Většinu času je semnou doma panička. Ta nechodí tak pravidelně pryč jako páníček. Ten chodí několikrát v týdnu pryč a vrací se až k večeru. Vždycky se na něj strašně těším. To já přesně poznám, kdo jde po chodbě, abych byl připravený k vítání. Když už cítím, že je večer a že by se měl páníček vracet, tak se přesunu ke dveřím. U nich ležím a poslouchám každý krok. Třeba soused od vedle, ten dupe jako slon a vždycky mu zvoní telefon. Jiní sousedi třeba chodí moc rychle, někdo moc pomalu. Někdo se ještě zastavuje v mezipatře. To můj páníček nedělá. Ten chodí úplně jinak než všichni ostatní. Nejdříve prudce otevře vchodové dveře do baráku, no to já všechno slyším. Pak se za ním zabouchnou. Po schodech jde docela svižně, ale má těžký krok. To je asi kvůli tomu, že domu vždycky přinese něco dobrého. Taky ho poznám podle zvuků jeho klíčů. Zvoní úplně jinak než klíče ostatních sousedů. 

No jo, takže v tuhle chvíli já už netrpělivě kmitám ušima za dveřmi. Tři, dva, jedna... páníček! Ano! Hop, štěkám, kňučím, spíše jenom štěkám a skáču. Samou radostí hrozně slintám. Bouchám ocasem do velkého nábytku. Jsi doma, jupí, konečně začne zábava! Celý den jsem spal, abych byl na tebe připravený, už tahám všechny hračky z pelechu, neboj! Skáču na gauči, honím si ocas. Haló páníček je doma! Páníček, ale vždycky zezačátku nechce, zase na mě hraje, jak je unavený z toho, jak byl celý den mimo domov. To já mu už nežeru. Jo s paničkou si taky hrajeme, ale to je tak maximálně míček a spíš samý trénink. Za to páníček, ten mě zvedá do vzduchu, boxujeme, řveme na sebe! To je hra panečku, jak má být! To já vím, on to jenom hraje s tou únavu. Vždycky, když si začneme hrát, tak pak neví, kdy přestat. Někdy mě nenechá se ani napít, ale mě to nevadí. Vadí mi spíše to, když se do hry začne motat panička. Ta se do té naší hry připlete a je konec srandy. Chce, ať hru ukončíme. Vždycky, když si s páníčkem hrajeme, tak bych tu paničku nejraději někam zavřel, aby nám už nikdy tu hru nepřekazila! Musím nad tím popřemýšlet.