„Tak první ročník bysme měli," ozývá se Josh držící v ruce papír o úspěšném absolvování prvního ročníku univerzity. Nedivím se mu, že kolem sebe hýří takovým nadšením. Zmáknout všechny ty hodiny a nasbírat dostatečný počet kreditů pro to, abychom se dostali do dalšího ročníku nebylo vůbec jednoduché. Spíš to připomínalo neuskutečnitelný boj, který jsme nějakým zázrakem přežili.

„To mi povídej," ozývá se ze zadního sedadla Courtney, která se také může pyšnit tím, že úspěšně absolvovala tu fantasmagorii. Když jsem byl na prvních hodinách, byl jsem přímo nadšený z toho, že tam patřím. Že jsem našel něco, co mě opravdu bude bavit. A nebudu lhát, že ty první přednášky byly opravdu zajímavé. Ale jak měsíce postupovaly a já byl až po uši zahrabaný v knížkách, začala na mě sedat deprese, že to původní nadšení vyprchalo. Šprtat jsem se však musel dál i přes protesty, protože v našem ročníku bylo celkem dvacet studentů. Teď, na konci prvního roku, je nás přesně o polovinu méně. Důvodem bylo nedostatečné studium, nedostatečný počet kreditů či naprostá nezábavnost daných předmětů. Někdo se rozhodl skončit dobrovolně s tím, že kdykoliv může změnit obor, někdo byl vyhozen pro nedostačující výsledky. Naštěstí se naše skupina celým tímhle amfiteátrem prokousala v plné sestavě.

„Ty máš teda co říkat!" ozývá se ihned Aaron pobouřeně. Ještě, aby ne, když se po předávání těchto absolvenčních listů jmenovali nejúspěšnější studenti v daných předmětech. Courtney, ačkoliv by se to mohlo zdát až moc divné, si odnesla dobrý pocit z toho, že byla nejúspěšnější hned ve třech kategoriích. Nejlepší zpěv, nejlepší hraní na nástroj, nejvíce propracovaná technika. Já si vysloužil jen jednu kategorii. Nejlepší taneční kreace. Ty hodiny tanečních mě také bavily ze všeho nejvíc. 

„No co? Někdo to musel shrábnout," pozoruji Courtney ve zpětném zrcátku, zatímco naše auto peláší přes dálnici směrem domů, do Crestonu. Lhal bych, kdybych řekl, že se netěším. Po tom roce, kdy se opět všechno zdálo beznadějné, uvítám teplou náruč domova. Obzvlášť, když si vezmu, že jsem vánoce nestrávil s nimi. A ani s Lucy, která si pro mě přichystá jistě nějaký veledůležitý proslov. Anebo mi prostě trefí jednu přes rypák. 

„To je pravda," přidává se Shane, který pro změnu sedí za volantem a jeho úsměv jen zlepšuje celou cestu. „Jsem moc rád, žes to byla ty a ne ta španělka. Jakže se vůbec jmenuje?"

„Wohou!" vypískne Aaron překvapeně. A já vlastně taky. Shane je ten typ člověka, jenž vidí v každém jen to dobré. A když to nevidí hned, snaží se tu danou osobu pozorovat tak dlouho, dokud na ní něco dobrého nenajde. Zní to trošku děsivě, ale Shane by ani mouše neublížil. Navíc jsem moc rád, že už není tak ostýchavý, aby nemluvil i přede mnou. Zpočátku to totiž nedokázal. „To je poprvý, co Shane řekl něco nepěknýho!"

„Proč ti tak vadí Cass?" ozve se Josh zvědavě. On a Cassandra Santiagová – to je kapitola sama o sobě. Cassandra, Dominikova přítelkyně, se s Joshem spřátelila na tak vysoké úrovni, že jsem i jeden čas žárlil. Josh totiž vypadal, a stále tak vypadá, že ke Cassandře má daleko blíž, než by bylo zdravé. Dalo by se říci, že naše přátelství zanedbával hlavně kvůli ní. To je možná i důvod, proč jsem se šprtal jako pominutý. 

