Každý z páníčků si semnou hraje jinak. Panička, když má náladu na moje hry, tak vezme všechny moje hračky do obýváku a s každou si chce hrát. Všechny hračky vezme do ruky, ukazuje mi je. Mluví skrze ně na mě a pak mi hází míčky. Je to takové decentní hezké hraní. Panička je křehká bytost, s tou já si musím hrát pomalu. Spíše je to hraní, které rozvíjí moji osobnost. Pak si také hrajeme na povely. To trénujeme – sedni, lehni, čekej, ke mně, podlez aj. Otevře nové pamlsky, aby nám to šlo lépe. Pak mě celého prohlídne, občas vyčeše a namasíruje mi krk. Jo na hraní s paničkou musím mít náladu. Ne každý den jsem ready na rozvíjení mé psí osobnosti. Musí to zrovna vychytat, jinak z našeho hraní je pouze běhání za míčkem, což jí omrzí asi po pěti minutách. Panička je inteligentně nevybouřená.

Hraní s páníčkem. Tomu já říkám hra! Panička naši hru nechápe a často si nasadí svá sluchátka nebo se zavře do sprchy. Je to kolotoč. Hra s páníčkem začne ze vteřiny na vteřinu. Jen tak na něj skočím a vyprovokuji začátek hry. Páníček se ovšem jen tak snadno nedá strhnout. Bere mě do vzduchu, točí se mnou a hází o zem. Zvedám se, jdu na tebe. Jako začátek dobré! Tak hele, packou šermuji přes jeho obličej, zakusuji se do nohou, letí k zemi. Mám tě, skáču mu na hrudník, jak kdyby nemohl dýchat. Brání se zuby nehty, odhazuje mě po podlaze dál, aby se mohl zvednout. Boxujeme, skáčeme, lezeme, běháme, škrábeme a zápasíme. Často je naše hraní tak intenzivní, že shodíme vázu, rozbijeme skleničku. Všechno v rámci hry, takže žádná pravidla neplatí, panička nemá nárok na držkování. Ona to zná, jak to probíhá, proto se vždycky schová. Nemohla by si stěžovat na svá zranění.

To my s páníčkem si taky nestěžujeme. Docela běžné je u páníčka celý zarudlý krk, ruce poškrábané a nohy sedřené. Chodí pak po bytě a maže si svoje bolístky, herečka. U mě nic. Páníček neumí zanechávat stopy po boji. Na hře s páníčkem snad miluji všechno, vždycky ho převálcuji. Jen on pak nikdy neví, kdy je dost. Já na něj skočím, aby toho už nechal a on ne, řve dál. Tak na něj štěknu – hele, dost už, konec hry. On ne, řve na mě opět. Konec hry je vždycky drsný. Tady jde často o život. Kdyby nebylo ustrašené paničky, která nás od sebe odtrhává a křičí na oba zároveň, jak někde v ringu, myslím, že bychom si snad nikdy nepřestali hrát.

Jak říkám, mám doma dva extrémy. Ale o to je to větší zábava si pak každý den vybrat zrovna toho, na kterého mám náladu. Doufám, že někdy poznám hraní si s dalším člověkem. Třeba s dětmi, ty taky umí řádit jako já! Jen se bojím, co by na to říkali, až by přišlo dítě zpátky a mělo by tři jizvy a hadry na cucky. Ale myslím si, že by to pochopili. Tak jde přece jen o hru. Srabi.