Cítím se jako vyšťavená skořápka, když sedím před domem na chodníku a marně čekám, až se tu ukáže Lucy. Jsou to asi jen dvě hodiny, co jsem mu sdělil to, co jsem potřeboval. Vím, že to potrvá ještě dlouho, než se smířím s tím, že Dominik už nikdy nebude můj. V sobě jsem uhasil veškeré plamínky nadějí, které jsem doteď choval. A slova, jimiž jsem ho nadobro odehnal, stále rezonují v mé hlavě jako nezastavitelný kolovrátek. Nemohu je vypudit a myslím si, že mě budou pronásledovat ještě několik let, než nadobro utichnout v roušce zapomnění.

Vidím před sebou stále tu jeho tvář staženou bolestí, zaplavenou tsunami slz. Dokonce jako kdybych slyšel, jak se jeho rozbolavělé srdce tříští. Jak ničím i jeho poslední zbytky naděje. Myslím si, že sám tušil, proč ho k sobě volám. Že to není pro to, abychom si mezi sebou vyříkali to, co se stalo za toto léto. Ale abychom tomu udělali konečnou přítrž. A já musel být tím, kdo vzal nůžky a vzal tu stejně zbarvenou nit. 

Jestli se cítím skvěle? Ne, vůbec ne. Cítím se však svobodně. Mizerně, ale svobodně. Jako by nás ta nit stále svazovala k sobě. Jako bychom jí byli svázání a bylo jen na nás, zda ji rozstřihneme. A já už to nevydržel, nemoci dýchat, mluvit, žít, svázaný tou neskutečně silnou nití. Otevírají se mi nové cesty, nové překážky, nová vykoupení. A uzavřel se kruh. Kruh opakování. 

Vím, že už nikdy nikoho nebudu milovat tak, jako jeho. Nikdy nepocítím tu sžíravou lásku, která by klidně mohla rozežrat moje nitro a já bych se ji plně odevzdal. Nikdy nikomu nesvěřím svoje srdce celé, protože v té půlce bydlí on. A bude tam zabydlený do mého posledního výdechu. A i když miluji Stewarta, čímž jsem si jistý, nebudu mu moci nabídnout to, co už nemám. Tu plnou lásku se vším všudy. Své poprvé se vším všudy. A nedělám si plané naděje, že by mohl zastínit šrámy, které Dominik způsobil. Dokáže však jednu zásadní věc, kterou Dominik nakonec nesvedl. Totiž boj o to, co mezi sebou máme. Jsem si jistý, že Stewart by dokázal bojovat, pokud by musel. 

Setřu si slzy z tváře a snažím se trochu vzpamatovat. Dominik odjel jen do hlavního města a pořád se budeme vídat ve škole na několika přednáškách. Nezemřel ani se neděje to, co před třemi lety. Uvidíme se. Jen už budeme vědět, že oba máme své hranice. A každý jdeme po rozdílné trase. Naše cesty už nekříží nic. A nám zbývají vzpomínky na ten neskutečně krásný společný čas. Dominik a Michael – nerozlučná dvojka. 

„Stalo se něco?" ozve se nade mnou Lucy se starostlivým tónem. Okamžitě usedá vedle mě a rukou mě začne hladit po zádech. Snažím se vzpamatovat, být silný, ale tím, že je tu ona, mám jistotu, že se můžu sesypat. Proto se mi z očí rozsypou slzy a já si opřu hlavu o její rameno. 

„Řekl jsem mu to," vydechnu jen a snažím se stále potlačovat tu deroucí se paniku, která omamuje moje smysli. Paniku toho, že ač je to naprosto absurdní, nedokážu žít, pokud on tu se mnou nebude. Přitom to je přesná situace jako kdysi. Vnímal jsem to stejným způsobem. „Nechal jsem ho jít."

„Bylo to tak nejlepší, Majku," reaguje na to Lucy. „Nemělo cenu se zbytečně trápit, když jste oba věděli, že to nepůjde. Nebude to fungovat. A jsem na tebe pyšná, jak jen můžu být. Jsi silný a zvládneš se přes to všechno posunout dopředu. Máš spoustu přátel a je tu kluk, kterej nechce být jen tvůj kamarád. Nabízí ti otevřenou náruč a svoje srdce. Nepromarni to, protože vím, že i ty někde v hloubi pro něj city máš."

„Miluju ho," potvrdím ji její teorii. Je to vůbec možné milovat dvě osoby? Je vůbec možné, že i přesto, jak moc miluji Dominika se do mého srdce přikradl i Stewart? Možné to nejspíš bude, když to takhle cítím. A vím, že až přejde prvotní šok ze ztráty Dominika, budu muset jít vyřešit věci s tím fotbalovým pobudou.

