„Miluju tě, Majkle. A jako důkaz, že já jsem tvůj a ty jsi můj, jsem pro nás nechal udělat tyhle řetízky," vydechne a obdaruje mě tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy u něj viděl. Plný štěstí a lásky. A já se neudržím a místo, abych mu alespoň popřál krásné vánoce, přitisknu svoje popraskané rty na ty jeho. Je mi jedno, že zítra se zas umažu jelením lůjem nebo že to bude bolet jako čert. Připravil mě o slova, a tak musím konat. A připadám si na jednu stranu jako blázen, protože zatímco on mi dává tak neskutečně krásný dárek, já mám pro něj jen nic neříkající míč.

On mi totiž nedaroval jako dárek jen ten řetízek. Ten řetízek je jen přílohou k tomu, co on mi ve skutečnosti dává. Svoje srdce...

***

Pot ze mě stéká stejně tak, jako když z vodovodního kohoutku stékají kapičky vody směrem do odpadu. Není to však tím teplem, které všude kolem panuje pevnou rukou. Dokonce to není ani proto, že bych měl horečku, i když podle oslabeného imunitního systému se cítím, jako bych byl pod palbou bacilů, které se mě každou chvilkou snaží skolit. Ne, nic z toho není důvodem, proč se potím, proč moje srdce bije jako splašené a proč tak strašně moc cítím  neskutečnou nervozitu, která prolézá mými vnitřnostmi jako zvětšující se parazit, jenž se nedá nijak zlikvidovat.

Důvodem toho, proč se cítím takhle, je rozhodnutí, k němuž jsem dospěl, a které už nemohu změnit. Takhle to totiž bude nejlepší. Pro mě i pro něj. Pro Dominika.

V ruce drtím řetízek s jeho iniciálem, zatímco se nacházím obklopený stromy, jež se tyčí všude po parku. Stojím přesně u třetí lavičky v uličce a čekám, až se objeví. Čekám, až uvidím tu jeho tvář. Až se ztratím v nekonečné černi jeho očí. Až se moje zorničky spojí s těmi jeho a já mu vyřknu vše, co potřebuji. Vše, co chci i nechci. Protože až mu to povím, vím že ho ztratím už možná navždy. Že už nikdy nebude možnost vzít svá slova zpět. Jenže jiná cesta nevede. On není souzený mně a já nejsem souzený jeho maličkosti. I když naše srdce bijí pro toho druhého. I když nikdy budou plná ran, které bude moct spravit jen ten druhý. Není nám přáno být spolu. A tak to je. Taková je pravda. S ničím nezaměnitelná. 

Hlavou se mi řítí myšlenka na štědrý den před třemi roky. Kdy mi ten řetízek daroval jen jako přílohu k tomu opravdovému dárku. V ten den mi totiž s naprostou důvěrou daroval své srdce. V ten den zpečetil náš vztah na duševní úrovni. A nikdy na to nezapomenu. Nikdy nezapomenu, jak moc šťastný jsem tenkrát byl. Jak moc pro mě znamenalo, že jsem pro něj stejně tak důležitý, jako on pro mě. Jakou moc vložil do mých rukou. V ten čas se zdálo vše perfektní. Protože mezi námi to bylo v tu chvíli perfektní. A nikdo tuhle chvíli nedokáže nahradit jinou. Moje srdce už totiž nikdy nebude plné a nepopraskané jako tenkrát. A moje duše už nikdy nezakusí pocit záření. Protože tenkrát zářila největším světlem. 

Jenže vše má své hranice a překážky a mezi nás se toho postavilo až příliš. Tolik věcí se nám postavilo do cesty, že si připadám jako blbec, že tahle chvíle přichází až po takových letech. Že jsem hrál hru osudu a byl jeho obětí, když já jsem tvůrcem svého štěstí. A pokud si to Dominik ještě neuvědomil, že i on drží svůj osud v rukách, potřebuje čas. Čas, který mu ukáže, že my dva k sobě nepatříme a on jistě najde štěstí v někom jiném. Ne takové, jako našel ve mně, ale dokáže najít své štěstí, které ho provede životem dál. Stejně jako já našel své štěstí ve Stewartovi.

