Blízko našeho bydlení je les. Chodíme tam s páníčky skoro každý den. Nejdříve jdeme okolo baráčků, jednoho, který je rozestavěný, tam mají malého pejska, takového jako jsem býval já. Za tím já se vždycky těším, hrozně řádí. Ale když na něj skočím, tak mě pak všichni odhánějí pryč, neznají zákon převahy. Nikdy bych mu neublížil, jen jsem rád, když mám konečně možnost někomu ukázat, jak jsem silný. Tohle mládě se má co učit.

Také často potkáváme mého kamaráda Waldu. To je malý buldoček. Páníčci mě drží hrozně moc za obojek, jenomže to má za účinek, že pak chudáka Waldu pouze biji po čumáčku, což rozhodně nechci. Mám ho moc rád, staví se pak na zadní a chce mi ukázat zákon převahy. Já mám pouze jen nechápavé páníčky, snažím se i překousat vodítko, abych si s ním mohl hrát. Mít volný krk a proběhnout se svým kamarádem. Jednou i jim ukážu zákon převahy, ale zatím nevím, kam schovávají granule a jak se otevírají, takže je zatím potřebuji. 

Po té jdeme kolem vlčáka, ten na mě pořád řve. Štěká na mě: „vypadni, tohle je můj pozemek". Tak vždycky hrozně rychle uteču, aby náhodou neurval tu klec, ve které je chudák zavřený. Nevím proč tam je, asi taky schoval sluchátka paničce nebo co. Pak čekám, až mi panička za mé hrdinství dá pamlsek. V zimě jí to trvá neuvěřitelně dlouho, nejdříve vytáhne – rukavice, pytlíky na bobky, kapesník. Jo, pak někdy taky vytáhne tu ňaminku, na kterou hodinu čekám u jejích nohou, poslušně na povel „ke mně". Ale vím, jak se pomstít. Vždycky tam udělám bobek, aspoň nějaká pomsta. Nemáš na mě právo křičet, štěkotat a jiné bláboly. 

Pak už se dostáváme k poli. Tam mě pustí, abych se vyběhal. Beru čáru hned, jak je to možné. Na poli je všude zatím sníh, už vím, jak to chodí. Je to příjemně studené a mě chrání můj trapný obleček. Nedávno jsem viděl v televizi na nějkém kanálu, jak ryjí divočáci čenichy do země. Zatím to zkouším na poli ve sněhu, ještě nemám odvahu pustit se do tvrdé zeminy.  Páníčci mi házejí i sněhové koule a já žeru sníh, jak jen to je možné. Jen mi vadí, že je to studené. Někdy se z toho zakuckám, že mám pocit, že se pozvracím, ale překonám to. Jsem silný.

Po tom, co se konečně vyběhám na poli, jdeme do lesa. Tam páníčci v zimě nesou zrní pro ptáky. Proti tomu nic nemám, protože někdy nesou zrní a někdy nesou takové koule v dírkovaném obalu. Jednou si panička dala neuvěřitelnou práci, aby jí na větev dostala. Hrozně jí to nešlo nasadit, po tom, co jí tam konečně dala, oddychla si. Zastavila se, aby se pak podívala, jak na ni ptáčci létají. Také jsem se s ní díval, držela mě za obojek, abych ptáčky nevyplašil. Nejsme blbý, vím, že mají hlad. Nechal je, aby si zobli, pak jsme šli dál.

Jak říkám, nejsem blbý. Hned co panička popošla dál, kouli jsem strhnul ze stromu. Musíme si ujasnit pravidla, ona jim za sto metrů dál nasype do krmítka zobání. Mně dají granule, nevím, proč by ptáci měli mít koule i zobání, vesmír musí být v rovnováze. To můžu zařídit pouze tím, že jim sežeru lojovou kouli. Byla dobrá. Panička mě chytila až po tom, co jsem vyplivnul sítku, ve které byla. Teda, ptáci jedni, takový dobrý jídlo. Jen mi pak bylo trošku těžko. Ale já se rád obětuji pro dobro vesmíru.

Pak už byla procházka klidná. Na louce jsem se dál vyběhal a doma jsem si lehl. Byl jsem úplně vyčerpán. Dělat hlídacího psa kvůli opeřencům je docela náročný úkol. Doufám, že páníčci přestanou dělat tyhle přestupky. Přestanou překrmovat ptáky v lese v zimě. Abych pak nemusel kvůli nim žrát lojové koule ze stromů. Aby vesmír zůstal spravedlivý!