Zničehonic jsem zapomněla, jak se dýchá. Moje hlava třeštila a kousek ode mě ležel Murasakibara Atsushi. Zavřela jsem oči a snažila si vzpomenout, jak jsem se se m dostala, ale místo toho jsem opět usnula. Bylo mi šílené teplo. Když jsem znovu otevřela oči, byla jsem v posteli sama. Pomalu jsem se posadila, prohrábla si vlasy a zazívala. Otočila jsem hlavu ke dveřím a opět ztuhla.
,,A-ahoj?'' řekla jsem nervózně a Atsushi, který mezi dveřmi chroupal pocky, pokýval hlavou.
,,Jak je ti?'' zeptal se a já se podívala před sebe.
,,Bolí mě hlava... Ale jinak jsem v pohodě,'' zamumlala jsem a on se tiše uchechtnul. Poté odešel a já složila hlavu do dlaní. Usilovně jsem přemýšlela nad tím, jak jsem se dostala do postele kluka, ke kterému něco cítím. Jak moc jsem se včera musela opít, že si nepamatuju takhle důležitou věc? Opřela jsem se o pelest a dala si ruce z tváře. Murasakibara se objevil ve dveřích s dřevěným táckem, na kterém bylo nějaké jídlo.
,,Udělal jsem ti snídani, ať si ten žaludek trochu zaplníš,'' zamumlal, přešel ke mně a položil mi tác na klín. Posadil se vedle mě a otevřel si dalši krabičku sušenek.
,,Děkuju...'' hlesla jsem a krátce na něj pohleděla. Jen se usmál a začal si vychutnávat čokoládové sušenky. Když jsem byla v půlce své snídaně, tak jsem se konečně rozhodla, že se ho zeptám...
,,Atsushi-kun? Jak jsem se sem dostala?'' otočila jsem se na něj a on si strčil vlasy za ucho.
,,Hm, ve tři ráno jsi mě vzbudila... Bylas úplně na káry a toulala ses po městě. Ptal jsem se, proč voláš zrovna mně a tys řekla, protože jsem první ve vytáčení. Jakože pod A... No, nechtěl jsem tě nechat na ulici ve tři ráno, poněvadž to není dvakrát bezpečné... Dalo mi zabrat tě najít. Hlavně jsem nebyl úplně nadšený, ale tvůj stav a opilé řeči mě dost rozesmívaly. Rozložil jsem si gauč a chtěl tě nechat spát tady, ale tys mě přemlouvala, abych tady byl s tebou... Chápu, že lidi jsou v podnapilém stavu přítulní, ale já se cítil, jako by mě škrtila krajta... No, alespoň jsi usnula,'' uchechtl se a já cítila, jak jsem rudá úplně všude. Nedokážu si vůbec představit, jak trapné muselo být to, když jsem se k němu tulila.
,,Moc se omlouvám, Atsushi-kun...'' řekla jsem se značným studem v hlase.
,,Vyhráli jste zápas...Oslava není nic tak hrozného, ale dávej si pozor, ať moc nepřebereš. Přístě nemusíš mít takové štěstí,'' pokrčil rameny a zmuchlal krabičku v ruce. Já dojedla zbytek snídaně, oddechla a opřela si hlavu o jeho rameno.  Zavřela jsem oči a on si opřel hlavu o tu mojí.  Srdce mi bušilo tak rychle, že to snad musel slyšet i on. Tak krásně voněl...
,,Hele, klidně ještě spi, pokud je ti špatně. Půjdu vedle,'' řekl tiše a já položila tác vedle postele. Když se chtěl zvednout, objala jsem ho kolem ruky a tím ho stáhla zpátky.
,,Mei-chin?'' zašeptal, když jsem se přitulila k jeho paži a nasála jeho vůni.
,,Není mi dobře...A taky tu nechci být sama,'' hlesla jsem a on si tiše povzdechl.
Pomalu sjel pod deku a já si lehla na jeho hruď.
,,Dobře, ještě tu chvíli budu,'' řekl potichu a začal mě rukou hladit ve vlasech. Pousmála jsem se, objala ho kolem pasu a pomalu usínala. Poslední, co jsem slyšela, byl jeho hlas.
,,Pako...''

 -----------------------------------------------------------------------

Probudila jsem se po hodině a můj obličej byl kousek od jeho. Spal... Prohlížela jsem si jeho tvář a pomalu k ní zvedla ruku. Prstama jsem jemně vzala pramínek jeho vlasů a dala mu je za ucho.  Můj tep se vyšplhal nekutečně vysoko, když mojí hlavou projela myšlenka na to, co bych teď mohla udělat. Prstama jsem lehounce přejela po jeho tváři a ukazováčkem jsem se poté dotkla jeho rtů.  Nekonec jsem sebrala odvahu, pomalu mu vjela prsty do vlasů a letmo se svýmy rty dotkla těch jeho. Zhluboka jsem se nadechla, posadila se a plácla se přes tvář. Vylezla jsem z postele a snažila se najít svou bundu, ve které musel být můj telefon. Okamžitě jsem musela zavolat Keiko.
,,Ano?'' ozvalo se z druhé strany.
,,Polach, jsem u Atsushiho doma,'' vyhrkla jsem.
,,No ne! Já jsem u Aomineho, jak se to stalo?'' šeptala...Pravděpodobně byl Aomine někde blízko.
,,Prej jsem mu volala ve tři ráno, totálně na mol,'' řekla jsem a ona se začala smát.
,,Jo, takže náš příběh je ve finále stejný,'' dodala a pak se na chvíli odmlčela.
,,Kei? Halo?''
,,Hele, Mei... Zavoláme si ještě,'' řekla a najednou hovor položila. Chvíli jsem koukala na displej a pak telefon položila na stůl. Jsem tak moc zamilovaná, nebo se mi opravdu nechce odejít? Kdo ví, kdy ho zase uvidím... Myslela jsem nad něj a on se za mnou hned na to objevil.
,,Už chceš jít?'' zamumlal a já se k němu otočila.
,,No...Asi to bude nejlepší,'' pousmála jsem se nerózně a on si prohrábnul vlasy.
,,No, jak myslíš,'' pokrčil rameny, já popadla věci a šla do chodby, kde jsem měla boty. Obula jsem se, oblékla si bundu a hodila si batoh na záda. Přišel ke mně a já k němu zvedla hlavu. Chvíli jsme si koukali do očí a já ho pevně objala.
,,Děkuju za záchranu, Atsushi-kun...'' hlesla jsem do jeho trička a on mě pohladil po hlavě.
,,Neděkuj. Ale ještě jednou mě vzbudíš ve tři ráno, tak tě zavřu do sklepa,'' uchechtl se.
,,Jako svýho otroka,'' zasmála jsem se, odtáhla se a otevřela dveře. Naposledy jsme se na sebe podívali a já za sebou zabouchla. Hlasitě jsem vydechla a promnula si kořen nosu.
Ach, Mei... Zapomeň na něj...
Tenhle člověk se do tebe nikdy nezamiluje...