O SEDM LET POZDĚJI

Vykonávat práci, která vás baví, je asi něco, co člověka nikdy neomrzí. Mě tedy rozhodně ne. Sedím na židli v zákulisí a připravuji se na další vystoupení. S kapelou, v níž mimo jiné vystupuje jako můj doprovod i Josh, který se zapřísáhl, že už nikdy nedopustí, aby mu sláva vlezla do hlavy na tolik, jako před několika lety, se chystáme ukončit dneškem naše celostátní turné. Proběhli jsme časem tak neskutečně rychle a dospěli jsme, aniž bychom si to sami uvědomili. Přesto ve mně stále žije Michael Dalton z Crestonu, který byl plný dramatu.

Během těch sedmi let, které odpluly jako voda od toho nejhoršího a zároveň nejlepšího léta v mém životě, se stalo mnoho věcí. Mnoho věcí, z nichž si už ani polovinu nepamatuji. Některé věci se ovšem zapomenout nedají.

Já a Stewart Lockwood i po sedmi letech stále tvoříme pár. V poslední době se však vidíme zřídka, protože jak jistě každému dojde, kariéra zpěváka a fotbalisty nám nějak nekříží časové harmonogramy. Navíc, Stewart se hned po vysoké škole stal nejvyhledávanějším sportovcem a od té doby kopy za extravagantní národní tým, jemuž pomohl vyhrát nespočet zápasů. Právě proto nám to doma překypuje samými poháry. Musím však říci, že náš vztah to nijak nebrzdí a já k němu stále cítím silnou přitažlivost, respekt, pokoru i lásku. Nevím, co bych si bez něj počal.

Z Crestonu jsme se odstěhovali rok po promocích, z nichž si pamatuji jen předávání onoho papíru, jenž nás usvědčoval svým titulem před jménem. Prošli jsme tenkrát všichni. Jak já, tak Josh, Aaron, Shane i Courtney. A nabídky, ačkoliv se to zdálo neuvěřitelné, se hrnuly stále častěji, až jsme se nakonec jako banda neudrželi na televizních a jiných plátnech ani rok. Každý náš krok směřoval jinam, a i když je to trochu morbidní a smutné, každý jsme si popřáli štěstí.

Má cesta s Joshem se překřížila zpět v jednu před rokem a půl. Josh se jako kytarista v branži uchytil nejlépe a stal se tak nejslavnějším článkem z nás. Jenže jak to tak bývá, sláva se dokáže hodně rychle dostat mezi kosti a rozežrat vaši starou osobu v někoho, kým jste se zapříšáhli, že nikdy nebudete. Televizní stanice a články v časopisech před dvěma lety byly plné negativních zpráv o Joshovi a ani pro mě, jako jeho přítele, to nebylo nic příjemného. Josh se totiž nechával unášet alkoholem a drogami. Svoji dráhu kytaristy docela jistě a pomalu pohřbíval. Až se nakonec stalo, že o své místo přišel a musel se vrátit zpět do Crestonu, kde jsme se sešli. Já byl zrovna na vánoce u rodičů i se Stewartem.

Co se týče Lucy, její vztah s Jasonem vydržel tři a půl roku. Z Jasona se po vystudování střední nakonec stal fotbalista se vším všudy a na rozdíl od Stewarta, se jeho povaha projevila až právě v moment, kdy se Lucy dozvěděla, že ji podvedl. Tenkrát jsem ji nemohl být na blízku, jak bych si přál, ale volali jsme si, jak jen to šlo. Zdálo se však, že zrzka je nezlomná. Pustila se do práce a ze svého květinářství udělala Crestonské impérium. Ovšem v osobním životě se ji nedařilo ani za mák tak, jako v tom kariérním. Krátce po rozchodu s Jasonem totiž zemřela její nejlepší přítelkyně a pevná ruka – totiž babička a Lucy, i když tu pro ni byl její otec, se musela naučit žít s pocitem, že o ni přišla. Na pohřeb jsme se Stewartem dorazili a s Lucy jsme strávili čtrnáct dní, než jsme se každý museli vydat zase na svou dráhu.

