Dneska jsme byli na výletě. Ráno jsem zjistil, že zase padá venku sníh, takže mě čeká výlet v oblečku. No, musím se s tím smířit, za ten výlet to určitě stojí. Ráno jsme se tedy s páníčky najedli a začali se oblékat. Nejdéle to trvá paničce. Vždycky si obleče jednu věc a jde to zkontrolovat do zrcadla, jako asi jestli si ji opravdu oblékla, nebo co. K tomu zrcadlu jde za dobu svého oblékání asi 10x, finálně, když si nasadí bundu, čepici a rukavice. Také vím, že teď přijde na řadu oblékání mě. Panička si stoupne do dveří, páníček za mě a nahánějí mě, jak býka v koridoru. Protože jsou na mě dva, už jsem se docela přestal bránit. Mají přesilu, nemá to cenu. Všichni jsme oblečení, dokončujeme finální záležitosti – ňaminy do kapes, pytlíky na bobky, kapesníky, vodítko a jdeme!

Na výletech je nejhorší, že z 90% jezdíme autem k nim. Já nemám cestu autem rád, dělá se mi v něm špatně. Na delší vzdálenosti dostávám nějaký prášek, po kterém jsem pak takový celý malátný. Ale na ty kratší to už musím zvládnout bez prášku. Taky mě nebaví do auta lézt. Mám pro sebe celé zadní sedačky, mám tam i plachtu a polštář a deku. Ale i tak se mi tam vážně nechce. Z donucení si stoupnu na zadní a přední packy položím na sedačky, čekám, až mi páníčci zvednou zadek, sám to dělat rozhodně nebudu. Protestuji proti jízdě autem aspoň tímto tichým líným gestem, kdy dělám, že nejsem schopný vyskočit metr do vzduchu. Bohužel mě tam vždy nasoukají. Jak už jsem říkal, není mi v autě dobře. Po 15 minutách, začínám slintat, olizovat se a cítím, že to přijde. Páníčkům nedávám absolutně žádné znamení, mají si mě hlídat a zastavit, abych se nepoblil, je to jejich vina. Oni mi dělají naschvál, vždycky minutu před tím než zastaví, se pozvracím a oni už jen zaparkují a jdeme ven. Prostě nemůžou zastavit o minutu dříve, vždycky je to až minuta následná, kdy už zvracím. Takže jim nikdy nezvracím na tu plachtu, hezky si ji odhrnu, deku odhrnu a pozvracím celé dveře. Tady to máte. Celé granule ven, teče to tam ze sedaček na podlahu, na dveře, strašně to strdí. No, vaše chyba.

Pak následuje 15 minutové čištění auta. Já se mezi tím zregeneruji. Napiju, sním pár piškotů a jde se na výlet. Jsem odpočatý, vyblitý a plný energie, nic mě netíží. Tahám za vodítko, jak šílený – pusťte mě proboha! Ani jeden mě nevydrží držet déle, jak 5 minut a z vodítka se vymaňuji a jsem svobodný. Jejich hulákání mě nezajímá, jen si hlídám, kudy jdou.

Dneska vybrali výlet kolem rotundy ve Starém Plzenci. Panička neumí chodit, za tu cestu, kdy jdeme do kopce nahoru k rotundě, upadla asi 2x. Pokaždé jsem na ni ještě skočil, aby si uvědomila, že se tady nemá válet, ale jít dál. Nevím čemu se tak směje, když upadne. Dělá nám ostudu. Kradu jí v tu chvíli její kožené rukavice, se kterými si strašně rád hraju. Dobře se to žvýká.

Šli jsme hodně do kopce, pak hodně v lese, pak přes pole a pak už k autu. Cesta lesem byla hrozně zábavná, najdu čichovou stopu a peláším pryč. Páníčci pak taky musí najít tu čichovou stopu, aby mě našli. Je to sranda. Horší je, když mě nevidí, že mě pak připnou na vodítko, nemůžu za to, že máte čich k ničemu. Pak taky často jen tak peláším dopředu, pak zase dozadu, užívám si, jak můžu běhat. Na polích to bylo taky fajn, všude bylo hrozně sněhu. Páníčci mi házeli koule a já je chytal. Objevil jsem další zajímavou věc – led. To je úplně studený a tvrdý a já to cucám v puse jako bonbón. Poprvé panička nevěděla, co mám a tak mě chytala, abych jí snad taky dal ochutnat nebo co. Když jsem to vyplivl, tak si ale vůbec k tomu nečuchla ani to neochutnala. Prudila mě asi jen tak z nudy.

Často na výletech vyčuchám skvělé věci. Staré hadry, plastové láhve, všechno beru a utíkám. Jinak bych ty páníčky snad nikdy nedonutil si semnou hrát na štafetu. Jenomže oni mi pak tu štafetu často hodí do koše, jsou strašně nechápaví.

Cesta zpátky autem už je větší pohoda, jsem vždycky tak vyřízený, že po minutě spím. Prospím to až domů. Dneska jste mě zabavili krásně! Doufám, že zítra zase někam vyrazíme vy dva lenoši.