Stále je všude tolik sněhu. To je strašná zábava. Dneska byli oba páníčci doma, takže vymysleli skvělý program. To jsem ráno ještě nevěděl, takže jsem je nejdříve velmi zavčasu vykopával z jejich brlohu. Povedlo se mi to až neuvěřitelně rychle, takže nepřišla k ujmě žádná z bačkor. Nemusel jsem nic sežrat.

Po tom, co se najedli, jsme se oblékli. Počítal jsem zase s nějakým výletem, kde budu moc běhat a očuchávat všechno a skákat na cizí lidi. Ale ono to zase nebylo tak daleko. Šli jsme dokonce i pěšky. Nejdříve vzali ze sklepa takovou velkou plastovou věc. Čuchnul jsem si k ní – nic, žádná vůně. Kousnul jsem do ní – nic žádná chuť. Naopak jsem byl důrazně odstrčen, abych to už nedělal. Nevím, na co to berete. Když to nemá žádnou chuť ani vůni. K čemu to proboha zase bude.

Došli jsme na kopec kousek od našeho bydlení. Vyšli jsme nahoru, panička o několik hodin později než já a páníček. Nebo mi to aspoň přišlo jako věčnost, než se nahoru vyškrábala. S páníčkem jsme mezi tím vybírali směr, kterým poběžíme dolů – nebo to jsem si aspoň myslel. Jenomže on potom tu plastovou věc dal na ten sníh a sedl si na ni. Aha, výzva. Skáču na něj, asi chce tu věc dostat pod sníh. Ne, odstrkuje mě. Panička mě chytá a páníček na té věci jede sám z kopce. No to si dělá prdel ne snad. Jako beze mě?

Našel jsem sílu býka a paničku přepral, aby mě pustila. Letěl jsem za páníčkem. Kotrmelcem vpřed. Hup, hop, au. Mám tě! Skáču na něj. Tak ta platová věc je na zábavu? To je skvělý. Pomůžu ti jí vzít. Beru plastovou věc za provázek a utíkám s ní. Hele, hele, já se chci taky vozit. Utíkám přes celý kopec a táhnu za sebou boby, páníčci oba běží za mnou. Dostali mě, šmejdi. Získali boby. To nevadí, chápu pravidla. Páníčci si teď oba sedají na boby a spouští se z kopce dolů. Běžím za nimi, jedou docela rychle. Skočil jsem na ně. Mám vás! Vyhodili mě z bobů ještě za jízdy a strašně se smějí. No, to určitě uvidíme, kdo se bude smát. Zvedají se, beru boby a letím pryč. Boby letí stejnou rychlostí jako já. Takže žádný strom není překážkou, žádný kámen.

Když mě chytili, tak mě do těch bobů posadili. A pak mě spustili dolů z kopce. No to byla strašná sranda. Jezdil jsem sám v bobech. Tak to má být, přišli jste sem, abyste mě naučili novou hru! Páníček se pak často snažil jezdit se mnou, ale já pochopil, že můžu jezdit sám a vždycky jsem páníčka vyhodil. Skočil jsem na něj, kousal mu bundu. Ne ne, tohle je moje a bude.

Nemohli pochopit, že dneska domů nepůjdeme. Nechtěl jsem se téhle zábavy vzdát! Ze vzteku jsem boby rozkousal. Když nemůžu jezdit já, nebude jezdit nikdo. Díky, dnešní zábava byla skvělá. Doufám, že zítra seženete boby nové a nebudete už mít tak debilní nápad, že bychom šli snad domů.