Zase to zvoní! Haló, běž otevřít, paničko! HAF. HAF. Zvoní nám zvonek, jsem připraven ke startu. Ať je to kdokoliv. Proč ti to proboha tak dlouho trvá. No ještě si ke mně opět klekni a řekni mi ta svá moudra – to je babička, Romíčku. Budeš dneska u ní, budeš se chovat slušně, packu na slib. Cože, jdu k babičce! Pecka! Na tady máš packu. Slíbím hory doly, hlavně jdeme! Jdeme! Pohyb.

No ahoj, babičko! Skáču, štěkám, kňučím. Hele já jsem tady, s ní se nebav. Ona ti stejně nic kloudného neřekne, věnuj se mně, já jsem tady, vidíš. Super, jdeme pryč. Čau paničko, večer přijdu, chci mít plnou misku jídla a vyhřátý gauč, na který si lehnu a do rána budu spát, jo? Cesta do babiččina baráčku je krátká. Jako projdu se, ale tu cestu znám, jak své ťapky, takže na ni celou cestu stejně jenom skáču, aby věděla, že jsem strašně rád, že si mě bere k sobě. U ní je to strašná sranda.

Když přijdeme k ní domů, tak mě hned pustí na zahradu. To je skvělý, tam je plno stromů a keřů a hraček. To se hned do nějaké pustím. Začnu žrát větve stromu, u kterého to dělám vždy. Pak přeznačkuji celou zahradu. Mezi tím, než já ohryzám zahradu babička přijde a vždy dělá divný pohyb rukama a říká – no to je zase nadělení, Romeo, ty jsi šílenec. Nevím, co to sice znamená, ale je to fakt sranda, když se to pak snaží uklidit na jednu hromadu a já jí to z té hromady nosím třeba do baráku. Když už jsem v tom baráčku, chodím nejprve do kuchyně. Podle čmuchu zjistím, co mi babička vaří k obědu. Minule bylo na prkýnku uzené maso, celé jsem ho snědl, to bylo ták dobrý! Babička se pak zlobila, no, měla pravdu, kus jsem ji měl nechat. Ale dneska tady cítím rybu. Skáču na linku, no je tam! Rybo, já mám hlad, jdu na tebe. Celou jsem ji snědl, byla syrová. Jdu za babičkou, aby nepoznala, že jsem rybu snědl já.

Lítám na zahradě celý šťastný, pak taky někdy lítám jen tak po schodech nahoru a dolů. Někdy jsou tu také i dvě malé děti. S nimi je taky sranda, ale to menší se mě hrozně bojí a křičí na mě stejně jako já křičím na své páníčky. Asi má pocit, že se mu děje bezpráví. Chudák, tak malý a už tak trpí.

Jo u babičky je to fajn. Nechápu, proč, když mě vrací paničce vypadá, jako by uběhla maratón s několika kilovou zátěží. Hned, co vidí moji paničku tak vodítko prudce odevzdává a straní se pryč. Ale to je dobrý, ona pak zase po týdnu vždycky znova přijde. No jo, vy lidi nic nevydržíte. Ještě, že vás mám tolik a každý mě zabavíte v ty dny jinak.