Koho však úspěch potkal takřka ještě během studia, byla Ashley, která se ze dne na den proslavila svou kolekcí. Dnes je jméno Rees jedno z nejuznávanějších a její modely si zabírají slavné osobnosti snad z každého průmyslu. I s ní jsem zůstal v kontaktu. Ona sama o ten kontakt nechtěla přijít a jednou za čas se chodívá podívat i na má vystoupení. Její osobní život je jedna velká eskapáda plná milenců. Ashley se totiž netají tím, že miluje muže. A dává to najevo prakticky všude kam přijde. Ráda flirtuje, ovšem žádný z těch mužů není tak silný, aby pronikl přes její bariéry a stal se jejím mužem.

Držáci Lana s Nickem žijí stále v Crestonu. Už jsou spolu tolika let a pokaždé, když se s nimi sejdu, stále působí, jako ten nejneuvěřitelnější pár. Ale přeji jim to. Sice žijí skromně, pracují jak můžou, stále odmítají moji finanční pomoc, ale jsou šťastní.

Co se týče mě, nejsem nešťastný a ani se mi vlastně nestýská po domovině. Rodiče i Emily, která mimochodem dospěla v neuvěřitelnou krásku, za mnou jezdí každých čtrnáct dní a zůstávají u nás i na víkendy. Můj vztah s nimi je stále stejný. Pořád se snažím být ten nejlepší syn, i když mi to bulvár většinu času kazí tím, že se mě snaží usvědčit, stejně jako Stewarta, z nevěry. Přesto jsme se však shodli na tom, že hájit se před někým, kdo za to nestojí, zkrátka nemá cenu a rodiče se přestali zaobírat názorem ostatních. Je však pravda, že od té doby, co sláva mého jména překročila hranice Crestonu, je jejich ordinace natřískaná k puknutí. Většinou to je však proto, jestli by ze mě nemohli vymámit autogram.

Teď se právě zaplňuje Los Angeleský stadion a já i tady, pod pódiem v zákulisí, slyším ten neskutečný vyrvál fanoušků, kteří jen stěží ovládají svoje emoce. Pamatuji si na časy, kdy jsem teprve začínal a mé jméno neznamenalo v celém světě prakticky nic. Zhola nic. Kdy bych si nepomyslel, že jeden z největších stadiónů dokáži zaplnit. Ovšem statistiky vyprodaných lístků mluví za vše a mně se to povedlo. Všichni sem jdou, aby mě slyšeli zpívat. Aby mě viděli na živo.

„Majku," ozve se zpoza dveří a dovnitř nakoukne Josh, který už je připravený. Povedlo se mi ho přivést zpět na tu správnou cestu. Stačilo mu jen promluvit do duše a ukázat mu, že si musí udělat hranici mezi slávou a svým osobním životem. Tomu mě naučil Stewart, který jako by mi moudřel před očima každý rok. To je možná i důvod, proč náš vztah neztrácí na kouzlu. Pokaždé mám na něm co objevovat.

„Ano?" otočím se na něj. Zmužněl ve tváři, ovšem také pohubl díky těm drogám. Počáteční stavy s ním byly nejhorší. Hlavně ho držet dál od toho svinstva. Proto absolvoval i měsíc v protidrogové léčebně, kde na něj dohlížel i jeho otec.

„Vím, že většinou návštěvy před vystoupením nepřijímáš, ale tohle by tě asi zajímalo," namítá a rozevírá dveře, přičemž zbystřím, že vedle něj se nachází jak moje nejlepší přítelkyně, tak můj přítel. Celým tělem mi projede lavina štěstí a než se naději, končím v silném objetí zrzky, zatímco Stewart vpochoduje dovnitř, jako bychom se vlastně neviděli jen deset minut a ne celý měsíc.