Nebudu zapírat svou nepřízeň k ní, protože stejně jako Shane, i já jsem moc rád, že všechen ten obdiv nakonec sklidila Courtney a ne Cassandra, která jak se zdálo celý ten rok, je naprosto bezchybná. Nejhorší na tom je, že ji vlastně nemám rád od první chvíle, kdy jsem ji viděl zavěšenou na Dominikově rámě. Postupem času jsem si však dokázal připustit, že já i Dominik jsme se odprostili jeden od druhého, a tak jsem to zkrátka přestal řešit. Jenže po štědrém dnu, který jsem strávil v Dominikově přítomnosti, se všechno obrátilo naruby a moje city k němu se opět utužily. Pak přišla tvrdá rána v podobě školy a Dominik mi vysvětlil, proč nadále musí s Cassandrou být. Ten důvod, ať už jsem to dokázal pochopit či ne, dával hlavu a patu. A chápal jsem o co Dominikovi jde. Ale ani to mi nezabránilo v tom, abych to utnul v pravý čas. Proto jsem mu pověděl, že jeho důvody chápu, ale nechci být tajemstvím. A nechci nic skrývat před ostatními tak jako dříve. Naštěstí i on to pochopil. To je možná i důvod, proč jsme do konce roku nikdy nevedli nějakou veledůležitou konverzaci. Večery na našem pokoji spíš vypadaly jako bychom se ani neznali. 

„Nevím," mykne Shane rameny, zatímco už najíždí na známou dálnici, která vede přímo kolem našeho města. Kolem Crestonu. „Prostě mi nesedí to, jak je v každým směru dokonalá. Vypadá skvěle, zpívá skvěle, umí hrát skvěle na kytaru a na bicí a je dokonale přátelská. A to mi nesedí. Každej člověk má nějaký mouchy, jenže ani deset měsíců v její přítomnosti nestačilo, abych nějaký našel."

„Takže jí nesnášíš, protože je bez chyby?" zeptá se Aaron pobaveně. Nikdo z nich netuší, jak obrovské sympatie teď k Shaneovi cítím. Možná Josh, který můj názor na Cassandru zná. A díky čemuž jsme se málem dvakrát rozhádali.

Poprvé to bylo hned po vánocích, kdy se Josh vrátil zpátky. Ani nevybalil kufry a běžel o poschodí níž za ní. Prakticky mě ani nepozdravil a nezajímal se, jak jsem se tady měl. To by mě ale ani tak nemrzelo, jenže on vlastně nepřišel ani druhý den. Jako bych ho přestal bavit. Proto jsem většinu dne taky strávil opět na pokoji a ignoroval jeho textovky, jestli s Cassandrou nepůjdeme ve třech cvičit. Chtěl jsem v hudebně cvičit, to ano, ale ne s ní. A když za mnou přišel,  prostě jsem mu to jeho chování vyčetl.

Podruhé to bylo během vystoupení, které jsme si měli nacvičit. Vlastně to je měsíc zpátky. Profesor na zpěv vybral čtyři skupiny, vybíralo se i z ostatních tříd, s tím, že si každý vylosujeme nějakou píseň, kterou budeme muset podat po svém. Možná byla moje reakce přehnaná, ale tak nějak mě překvapilo a ne moc mile, že se Josh přidal do skupiny právě ke Cassandře a nás, svoje ostatní členy, pak úplně zazdil. Myslím si, že jsem nebyl jediný, kdo měl na něj pivku, když i ostatní členové skupiny se s ním pak týden nebavili. 

„Já neřekl, že ji nesnáším," brání se Shane s poloúsměvem. Vím, proč se usmívá. Aaron je ten typ, který dokáže udělat z komára velblouda. A dokáže překroutit slova tak, že to původní znění vlastně ztratí celou váhu. Už jsem si na to tak nějak zvykl. „Jen to není typ člověka, kterýho bych si chtěl držet u těla. Nic víc v tom nehledej."

