Ano, mám obleček. Míval jsem hodně oblečku, když jsem byl malý, tak mě oblékali poměrně často a do různých, třeba svetrů a bund. Taky si pamatuji, že se jednou stalo, to když jsem rostl, že mi můj obleček najednou nebyl. To jsem byl šťastný! Konečně moje utrpení skončilo. Jenomže to jsem si myslel opravdu naivně, moji páníčci kvůli tomu, abych byl oblečený, roztrhli svůj svetr a narvali mě do rukávu od něj. Do dneška to nepochopím. Já bych nikdy kvůli nim hračku neprokousl, aby se jim třeba lépe nesla. Ale oni ne, zničí si svetr, nacpou mě tam a basta. Nikdo z toho nemá užitek, já pochopil, že moje utrpení s oblečky nikdy neskončí a oni přišli o svetr.

Po této děsivé příhodě, kdy jsem pochopil, že mé naděje, že až vyrostu, oblečků se zbavím, jsou dávno pryč. Nastalo období: musíme jít koupit obleček. To se prosím pěkně změnila i taktika nakupování. Dříve nám přišel domů balíček a v tom balíčku byl můj obleček. Snažil jsem se samozřejmě nejdříve balíček zneškodnit, roztrhat, schovat. Panička se na mě často dívala a usmívala se. Jakoby věděla, že to nikdy nedokážu zneškodnit, jen nevím, proč u toho říkala – to jsem ráda, že z toho máš takovou radost! Ne, nemám, bože všechno jen ne radost!

Taktika, musíme jít koupit obleček, totiž obnáší vzít mě do obchodu, kde si obleček musím vyzkoušet. Je tam jedna výhoda. Je tam strašně mého jídla a občas i pár kamarádů. Vždycky kromě účelu naší návštěvy vyžebrám pamlsky nebo hračku. Jako tu hračku nevyžebrám, tu já si prostě vezmu a odnesu. Ve chvilce, kdy mě svlékají z toho nesmyslu, se snažím chovat poslušně, jenomže hned vidím hračku, kterou si prostě odnesu za tohle utrpení. Je to nějaká, na kterou dosáhnu. Vezmu si ji a mám ji v puse, pískám s ní – hele, mám novou hračku! Páníčkové pak často prodavačce vysvětlují, že hračku úplně nechtějí, ale prodavačka jim zase vysvětluje, že jsem tu hračku úplně nechtěně určitě prokousl. Jojo, nechtěně, to já vím, tenhle fígl funguje, pak je vždy moje!

Taky kromě hračky odcházíme s hodně pamlsky. Já na ně házím smutný oči a oni pak kupují jak mourovatí. Aspoň pak mám doma co mlsat. Kupování oblečku je opravdu hrozný zážitek, naštěstí trvá jen chvíli a jednou v roce. Vždycky když pak napadne sníh, už tomu rituálu začínám rozumět. Jediné čemu stále nerozumím je chování mých páníčků. Každý den se budím s tím, že je třeba už chápu, ale pak se dějí ty divné věci s rukávy nebo že mi tu bundu chtějí vyprat. Tak já konečně tu bundu přizpůsobím sobě, aby mi seděla, a panička jí vypere. Celé moje snažení, aby konečně přestala vonět je pryč. Dělají mi tolik naschválů, ale tyhle považuji za extrémní.