Posledních deset minut strávil Severus Snape velice intenzivním vymýšlením seznamu tvorů, ve které by nejraději proměnil Bradavického ředitele. Aktuálně to bylo nerozhodně mezi nechutným tlustočervem a duhovcem, jehož sliz byl extrémně jedovatý. Pomalu míchal zlatou lžičkou svůj černý čaj, který mu starý čaroděj nabídl a nechával Albusovo obcházení horké kaše procházet jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Byl pozván na čaj, aby mohli probrat jakýsi záhadný plán, který Albus vymyslel, ale místo toho, aby mu jej vysvětlil, vykládal cosi o zdražení citrónových dropsů. Přitom lektvarista byl ještě před hodinou potěšen, že se po dlouhé době dozví něco užitečného pro stranu Světla. Poslední dobou se zdál ředitel ještě mnohem více tajnůstkářský, než jindy. „O co se jedná, Albusi? I slepý by poznal, že ti něco dělá starosti a nedostatek cukru v krvi to očividně nebude," sdělil pohrdavě při pohledu na třetí plnou lžičku, která mířila z cukřenky do hrnečku staršího muže.

Ten se malinko pousmál a pokýval hlavou. „Někdy je potřeba si osladit život, drahý chlapče." Obočí mistra lektvarů se stáhlo. Nesnášel tuto přezdívku, kterou měl jako jediný ze všech zaměstnanců školy. Nemohl přeci za to, že jsou prakticky všichni jeho kolegové výrazně starší než on. Pouze Sinistrová situaci zachraňovala – byla o celé dva roky mladší, přesto Severus nikdy neslyšel, že by ji Albus oslovoval jako „drahé děvče".

„Divím se, že vás netrápí, že je mnohem větší šance, že vás zabije vaše záliba ve sladkém, než prohra v případném kouzelnickém souboji," odpověděl podle svého.

To ředitele rozesmálo. „Smrt mě samotného netrápí, drahý chlapče. Bude to jen další velké dobrodružství. Trápí mě něco úplně jiného." Vypadalo to, že se konečně někam posouvají. Že by dnes Albus byl konečně o něco sdílnější? „Situace okolo Dolores se začíná vyostřovat. Nestěžují si pouze studenti. Dokonce i učitelé ji začínají vidět v negativním světle," řekl ředitel zahloubaně s pohledem někam za Severusovo levé rameno.

Černé obočí vystřelilo vzhůru. „Začínají?" odfrkl. „Jistě si vzpomínáte, že jsem již několikrát upozorňoval na její nestandardní postupy a nekorektní chování. Sám jsem důrazně protestoval..."

„Ano, ano, vím o tom, Severusi. Jenže kdybych měl brát na vědomí všechny tvé protesty, které jsi kdy měl, musel bych si pořídit další myslánku. A to nemyslím ve zlém. Včera se tu však zastavila Pomona. Byla velmi nervózní, ale dala jasně najevo, že z naší nové profesorky Obrany proti černé magii nemá přílišnou radost." Tato informace byla rozhodně zajímavá. Mírná a ke všem milá vedoucí Mrzimorské koleje si nikdy na nikoho nestěžovala. Všichni si přeci zasloužili otevřenou náruč a druhou třetí i stou šanci. Zdálo se, že Umbridgeová za ty ani ne tři měsíce zvládla pomyslné stovky dosáhnout. A to bylo co říct. I sám černovlasý profesor musel uznat, že on sám za všechny ty roky Pomoninu mez stále nepřekonal.

„Pak tedy konečně chápete, že ta ženská je jedna velká katastrofa. Učit bez praxe! Kdo to kdy viděl? Co si asi tak ty tupé hlavy zapamatují, když budou o všem jen číst a nic si nevyzkouší?" rozčiloval se profesor se zápalem. Každý rok, kdy mu bylo odepřeno jeho milovaný předmět učit, ho rozčiloval. Letos bylo jeho rozčarování ale vskutku opodstatněné. Třeba to řediteli došlo. Třeba se jí konečně zbaví, pomyslel si profesor s nadějí. Ta ale okamžitě padla.

„Nemohu s tím nic udělat. Ministerstvo se vyjádřilo jasně. A já musím udělat několik ústupků, aby mě Kornelius vyslechl v důležitějších věcech. Kouzelnický svět stále žije v přesvědčení, že Voldemort je mrtvý. A veřejné mínění se nelepší, ba právě naopak! A to je to, co mě skutečně trápí."

To bylo pochopitelné. Nebylo dne, kdy by v Denním věštci nevyšel nějaký článek očerňující ředitele nebo Pottera. Potter sám vypadat, že články jsou mu naprosto lhostejné, ale jeho spolužáci začali vykazovat známky znepokojení, někteří dokonce odtažitosti. Zdá se, že zlatý Potter už nemá kolem sebe zástupy obdivovatelů, jako to bylo vždy. Pomyslel si s mírným uspokojením Severus. „A co navrhujete, pane řediteli? Ohledně té ropuchy i veřejného mínění?"

Ředitel pokrčil neurčitě rameny. „Ohledně Dolores zatím nic, Severusi. Dělá inspekci. Naprosto legální a ministerstvem podporovanou. Proto mám nyní svázané ruce. Rád bych ale pokročil v našem boji. Protože na své straně nemáme veřejnost, musíme se o to více zaměřit na hledání vhodných spojenců. A já mám jeden nápad, který by se nám mohl vyplatit."

No konečně! Temný pán shromažďoval stoupence v zahraničí již dlouhou dobu před svým pádem. Jistě v tom pokračuje i nyní. „A jak zní ten nápad na získání spojenců?" zeptal se místo toho Severus nahlas. Nedal nijak najevo, že ho tato informace zajímá, jeho obličej měl stále stejnou studenou a nepřístupnou masku, na kterou byl již tolik let zvyklý.

Ředitele tato maska nemohla oklamat, moc dobře věděl, jak moc jeho bývalý student touží po tom být ve středu dění a navíc perfektně informovaný. Spojil prsty do stříšky a zahleděl se Severusovi do očí přes své půlměsícové brýle. „Co víš o ostrově s názvem Pontenero?" zeptal se. Snažil se najít v očích mladšího muže náznak pochopení.

Ten se ale zatvářil téměř zmateně. To mají být ti spojenci, co nás zachrání před záhubou? „Vyrábí tam luxusní látky, tkaniny a krajky...Kam tím míříte?" Ne, že bych si někdy něco takového mohl dovolit, ale jen úplný společenský ignorant nikdy neslyšel o úžasných hábitech z Pontenerské látky.

Ředitel se pohodlně opřel do svého křesla a vydechl.Pokud tajemství ostrova neznal Severus, pak bylo mnohem lépe střežené, než sipůvodně myslel. Moc dobře věděl, jak moc má lektvarista rád záhady aneprobádaná území magie. Navíc, jak skvělý je v jejich odhalování. Jestlina to nepřišel on, pak bylo méně pravděpodobné, že se o stejnou věc již pokusilTom Raddle. „Tento ostrov, je také znám jako Ostrov Sirén."