„Vlastně, když už o tom mluvíme," přidává se do debaty i Courtney, „ani já tu holku tak nějak nemusím. Přesně pro ten samej důvod jako Shane. Navíc se mi nelíbí, jak se za každou cenu snaží vecpat kamkoliv, kde se něco děje."

Ano, i to je důvod, proč Cassandru Santiagovou nemusím. Samozřejmě, vysoká škola není jen o učení, ale i o zábavě. A tak, když jsem se účastnil několika večírků, pokaždé se něco stalo. Ať už šlo o nějaký malý incident, kdy si dvě holky vjely do vlasů, nebo o velký, kdy se strhla klučičí rvačka, u všeho byla ona. Nekecám, opravdu u všeho asistovala s tím, že pak, asi jako nějaká spása, promlouvala všem účastníkům do duše. 

„Není ale zase tak špatná," brání ji Josh. „Kdybyste ji dali šanci, možná byste pochopili, že všechno to dělá jen proto, že chce prostě někam zapadnout."

„Joshi, zlatíčko," napodobí Aaron přízvuk, jakým Cassandra vždy promlouvá, „nezapomínej, že tvoje favoritka má přítele. A tím přítelem je Dominik Garret, naše bejvalá fotbalová hvězda." Vyprsknu smíchy, protože ten přízvuk vystihl naprosto dokonale. A nejsem sám, kdo propuká v smích. I Courtney se Shanem se smějí, jako by je někdo lechtal. Jediný, komu to však nepřijde vtipné, je Josh, kterého pozoruji ve zpětném zrcátku.

Nastává ticho, které si docela i užívám. Stále mi totiž nedochází, že po celých deseti měsících jedu zpět do Crestonu, kde nebudou ani zvědaví čumilové ani Cassandra a dokonce ani Dominik. Nebude tam nikdo ze školy. A já si budu moci dva měsíce užívat té volnosti a hlavně, pořádně si užít svojí rodiny a Lucy, kterou jsem vídal jen přes obrazovku svého laptopu a mobilu. 

Shane uhání dálnicí, jako by se ani on nemohl dočkat, že už budeme doma. Nedivím se mu. Kdybych uměl řídit, asi bych pelášil stejnou rychlostí jako on. Nejednou jsem od něj totiž slyšel, že už se těší, až ten blázinec skončí. Shane, jakožto jediný z nás, byl přijat na kurzy DJ, které jsou mířeny hlavně pro druhé a třetí ročníky. Ovšem Shane jednou hrál na ten Djovský pultík a měl neuvěřitelné štěstí, že kolem právě procházel profesor, který tento předmět vyučuje. Pamatuji si to jeho nadšení a zapálení pro věc. Neuvědomil si ale, že další předmět si bude žádat více jeho času a více učení. A tak po dvou měsících, kdy sotva stíhal psát seminárky, si stěžoval, že toho má docela až nad hlavu. 

„Stejně to uteklo tak nějak všechno rychle," ozývá se Josh zezadu, čímž mě vrací zpět do reality. Nevím proč, ale po těch dvou hádkách, kterými jsme si prošli, mi přijde, že je náš vztah jiný. Že on se chová jinak. Jako by mezi námi byla nějaká silná bariéra, která se vzala odnikud. Možná je to ale jen můj pocit. Kdo ví. 

„Rychle?" zeptá se Aaron. Vlastně mě ani nepřekvapuje, že se opět ozývá jako první on. Připomíná mi tak trochu Nicka. Nick měl na všechno také vždycky rychlou odpověď. „Střední utekla rychle, ale tohle bylo nejdelších deset měsíců v mým životě. Vsadím se, že takhle dlouho to neprožívala ani moje máma, když mě čekala."

Co slovo, to perla. Opravdu.

„Myslíš, že čekala deset měsíců, než tě porodila?" zeptá se Shane s vyceněnými zuby.

„S jeho mozkovou kapacitou si myslím, že se naopak narodil předčasně," odpoví mu na to Josh, což nás všechny přiměje opět k salvě smíchu. 

