I když škola skončila, mnoho profesorů se rozhodlo nás zaúkolovat i přes prázdniny. Každý profesor si vybral své oblíbené jedince a těm přiřadil nějaký specifický úkol, který mají přes prázdniny stihnout buď vypilovat anebo rovnou vypracovat. Já naštěstí ve škole působím jako šedá myš a skoro ve všem se snažím držet si průměry. Ne jako Courtney, kterou si profesoři zapamatovali takřka po prvních dvou přednáškách. Nebo Cassandra, která z davu vyčnívala už jen tou svou perfektní aurou. 

Já měl pech, že jsem na taneční hodiny dostal někoho, kdo ve mně už před třemi roky viděl obrovský potencionál a shodou okolností konečně dostal místo na akademii jako učitel tance. Řeč není o nikom jiném, než o lektorovi tance ze soutěže a stáže, o Adamovi Gordonovi, který jako by si na mě zakládal. Nevím proč. Ačkoliv by mezi námi měl panovat vztah mezi vyučujícím a žákem, Adam mě bere spíš jako svého mladšího bratra, kterého je potřeba doučit řemeslu. A tak není divu, že právě od něj jsem dostal docela nelehký úkol, na němž musím přes prázdniny zamakat.

Během těch studií na ostatní předměty, kdy jsem většinu času strávil ležením a sezením u knížek a u toho jsem si každou chvíli dělal svačinky, mi tělo narostlo docela do šířky. Ne, že bych byl úplný vypasenec, to ne. Ale za těch deset měsíců jsem nabral deset kilo navíc, což se samozřejmě projevilo i na mé výdrži. Adam mi tedy udělil, abych přes prázdniny získal zpět svou původní postavu a vrátil se zpět do kondice, protože v druhém ročníku budou tance daleko náročnější a samozřejmě nás čekají i mezinárodní soutěže, kterých se první ročníky zatím neúčastní.

Abych pravdu řekl, nepřijde mi, že bych tanec nezvládal. Vždyť jsem byl jmenován nejlepším tanečníkem ročníku i se svou desetikilovou nadváhou. A to je co říct. Přesto však nechci pokoušet Adamovu trpělivost, a tak se právě teď nacházím na místním koupališti a plavu, co jen moje tělo stačí. A je to docela i osvěžující hned ze dvou důvodů.

Prvním je to neskutečně horké počasí, které už od rána panuje v celém městě. Vždyť i ve stínu se člověk cítí jako zavřený ve troubě. Mám takový pocit, že po tomhle dni budu pěkně propečený. 

Druhým je ta šílená agrese, kterou už od rána cítím. Být najednou bez možnosti kontaktovat Lucy nebo Joshe, že něco společně podnikneme, je jako kdyby mi někdo uřízl ruku či nohu. Nehodlám se jim však přes to všechno ponižovat, a tak tu budu raději trávit čas sám. Alespoň mě nic nebude rozptylovat, i když těch chlapů s nádherným tělem je tu víc, než dost. 

Právě jsem skončil již páté kolo od rána a proto si sedám na deku, strkám si sluchátka do uší a vytahuju jablko, které jsem si vzal na celý den. Mám totiž v plánu opravdu zamakat a dneska alespoň ta dvě kila shodit. Nevšímám si pohledů, kterými mě obdařují místní, kteří viděli ono video. Nemá cenu se tím zabývat, když většina lidí stejně neví, o co tam šlo.

Všichni jsou šokováni tím, že je Dominik Garret zpět, a že já, jakožto ten, který si mohl vyřvat oči, když byl Dominik skoro na smrtelné posteli, se najednou dokážu odvázat a políbit před ním někoho jiného. Většina z nich však netuší, že Dominik je zadaný. Nebo, že mezi námi prostě už nebude nic. Nikdo to nechápe. Nebo se to nesnaží pochopit. Což o to, mě to je jedno, jen by bylo dobré, aby se Dominik také s tou svou nádherou ukázal na některých veřejných místech. Aby lidi konečně viděli, že já asi nebudu ten největší padouch tady.

