Ředitelna byla příjemně vyhřátá, oheň v krbu praskal, obrazy bývalých ředitelů na stěnách si mezi sebou špitaly. Na Nevilla s Harrym se upřelo několik párů zvědavých očí. Všichni, až na samotného ředitele, to byli jejich starší Bradavičtí spolužáci. Byla tu rusovlasá dvojčata, Havraspár Roger Davis ze sedmého ročníku a také Anthony McDowel z šestého a Gregory Xanten ze sedmého ročníku. Oba Mrzimoři. 

„Vítejte chlapci, pojďte sem blíž!" pozdravil je ředitel a posouval je směrem k ohromnému krbu. Na krbové římse seděl Fawkes a všechny si s upřímným zájmem prohlížel. Zatáhl hlavu směrem k Harrymu, aby dal najevo, že chce pohladit. Harry mu čechral jemná pírka na hlavě a na krku, až fénix slabě vrkal spokojeností. „Chybí nám už jenom pan Bones a můžeme se všichni přesunout do sídla Řádu. Pan Bones běží chudák až z Astronomické věže, tak není divu, že je poslední," pokýval ředitel chápavě hlavou. Něco na ředitelově prohlášení Harryho zarazilo. 

„Pane řediteli, to chcete všechny přesunout do Sídla Řádu?" Rychle pohledem přejel skupinu před sebou. „Copak o něm všichni vědí?" Jeho spolužáci se nezdáli být tak zmateni jako Harry. 

„Samozřejmě, že ví, drahý chlapče. Jsi v dobré společnosti. Tito chlapci jsou všichni spřízněni se členy Řádu a byli informováni o organizaci svými nejbližšími," usmál se ředitel spokojeně. 

Ozvalo se zaťukání a do místnosti vběhl uřícený blonďák v hábitu se zelenou podšívkou. Zelenou! 

„To nemyslíte vážně, pane řediteli!" zařvali jednohlasně bratři Weasleyovi. 

„Vždyť je to..." 

„..hnusnej Zmijozelák!" 

„Napráská nás..." 

„..všem svým kamarádíčkům!" Dokonce i v rozčilení byli schopni dokončovat své věty. Stejně jako kouzlení, jim i křik šel v tandemu přímo skvěle. Zmijozel, který stále ještě stál na prahu ve dveřích, pouze obranně zvedl ruce. 

„Ticho!" zvolal ředitel. Jeho pohodová nálada byla ta tam. Se zamračením se přiblížil k dvojčatům. „Pro tento úkol byli vybráni jen ti nejdůvěryhodnější. Věřím, že nikdo nezpochybní žádného jiného člena naší výpravy. Všechny jsem osobně vybral po pečlivém uvážení. Nechtějte, abych se musel zamyslet, KDO ve skutečnosti není vhodná volba pro tak klíčovou událost." Shlížel na zrzky ze své výšky. Do hlasu vložil veškerou svou autoritu. Oba Weasleyovi o krok ustoupili. Pochybnosti jim ale z tváře úplně nezmizely. Pořád to byli předpojatí Nebelvíři. 

Harry se mezitím podíval na zmijozelského studenta. Bones byl vysoký, měl oválný obličej a vlasy světle zrzavé. Ne takové, jako měli Weasleyovi, ti měli spíš rudé vlasy, ohnivé. Bonesovy vlasy spíš vypadaly, jako by se nemohly rozhodnout, jestli jejich majitel bude tmavý blonďák nebo zrzek. Co ale Harryho nejvíc zaujalo, byly jeho složené, vyhrnuté rukávy až k loktům. Nikdy neviděl žádného Zmijozela jinak než perfektně upraveného. Na rozdíl od jiných kolejí, hadi si dávali záležet, aby se jejich uniforma naprosto shodovala s předpisy. Dokonce ani dívky neupravovaly svou uniformu podle svých představ, přestože většina z nich často nenápadně pokukovala po odvážnějších spolužačkách se závistí v očích. 