„Hele, to nebylo vůbec hezký!" ozve se dotčeně Aaron a našpulí pusu tak, abychom poznali, že se urazil. Tímhle mi zase neskutečně připomíná Lucy. Samozřejmě nikdo nedokáže nahradit mou zrzavou kamarádku, ale pokud by byl někdo dobrým adeptem, pak je to Aaron, který se ve většině případech chová stejně jako ona. A také má svoje grimasy, které dokáže napodobit opravdu jen hrstka vybraných lidí.

Shane zatáčí do postranní ulice a já v břiše ucítím mravenčení. Už jsme tu. V Crestonu. Ve městě, na něž se opravdu těším. Hlavní město je opravdu krásné, ale zkrátka doma je doma a já lituji každé chvíle, kdy jsem na tohle město nadával. Nic, absolutně žádné místo, nedokáže nahradit domovinu. Ať už je sebevíc krásnější. 

„Koho vyhodím jako prvního?" zeptá se Shane. 

„Myslím, že bys měl vysadit sám sebe doma a já zbytek už poodvážím," odpovídá Josh, který nedokáže zahnat tu šťastnou jiskru v očích. Vidím to i v tom zpětném zrcátku, jak očima hltá ty výjevy za oknem. 

„Dobře," namítá na to řidič a s velkou vervou zatáčí do další ulice, která vede kolem našeho parku. Nevím proč, ale pokaždé, když tudy jdu, vzpomenu si na ten štědrý den, kdy mi dal Dominik řetízek. Od té doby jsem tam ani nebyl. Nevím, co by to ve mně mohlo vyvolat. A neodvážím se to zjistit ani tohle léto, kdy se budu snažit všechny ty city zase zapudit. Ovšem jiným způsobem, než to bylo poprvé.

Netrvá dlouho a Shane s pozdravem vystupuje, přičemž jeho místo nahrazuje Josh, který se rozhoduje, koho dalšího vyhodí. Nakonec na řadu přichází tedy Aaron, který Joshe ani nepozdraví. Zřejmě si to u něj mladý Matthews pěkně pohnojil a bude mít co dělat, aby dal vše do pořádku. Neubráním se zlověstnému smíchu. Pak odchází i Courtney až nakonec s Joshem zůstáváme osamoceni. 

Josh ale k mému překvapení nevyjíždí směrem k mému domovu, ale zůstává stát před domem Courtney a nevypadá to, že by se chystal vyjet. Proto ho obdaruji tázavým pohledem a k ještě většímu překvapení zjišťuji, že i on na mě kouká. Jako obvykle však nedokážu z jeho očí nic vyčíst. Pořád je jako otevřená kniha, která je napsaná písmem, jež nedokážu rozluštit.

„Proč nejedeme?" zeptám se tedy na rovinu. Napětí mezi námi jako by s každou odbitou vteřinou houstlo. A já opět cítím tu s ničím nezaměnitelnou bariéru. Přijdu si jako tenkrát s Dominikem. S tím rozdílem, že tu bariéru mezi nás tentokrát nepostavila moje maličkost, ale ta jeho. A já nedokážu říct proč, i když jisté teorie, týkající se mých nesympatií ke Cassandře, mám.

„Nechtěl jsem se ptát před nima, protože o ničem neví, ale jsi v pohodě?" zeptá se a já přesně vím na co naráží. Když jsme odjížděli z kampusu, Dominik se mnou chtěl o něčem mluvit. Nevím, o čem, protože mi to nestihl říct díky Cassandře, která se mezi nás vecpala. Opět. Navíc tomu nepomohl ani fakt, že na mě zíral celou tu dobu, co jsme nakládali kufry do auta a chystali se k odjezdu. Jako by mi chtěl něco důležitého oznámit.

„Proč bych neměl bejt?" opáčím tedy dotazem. Josh nás dva pozoroval také. Nejspíš. Nevím, nevšímal jsem si toho, kdo na nás dva koukal. Jen vím, že mi Dominik chtěl sdělit něco důležitého. A nedostal se k tomu. 

