Uběhl týden od toho, co jsem byl na koupališti a dá se říct, že se cvičení stalo mou každodenní rutinou. Vstávám časně ráno, to abych měl delší den. Nasnídám se, chvíli počkám, než mi slehne a jdu běhat. Po běžeckém maratonu, který každý den čítá přibližně dva kilometry, se odebírám domů, kde si ještě na chvíli lehnu. Stačím projet všechny sociální sítě, skouknu pár videí na youtube a nakonec se jen tak poflakuju po svém pokoji a třídím věci, které už nejspíš potřebovat nebudu. Okolo dvanácté mě pak mamka volá na oběd. 

Ani doma to není žádná sláva. Rodiče, ač se to snaží zakrývat, jak nejlépe dovedou, jsou mnou zklamáni. O videu ze Stewartovy párty mluví celé město. Dokonce i ti nejstarší a pohledy, kterými na mě každý den míří, jsou víc, než odpudivé. I když se Dominik prakticky už několikrát ukázal na veřejnosti s Cassandrou, tudíž neměl žádný důvod po Stewartovi tolik vyjet, stejně jsem v tomhle městě za toho zloducha já. Myslím si, že to je jen z principu. Lidé z města Dominika neviděli celé tři roky a je jasné, že budou raději házet špínu na někoho, kdo za nic nemůže, než na člověka, který se odstěhoval krátce po té, co mohl zemřít.

Neřeším však nikoho, kromě mých rodičů, na něž celá ta aféra dopadá. Táta s mámou si vzali na dva týdny dovolenou, aby se nikomu neukazovali na očích. A i když dělají, jakože to není moje vina, vidím na jejich očích to zostuzení, jaké jsem se pro ně během té krátké chvíle, co jsem doma, stal. Proto se vždy v tichosti najím, dojdu si do pokoje pro svoje věci a přesně v jednu hodinu sedím na koupališti, kde se připravuji na další plavecký maratón, u něhož mi většinu času dělá společnost právě Stewart. Neodradilo ho dokonce ani to, když se na koupaliště přišla podívat naše známá čtveřice Dominik, Cassandra, Matteo a Josh. 

Bylo to předevčírem. Když jsem je viděl, chtěl jsem se zvednout a prostě odejít někam jinam, jenže Stewart mě zadržel se slovy, že koupaliště je dost velké na to, abychom se tam vešli všichni. A pak dělal vlastně, jako by tam ani dotyční nebyli. Vzal jsem si k srdci jeho příklad a celý ten den si nakonec i užil. Stewart mi ukázal několik užitečných cviků ve vodě, které měly hlavně zpevňovat nohy. A jak se zdá, jeho metoda funguje, protože už po dvou dnech cítím, že moje nohy zvládnou daleko větší zátěž, než před tím. Ovšem po dvou dnech to není zas takový zázrak.

Dnes je však všechno jinak. Stewart odjel někam na fotbalové soustředění s týmem, a tak jsem usoudil, že na koupaliště mě dnes moje nohy nepotáhnou. Stejně na koupání ani není nějaké moc extra vedro. Vlastně očekávám, že bude každou chvíli pršet, jelikož nebe je zahaleno mračny a vypadá to na pořádnou blýskanici. To mě však neodradilo od toho, abych šel ven, a tak teď stojím jako zařezaný v uličce naproti parku.

Netuším, jak jsem se sem dostal. Nohy mě zkrátka táhly samotného, zatímco jsem zpytoval svoje svědomí za to, jak moc sám si připadám. Ano, sice mi Stewart dělá většinu času společnost a bavím se, ale nemůžu popřít, že mi chybí jak Lucyina prořízlá pusa, tak Joshův smysl pro humor. Chybí mi zkrátka oba dva, bez nich si připadám, jako tělo bez duše.

Jenže tím, že jim napíšu, se nic nezmění. Josh bude dál běhat za Cassandrou a Dominikem a Lucy je podle všeho s tím klukem ve vztahu, takže bych si tím stejně moc nepomohl. A nemíním se omlouvat za nic, protože jsem nic zlého neprovedl, i když to všichni vnímají jinak. 