„Tak vidíš," pohladí mne po vlasech. „Všechno nakonec dobře dopadne. Neříkám, abys na Dominika zapomněl, prakticky to ani nemůžeš, když spolu chodíte do stejný školy, ale myslím to celkově. Pamatuj si všechno, co si s ním prožil. Ale v té zdravé míře. Jde o to se jen přesunout dál. O ničem jiném to není."

„Tys," chci se zeptat, zda byla zamilovaná do toho svého kamaráda, který zemřel. Zvedám proto i hlavu a zadívám se do jejích zelených očí. Její vlasy v zapadajícím slunci září stejnou barvou jako samotný západ, zatímco se jí očima prohání vzpomínky na onoho chlapce. „Milovalas ho?" Vím, že bych se na to neměl ptát a vůbec se v tom šťourat, ale podle toho, jak mluvila, se to nedalo ovládnout. Nikdy mi tento detail nepověděla. A nikdy jsem se na to nezeptal, což možná byla chyba, protože to její bolest muselo jen znásobit, když zemřel. 

Lucy sklopí hlavu, přičemž ji zrzavé kadeře spadnou do pihaté tváře, přes níž se rozprostírá stín. Jako by se styděla mi odpovědět tak samě, jako by mi to moc chtěla povědět. Protože to na ní vidím. 

„Netuším, jestli jsem někdy přestala," odpovídá nakonec. Z jejího hlasu je znát bolest a žal. „Není den, kdy bych si ráno nevzala do ruky jeho fotku a nezírala na ni aspoň pět minut. Není večer, kdy bych k němu před spaním nepromlouvala a nevyprávěla mu všechno, co se mi stalo v ten daný den. Pořád čekám, že se objeví a řekne, že tu je pro mě, ale nic z toho se nikdy nestane," zvedne hlavu a se slzami v očích se zahledí do těch mých. „Nepřestala jsem ho milovat a asi ani nikdy nepřestanu. Ale Jason mi pomáhá se pomalu konečně přenést. A řekla bych, že i jeho miluju, i když nebudu moct nikdy tak, jak bych chtěla. Takže mi Majku věř, že rozumím tomu, co cítíš. Budeš ho milovat pořád a nikdy ten pocit ztráty nepřestane bolet. Ale pokud cítíš něco ke Stewartovi, pak právě on ti pomůže tu bolest překlepat a užít si každej novej den."

Její slova mi dodávají sílu do žil. Tak, jako obvykle. Líbí se mi ta změna ze staré Lucy, která by nejspíš nevěděla co říct. Nebo asi věděla, ale raději by mlčela. Lucy se změnila v tomhle ohledu snad nejvíc z nás všech. Už v sobě nedrží pocity jako na vodítku. Ventiluje je. Propouští je ven. Po malých dávkách, ale přece i to je pokrok. Pro mě, jako pro jejího nejlepšího přítele určitě. 

Chvíli mezi námi panuje klid. Takový ten klid, kdy není potřeba něco říkat. Stačí, že vnímáte okolí kolem sebe a hlavně jeden druhého. Uvědomuji si, že můžu za ta léta potkat velkou spoustu lidí, a že hodně z nich se může stát mými přáteli. Nikdo však nedokáže nahradit Lucyino místo. Nikdo z těch lidí by si se mnou totiž neprošel tím vším, co se mnou zakouší ona. A s čím vším mi pomohla. Ne, Lucy je jedna z mála, které si nesmím nechat propláchnout mezi prsty, protože jen ona mi bude rozumět natolik, aby mohla některé mnou zapomenuté části znovu vytáhnout na povrch zemský.

Zničehonic se u nás zastaví auto a my se proto oba dva postavíme. Lucy mi věnuje zmatený pohled, zatímco já pozoruji, jak se otevírají dveře a z místa spolujezdce vystupuje Cassandra přímo na chodník. Stojí jen nepatrné dva metry ode mě a i tak rozeznávám, že její obličej je pokrytý červení, zatímco bělmo jejích očí nese tu samou barvu jako její pokožka. Zorničkami jí probíhají blesky, zatímco stojí na místě a probodává mě vražedným pohledem.

Lucy zničehonic udělá krok kupředu, ovšem než stačí udělat další, chytám ji za ruku a ona se na mě proto zmateně podívá. Sice nemám sílu dnes na Cassandřin příliv, ale jedno vím jistě. A to fakt, že přijela jen za mnou. Bez jakékoliv masky či přetvářky. Nemluvě o tom, že kdyby chtěla, aby se do toho někdo pletl, mohla přimět i Mattea, který sedí za volantem a napjatě na nás kouká, aby se k ní přidal, jako opěrný bod.