Vídal Patrika Bonese mnoho let na chodbách, nebyl mu neznámý a pravdou bylo, že tohoto detailu s rukávy si všiml již na začátku školního roku. Ale teprve teď v ředitelově kanceláři, kde podle profesorových slov byli jen ti nejdůvěryhodnější, ty rukávy dávaly smysl. Podíval se zrzkovi do hnědých očí. „Znamení zla," řekl Harry nahlas. Tím na sebe strhl pozornost všech. Bones vytřeštil oči. „Je listopad. A ty pořád nosíš vyhrnuté rukávy. Tohle není móda, ani ti není horko. Nosíš to, abys denně ukazoval světu, že neneseš na svém předloktí Znamení, mám pravdu?" 

V ředitelně se nikdo nepokusil ani nadechnout. Především dvojčata vypadala, že po odpovědi skutečně prahnou. Bones uvážlivě přikývnul. „Všichni ve škole, by to tak měli začít nosit. Obzvláště po tomto létě." 

Harry se usmál. Tohle byla odpověď, která se mu líbila. Dvojčata akceptovala tuto výměnu pokývnutím hlavy. Jestli je s tím Zmijozelákem v pohodě Harry, budou i oni. 

Ředitel si v koutku duše oddechnul, že zatím nikdo po nikom nevypálil žádnou kletbu. To se mělo podle jeho předpokladů velice brzy změnit. „Všem jsem vám nechal připravit teplé venkovní pláště, budou se pravděpodobně hodit." Pohybem hůlky každému z chlapců jeden z nich poslal. "Předpokládám, že jste si všichni pečlivě prostudovali svitek, který jsem vám předal." Nebyla to otázka, přesto všichni sborově přikývli na souhlas. „Nyní vás požádám, abyste urychleně použili letax na Grimmauldovo náměstí 12. Všichni ostatní již na nás určitě čekají."

 Harry se ještě jednou usmál na Fawkese a vstoupil do plamenů. Letax ho nekontrolovatelně vyplivl přímo do obývacího pokoje v sídle Řádu. Bones, který nevěděl o Harryho problému s tímto způsobem kouzelnického cestování, nestačil včas uhnout a byl svým mladším spolužákem stržen k zemi. Váleli se na starém prošlapaném koberci oba dva. Zatímco starší chlapec sypal ze zastrčených rukávů sprosté nadávky, Harry se polohlasně omlouval a pokoušel se co nejrychleji vstát. S tím mu ochotně pomohli další lidé, kteří již čekali v místnosti. Jednoho z nich Harry ihned poznal. „Siriusi!" S radostí se vrhl svému kmotrovi kolem krku. 

Tolik mu chyběl! Dopisovali si, jak jen to bylo možné, ale ani tak to nebylo dost. Roky mu scházel někdo, koho by mohl považovat za stabilního člena rodiny. A když ho konečně získal, neměl dostatek času, který by s ním chtěl strávit. Sirius se smál a zatočil s Harrym kolem dokola. Rád Harryho takhle škádlil, Merlin ví, že si toho nikdy dost neužil. Když se dosyta přivítali, mohl se Harry rozhlédnout i po zbylých přítomných. Kromě nově příchozích Bradavických studentů tu stál Dedalus Kopál, Kingsley Pastorek, Remus Lupin, Charlie Weasley a ještě jeden asi třicetiletý muž, kterého Harry neznal, přestože mu byl zvláštně povědomý. 

Neznámý zachytil Harryho pohled a přišel se představit. Sirius Harryho stále držel kolem ramen, tak se musel z objetí malinko vyvléknout, aby mohl muži potřást rukou. Sirius nevypadal, že by ho představování jakkoliv obtěžovalo a nemínil se od svého kmotřence hnout. Dokonce mohl přihodit svou troškou do mlýna. „Harry, tohle je Mervyn Fenwick. Je to synovec člena Řádu Benjyho Fenwicka, který byl zabit v první kouzelnické válce. Asi si vybavuješ jeho tvář, protože hraje chytače za Tutshillská Tornáda!" zvolal bodře a rukou, kterou neobjímal Harryho, poplácal Mervyna po rameni. Ten zdvořile potřásl Harryho pravicí a opět se vrátil do svého nenápadného koutku. 

