Ačkoliv se Hermiona skutečně snažila, nenašla za poslední čtyři dny v knihovně nic víc, než už bylo napsáno na pergamenu, který Harry obdržel. Na jednu stranu z toho byla roztrpčená, na druhou zase musela uznat, že ten, kdo vypsal všechny ti informace, odvedl slušnou práci. Bylo to provedeno natolik precizně, že podezřívala ředitele, že to je jeho vlastní dílo, o které se podělil s Harrym. Její povaha jí však nedovolila polevit. „Když není nic v knihovně," povzdechla si, jako by tomu stále nemohla uvěřit, "musíme najít jiný zdroj informací," sdělila svým kamarádům ráno u snídaně. 

Oba k ní vzhlédli od svých talířů. Nejprve se podívali na ni a poté si vyměnili zamračené pohledy. „A jakchý ako?" zeptal se Ron s plnou pusou, a tím vyprsknul trochu drobečků na stůl i po svém okolí. 

Hermiona, která seděla naproti němu, s odporem nakrčila nos. To se opravdu nemohl Ron naučit alespoň nějakým stolovacím způsobům? Žádný z jeho bratrů se nestravoval tak příšerným způsobem. Ginny si dokonce dávala speciálně záležet, aby její stolovací návyky nemohly být nijak spojovány s chováním jejího bratra. 

Parvaty, která seděla vedle Rona z druhé strany než Harry, se poposunula na lavici dál od něj. Ronovi se mezitím podařilo spolknout většinu svého sousta. „Jaký jako?" zopakoval svou otázku. 

„Zeptáme se Hagrida. Máme s ním teď Péči o kouzelné tvory, tak je ideální příležitost. Když si pospíšíme, stihneme ho ještě před hodinou," řekla Hermiona a vstala, aby dala najevo, že vyrazí okamžitě. Harry rychle popadl do ruky housku, aby měl alespoň něco na cestu. Ron se smutně zadíval na zbytek své snídaně a s velkým sebezapřením také vstal. Cestou ještě uzmul ze stolu dvě housky a meruňkový košíček. 

Stáli v hale před Velkou síní, když zaslechli, jak někdo volá Hermionino jméno. Rychlým krokem k nim ze schodů chvátala Fay Dunbarová, Hermionina spolubydlící. „Tohle jsem našla vedle tvé postele, asi ti to muselo vypadnout z tašky. Bude se ti to teď nejspíš hodit," zvolala a podala Hermioně její skicák na kresbu kouzelných tvorů, které používali na hodinách Péče. 

Hermiona se na ni vděčně usmála. „Díky Fay, to je od tebe moc milé." 

Fay jen pokrčila pravým ramenem. „V pohodě. Ty bys udělala to samé. Mimochodem o polední pauze bych se být tebou do pokoje nevracela. Levandule omylem vylila na koberec svůj nový lak na nehty a žádné kouzlo to nedokázalo dostat dolů. Tak ty dvě kvočny nenapadlo nic lepšího než použít nějaké kouzelnické čistidlo. V pokoji se dá žít jen s bublinovým kouzlem," protočila oči ke stropu. "No nic, to jen varuju. Musím jít, máme schůzku Tchoříčkovského klubu. Mějte se," zamávala trojici a pokračovala dál do Velké síně. 

Harry se za ní chvíli díval. „Od kdy se kamarádíte?" zeptal se. 

Hermiona sdílela ložnici s Fay, Levandulí a Parvaty od prvního ročníku. Zatímco Levandule a Parvaty byly od začátku nejlepší kamarádky, Hermiona s Fay k sobě nenašly cestu. Fay byla velkou fanynkou famfrpálu a Tchoříčků, zato málo četla. Neměly tedy moc témat, kvůli kterým by se především mohly začít bavit. Hermiona se pak začala kamarádit s ním a s Ronem, zatímco Fay se přidala do Nebelvírského famfrpálového fan clubu, kde našla své přátele. 