Ukusuji to šťavnaté jablko a zírám před sebe, přičemž úplně cítím, jak se moje kůže smaží na těch čtyřiceti stupních na sluníčku. Pochybuju však, že bych se nějak převratně opálil, proto mám na sobě taky tuny opalovacího krému. To, abych se nespálil, jak mám ve zvyku. 

Zničehonic se do mého zorného pole dostává Stewart, o němž jsem neměl ani páru, že tu je. Zrovna vylézá z vody a já se div nezakuckám tím zpropadeným jablkem. Slunce na něj svítí takovým stylem, jako kdyby v tuhle chvíli nebyl na koupališti nikdo jiný, jen on. Mokré vlasy dodávají dojem třpytícího se tmavého smaragdu, zatímco si je prohrabává. S každým pohybem rukou, se natahují jeho prsní i břišní svaly, které mě dostávají do stavu varu. A aby toho nebylo málo, jeho dvojbarevné plavky jen stěží zakrývají to, co nosí pod nimi. A třešničku na už tak krásném dortu dodává ten jeho lovecký pohled, když zbystří, že sedím jen nedaleko od něj.

Vydechnu to hrozné teplo a odlepím od něj oči, zatímco mám pocit, že asi za chvíli zkolabuji. Pokud ano, doufám, že se tu najde nějaká dobrá duše, která mi zavolá záchranku. 

Na pravé paži ucítím dotek, a tak vyndám sluchátko a podívám se na něj zrovna ve chvíli, kdy svou vypracovanou zadnici pokládá vedle té mé. Ten hajzl sakra ví, co dělá. Zřejmě si pamatuje, co mám rád. Což mě i zároveň děsí. 

„Daltone, Daltone," zakýve hlavou a opětuje mi pohled. Jeho obličej je stále plný šrámů, ale to mu nebrání v tom, aby se na mě ďábelsky neusmál. Tak, jak to umí jen on. „Copak tě v mládí neučili, že okukovat je neslušný?"

„Víš," namítnu pobaveně, „ono sedat si k cizímu člověku na deku taky není zrovna slušný."

„Ty ale nejsi cizí nebo jo?" zeptá se a předstírá zamyšlení. Bože, ten kluk je fakt na zabití. 

„Já bych řekl, že tak dobře se zas neznáme," svráštím obočí a dělám, jakože přemýšlím. Tyhle hry s ním mě baví. Vypadají tak nevinně a přitom mají úplně jiný význam. Je ale pravda, že se také v něčem změnil. Dříve by si ke mně na veřejnosti jen tak nesedl. Vlastně mi až teď dochází, že si toho francouzáka ode mě nechal dát, což by dříve zavrhl. Stewart zřejmě dělá pokroky.

Právě si sedá ze svého místa a tyčí se nade mnou jako obrovská socha svobody. Tedy spíš socha obnažení, protože v tom slunečním světle vypadá opravdu dobře.

„Prosím vás," osloví mě, „mohl bych k vám přisednout mladý muži? Zapomněl jsem si deku doma a na trávě se mi sedět nechce."

„Tak to máte smůlu," odpovídám pobaveně. „Tahle deka je jen pro jednoho a vy máte docela velkou zadnici, takže si myslím, že byste se sem nevešel."

„Nepamatuju si, že bys byl tak drzej," zasměje se a stejně si nakonec sedne. Zpětně si uvědomuju, že od té doby, co tu spolu mluvíme a laškujeme, mě opouští ten vztek, který jsme od rána cítil. Ať je to, jak chce, chvíli s ním můžu strávit. Co tím mohu pokazit? Prakticky vůbec nic. Zatím nemá narážky na to, že by se mnou chtěl spát a dokud k tomu nedojde, pak je to v pohodě. „Takovej introvert s dlouhýma plavýma vláskama a podívejme se, co je z něj dneska za hajzla."

„Lidi se mění," myknu rameny a zakousnu se do jablka s přáním, aby neřekl nic vtipného. Opravdu nerad bych se tu udusil. 

„To je pravda," odvětí ale jen, což mě překvapuje. Jindy by pronesl jízlivou poznámku. Dnes ne. „Ale překvapuje mě, že seš tady. Co si pamatuju, ve škole jsi na plavání nosil omluvenky."