Zpoza rohu vychází a přesně, jak jsem předpokládal, jeho černé oči mě vyhledávají. A moje modré se do nich vpíjí.  A zbývá jen jediná poslední rána, kterou nám oběma uštědřím, než se nám otevře nová cesta. Nové hledání. A nový život. Volný život. 

Poprvé za celé léto rozumím tomu, co říká moje srdce. Poprvé slyším jeho volání, že to nemám dělat. Že už nikdy nezakusím takovou lásku, jakou jsem zakusil s ním. Jenže to volá jen část mého srdce, protože ta druhá na mě zase volá slova, která se shodují s mým rozumem. Křičí, že tohle je nejlepší a nejdůstojnější způsob, jak ukončit trápení nás obou. I když to bude zpočátku bolet jako čert. Nás oba. Tím jsem si jistý. 

„Ahoj," pozdraví mě a vnitřnosti se smrskávají do krabičky od zápalek, jako by nechtěly být součástí toho všeho. Jako by nechtěly slyšet, co se teď chystám udělat. A moje ruce se samým strachem klepou tak silně, že sotva cítím onen řetízek dokazujíc, že jsme prohráli. 

„Ahoj," pozdravím ho zpět, přičemž vnímám jeho bezprostřední blízkost. Připomínají se mi chvíle, kdy ještě nevěděl, jak moc ho miluji. Protože i v ten čas dokázal bez problémů narušit mou rovnováhu jen tím, že pronikl do mého osobního prostoru. Přesně tak, jako teď.

Tyčí se nade mnou jako nějaký bůh. Je celý v černém, působí vyrovnaně, ale zničeně v ten samý moment. A jeho oči jsou tak uzamknuté, jako by zakusily tu nejhorší porážku. Což vlastně i zažili včera při té Joshově zpovědi.

„S Cassandrou jsem se ještě včera rozešel," oznámí mi i když jsem se neptal. Bylo mi jasné, že to dopadne takhle. Dominik nedokáže překousnout nevěru, ačkoliv ji byl také nevěrný se mnou. Ovšem nevím, jestli ho omlouvá fakt, že to celé, ten týden, myslel vážně, zatímco Cassandra využila Joshe a nikdo vlastně ani netuší proč. Možná proto, že tušila, že před ní Dominik něco skrývá. Kdo ví. To už se nedozvíme. „Takže jsme měli s mamkou v plánu odjet už včera, ale když jsi mi večer napsal, že by sis se mnou chtěl dnes promluvit, přemluvil jsem ji, ať přespíme v motelu, že si tu musím ještě něco vyřídit. Nemám ale hodně času. Čeká na mě před parkem v autě a ví, že tu jsi se mnou ty. Proto chce, abychom to zkrátili. O co teda jde?"

Jeho hlas je tak pronikavý a vyrovnaný, což neskutečně kontrastuje s mou nerovnováhou v tento moment. Stále si nejsem na sto procent jistý, co řeknu, ale vím, že to musí jít ze mě. Že se ho musím vzdát. Musím ho pustit k vodě. Tentokrát ne pro to, abychom našli sami sebe a distancovali se z těch rujnujících pocitů. Ale abychom našli každý svoje štěstí. Abychom dokázali žít jako lidé a ne přežívat minulostí a vzpomínkami na to, co mezi námi bylo před několika lety. 

Rozevřu dlaň a on k ní sklopí pohled, přičemž se hned podívá na můj krk a následně do mých očí s určitým šokem. Nikdy jsem ho před ním nesundal, když pominu čas, kdy jsem si myslel, že mě podvedl ze své vlastní vůle a čas, kdy jsem si myslel, že je nevhodné ho nosit před Cassandrou. A on nikdy nesundal ten svůj s mým iniciálem. I teď ho má na krku a písmeno M visí přesně uprostřed jeho hrudi. 