Bude to znít asi šíleně, ale už se docela těším, až znovu začne škola a moji hlavu nebude zaplňovat nic jiného, než jen učení. Jen doufám, že nedostanu pokoj znovu s Dominikem. 

Spěšně si oddechnu, a ač jsem říkal, že ani toto léto do toho parku nevstoupím, překonávám se, přebíhám ulici a vcházím mezi stromy. Do zákoutí těch uliček, které jsou plné bříz. Tolik vzpomínek. Tolik bolesti pokaždé, když na to jen pomyslím. A řetízek stahující můj krk dolů. S každým krokem dovnitř, jako by těžknul a vzpíral se. Ví, že tím, že jsem sem vstoupil, urážím čest té vzpomínky. Té nejkrásnější vzpomínky, jakou mi kdy kdo mohl dát. 

Přemáhá mě nostalgie a já si znovu vybavuji ten den, kdy mi ho dal. A kdy zpoza své bundy vytáhl ten svůj s mým iniciálem. Jak tvrdil, že tohle stvrzuje naši lásku. Že to je důkaz, že já jsem jeho a on je můj. Následuje další vzpomínka, kdy mi tvrdí, že mi nikdy nepřestal patřit, i když opak je pravdou. Vzdal se mě v den, kdy odjel. Vzdal se toho, co jsme mezi sebou měli v den, kdy mě naposledy políbil v Crestonu. A s tím pocitem jsem se naučil žít. 

Usedám na lavičku a koukám do prázdna. Všude kolem mě šumí listí, zatímco kolem mě běží přízraky minulosti. Vybavuju si ten jeho neuvěřitelný úsměv, když jsem vytáhl ten míč podepsaný sportovcem z Crestonu, který se proslavil. Cítím na sobě to silné objetí, které mi daroval hned po tom. Mám ten okamžik před očima a tak nějak mě přepadává nepřipraveného. A dnes jeho polibky, objetí a každý upřímný úsměv patří někomu jinému. Vím, co mi řekl. Vím, že ke Cassandře necítí to, co kdysi cítil ke mně, ale nemůže popřít, že ani pro ni nemá slabost. Kdo by pro ni taky neměl slabost. Stačí se podívat na Joshe, jenž je zářným příkladem toho, co ta dívka s lidmi dokáže.

Někteří ji nenávidí, někteří milují a někteří by chtěli být jako ona. Tuším, že se za to asi budu nesnášet, ale pro mě patří do té první kategorie. Nemůže za nic, ale přesto ji nenávidím. 

„Ahoj," ozve se mi v uších a já se vracím zpět do přítomnosti, přičemž zorničky upřu na dívku, jež stojí přede mnou a tak nějak nesměle mě pozoruje. „Mohla bych si přisednout?"

Je to Ashley Reesová. Ona je vlastně ten důvod, proč se všechno tak strašně moc posralo. A proč to dopadlo tak, jak to dopadlo. Jenže když si vzpomenu na ty dva následující roky na střední, nezbyla ve mně ani špetka nenávisti proti ní. Za svůj čin zaplatila vysokou cenu. A obdivuju její kuráž, že i přes to všechno, čím si prošla, stojí na svých nohách a žije dál. Jako by se nic nestalo.

„Můžeš," odpovím suše a tentokrát se vracím do minulosti po tom, co Dominik odjel. Respektive k tomu, čemu Ashley byla vystavena. 

Za to, že málem připravila Dominika svými pletichami o život, vyhodili její matku z práce. Ona sama byla vyloučena na dva měsíce a v létě musela dělat opravky se sníženou známkou z chování. Ve třetím ročníku se stala doslovným terčem pro všechny třídy našeho ročníku. Házeli po ní věci, nadávali ji, některé holky byly tak drsné, že ji na záchodech i mlátili. Nejednou přišla do školy zahalená v oversized mikinách a dlouhých džínách, jen aby nikdo neviděl, že měla modřiny prakticky všude. Tenkrát, zhrzený tím, že ona je důvod, proč odjel, jsem ji to všechno přál. Když si to ale vezmu zpětně, jen rozžhavila uhlíky, které stejně jednou musely přijít. Jen díky ní jsme se toho totiž o sobě s Dominikem tolik dozvěděli. A stejně by odjel.