„Bože můj," vydechne Lucy a pouští mě. Od poslední návštěvy Crestonu, což je asi půl roku zpět, jsme se vídali jen přes obrazovku laptopu či displej mobilu. Nic vám však nedokáže nahradit ten fyzický kontakt. „Tak moc ráda tě vidím. Zrovna jsem Joshovi říkala, že nevím, co mě to popadlo. Prostě jsem se doma naštvala, že mě furt zanedbáváš a vydala se za tebou sama."

„Kecá," protočí Stewart oči vsloup a i on mě obdařuje svým objetím. „Nebejt toho, že jsem jí napsal, jestli ti nechce udělat přepadovku, tak by si ani nevzpomněla, že někdo jako Majkl Dalton vůbec existuje."

Lucy mu uštědří pěst do ramene, čemuž se jen oba zasmějeme. Ačkoliv jsme všichni už docela vyspělí, některé mravy se nemění. Lucy, ta je prakticky pořád stejná. Pořád je v ní zakořeněn onen chlapec, který již před dávnými časy zemřel. A Lucy chybí stále stejně. Stejně, jako její babička.

„Jak bych mohla zapomenout," zakroutí hlavou, „vždyť je na obálce každýho časopisu a v televizi, když se mluví o bulváru, slýchávám jen ta vaše slavná jména. Což mě přivádí k tomu, že u mě v květinářství zas byly nějaký třináctiletý pipky a ptaly se mě, jestli bych jim nedomluvila schůzku s tebou."

Ano, i to má Lucy na denním pořádku. Sice jako majitelka největšího impéria už nemusí prodávat sama, protože na to má své zaměstnance, ale i přesto jim chodí vypomáhat. A pokaždé, když se tak stane, má plnou tlupu žádostí o schůzku, autogram či živé vystoupení. A nejen ode mě, ale i od Stewarta, Joshe či dokonce samotné Ashley, s níž se Lucy kupodivu usmířila a spřátelila. Proto není žádným překvapením, že má na sobě šaty z letošní Ashleyiny letní kolekce, která vyšla nedávno a je pěkně drahá. Lucy je prý dostala zadarmo od samotné Ashley, která se na chvíli zastavila v Crestonu právě za ní.

„Za deset minut začínáme," ozve se z reproduktorů nade dveřmi a všichni spozorníme. I já už bych měl být prakticky vyšperkovaný ve finální podobě, jenže jsem si jistý, že až budu na cestě k pódiu, moji tvář ještě tisíckrát navštíví štěteček s pudrem, abych vypadal naprosto dokonale. V konečném důsledku to ze mě stejně sleze díky potu.

„Budem v hledišti a pak vyrazíme oslavit volno, který nás po tolika letech čeká," namítne Stewart, přičemž mě obejme a nakonec mi věnuje polibek. Stále vím, že mě miluje stejně tak, jako na začátku. A já ho miluji snad ještě víc, než na samotném začátku. „Moc se na to těším," pošeptá mi do ucha rychle, než ho Lucy odstrčí, aby mě tak objala.

Nezbývá mi nic jiného, než se zasmát, zatímco ovinu paže kolem své kamarádky, která jako by nasávala mou vůni. Vím, že ji naše oddělení sžírá stejně tak, jako mě, ale naučila se s tím žít, protože musela. Naštěstí se žádný z těch tragických scénářů, jež Lucy prorokovala, nenaplnil. Zrzka si totiž myslela, že časem se naše pouto oslabí, až to nakonec dopadne tak, že se nebudeme znát. V Crestonu nebydlím pomalu pět let a od té doby nemám pocit, že by naše přátelství zesláblo. Ale naopak. Protože pokaždé, když se s ní vidím, je to jako bych se nikdy v čase neposunul a seděl pořád v lavici Crestonské střední a vtipkoval s ní o všem možném.

