Já jdu před ní, za ní, vedle ní. Všude, kde zavětřím cokoliv ve vzduchu, musím tam okamžitě jít. Já jsem venku, proto, abych přeznačkoval všechny ostatní psy, ne proto abych se vyhýbal jejím nohám. A tohle mi poslední dobou dělá pravidelně před ostatními. Jestli se mě pokouší ztrapňovat, jde ji to skvěle. To takhle jdeme ve tmě, já v klidu čuchám na zemi, k našim bobkům, ochutnávám, kdo měl, co k jídlu. Porovnávám, zda se nějaký pes nemá líp. Snad jestli neměl lepší guláš než já. Nepřetržitě se věnuji své činnosti a najednou jde kolem Anabel. Anabel je kámoš, lehám si na zem. Přitisknutý břichem, tlapkami, čumákem v jedné vodorovné pozici. Prostírat byste na mě mohli. Ani se nehnu, čekám až na ni vystřelím radostí. Panička, vedle mě klečí, taky chce na Anabel vystřelit radostí. A tak vedle sebe na ulici klečíme, já ležím. Vypadáme jako když trénujeme na nejrychlejší výstřel vpřed. Ona mi stále do ucha opakuje – prosímtě v klidu, nevyšiluj, v klidu se zvedni a půjdeme. No to nevím, co tím myslí? Opravdu její chování nepobírám. A teď, když je Anabel 3 centimetry ode mě, se zvedám. A panička mě překračuje. Já se snažím vyhnout jejím nohám, kličkuji kolem pravé, zahýbám kolem levé. A ona prostě zakopává a letí k zemi. Já už toho mám po krk. Tohle její sobecký vystřelování mě opravdu ztrapňuje, k čemu tady ležím a snažím se o přivítání, doplnil bych samozřejmě i výskoky metr vysoko. Na jejího páníčka, on vždy uhýbá, to dělá schválně, baví ho, když se nemůžu trefit. Cítím, jak mě provokuje k dalšímu vyskakování. A dnes mi to došlo. Kvůli chování mé paničky, která absolutně neovládá taktiku výstřel výskok, šla Anabel po druhé straně chodníku. Ona, když nás viděla, raději přešla. Jsem zdrcený. S paničkou si o tom musím proštěkat.