„Sundal jsem ho, Dominiku," oznamuji mu očividnou věc, zatímco ve mně se bortí stěny, padají skály a řítí se vlna tsunami. „A chci, abys věděl, že ho už nikdy zpět na krk nevrátím. Nevracím ho ale ani tobě, ponechám si ho a uložím ho někam, kde bude mít svoje místo."

„Proč?" zeptá se a jeho rovnováha je náhle pryč. Jako by věděl, co se tím snažím říct.

„Protože už to není připomínka toho, že já jsem tvůj a ty jsi můj," oznamuji mu tak silným hlasem, jaký v tento moment dokáži vyloudit ze svého roztřeseného hrdla. „Teď je jen připomínkou toho, co jsme kdysi měli. A co jsme ztratili. Tím, že jsem ho sundal, ze sebe sundávám i to, že jsem tě ztratil a že už tě pravděpodobně nikdy nazpět nezískám."

Přes jeho oční víčka se přehoupávají slzy, jako by si to uvědomoval i on, ale doteď si to nechtěl připustit. Nedokázal si připustit ten očividný fakt, že stejně jako já ztratil jeho, on ztratil mě. Teď už nejspíš opravdu až do konce našich životů. A já se neudržím a vypustím své slané kapky na povrch zemský. 

„Nikdy to nevzdám," reaguje na to po tom tíživém tichu, které na malou chvíli nastalo. Stále s tím bojuje. Vidím to. Ten vzdor v jeho očích. Tím postojem, jaký zaujímá. 

„Už jsi to vzdal, Dominiku," odpovídám. „Vzdal jsi to v den, kdy sis musel vybrat mezi mnou a tvou rodinou. A já tvoje rozhodnutí chápu, věř mi, že opravdu ano. Ale nechci být celý život zaseklý v tom jednom čase. Vždyť se na nás podívej, ta láska, to pouto, který mezi sebou stále máme, už neničí jen nás, ale i naše okolí. A my dva nežijeme, ale jen prožíváme stále ten samý kolovrátek. Snažíme se překonat veškerý překážky a vedli jsme si opravdu dobře. Ale tuhle jednu nepřekonáme a ty to sám moc dobře víš."

„Co mám bez tebe dělat, Majku? Miluju tě. Celým srdcem i celou duší. Umřel bych pro tebe. Nevzdal jsem se tě, ne na sto procent, tak proč ty to vzdáváš? Proč nám tohle děláš?" z jeho hrdla vyčítám, že jen těžko potlačuje vzlyky, které se snaží prodrat na povrch, aby znázornily míru bolesti, kterou mu svými slovy způsobuji. 

„Už není žádné my, Dominiku," šeptnu, protože kdybych promluvil nahlas, nesnesl bych svůj vlastní hlas. Nenáviděl bych se stejně tak, jako před několika roky, kdy jsem sám sobě ubližoval vším, co jsem řekl, či udělal. „Držíme se jen vzpomínek. Držíme se jen vzpomínek, ale já už nechci, Dominiku. Už prostě nemůžu dál žít s pocitem, že jsem zaseklý pouze v tom jednom čase. Chci opravdu žít. Prožívat věci, jako kdysi. Dávno před tímhle vším. Chci mít radost z každého dne, kdy se probudím. Nechci se budit s nadějí, že dnes už možná budeme konečně spolu a pak se akorát utápět v tom nekonečném kole deprese. Neříkám tím, že tě nemiluju. Kdybych mohl, nechám tě nahlédnout do mého nitra, abys viděl, kolik místa zabíráš v mém srdci a navždy budeš. Dominik Garret je jen jeden. A půlka tebe žije ve mně. Ale nemůžeme spolu být a proto..."

