nechám v plné míře projevit svou zářivou osobnost," zašklebil se. 

Jeho pověstný sarkasmus byl tím balzámem na duši, kterou vlkodlak potřeboval. Vše bude v pořádku. Mírně se na svého bývalého spolužáka ze Zmijozelu usmál. „Tak hodně štěstí." 

„I tobě."

Seřadili je do dlouhé řady vedle sebe. Albus stál před nimi, jako by je vedl do bitvy. Většina členů výpravy vypadala natěšeně a odhodlaně. Málokdo z nich tušil, co se tu ve skutečnosti odehrává. Severus měl po levé straně Lupina, který se konečně přestal třást, a po pravé straně Bonese, který se fascinovaně rozhlížel všude okolo. 

Kráčeli ohromným, zdobeným sálem, který by svým tvarem mohl připomínat Velkou síň. Velká okna propouštěla světlo přes malá sklíčka, která dohromady dávala dohromady postavy žen v dlouhých róbách. Možná bývalé královny. Po obou stranách sálu byly vystavěny ve třech patrech malé lóže. Sedávaly v nich většinou tak tři, čtyři osoby. Vlastně spíš pouze ženy. Člověk musel pečlivě hledat, aby našel někoho mužského pohlaví. 

Mířilo k nim mnoho pohledů, většina plná absolutního nezájmu. Sedí tu celé ty hodiny, co my čekali venku. Pro koho asi byla ta nuda mučivější? Sám by odhadoval, že on a jeho společníci na tom byli hůř, kdyby vpravo od nich právě jedna starší žena v draze vypadajícím šedém hábitu nenápadně nezívla. 

Severus zaměřil svou pozornost na postavu před nimi. Žena seděla na královsky zdobeném trůnu. Vypadala tak na šedesát let, ale pokud ty mladé ženy, které seděly na všech těch místech byly její vnučky, pak jí muselo být mnohem více. Vlasy měla jako většina přítomných dam modré, svázané do uzlu na temeni hlavy. Neměla korunu, pouze zdobenou čelenku, přesto bylo jasné, kdo tu vládne. Aura magie a moci byla tak silná, že bylo možné ji spatřit samotným okem. Albus to také uměl, ale většinou to kontroloval. Královna rukou naznačila Albusovi, že smí předstoupit.

Starý muž se právě hluboce klaněl. „Děkuji, má paní, že jste se uvolila nás přijmout. Jsem profesor Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, Nejvyšší divotvorce a Nejhlavnější hlavoun. Přicházím sem ve jménu organizace Fénixova řádu. Svou prosbu rád vyslovím, ale nejprve bych, s vaším dovolením, nechal tyto mladé muže, kteří mě doprovází, aby se představili." 

Vyčkával na královnin pokyn. Ta mírně pohnula hlavou, což snad bylo možné vyložit jako souhlas. Brumbál se otočil k Dedalusovi, který stál prvnímu v jejich řadě. Ačkoliv se ředitel snažil vypadat klidně, Severus poznal, jak moc je právě teď napjatý. Tahle chvíle mohla rozhodnout všechno. 

Dedalus předstoupil, poklekl na jedno koleno, sklonil pokorně hlavu a představil se. Poté se zařadil zpět. Takhle to pokračovalo dál a dál. Když poklekl Potter, sál zahučel. Nic neobvyklého. Příběh Chlapce, který přežil, byl znám po celém světě.

Když se zařadil zpátky na své místo Bones, vykročil Severus vpřed. Poklekl na levé koleno, sklonil hlavu a pomyslel na tu nejodpornější věc, kterou ho kdy nutil splnit Temný pán. „Profesor Severus Snape," vyřkl tak hrubým a znechuceným hlasem, jakým jen dokázal. Okamžitě povstal, aby se mohl zařadit zpět mezi ostatní. Lupin ho okamžitě následoval v představování se, ale jeho hlas zněl velmi jemně a pokojně. 

Když se také vrátil zpět do řady a Kingsley vyrazil vpřed, rozhlédli se oba bývalí spolužáci nenápadně po okolí. Nic se nestalo. Nikdo se ano nepohnul, natož, aby zahráli fanfáry, spustili vlajky a královna všechny vyzvala ke společnému tanci, nebo co by se tak mohlo stát. Nenápadně na sebe kývli.

Charlie Weasley byl poslední v řadě. I on se vrátil na své místo a ulehčeně si oddechl, že něco nepokazil. Albus zachmuřeně rentgenoval celý sál, pomalu se otáčel kolem dokola a vyčkával. Stále doufal. Pro její královskou výsost to bylo pravděpodobně normální, protože nijak nekomentovala fakt, že před ní Nejhlavnější hlavoun krouží jako holub na báni. 

Severusovi bylo ředitele nyní skoro až líto. Tolik se snažil získat v boji proti Temnému Pánovi alespoň malou výhodu. A další pokus nevyšel. I královně již došla trpělivost. „Děkuji, pánové. Nyní se přesuneme k vaší žádosti Nejvyšší divotvorče..."

Další slova se ztratila v šumu hlasů. Pohledy všech se přesunuly po královnině pravici, kde v jedné z lóží propukl rozruch. Mladá žena se vztyčila ze svého místa a strnule hleděla na jejich skupinu. Mohlo jí být něco přes dvacet let, na sobě měla tmavě modré šaty, které jí ladily k vlasům. Neusmívala se, vypadal mírně omámeně. 

„Bohové dnes byli ke mně laskaví. Můj Fatum Magnus mezi nás zavítal. Volejme sláva!" vykřikla do sálu plného ohromených lidí. 

„Sláva!" ozvalo se sborově nazpět. Síla provolání byla tak ohromná, že tlaková vlna prošla sálem a zasáhla všechny, kteří neměli to štěstí, že seděli. Severus se zapotácel, ale stihl své tělo vyvážit, než upadl na zem. Ony je donutily zavrávorat pouhým provoláním slávy? Salazare, taková ohromná moc. Jsme na ostrově plném sirén. Ony jistě dokáží více než tohle. 

Poprvé dnes dostal strach. Dívka začala sestupovat z jejich rodinné lóže. „Považován za temného a přeci mu hoří v srdci jasný plamen. Tak chytrý, odvážný a trpělivý." 

Severus se rychle otočil na Lupina, který ve stejný okamžik vydal zajíkavý zvuk. „Ne, to ne, ne, ne, ne..." šeptal vlkodlak překotně. 

Modrovláska zatím kráčela po kamenné podlaze směrem k nim. „Ministerstvo jej zatracuje, ale jsou pouze zaslepeni. Jednoho dne budou moci prozřít, tak, jako jeho nejbližší," pokračovala hlasem tak obluzujícím, že bylo téměř nemožné vnímat obsah slov. Ozvěna nesla slova sálem a vracela je zpět. 

„Remusi..." ozvalo se vyděšeně zprava. Potter. 

Severus netušil, jak se situací naložit. Lupin už se nepokrytě klepal. „Nefungovalo to, Severusi," hlesnul odevzdaně, téměř plačtivě. Všichni teď sledovali přibližující se krásku, která vypadala, jako by sama bojovala s nějakou neviditelnou mocí. Její krok byl mírně vratký, než se zastavila před řadou šokovaných mužů.

„Osud nás volá, abychom spojili své životy. Bohové nám předurčili společnou cestu. Jsem Abbolison Pontenerská. Je mi ctí tě poznat, Severusi."