„Budeme v hledišti a po M&G půjdeme někam pařit, protože jsem se neodreagovala, ani nepamatuju," ukáže na mě prstem, čímž i vlastně rozhodla o našem plánu na dnešní večer. Všechny nás rozesměje, přičemž Stewart teď odstrčí ji a políbí mě ještě jednou, mnohem náruživěji.

Nakonec však odchází i s Joshem a já stále s tím neskutečným úsměvem obracím svou pozornost ke zrcadlu. Pokud se něco změnilo, tak jsem to nepostřehl, protože všechny, které miluji, mám pořád u sebe. A to je to nejcennější, to v životě mám.

***

Ani bych si nepomyslel, že mi koncert tak rychle uteče. Byla to neskutečná jízda, když při každém otevření lidé pištěli a ječeli. Mávali transparenty s mou podobiznou či mým jménem. Bylo to neskutečně živé a já si pomyslel, že mám sakra štěstí. Navíc ta interakce lidí byla opravdu neuvěřitelná. Člověk by si řekl, že kamkoliv přijede, tam je vítán, ovšem tenhle koncert mi dal pocítit, že se tu na mě doopravdy těšili stejně tak, jako já na ně. Proto bych tuhle show označil, za jednu z nejlepších v mém životě. Dokonce i v Joshovi jsem viděl tu ztracenou jiskru. Jako by to byl ten kluk z druháku na střední. Těší mě, že se pomalu ale jistě vrací do zarytých kolejí. Jen nevím, co budu dělat, až se pak rozhodne zase vydat sólo.

Co však bylo vyčerpávající, byla akce hned po tom. Miluji své fanoušky nade vše, co mi je svaté, ale když se vyprodá i ten omezený počet lístků na Meet and Greet, je pak těžké být energický a plný elánu. Lístků do prodeje padlo celkem sto a během dvanácti minut zmizely. Jednalo se vůbec o nejrychlejší prodej v mé muzické historii. A těšilo mě to. Jenže teď, když je tu předposlední člověk, piští a skáče, následně se staví vedle mě a očekává tu samou energii ode mě, je zkrátka těžké předstírat, že nejste unavení. Přece jen ale tu dívku ještě obejmu a popřeji ji hodně štěstí a síly. Nakonec odchází se zrakem přišpendleným na mobilu a dveře se za ní zavírají.

„Ještě tu je jeden," hlásá Josh, který jako jediný se mnou v místnosti zbyl, když nepočítám ochranku. Zpočátku tu byli i Stewart s Lucy, ale ti se nakonec odebrali bůh ví kam. „A myslím, že bude lepší, Majku, když vás tu nechám."

„Proboha, i ty?" zeptám se už docela podrážděně. Nedostatek spánku z posledních tří měsíců, kdy jsme stačili projet celé státy, se na mě podepsal. Proto se Josh ani nediví mému podrážděnému tónu.

„Věř mi Majku, že na tohle budeš chtít být sám," odvětí mi a nakonec otevře dveře a do prostorné místnosti vstoupí muž s malým klučinou. Zůstává mi rozum stát. A jen stěží se právě v tuhle chvíli ovládám.

Josh na mě kývne, přičemž vyleze z místnosti a já tu zůstávám s černookým mužem a jeho pětiletým synem, přičemž nemám ani nejmenšího tucha, co v tuto chvíli dělat. Jak se tvářit, či chovat. Veškeré vzpomínky, které jsem v sobě pohřbil, se dostávají na povrch a já zatajuji dech při pohledu na to dítě, které jako by mu z oka vypadlo.

„Ahoj," pozdraví hlubokým a vyřvaným hlasem, přičemž udělá i s dítětem krok ke mně. Klučina je stejně snědý, jako on, má husté černé vlásky a velké černé oči plné jiskřiček. Těch dětských, které jsme kdysi s jeho tátou mívali taky, než se vše pokazilo.