Zapomněl jsem zmínit, že nejen Dominik, ale i Stewart byl mým spolužákem na základní škole. Sice jsem se s ním vlastně vůbec nebavil, protože už jako dítě působil hodně nafoukaným dojmem, ale je pravda, že se známe vlastně už od malička. Jen jsem si ho víc všímal až na střední, což on asi ne, když tu na mě vytahuje deset let starou věc.

Jde o to, že jako dítě jsem trpěl katastrofálními exémy. Stačilo mě jen trochu polít například chlórovanou vodou a kůže se mi začala loupat skoro všude. Mamka s tátou si tenkrát nevěděli rady, protože nic z toho, co mi táta předepsal, zkrátka nefungovalo. Byli tak beznadějní, že mě vzali k profesionálnímu doktorovi v hlavním městě, kde mi předepsal mast, kterou jsem si musel mazat na tělo každé dvě hodiny. Po půl roce jsem tu mast přestal brát a i po extrémním ponoření do chlórované vody byla moje kůže zdravá. Ani jeden exém od té doby. 

„Dostal jsem na prázdniny úkol zhubnout deset kilo na taneční hodiny," odpovídám jen. Rozpitvávat tu moje dětské nemoci není zrovna něco, co bych chtěl před Stewartem dělat. 

„Zhubnout?" ptá se překvapeně. „Vždyť už tak působíš jako kost a kůže."

Pobouřeně se na něj podívám. Už tak jsem se dříve léčil z mindráků, nepotřebuju, aby mi říkal, že jsem až moc hubený. Naopak si myslím, že mám tělo takové, jaké jsem si vždycky přál. Sice ne úplně samý sval, ale něco málo se posahat dá.

„Dobře, beru zpátky," zvedne ruce v obraném gestu. „Ale pokud bys chtěl, mohl bych tě vzít do posilky a těch tvých deset kilo proměnit ve svaly. Vím, žes tam jeden čas chodil s Matthewsem."

Ano, chodil jsem s Joshem do posilovny vybíjet svou marnou snahu zapomenout na Dominika. Skoro všechno jsem dělal s Joshem. Třeba mě začal brát jako přísavku. Nemá cenu to řešit, nechci o tom přemýšlet. 

Každopádně se mi ta Stewartova nabídka docela i líbí. Podle toho, jak on má postavené tělo, ví, jak v tom chodit. A je lepší něco nabírat, než hubnout. Navíc, když bude pořád takhle příjemný, tak to bude užitečně strávený čas v příjemné společnosti a to beru všema deseti. Stejně teď, když jsem vlastně bez kamarádů, mám fůru volného času jen pro sebe. Nemusím nikomu pomáhat na zahradě, ani nemusím chodit na zkoušky kapely, do níž už jistojistě nepatřím. Třeba mě nahradí Cassandra jako zpěváka. Kdo ví. 

„To je docela super nápad, Lockwoode," usměju se. „Kdo by řekl, že taky k něčemu seš."

„Já bych ti řekl, ještě k čemu se dám použít, ale to bys nezvládl, takže zůstaneme radši u tohohle," zasmějeme se oba společně. Musím přijímat to, co mám. A pokud mi osud připlétá Stewarta do cesty záměrně, pak bych asi neměl přemýšlet a vzít to, co se mi nabízí. Staro-nový kamarád se přece jen vždycky hodí. A já opravdu nechci trávit tohle léto sám. Ne, když vím, že další školní rok bude hrůza hrůzoucí.

***

Další kapča na světle wattpadu. A do hry se nám připlétá Stewart, o němž prozradím, že hned po Majkovi, bude mít v tomhle díle tu nejhlavnější roli. Dozvíte se něco málo o něm a o jeho vztahu k Majkovi. Moc se těším, až si budete skládat puzzle toho všeho, co se bude dít. Také se moc těším, až poznáte další osobu, která se již brzy ocitne v Majkově zorném poli. Jedná se o někoho, kdo má s Majkem také společnou historii. Uvítám, když mi do komentáře napíšete, o koho si myslíte, že jde.

A já jen doufám, že se potkáme i u další kapitoly, a že vás tento rozjezd baví. Zatím vám přeji krásný zbytek dne.