„Tohle nech na mě," řeknu Lucy, oddechnu si a rozejdu se směrem k černovlasé dívce, která se zdá nezdolná a silná. Třebaže je silná, musím jí ukázat, že já jsem daleko silnější. Sice neznám její životní příběh, ani to, čím si prošla, ale ani ona neví o polovině věcí, která se stala mně. A kterou už mi nikdo neodpáře. 

Zničím vzdálenost mezi námi a stojím přímo před ní v rozumném odstupu. Hledím ji stejně tak tvrdě do očí, jako ona ty svoje zarývá do mě. Nebojím se jí. Netuším, co má v plánu udělat, ale nemám strach. Snad poprvé, co jsem v její přítomnosti. 

„Gratuluju," řekne nezvykle hlubším hlasem. Ani to mě však nevyvádí z míry. „Byla to hra, kdo z koho a tys vyhrál. Gratuluju."

„Myslíš si, že jsem hrál nějakou hru?" zeptám se jí. Nepřekvapuje mě však, že si myslí, že se jednalo o hru. Už z očí jí od samého začátku koukala nevypočitatelnost. A snaha dobýt celý svět. Nevím, proč s tím vším začala u mě a mých blízkých. 

„Ale no tak, Majku, celé tohle byla jen hra o tazích a protitazích. A tys vyhrál, máš je oba na své straně," vysvětlí mi podstatu toho, čeho si nejsem vědom. Já žádné protitahy nekul. Tohle léto jsem se opravdu držel zpět. Nikoho jsem neobtěžoval ani jsem se nesnažil hrát nějakou pitomou hru o Dominika a Joshe. Jen tím posledním činem jsem chtěl svrhnout její ego, aby si nemyslela, že mě může tak snadno zostudit před všemi těmi lidmi, kteří mě viděli vyrůstat a procházet si doslova peklem. 

„Já o ně, ale nehrál, Cassandro," vyvracím její doměnku. „Dominikovi jsem jasně řekl, že mezi náma není už nic. Taky, i když jste se rozešli, jsem se ho vzdal. O Joshe jsem taky nijak nebojoval. Nemůžeš nikoho přinutit, aby byl s tebou jen proto, že ty to chceš. Ne, já nehrál hru, to tys ji rozehrála a tys na to doplatila. Myslela sis, že přijedeš do mého rodného města a poštveš proti mně všechny? Opravdu sis to myslela? Měl jsem za to, že jsi inteligentní osoba, ale pokud jsi tohle plánovala, pak jsem tě asi přecenil."

„Nemusíš mě urážet," řekne a založí si ruce na hrudi. Div mě těmi kukadly nepropálí jak těžce v sobě dusí vztek a zahořklost. Vidím to na ní. 

„Já tě neurážím," odpovídám, „jen ti sděluju svoje pocity ohledně celýho tohohle cirkusu. Protože tohle léto nepřipomínalo nic jinýho, než jen cirkus. Nechci s tebou nijak válčit a nechci tě mít za nepřítele. Každopádně se nebojím ničeho, co budeš podnikat dál. Chápu, že jsi zhrzená, ale nejdřív se zamysli, když to tedy podle tebe byla hra, kdo jako první vytáhl špinavou kartu z rukávu i přesto, co jsem ti pověděl u sebe v pokoji. Zamysli se nad tím, kdo jako první začal hrát tuhle špinavou hru a kdo jak skončil. Protože ti řeknu malý tajemství – pokud jsi měla pocit, že je máš v hrsti, tak to byl mylný pocit. Dominik nikdy nebyl tvůj, ne celý. A Josh byl tebou poblázněný, ale poprosil mě, abych mu pomohl najít cestu zpátky. Člověk se vždy vrátí k tomu, v čem má jistotu."

„Jak říkám," usměje se dívka, „víš, jak hrát. Takže naposledy ti gratuluju. Uvidíme se za pár týdnů ve škole. A nemysli si, já ještě neskončila."

Už se chystá odejít. Pohodí svými dlouhými černými kadeři, div mě neuhodí do obličeje a otevírá dveře spolujezdce. Přece jen si však neodpustím poslední poznámku. 

„Tys možná neskončila," zarazí se v půlce pohybu, „ale já ano. Je konec. Game over."

A s tím ji nechám nastoupit do auta, přičemž s nově nabitým sebevědomím se otáčím na Lucy, která má založené ruce na hrudi a pyšně se usmívá. Pokud přišla vyhrát alespoň jednu bitvu v té své hře, pak i v té bitvě neobstála. A mě se jen potvrdila myšlenka, která mi proběhla hlavou před tím, než jsem se za ní vydal. Se strachem bych totiž neuspěl tak, jako jsem uspěl před malou chvílí. Ať už si pro mě Cassandra Santiagová připraví cokoliv, dokážu odvrátit tu katastrofu. Bez přetvářky, špinavých her či strachu. Sám za sebe. A tak, si tedy myslím, že je to nejsprávnější.