Dominik se krátce po tom létě nechal hospitalizovat do nemocnice, protože jeho otec zaplatil špičkovou operaci, která Dominikovi měla spravit pochroumanou nohu. Když se vrátil do školy, byl nucen opakovat školu od prváku, protože změnil celkový obor muziky na obor sport. Dozvěděl jsem se to od Joshe, který tak nějak tenkrát sledoval nejnovější klepy po škole. S Dominikem jsme totiž od toho léta měli nulovou interakci a prakticky jsme se dobrovolně nevyhledávali.

Když promoval, netrvalo dlouho a jeho jméno zaplavilo veškeré časopisy coby nová fotbalová hvězda. Přel se tak o místo s mým nynějším přítelem. Po roce však jeho jméno nabralo nečekaný spád, když se zjistilo, že nejen, že má vážný vztah, ale dotyčná se nachází v jiném stavu. O devět měsíců později byl bulvár unešen fotkou malého chlapečka, jehož svírá jeho otec. Fotbalová hvězda Dominik Garret rodičem. Pamatuji si na ten úsměv, který mi to vytvořilo na tváři. A pamatuji si i na Stewartova slova: „Konečně ses našel, brachu."

Pak se vše točilo jen kolem jeho přítelkyně a jejich syna a s postupem času jsem přestal zírat na zprávy i na časopisy, protože se titulkami začalo prohánět i mé jméno, coby nová muzikantská hvězda. Od vysoké školy jsme se však ani jednou nesetkali a od té uběhly bez mála čtyři roky.

„Dobrý den," pozdraví klučina nesměle, jehož hlásek mě pohladí na duši. Podívám se na Dominika, který se usmívá od ucha k uchu, jako pyšný otec. Nedivím se mu.

„Ahoj," sehnu se do dřepu a zadívám se do těch důvěrně známých kukadel. Před očima mám Dominika z první třídy na základce. S tím rozdílem, že jeho syn nemá ve tváři tolik vzdoru, nýbrž odhodlání. Ovšem jako by mu z oka vypadl.

„Tady můj táta mi říkal, že jste byli velikánský kámoši," nedokážu zabránit tomu, abych se neusmál. Jeho hlásek je opravdu jako od nějakého andělíčka. Dominik měl na základce podobný.

„Ano, to jsme byli," kývnu hlavou. „Největší přes celou zeměkouli."

Kluk se podívá nahoru na svého tátu a vzápětí na mě, přičemž natáhne ruku a předá mi fotku, na níž jsem já s Dominikem. Tu fotografii mám doma u rodičů v krabici, nejspíš na půdě. Jsme na ní s Dominikem v první třídě a oba se usmíváme od ucha k uchu.

„Mám doma hodně fotek s váma, ale tahle mi přišla nejhezčí, protože to vypadá, jako kdybych tam s váma stál já," vyloudí ze sebe stydlivě a já se usměji, přičemž jen těžko potlačuji horké slzy deroucí se ven. Statečně však bojuji. Nechci se před tím dítětem rozbrečet. „A chtěl jsem vás poprosit, jestli byste mi tu fotku nepodepsal."

„To máš pravdu, že to vypadá, jako bys tam stál ty," usměji se ještě víc, jen abych zahnal ten příval nostalgie. „A komu to mám věnovat? Jak se jmenuješ?"

Klučina se opět podívá na Dominika, který mu pohled opětuje a následně se podívá na mě: „Oliver, jmenuje se Oliver."

„Dobře," šeptnu, protože jeho hlas mi opět proniká až ke kostem. Ze zadní kapsy džínů vytáhnu propisku, přičemž otočím fotografii a napíši věnování Oliverovi, Dominikovu synovi. Je to až neuvěřitelné a sám se z tohoto okamžiku budu vzpamatovávat jen dlouho. Dominik má syna, který chce po mě podpis. „Tak tady," podám mu fotku zpět, „a nevykej mi. Kdyby něco, jsem strejda Majk. A teď pojď, táta nás vyfotí, ať spolu máme skutečnou fotku."