Ashley zažila šikanu ve všech různých podobách a všechno přijímala s otevřenou náručí. Když ale čas plul, přestávalo se mi líbit chování všech vůči ní. Bylo to uprostřed čtvrťáku, když přišla se zlomeným nosem do třídy. Vzápětí se ve škole objevila její matka a udělala rozruch po celé škole. Byla u toho i policie, to si pamatuju úplně přesně, a Ashley, která sotva stála na nohou, před policií šikanu zapřela. Řekla, že je nemotorná a že pořád padá. 

Když ji ani po tom nedaly holky pokoj, vybuchl jsem doslova uprostřed vyučování. Vyučující to totiž přehlížela. Že po ní flušou jídlo. Vstal jsem a seřval jsem je tak, že od té doby si na Ashley nikdo nedovolil. Od té doby pro ně byla neviditelná a nebýt Nicka, který ji zahrnul i do plánování plesu, zřejmě by Ashley Reesová neměla ani svůj absolventský večer. Pro ostatní neexistovala.

„Jak se máš?" ptá se, čímž přeruší to tíživé ticho. Nikdy jsem se s ní vlastně ani nebavil. Neměl jsem potřebu ji vyhledávat, a i když mi ji bylo líto, nikdy jsem za ní nešel osobně. Nebyl k tomu žádný důvod. 

„V rámci možností to jde," odpovídám nepřítomně. Vybavují se mi i okamžiky, kdy jsem ji viděl brečet a že těch okamžiků opravdu nebylo málo. Divím se, že to všechno zvládla, aniž by potřebovala nějakou psychologickou pomoc. Já už bych po tom všem byl nejspíš pod drnem. „Co ty?"

„Taky to nějak jde," odpovídá. „Já jen, že vím, jaký to je, když si o tobě všichni myslí to nejhorší. A vím, že asi nejsem ta nejlepší osoba, se kterou by ses chtěl bavit, ale chci, abys věděl, že tu jsem pro tebe, kdybys cokoliv potřeboval."

Překvapeně se na ni podívám. Od začátku mi vrtalo hlavou, proč mě vůbec oslovila. A pokud šlo o tohle, je to překvapivý zvrat v tomto už tak divokém světě. Moji přátelé už nejsou moji přátelé a moji nepřátelé se chtějí přátelit. Co se to sakra děje se světem?

„Jsem v pohodě," namítnu jen. „Moji kámoši mě odkopli jako kus hadru, i když vlastně já je poslal nakonec do háje. A celý to prašivý město věří, že já jsem důvod, proč se ti dva poprali. Líp mi bejt fakt nemůže."

„Věř mi. Moc dobře vím, jaký to je bejt vyvrhelem. Sice jsem si za to především mohla já sama, ale i tak vím, co všechno to obnáší," namítá prakticky ihned. Ani jsem jí toho tolik nechtěl říct. Zkrátka to ze mě vypadlo, jako kdybych čekal, až mi někdo něco takového řekne. Třeba měl Josh pravdu. Třeba opravdu všichni žili v mém stínu, protože nenašli nic zajímavějšího, než řešit moje pocity a nálady. „Každopádně mám pro tebe nabídku, jak si trošku vylepšit reputaci."

„Moje reputace je v troskách a je mi to tak nějak jedno," odpovídám zhrzenecky. „Už jen překopu tohle léto a bude všechno zas fajn."

„Nevzdávej to," sáhne na mou ruku a já na ni překvapeně pohlédnu. Snad ani ona sama si zpočátku neuvědomila, co dělá, protože svou ruku hned zase odsouvá, zatímco si rychle utáhne svůj vysoký černý culík. „Víš, že lidem z města stačí zařídit trošku zábavy a budou ti zobat z ruky. A to ti právě nabízím."

