Chtěl jsem s vámi něco probrat. Už jsem vám povídal o mém novém pelíšku pod zvednutou postelí. O mém novém prostoru, který je celý jen pro mě. Páníčci mi na mé hračky pořídili bílý lavor. Panička moje nové místo udržuje v čistotě. Každý týden mi převléká postel, vyklepává pelíšek a hračky, které mám po celém bytě mi posbírá a úhledně naskládá do toho bílého lavoru. Jenomže mně se v tom bílém lavoru nelíbí. Dávám si každé ráno takovou práci, abych všechny hračky řádně umyl, vynesl je na světlo a ona mi je cpe každý den zpátky. To já si musím probrat, jestli pan mrkvička píská, jestli paní želva je v pořádku, jestli všichni míčkové stále skáčou, jestli mé lana, která koušu ještě mají prostor po mé budoucí kousání. Vždycky, když hračky zkontroluji, jsem šťastný, že jsou všichni v pořádku. Nosím je ven na světlo, aby páníčci viděli, jak jsem k nim ohleduplný a zodpovědný, že i oni mají právo na to být v obýváku.

Panička to nechápe. Tenhle problém trvá od mých štěněčích let. Každé ráno se tento proces opakuje, každé ráno si říkám, bude to dobrý. Pochopí to. Cítím to v kostech, dneska přijde den, kdy pochopí, že hračky do lavoru nepatří. Ne. Nechápe to. Stále je všechny uklízí.

Zkoušel jsem i taktiku - také ti přemístím věci někam - kam nepatří. A tak jsem se rozhodl přemístit jí sluchátka do uší někam, kde je jen tak nenajde. No, velmi jsem odolával tomu se do nich nezakousnout. Přece jen sluchátka jsem ještě nikdy neochutnal. To bylo trápení, nechat je v celku, ale odolal jsem. Sluchátka jsem ji přemístil pod můj pelech. Dal jsme si tu práci, že jsem pelech odhrnul, sluchátka položit, schoval, zahrabal dekou, vložil hračku. Úkryt myslím si poměrně efektivně zabezpečen.

Dalo jí to práci, hledala. Ale ne, než je našla zjistil jsem, že má nová sluchátka. To jako vy lidi máte věci, které vám nikdy nedojdou? A my máme jen omezené množství hraček? Musel jsem vymyslet jinou taktiku. Napadlo mě, že si hračky vyndám a usnu na nich, to mi je pak nemůže sebrat. No, nedomyslel jsem to, i já se musím zvedat. Hračky v mžiku mizí do lavoru. Tak jsem začal kníkat, když je uklízela. Následovala odpověď – ale copak čumáčku, tak si hajni, pojď dám ti hračky do pelíšku. Bože nechci je v pelechu, chci je tady, vidět na ně! Halo. Tak jsem se s ní o hračky začal přetahovat, opět i já se chodím najíst. Hračky v mžiku mizí.

Není jiná možnost. Vyčerpal jsem všechny možnosti. Lavor jsem sežral. Rozkousal tak, že ho už nikdy nikdo neslepí. Pokud jsou psí věci neobnovitelné, nikdy už se neobjeví. Zatím je klid. Ale dalo mi to teda zabrat.