Postavím se, Dominik se nezakrývaně usmívá s vyceněnými zuby a z kalhot vytahuje mobil, přičemž se Oliver staví ke mně a chytá mě za ruku. Nikdy jsem s dítětem na Meet and Greet ještě nebyl, vždycky to byly většinou teenageři, takže prakticky nevím, co a jak. Jenže klučina, jako by věděl sám, jakou chce fotku. Proto vycení zuby a já taktéž. A Dominik udělá fotografii.

Následně se i s mobilem přesune za klučinou, jenž začne jančit, že má se mnou fotku. Přesně jako jeho táta. Zničehonic však vyběhne ven se slovy, že to musí ukázat babičce a já s Dominikem zůstávám o samotě z čehož se mi zamotá hlava.

Otočím se na něj a znovu se topím v těch neskutečně černých očích. Vím, že to není správné, ale připomínám si poslední okamžiky, kdy jsme spolu promluvili. Kdy jsme mezi sebou ještě nějaké pouto měli, než jsem ho roztrhl.

„Je krásnej," namítnu, protože mi to přijde vhodné. „Vypadá jako ty, když jsi byl malej. Do puntíku."

„Jenom tak naštěstí vypadá," odvětí s úsměvem. „Povahou je celej mamina. To je vlastně i důvod, proč jsme dneska tady. Na to, že je tak malej, je strašně chytrej a rozumí snad všemu. A shodou okolností ses jeho idolem stal ty nejen proto, že ví, že se známe, ale líbí se mu tvoje hudba a tvoje vystupování."

„Takže mám fanouška i v řadě takhle malejch frajírků," zasměji se. „To mě těší. Povedl se vám, gratuluju."

„Díky," řekne a nastává to trapné ticho, kdy nevíme, co říct, ačkoliv bychom mohli strávit hodiny a hodiny mluvením. Přesto si uvědomuji jednu zásadní věc. A to tu, že splnil mé poslední přání. Našel své štěstí a našel své útočiště. Nesplnil sen jen sobě, ale i mně. A já jsem šťastný za něj, i přesto, že část mě to bolí.

„Pokud by někdy chtěl, můžem se domluvit, že třeba vystoupím na jeho narozeninách," nabídnu. „Nebudu za to nic chtít samo sebou."

„Tak to nebude nadšený jen on, ale i Liv," reaguje. „I ta je tebou posedla, ale nemohla přijít, protože čeká další mimčo a ten hluk by ji neprospíval."

„Ježíš co?" zeptám se možná až příliš nahlas. „Tak to gratuluju. Co to bude?"

„Měla by to být holčička, ale to říkali i u Olika a nakonec se z něj vyklubal kluk," zasměje se a očima mu proudí vzpomínky. Vidím to. A cítím to. „Každopádně se můžeme kdykoliv domluvit. Ale než půjdu, chci ti poděkovat Majku. Kdybys mě tenkrát nepustil, nenašel bych svoje štěstí. Utápěl bych se v tom a i když s tím pořád nesouhlasím, vím, že to tak je nejlepší. Daří se nám oběma a jsme oba spokojený."

„To já ti děkuju, žes splnil moje přání," usměji se a nakonec končím v jeho objetí. Cítit jeho blízkost je pro mě tak známé a zároveň cizí, že vůbec netuším, jak se s tím vyrovnat. Přesto svoje paže omotám kolem jeho boků, přičemž mi do ucha šeptá: „Stejně tě nikdy nepřestanu milovat. Ať se děje co jen chce."

„To ani já tebe," šeptnu zpět a nakonec se od sebe vzdálíme. Naposledy se podívám do jeho očí, načež on odchází a zavírá za sebou dveře. A já už dál nevydržím a propouštím svoje slzy navenek. Nejsou to slzy smutku, ale štěstí, protože takhle přesně to mezi námi mělo skončit. Našli jsme oba své štěstí a našli jsme i důvod, proč dál bojovat. Naše cesty nejsou překřížené a už nikdy nebudou. Teď, když má děti, to ani nelze brát v potaz. A ani už bych nechtěl. Mám Stewarta, kterého miluji. A on má svou přítelkyni, s níž zakládá rodinu.