Zasekávám se, protože se chystám říct ta slova, kterým jsem se dosud bránil. A on, jako by si to uvědomil, sklápí hlavu a okolí prořízne jeho vzlyk. Ví, co se chystám říci. Ví, že tímhle bude konec. Všemu, co jsme spolu prožili. 

„Proto se tě vzdávám, Dominiku," dokončuji a zvedám jeho hlavu. Se zaslzenými kukadly civím do těch jeho. Přes slzy však nevidím žádnou emoci kromě toho, jak moc ho ta slova zabolela, stejně jako mně. Vím ale, že tím jsem uvolnil cestu, jak sobě, tak jemu. „Najdi své štěstí tak, jako jsem ho nejspíš našel já. A žij tak, jako se chystám konečně žít já."

Sahám na jeho zátylek, přičemž narušuji jeho intimní prostor. Jeho blízkost je tak známá a přesto tak cizí. Stojíme u sebe skoro namáčknutí, ale jako by byl kilometry daleko. Tak, jako pokaždé. Další připomínka toho, že jsme selhali. Ovšem, daří se mi můj počin a proto odstupuji a do ruky mu předám jeho řetízek, který jsem odepnul z jeho krku. 

„A ani ty ho už nikdy nenasazuj," vybízím ho a stírám si slzy z tváří. „Ne kvůli mně, ale kvůli sobě. Zasloužíš si být šťastný, Dominiku."

„Bez tebe nikdy nebudu šťastný, ne úplně," reaguje na to. Ztěžuje nám to těmi slovy. Protože i já jsem si jistý, že takové štěstí nikdy nenajdu. Ne takové, jaké jsem prožíval s ním. Ale přece jen se i to poloviční počítá. Protože dokáže odradit od depresivních myšlenek na minulost. 

Místo nějaké odpovědi k němu opět přistupuji a pohladím ho po tváři, čímž setřu jeho slzy. Jeho oči jsou teď mnohem jasnější. Hnědá se dere na povrch, ale stejně ji pořád začerňuje ta tmavá barva. Vůně máty a pepermintu se mi zapisuje do nosu a já nakonec naposledy okusím jeho hebké a smyslné rty. Už nikdy víc mi nebude dopřáno, abych si je přivlastnil. Takže si užívám poslední vteřiny, které se snažím prodloužit. Není to ledajaký polibek trvající dlouho. Jen krátké a procítěné políbení. Úplně poslední. 

„Buď šťastný Dominiku, to je to poslední, co po tobě požaduji, jen abys byl šťastný nehledě na to, co bylo," říkám mu a snažím se usmát. Srdce mě dusí neskutečnou silou a moje končetiny jsou vyčerpané, jako bych uběhl maratón. 

Nečekám však, co mi na to odpoví, protože tohle byla naše poslední citově vypjatá chvíle. Vím, že to přijal. Cítím to z něj. Proto ho obcházím a oddaluji se mu. Z očí samovolně začnou padat kapky bolesti, zatímco zacházím za roh a procházím kolem Dominikovy matky, která na mě kouká překvapeným a zdrceným pohledem. Žádný odpor v něm není. Jenže teď je stejně pozdě.

Když jsem totiž odlepil své rty od těch jeho a prozradil mu mé poslední přání, cítil jsem, že se i on vzdal. Přestal bojovat s tím, co mu radil jeho rozum a začal bojovat se svým srdcem. A i když to bolí, jsem si jistý, že jednou bude šťastný s někým jiným. Dominik totiž vždy splnil každé přání, které jsem po jeho osobě chtěl. Skutečně chtěl. A pochybuji, že by nesplnil to poslední. Bude šťastný stejně jako já. Jen každý odděleně. A to je nejrozumnější cesta, po níž se můžeme vydat. A já konečně dokáži rozluštit, co mi moje srdce říká o Stewartovi.

Ta druhá půlka srdce totiž patří právě jemu.