Budík, oznamující příchod nového dne, dělá rámus přes celý pokoj, zatímco já jen tak tak vstanu. Ačkoliv to včera byla zábava, byla dosti náročná a zmohla všechny moje svalové partie. Nejen ty vnější, ale hlavně ty vnitřní. Hlasivky mám po té generálce jako v jednom ohni a hlava mě bolí, jako kdybych dostal úpal. Vypínám tedy otráveně budík a chvíli se rozkoukávám, než mi vlastně dojde, co je dnes za den. A já zničehonic zapomínám na jakoukoliv bolest či na svoje pochroumané hrdlo a běžím rychle do koupelny, abych vykonal ranní hygienu.

Pan Rees a později i Ashley nás nabádali k tomu, abychom tenhle den začali přesně tak, jako začínáme všechny ostatní dny. Nikdo totiž nesmí pojmout ani sebemenší špetku podezření, že se podílíme na tomto projektu. Pan Rees to odůvodnil pouze slovy, že chce, aby to pro všechny obyvatele města bylo pořádné bum, o němž se bude mluvit hodně dlouho. A Ashley to říkala hlavně kvůli mně a sobě. Pro moment překvapení. Protože až nás na tom pódiu uvidí a uvidí i to, proč na tom pódiu jsme, přestaneme být oba ti největší padouši z města.

Dalo by se říct, že jsem jejímu kouzlu podlehl až nezdravě brzo a většina lidí by si řekla, že jsem naivní hlupák. Vím, že se můžu kdykoliv mýlit a v ní pořád třímá ta neskutečná mrcha, která mi mnoho nocí nedala spát. Ovšem od té doby, co se mi se vším svěřila a sama od sebe mi dala důvody věřit tomu, co zastává, není jiného východiska, než zkrátka podlehnout jejímu šarmu. Když totiž porovnám můj první dojem, když jsem ji před třemi lety viděl poprvé a dnešní dojmy, jako by tamta Ashley ve vysokých kozačkách v červené kožené bundě s vlasy perfektně načesanými tak, jako by každý vlas měl přesně svoje místo, zemřela a nahradila ji tahle její lepší verze. Nezmalovaná, obyčejná s pomalu odkrývajícími touhami a představami. Ať je to totiž jak chce, Ashley je stále osoba, která něco cítí. A tím, že si na střední škole prošla doslovným peklem, si myslím, že to na ni zanechalo známky a ona ví, že není nadarmo intrikovat s lidskými city. Ne, když ví, že i ty její můžou přijít na zmar. 

Vracím se zpět do pokoje po ranní hygieně a narůstá ve mně neskutečné napětí, které se mísí i s radostí. Nevím proč, ale vkládám do dnešního dne všechnu svou náděj. Hlavně kvůli rodičům, kteří nic netuší a hlavně se mi čím dál víc vyhýbají. Jako bych dělal přesně to, co jsem dělal před dvěma lety, když po Dominikovi nezbylo nic víc, než jen řetízek, jenž připomínal naše selhání. Chovají se přesně tak, jako tenkrát a ačkoliv vím, že je za to vinit nemohu, mrzí mě, že jsem tak krátký čas doma a oni mě vlastně ani nevyslechli v tom, jak to bylo. Sami mi sice řekli, že ví, že to byla Dominikova chyba, ale pořád vidím v jejich očích tu dávku odsuzovačnosti k mé osobě. 

Házím na sebe sportovní oblečení, přičemž uslyším cinknutí telefonu, a tak ho uchopím do ruky, abych zjistil, kdo mě to tak brzy těší svou zprávou. Tajně doufám, že to bude Lucy nebo Josh, kteří vzdali své snahy o udržení kontaktu. Josh vlastně po jednom dni, Lucy se držela další týden. Jsem asi ještě dítě, protože část mě jim chce odpustit, jenže část mě je nemůže vystát za to, co udělali. A lhal bych, kdybych řekl, že u Lucy mě to nemrzí daleko víc. Vždycky mi totiž kryla záda. V jakékoliv situaci a nebála se ze svých úst použít i vulgární oslovení jen, aby zachránila můj zadek. Jenže to bylo před tím. Teď, jak se zdá, je jednodušší na mě svalit vinu, i když ona sama ví, že jsem nic neudělal. Že to byla jen hra. Nic víc. 

Zpráva však není ani od jednoho z nich. Píše mi Stewart kupu vysmátých smajlíků, tak jak to dělává, a ptá se mě, jestli bych nechtěl přijít k němu. Nevím, o co mu jde a proč chce, abych ho navštívil, ale vidina toho, že jdu zase ráno běhat, mě odpuzuje. Obzvlášť dnes, když cítím takový příval emocí, jako už delší dobu ne. Jsem zkrátka napjatý z toho, jak se to odehraje a jakou to bude mít odezvu. 