Zdá se, že i když naše srdce stále bijí pro toho druhého, můžeme být plni radosti a štěstí. Přesto by však těšilo mou maličkost, kdyby z nás byli alespoň přátelé. Protože jak se zdá, jeho dítě možná bude tím spojovníkem, které nás nakonec svede dohromady. Na té přátelské sféře. A možná to lze brát i jako odměnu osudu za to, čemu všemu nás vystavil. Kdo ví. Každopádně teď mířím za těmi, s nimiž o tomhle nebudu muset diskutovat. Oni do mého světa patří. Ať chtějí či nikoliv. Nepustím je. Protože oni ze mě dělají lepšího člověka. Lepšího Michaela Daltona. A tak je to správně.

KONEC

***

Fúha. A jsme na konci téhle jízdy. A ačkoliv jsem si nějaká slova měla připravit, abych se s tímhle příběhem a vůbec s Majkem rozloučila, nenapadá mě, co teď říci. Snad jen, že tohle byla úplně finální tečka za jeho příběhem. Je možnost, že třeba dostanu slinu a napíši nějaký bonus, jako to bylo o vánocích, ale raději nic nepředpokládejme. Další díl o Majkovi už totiž nebude. A já doufám, že jste si tuto záležitost užili, a že vám příběh něco dal.

Když jsem začala psát druhý díl, bylo to z hecu, protože jsem zkrátka nemohla přestat myslet na to, jak to celé uzavřít. Vím, že kdybych se té šance nechytla, byla by možnost, že už jeho příběh ani nikdy neuzavřu, takže jsem se pustila do psaní. A bylo to s jasným cílem ukázat, že je až nezdravé držet se vzpomínek a minulosti. Předávám tak poselství, že upustit od jistých věcí je více, než prospěšné. Jak po té fyzické stránce, tak po té psychické. Majk upustil od minulosti a Dominika, s nímž to zkrátka nikam nevedlo a posunul se dál. Tohle je jedna z věcí, která je založena na pravdě a skutečně se stala.

Také jsem chtěla ukázat, že osoby, kterými jste dříve pohrdali, dostali šanci změnit se. Proto jsem vytáhla Ashley se Stewartem, abych na nich ukázala, že nejen že se změnili, ale toho, jak se chovali, litují. Původně jsem chtěla do děje přivést ještě Kaie, ale ten by mi tam nijak nezapadal. A nelituji toho, protože takhle se to opravdu zdálo správné.

Vím, že tahle chvíle je asi nejtěžší, ale je na čase říci sbohem všem, protože už o nich pravděpodobně nikdy neuslyšíte. A já je nechávám dožít svůj život podle libosti, i když věřím, že budu neustále přemýšlet nad tím, kam se jejich cesty posunuly. Každopádně s prequelem s názvem Lucy počítejte. Nevím, kdy ho konečně dopíši do té fáze, kdy se mi bude zdát opravdu promyšlený, ale slibuji, že se s ní vrátím zpět. Jen do minulosti, abyste pochopili, kdo Lucy Breckerová je a čím vším si musela projít.

Chci vám taky všem hrozně moc poděkovat za přečtení, hlasy i komentáře. Každá zpětná vazba je pro mne hodně důležitá, takže každého jednoho komentáře si opravdu nesmírně cením. Moc děkuji za podporu, bez vás by dvojka neuspěla a já bych se na ni pravděpodobně vybodla. Vy jste mi dali sílu to dokončit až do té finální fáze!❤️

To je ode mě vše. Pokud byste měli nějaký dotaz či nějakou námitku, neváhejte mi napsat. Ať už do zpráv či do komentáře. Loučím se prozatím s vámi a loučím se i s tímhle příběhem. Doufám, že se k němu budete vracet rádi, protože já určitě ano.

Vaše void_pierce97 <3