„No," protáhne Josh a poškrábe se na zátylku, což je znak, že je z něčeho nervózní. „Však víš, Santiagovi mají letos na starosti jídelní festival v srpnu."

„A co s tím?" teď absolutně nepobírám, co se mi tímhle snaží sdělit. 

„Dominik se k tomu asi nedostal a s Cassandrou si nemluvil," řekne, jako by si uvědomil, že opravdu nevím, o čem to žvaní. „Každopádně Cassandra je taky Santiagová, a i když moc o svý rodině nemluvila, říkala, že letos jedou na celý prázdniny ke svým příbuzným na jídelní festival, kde její rodina chce, aby s Matteem vystupovala."

Mozek, jako by mi zamrzl v hlavě, když mi to teď dochází. Mluvila o tom při poslední večeři na kampusu, kdy jsme se sešli úplně všichni. Polovinu z toho, co říkala, jsem nevnímal, což byla chyba. Už tenkrát, když jsem slyšel to příjmení mi to mělo dojít. Ona prázdniny s celou svou rodinou stráví v Crestonu.

„No a tak ti je asi jasný, že myslela Creston," potvrzuje mi to Josh. „To by nebylo nic, co by tě mělo znepokojovat, nebýt toho, že s nimi jede i Dominik."

Další hřebíček do rakve. Tak jo. Asi bych měl ukázat, že jsem v klidu. Neměl bych panikařit. Jenže to přesně moje srdce dělá. Dominik v Crestonu nebyl od té doby, co se odstěhovali. Už si ho s tímhle městem tolik nespojuji a navíc jsem chtěl léto strávit v klidu a míře. Chtěl jsem zahnat do ústraní všechny ty city, které se mi od štědrého dne lepí na paty. Jenže tímhle způsobem, kdy bude Dominik se svou přítelkyní v Crestonu, to nepůjde asi dobře. 

„A?" snažím se reagovat v klidu, i když můj hlas mi podkopává nohy. Jako bych se chystal zpívat. 

„Moc dobře vím, co mezi váma pořád panuje, Majku," řekne Josh, který na můj hraný klid ani trochu neskočil. „A moc dobře vidím, co to s tebou dělá."

„Nic to se mnou nedělá,"  odporuji mu. „Dominik je moje minulost. Sice figuruje v mojí přítomnosti, ale ne tak jako před tím. Sice jsme si navzájem před půl rokem řekli, že k sobě pořád něco cítíme, ale co to změní na faktu, že Cassandra je pro něj daleko lepší, než kdy já budu. A nechci to už řešit. Pokud se Dominik, Cassandra i Matteo budou držet v dostatečný vzdálenosti ode mě, pak nemám důvod se znepokojovat."

Dívám se před sebe, každou chvíli se mi dělají mžitky před očima, ale to nic nemění na faktu, že za tímhle si stojím. Pokud Dominik bude držet dostatečnou vzdálenost ode mě, pak se nenechám vykolejit, i když to bude sakra těžké. To nejtěžší, co jsem za poslední dobu musel podstoupit. Dominik v Crestonu.

„Dobře," reaguje na to suše Josh. Opět ten nezvyk v tom, jak reaguje odlišně od toho, na co jsem zvyklý. Josh se mi mění před očima. A já ho pomalu ztrácím. 

„A Joshi," oslovím ho, když vyjíždíme od domu Courtney směrem k tomu mému.

„Ano?"

„Vidím, jak se díváš na Cassandru," začnu opatrně, „a nemusíš to zapírat, alespoň ne mě. Jen bych ti rád řekl, že se spálíš, pokud jí budeš posedlý tak, jako doteď. Dominik ji neopustí. A ona jeho taky ne."

Čekám salvu toho, že bude odmítat to, co jsem právě řekl. Že bude protestovat proti mému tvrzení, jenže on jen mlčí se zkroušeným výrazem a hledí před sebe. Jako by si to doteď také nedokázal připustit. Někdo mu to ale musel říct. Cassandra byla stvořená pro to, aby byla s Dominikem. Ať už je to, jak chce.