Sportovní oblečení si nechávám, načež seběhnu potichu dolů, protože rodiče i Emily ještě spí, nazuji si botasky a volným poklusem se vydávám na opačnou stranu, než na jakou jsem zvyklý svoje ranní maratóny začínat. V hlavě mi proudí miliony myšlenek o všem a zároveň o ničem. Stále jsem myslí u toho, jak to celé nakonec bude. Jestli město na dobro sekne s těmi strašnými pomluvami a moje reputace se tím vylepší či jestli fámy budou nadále pokračovat. Moc si přeji, aby skončili a abych nebyl za vyvrhela. Nemusím v očích všech vypadat jako svatoušek, protože vím, že jím nejsem. Už ne. Ale nechci, aby si na mě kdekdo ukazoval a neustále mi připomínal moje selhání. Kéž bych na tu párty nikdy nešel.

K domu Lockwoodových přibíhám takřka po deseti minutách, ačkoliv jsou od sebe naše domy docela daleko. Zastavím se před bílými dveřmi a chci zaklepat, ovšem jakmile natáhnu ruku, jako by Stewart celou dobu čekal za dveřmi, se ta dřevěná konstrukce otevře a odhalí mi pohled na Stewarta, jenž je zahalen pouhou tenkou látkou svých boxerek. Vypadá svěže, jako by ani on nemohl dospat. 

„Viděl jsem tě z okna," namítne ihned, jakmile spatří můj výraz. 

„Jasně," zasměji se, načež vcházím dovnitř a Stewart za mnou zavírá dveře. Sice už tu jsem asi tak po sté, ale nikdy mě nepřestane ochromovat, jaký protiklad působí vnitřek domu s vnějškem. Zatímco zvenku dům vypadá obyčejně, jako každý druhý v Crestonu, interiér je jako z luxusních amerických filmů. Obrovská vchodová hala naskýtá neskutečné bohatství skříní, v nichž, jak jednou sám Stewart popsal, má jeho mamka všechny své klenoty. Totiž boty a kabelky. Na pravé straně je pak vchod do kuchyně. Na konci vchodové haly je pak železné, točité schodiště, které vede do dalších zákoutí Lockwoodovic vily. Abych pravdu řekl, z horního patra už si pamatuju jen Stewartův pokoj, jelikož to bylo jediné místo z domu, jež mě opravdu zajímalo.

„Pojď a nezouvej se," vybídne Stewart a kráčí přede mnou ke vchodu do kuchyně, kam míří. Zanedlouho už sedím u jídelního stolu, aniž bych věděl, proč jsem měl přijít, ovšem když pozoruju, jak kmitá v kuchyni okolo plotny, kde dělá míchaná vejce a u toho se napíná každý sval, jak na zádech a hýždích, tak nohách, připadá mi, že bych to mohl pozorovat celý den. 

„Už ti někdo říkal Daltone," otočí se s potměšilým úsměvem, „že okukovat je neslušný?"

„Mám takovej dojem," nenechám se ani náhodou vyvést z míry, i když moje hormony a pudy stále pracují a já si zkrátka nemohu pomoct, „že jeden pobuda na koupališti zmínil něco podobnýho."

„Měl bys poslouchat rady pobudů, ale pokud ti to udělá radost," nedokončí větu a místo toho se otočí a začne kroutit zadkem, což mě rozesměje. Stále je to neskutečná souhra, že já a on máme mezi sebou něco víc, než jen sex. Tenkrát jsem nezajímal já jeho a on nezajímal mě. Bylo mi jedno kdo je, jaký je příběh za jeho chováním či proč si mě vlastně vybral. A stejně tak bylo jemu ukradený, že jsem se topil ve svých pocitech ohledně Dominika. Dnes je ale vše jinak a já se jen nestačím divit, kdy se tohle všechno mohlo zvrtnout do takové podoby. 

Zničehonic přede mnou přistane talíř s krásně vypadajícími míchanými vajíčky se šunkovým salámem a zeleninou. On si s úsměvem sedá naproti mně se svým talířem a opírá se o židli. Stále mi nesdělil důvod proč jsem tu. Není to určitě jen kvůli tomu, aby mi udělal míchaná vajíčka. 

„Víš co je zvláštní Daltone?" zeptá se a zahledí se mi do očí. Když si ho tak prohlížím, vypadá úplně jinak, než Dominik. Zatímco ten vypadá jako nádherné stvoření noci, které když vás obdaří pohledem svých černých kukadel, pomalu cítíte, jak se rozpadáte. Nemusí říkat nic, stačí jen vnímat jeho krásu. Stewartovo kouzlo je daleko jiné. Dominikovo kouzlo tkví v kráse, zatímco jeho tkví v charismatu. Není ani náhodou můj typ, co se obličeje týče, ale ten styl mluvy, vyjadřování se a prostě celková jeho aura na vás působí, že jste okouzleni. Tak to aspoň vnímám já. 