Zdál se být poněkud nervózní, ale Harry se mu nedivil. Nastal důležitý moment, kdy mohlo jejich snažení ovlivnit celý průběh války. Většina z přítomných si asi uvědomovala závažnost situace, protože si nikdo nenabídl připravený čaj a občerstvení, které kolem nich pomalinku plachtilo vzduchem na očarovaném tácu. Tiše se k nim připojil Remus. Harry musel uznat, že vypadá jinak, tak nějak šťastnější, než když ho viděl naposledy. Stalo se snad od srpna něco zajímavého, o čem nevěděl? Usmíval se víc ze široka, byl více narovnaný a přestože jeho sako nebylo nové, nezdálo se být ani tak zastaralé, jako jiné kousky vlkodlakovy garderoby.

 „Harry, moc rád tě zase vidím," mrkl na něj spiklenecky. Harry už se chystal zeptat, co je nového, když plameny v krbu zezelenaly a do místnosti vstoupil Severus Snape. 

Jako vždy měl na sobě strohý černý pracovní hábit, přes který měl ještě přehozený cestovní plášť pro změnu v černé. Jedinou ozdobou byla spona ve tvaru keltského uzlu, která spínala přední část cestovního pláště. „Řediteli," pozdravil zdvořilým pokývnutím hlavy, než se jeho pohled zasekl na hostech v obývacím pokoji. Jeho tvář se zdála stnulá, ale zamračené obočí a blesky sršící z černých očí vypovídali o profesorově vzteku. „Studenti! Vy jste povolal studenty, zbláznil jste se? Chápu, že jste nakonec zvolil mě pro audienci jako je tato, ale tohle jsou nedomrlí žáci. Vždyť..." pohledem zkontroloval, kterých studentů se vlastně tohle šílenství týká.

Přes Harryho jenom přelétl, bylo mu jasné, že ten nemohl zůstat stranou. Nejdéle podržel svůj pohled na Bonesovi. Ten se pod jeho pohledem ani nepohnul. „Vždyť Potter a Longbottom ještě nejsou ani plnoletí, nemohou jen tak pobíhat mimo zdi školy. Tohle nedopadne dobře," rozčiloval se dál. Měl silné tušení, že na tom vůbec nezáleží, protože studenti tu už byli. Stáli v sídle Řádu připraveni vrhnout se do jakéhokoliv úkolu, který jim ředitel přidělí. 

Ředitel chlácholivě položil ruku na Severusovo rameno a šeptl: „Musíš mi věřit, drahý chlapče, že jsem dlouho přemýšlel, než jsem učinil toto rozhodnutí. Ale stojím si za tím, že tito mladí muži mohou výrazně zvýšit naše šance na úspěch." Modré oči propalovaly ty černé. Po několika vteřinách Severus vytrhnul své rameno z ředitelova sevření a beze slova si šel stoupnout co nejdál, jak to jen v tak malé uzavřené místnosti šlo. Brumbálům výraz zůstal vážný, když se na všechny v místnosti obrátil. „Děkuji, že jste se všichni tak rychle dostavili. Není času nazbyt. Je nutné se okamžitě přenést do přístavu Imperia, odkud nás loď zaveze na Pontenero. Musím vám všem zdůraznit, že je nutné, abyste po celou dobu dodržovali mé přesné instrukce, jakýkoliv odklon by mohl mít za následek zmaření všech našich snah." 

Na chvíli se odmlčel, aby tam dodal svým slovům ještě větší váhu. Harry si vyměnil nervózní pohled s Nevillem. Dokonce ani dvojčata už nevypadala tak vesele, jako jindy. „Stoupněte si nyní všichni okolo přenášedla a až dám pokyn, okamžitě se jej dotkněte," rozkázal ředitel. 

Harry vyrazil směrem k přenášedlu, zarazilo ho však, že se Sirius nehýbe. Jeho kmotr vrtěl hlavou. „Ne Harry, já jít nemohu. Jsem stále ještě hledaný zločinec. Ti ke královnám na audienci nechodí," zazubil se a poplácal Harryho po zádech. „Měl bys tam zkusit sbalit nějakou princeznu," dodal. 

Harry jen se smíchem došel k přenášedlu ve tvaru květináče, do kterých přesazovali ve druhém ročníku Mandragory. „Teď!" zvolal Brumbál a všech třináct mužů se najednou chytlo květináče a nechalo se vtáhnout do neznáma.