„Vlastně to byla celkem náhoda," vysvětlovala Hermiona, zatímco sbíhali po kamenité cestě směrem k výběhům, kde se měla odehrávat dnešní hodina. Vítr byl dnes velmi nepříjemně chladný. Byl první týden v prosinci, a sněhu zatím napadalo po kotníky. Cesta k Hagridovi byla však kouzlem udržovaná, takže bezpečí bylo zajištěno. Alespoň na cestě. O hodinách Péče o kouzelné tvory se to přímo říci nedalo. „Potkali jsme se na nádraží a já se jí zeptala na léto. Věděli jste, že je polokrevná? Její máma je kadeřnice. Většinou s rodiči cestuje, a letos byla i se svými bratranci v Disneylandu v Paříži. My tam byli s rodiči před dvěma lety, tak jsme se zapovídaly. Je vážně docela prima, když přestane na chvíli mluvit o famfrpálu nebo o Tchoříčcích." 

Ron se podíval na Harryho s výrazem Jak může někdo chvíli nemluvit o famfrpálu? Harry mu potvrdil jeho názor přikývnutím, přestože sám dokázal pochopit, proč Hermiona potřebovala najít s Fay i jiné téma hovoru. 

Na delší rozhovor už nebyl prostor, protože Hagrid si jich z dálky všiml a začal na ně radostně mávat. „Co tady děláte tak brzo, děcka? Nechtěli ste ještě chvíli zvostat v teple?" Chlapci, kteří si dnes vzali pouze šálu a žádnou čepici, na rozdíl od Hermiony, se zimomřivě otřásli v odpověď.

„Hagride, chtěla bych se tě zeptat, jestli bys nám neřekl, co víš o sirénách?" šla Hermiona ihned k jádru věci. 

Hagrid se mírně zamračil a podrbal na hlavě. „Noo, moc toho vo nich nevim. To vlastně moc asi neví nikdo. Vony totiž nejsou jako třeba ty víly. Víly sou kouzelný bytosti. Ale sirény, to sou kouzelnice s móc zajímavejma magickejma schopnostma. Maj to dědičný, víš?" Všichni tři studenti se po sobě kradmo podívali. 

„Takže jen umí něco navíc? Jinak jsou to obyčejné čarodějky, jako každá jiná?" zeptal se zvědavě Harry. 

Hagrid se zasmál hlubokým, upřímným smíchem. „Ohoho, nee Harry! Nikdo na celičkým světě by se nevopovážil říct vo kterýkoli siréně, že je vobyčejná. Vony dokáží používat svůj hlas a sluch tak, jako to nikdo jinej nedokáže. Sou děsně silný. S nima není sranda si zahrávat. Velká Morgana byla prý siréna a ta dokázala sama vyhladit celý vojsko. Umíš si představit, že by tohle dokázala nějaká vobyčejná čarodějka?" 

Ne, to si Harry představit neuměl. Sama dokáže porazit vojsko! Harry, Ron a Hermiona si vyměnili zamyšlený pohled. 

Přestože se chtěli zeptat na podrobnosti, nebylo jim to umožněno. Od hradu se začínaly trousit skupinky Nebelvírských a Zmijozelských spolužáků. Studenti z koleje lva se smáli a pošťuchovali, zatímco hadi šli těsně u sebe, jako by se snažili udržet navzájem alespoň nějaké teplo. Zmijozelové byli prostě hadi tělem i duší, zima jim nedělala dobře. Všichni se začali přesouvat k výběhu, kde měli pokračovat s prací s Ohňožilnými salamandry.

Hodina se blížila ke konci, když Harry pocítil, že jeho pravá dlaň nepřirozeně hřeje. Podíval se na svou ruku, kde nenápadně zářil malinkatý fénix. Znamení! Je to tady, musím jít. Začal si rychle balit věci, házel učebnici, skicák, psací potřeby a pytlík magického masového žrádla do školní brašny bez ladu a skladu. „Je to tu, musím jít," šeptnul směrem ke svým přátelům, kteří zdá se pochopili situaci už podle rychlého balení školních pomůcek. 

„Drž se, kámo." Odpověděl mu Ron a Hermiona jen ukázala zkřížené prsty na znamení štěstí.