„Že jsi mi neřekl, proč jsem tady a udělal mi míchaný vajíčka, o kterých ani nevíš, jestli je jím?" zkusím s úsměvem hádat, což ho pobaví. Každopádně zakroutí hlavou a nasadí jakýsi vážný výraz, který postupně přechází i na mě. Vidím na něm tenhle výraz podruhé v životě. Poprvé to bylo v nemocnici, když se přišel podívat za Dominikem. Tenkrát jsem ho vnímal jen na půl. 

„Že ze všech lidí ze střední, který znám, jsem měl potřebu napsat zrovna tobě," odpovídá bez jakéhokoliv pobavení v hlase. „A že i když spolu nespíme, cítím se s tebou fakt dobře."

„To protože jsem skvělý společník," snažím se trochu odlehčit situaci, přičemž uchopím vidličku a ochutnám ta vajíčka. Ne, že bych měl bůh ví jaký hlad či chuť, ale z jeho slov mi vyprahlo v ústech. Tak moc, že kdybych mohl, hystericky bych se rozesmál.

„Abych byl upřímnej, nechápal jsem celou tu dobu Garreta a tu jeho posedlost tebou," rozpovídá se. „Abys mi rozuměl. Od toho lesního pobytu byl jinej. Od tý doby, cos za ním během toho táboráku šel. A vzhledem k tomu, jak jsi při tý písničce na něj koukal, nebylo vůbec těžký uhodnout, o čem jste se vy dva šli bavit. A pak, když byl celou tu dobu v buse, když jsme jeli domů, zaraženej, jen se mi to potvrdilo. Pak začal srát na tréninky a na celej fotbalovej tým i svoje kámoše jenom pro to, aby byl s tebou. Nastalo bum a dosralo se to s tou Ashley, která mi řekla, že to bylo nafingovaný tak, abys je načapal. Nechápal jsem, proč za tebou tolik blázní. Proč si prostě nesedne na prdel. Co je na tobě tak zvláštního, že bez tebe nemohl žít."

Ty okamžiky jako by se mi znovu promítaly jako nějaký film. Co je však překvapující, měli jsme jednoho sledujícího, který dodnes neřekl nikomu ani slovo. Na to, jaká byl v té době Stewart svině, udržel tohle tajemství pod pokličkou. A mě by zajímalo proč.

„Vím, že jsem bi prakticky už od svých desíti let, kdy jsem si k narozeninám přál, aby mi dal pusu jeden kluk," zasměje se. „A měl jsem v posteli daleko víc sexy kluků, než jsi byl v tý době ty."

„Proč mi to všechno říkáš?" ptám se, zatímco pozoruju každou jeho grimasu. Jako by i on na to všechno vzpomínal. 

„Chci tím říct, že v sobě něco máš, Daltone," namítne a usměje se. Překvapující na tom je, že to není úsměv lovce. Či šibalský úsměv. Ne, tohle je obyčejný úsměv. „Něco, co z lidí dokáže vysát všechnu negativní energii, protože od začátku prázdnin jsem neudělal ještě žádnou hovadinu. A nespal jsem s nikým jen proto, abych ho mohl ráno vyhodit. Takže ať se tam dneska semele, co chce, chci abys věděl, že já tu pro tebe budu."

Bedlivě pozoruji každou skulinu v jeho tváři, zda to, co říká, myslí vážně. Naše zorničky jsou spojené delší dobu, než je zdrávo a srdce vynechává hned několik úderů za sebou. Ta slova stále vstřebávám a chce se mi jim věřit jen pramálo. Jenže vím, že Stewart není nějak dobrý herec. Vždyť dokázal pokazit každé školní představení, v němž hrál. Ale je asi blbé srovnávat školní představení s normálním životem.

„Děkuju," odpovídám nakonec jen, nejistý si tím vším, co jsem právě zažil. Stewart Lockwood, lamač dívčích srdcí a nejnamachrovanější kluk ze střední právě řekl, že je tu pro mě. Člověk, s nímž vlastně nemám ani za mák společného. Člověk, kterého jsem donedávna ještě nesnášel. 

„No jo," vydechne, jako by té vážnosti bylo až přespříliš, „hlavně se mi tu prosím tě nerozbreč a jez, než to bude studený. Nechtěl jsem snídat sám, tak jsem ti napsal, protože jsem věděl, že zas budeš vstávat brzo, aby sis šel zaběhat. Takže se najíme, počkáme, až nám slehne a nakonec si půjdeme zaběhat společně."

„Och, dnes budu mít doprovod," pobavenost a ulehčení v mém hlase je bytelně znát. 

„Važ si toho," reaguje s plnou pusou, „s amatéry většinou neběhám."

„Nechci bejt sprostej, takže prostě jen budu dělat, jakože jsem nic neslyšel," našpulím pusu a snažím se u toho vypadat co nejvíc jako Lucy. Vím však, že se mi to ani trošku nedaří, ovšem hlavní účel to splňuje. Pobavilo ho to. A ať už mu ta jeho předchozí slova věřím nebo ne, v tuhle chvíli vím, že Stewart Lockwood je mým přítelem. A na tomto základě už se dá pracovat.