V tom má pravdu. Lidi vás mají za vyvrhela do té doby, než něco veřejně neuděláte správně. Většinou se jedná například o vybírání peněz pro dětský dům nebo na charitu. Pořádání takových akcí je ale většinou záležitostí těch starších a vlivnějších, kteří mají čím pokrýt náklady. Já nemám ani floka, a i když je Ashleyin táta reportér, nemyslím si, že ona bude mít u sebe tak tučnou sumu peněz, aby dokázala udělat rozsáhlou akci, které se zúčastní celé město.

„Víš," začíná, když vidí, jak usilovně přemýšlím, „studuju v hlavním městě obor módní návrhářství a můj táta tady letos pořádá jakýsi charitativní večírek pro dům seniorů na nové vybavení. Navíc jsem já dostala za úkol přes prázdniny vytvořit dvanáct modelů v pánské konfekci a dvanáct modelů v dámské konfekci a představit to širokému publiku. Škola to všechno sponzoruje, protože, nechci se chlubit, jsem nejlepší ze třídy, prozatím. A tak jsem to probrala s tátou a rozhodli jsme se to skloubit dohromady a uspořádat charitativní módní přehlídku. Veškerý výdělek půjde na dům seniorů tady ve městě."

„Wau!" vypadne ze mě. Netušil jsem, že Ashley taky studuje v hlavním městě. Měl jsem za to, že pojede se svými ambicemi ještě dál. Každopádně ten nápad zní lákavě, jen nevím, jakou roli bych v tom zastával.

„No a mě chybí jeden model a zpěvák, a tak jsem přemýšlela, koho bych se mohla zeptat," namítá a mě je jasné, kam tím míří. Celkový nápad bez mé účasti se mi líbí, jenže je pravda, že když mě lidi uvidí na této akci jako jakési prodejné zboží, pak udělám správnou věc. A tím vylepším pohled jak na sebe, tak na své rodiče, kterým jde přece jen víc o reputaci, než mě. „A vzhledem k tomu, že ty potřebuješ, aby tě lidi přestali vidět jako odpadlíka a mě už ty jejich pohledy taky nebaví, tak že bychom si mohli takhle navzájem pomoct. Stejně ti to dlužím za to všechno, čemu jsem tě tenkrát vystavila."

„Zní to skvěle," odpovídám se zaujetím. „Ale jak skloubím práci modela a zpěváka do jednoho?"

„Tady to moc probírat nechci, protože je to stále ještě překvapení," šeptne, jako kdyby nás někdo měl pozorovat. Vzápětí však slyším kroky kráčející naším směrem. „Můžu ti o tom povědět víc u mě doma nebo u tebe, záleží, kde ti to bude víc vyhovovat."

Trochu se zasměju tomu, jak potichu mluví a jak dvojsmyslně to zní. Každopádně se zvedám a ukazuju jí, bez jakýchkoliv slov, že je mi to jedno. 

„Super," vypískne. „Aspoň uvidíš všechny ty modely!"

A tak Ashley rozhodla, že půjdeme k ní. Samozřejmě nejsem tak naivní, abych ji po tom všem věřil, ale pokud se ukáže, že je to pravda a ona nespřádá pletichy, pak do toho půjdu. Už jen kvůli rodičům.

***

Tak jsem tu i dnes s novou kapitolkou a přináším sebou překvapení v podobě Ashley. Co říkáte na ten obrat? Samo sebou, Majk není tak naivní, aby ji po tom všem důvěřoval tak stejně, jako ji asi nikdo z vás nedůvěřuje, takže je otázkou, zda své úmysly myslí upřímně či nikoliv. A co říkáte na to, čím si černovláska prošla? Myslíte si, že si to zasloužila v takové míře či nikoliv? Dá se však říci, že pokud teď Majka někdo chápe na sto procent, je to právě ona, která byla vyvrhelem celé roky. Otázkou je však pořád, zda je k němu upřímná. No, nechte se překvapit.

Snad se vám kapitolka líbila a užili jste si ji. A já se vrátím zase zítra s novou dávkou HIM.