Ostatní žáci si ničeho nevšimli. Všichni byli příliš zabráni do překreslování detailů kůže salamandra. Navíc jedna skupinka zmijozelských se nejspíš příliš přiblížila ke svému salamandrovi, protože se právě pomocí Aquamenti snažili uhasit Zabiniho hořící školní hábit. Poskytli tím dobrou zábavu nejbližším spolužákům. To poskytlo Harrymu dostatečný rozruch, aby nenápadně vyrazil k Hagridovi. Ten se zrovna bavil s Nevillem. „...mohu bez omluvenky, když jdu rovnou za ředitelem?" ptal se zrovna Nebelvír Hagrida, zatímco si prsty třel dlaň pravé ruky. 

Za ředitelem? „Ty jdeš taky do ředitelny Neville?" zeptal se překvapeně.

 Větší šok se však usadil ve tváři vyššího chlapce. „No, ano... Mám tam ihned přijít," stál si Neville za svým obranně, jako by ho snad Harry měl chtít nějak zastavit. 

Harry poplácal kamaráda po rameni, aby ho uklidnil. „To je v pohodě. Já tam mám dorazit taky, tak můžeme jít spolu," usmál se. 

 Výraz hluboké úlevy v Nevillově tváři byl nepřehlédnutelný. „To je báječný, Harry. Jsem rád, že jdeš taky. Musíme si pospíšit, profesor Brumbál zdůrazňoval, že tam máme být okamžitě." Rychle se obrátil na Hagrida. „Pokud nás někdo s Harrym zastaví, řekneme, že o tom víte," potvrdil Neville s rozhodností, jaká u něj nebyla často k vidění, a rychlým krokem vyrazil k hradu. 

Harry se na Hagrida zazubil a rychle dohnal svého kamaráda. Krátký pocit bodnutí žárlivosti, který pocítil, když pochopil, že Neville má také jít do ředitelny, rychle zahnal. Nebylo to tak, že by musel být jediným, kdo řediteli pomáhá. Ostatně sám ředitel stále zdůrazňoval, že ve válce se hodí každá pomoc, které se nám dostane. 

Neville byl skvělý kluk. Harryho skutečně považoval za jednoho ze svých nejbližších přátel. Ron byl a vždycky bude jeho nejlepší kamarád. Šel by s ním až na kraj světa, do velkých nebezpečí a neznámých míst. Pokud si Harry chtěl zahrát kouzelnické šachy nebo hodiny diskutovat o famfrpálu, byl Ron jeho člověk. Ale s Nevillem to bylo jiné. Byl stejně jako Ron čistokrevný, ale nikdy mu nevadilo Harrymu vysvětlovat cokoliv z kouzelnického světa. Nikdy se na Harryho nedíval s výrazem: Copak ty tohle nevíš?, jaký nasazoval Ron. 

Neville nepovažoval žádnou otázku za hloupou, mohli si povídat hodiny o kouzelnickém světě, jak co funguje, jaká jsou společenská pravidla. Povídali si o škole a o životě bez jakýchkoliv zábran, které někdy cítil, když mluvil s Ronem nebo Hermionou. Je pravda, že pokud se bavili o škole moc dlouho, vždycky skončili u Bylinkářství. Nebylo možné se s Nevillem bavit bez toho, aby se jeho milovaný předmět alespoň chvíli nestal hlavní zářnou hvězdou jejich konverzace. Ale byla to malá cena za dobré přátelství, tím si byl Harry jist. 

Velmi rychle se vyšplhali do kopce, prošli západní bránou, dali se kolem chrličů s jednorožci vpravo, až se dlouhou chodbou dostali k ředitelně. „Neznáme heslo." zoufal si Neville, když se přibližovali k soše fénixe, která střežila vchod. V dalším okamžiku bylo však jasné, že jsou očekáváni, protože socha se začala sama od sebe odklánět a vysouvat točité schodiště. Chlapci se nechali vyvést až nahoru a po rychlém zaklepání vpadli do ředitelny. Harry už cestou přemýšlel nad tím, že nejspíš nebudou s Nevillem jediní, kteří budou požádáni o pomoc, nicméně tu bylo víc lidí, než očekával. O dost víc.