Dnešní ráno bylo docela poklidné. Po pár mých prdech, které mě probudily z mého klidného spánku, jsem začal vnímat venkovní provoz a dění v celém bytě. Moji páníčci sice ještě spí, ale to mě vůbec nezajímá. Já už prostě nespím! Vydal jsem se tedy na cestu do vzdálené ložnice, která je asi dva metry od gauče v obýváku. Cestou se musím celý proklepat, protřepat uši, protože jsem celou noc ležel, jak knedlík na gauči. 

V ložnici je klid. Začnu menším nenápadným kníknutím, abych na sebe upozornil ("kník"). Sakra. To bylo málo. Moje hlasivkové štěkavky ještě nejsou probuzené. Druhý pokus ("knííík"). Bingo! Zdá se, že to zabralo, tam někde nahoře se začaly hýbat peřiny. Cosi jako hlava mého pána se vynořila. Hurá, vstává! Může začít moje oblíbená hra na šikanu. 

Začnu tím, že se mu budu plést u nohou a potom se budu prodírat mezi jeho nohama, aby jasně věděl, že tady jsem. Cestou na toaletu náš nábytek omlátím svým ocasem, protože to je hrozná sranda a dělá to parádní rány, které možná probudí i moji paničku. Po tom, co můj pán opustil toaletu je potřeba zjistit zda nekakal a jak jinak to mám zjistit než tím, že zabořím svůj placatý čenich mezi jeho půlky. Páníčkovi se to asi moc nezamlouvá, protože mě hned odehnal. Nevadí, stihl jsem to. Nesral!

Konečně se oblékl a můžeme jít ven. Nechápu, co jim tak dlouho trvá než jdeme. Už dobrých pět minut čekám u dveří. Stihl jsem mezi tím vyndat půlku svých hraček a přemístit je jinam. Venku je to ohromná zábava. Začínám tím, že se snažím překousat vodítko, aby jsem měl více prostoru na běhání. Nestihl jsem to. Důrazně jsem byl okřiknut, ať to pustím s výhružkou větví v ruce pána. (Ta větev mě štve! Štípe to a já  se tak plně nemohu věnovat hře sežer vodítko). 

Zbytek procházky probíhá docela v pohodě, vypadá to, že jdeme trochu dál, tak bude prostor k více pachům a více olizování všeho kolem. To je další moje záliba...jééé...jak mě z té chuti vibruje jazyk. To je něco úžasného! Někdy se to sice promění v brutální hnus, ale co. Risk je risk. Po cestování městem jsme se dostali k poli, kde to znám. Pán se rozhodl mě pustit, asi aby mě pořád nemusel tahat a ukázal jsem mu, jak dokážu chodit u nohy. CHYBA. Jen co ta skoba mě pustila, beru čáru, pryč! Běžím tak rychle, že každou chvilkou slyším marně volajícího pána - Romeo! Romeo! Ale čím dál tím méně. Škoda, že mě vždycky chytí. Něco mi blekotal do uší. Z toho mám docela vítr, takže mám uši dost dole. Po dalším vydání se na cestu se tentokrát držím poblíž. Jen s tím rozdílem, že teď pána slyším, ale ignoruji ho. 

Doma mě čeká další teror. Říkají tomu ťapičky, ťapky. Odvlečou mě do průhledné ohrady a pustí na moje nohy vodu. Nemám vodu rád. Neochotně nohy zvedám tak vysoko, jak jen to je možné. Ale myslím, že to pána naštve ještě víc. Hlavně, jak je nešikovný a všude je voda z toho, jak mi ty ťapky neumí umýt. Po opuštění této mučící místnosti mě čeká za dveřmi moje paní! Svoji radost dávám najevo, jak nejlépe umím (hekám, kníkám a mlátím ocasem do všech zdí, ať to ví i sousedi!)