Na sucho polknu a najednou si opět připadám v pasti, z níž není úniku. Řetízek s Dominikovým iniciálem mě táhne k zemi, jako by vycítil hrozbu. A já sám se ocitám v černé propasti, kde mám na výběr ze dvou možností a vím, která je správná. Jenže každá z těch dvou možností mi i ukazuje, jak to bude pokračovat. Když totiž Stewartovi zalžu a řeknu, že i já cítím přesně to samé, bude šťastný, ale já se budu motat v neustálém kole lží. Vím, že tuto variantu použít nesmím a neuvažuji nad ní. Jenže se mi před očima píše i scénář, kdy mu říkám, že si ve svých pocitech nejsem vůbec jistý, že nejsem nejspíš pořád připravený na to s někým být, a že mi bude muset dát čas, abych si vše utřídil v hlavě, cítím, jak mezi nás pomalu padá ocelová zeď a já ho ztrácím. Což nechci, protože mi na něm záleží. Záleží mi na jeho přítomnosti, na jeho blízkosti. Dělá mě šťastným.

Přemýšlení mi trvá nejspíš hrozně moc dlouho, zatímco on na mě s nadějí v očích kouká. Zřejmě s tou samou, s jakou jsem tenkrát koukal já na Dominika. Se stejně sžíravým pocitem, že mohu všechno ztratit. 

„Stewarte," sklopím hlavu a snažím se uhnout pohledem, i když to není správné a vím to, ale nedokážu se koukat do těch očí. Topím se v nich, stejně tak jako ve všem v mém proklatém životě. „Moc rád bych ti řekl, že to tak mám stejně. Cítím se s tebou dobře, je mi s tebou fajn a opravdu mi na tobě záleží-"

„Ale nemiluješ mě," skočí mi do řeči a já ač chci či ne, se na něj musím podívat. Zklamání se v jeho očích odráží jako ozvěna mezi skálami. Propast se jen prohlubuje a to zklamání mě zahání do kouta. Nevím, co si počnu, když o něj přijdu. 

„Není to, že bych k tobě nic necítil," odpovídám na jeho poznámku. „Jde jen o to, že v sobě mám neskutečnej guláš. Nerozumím ničemu z toho, co se ve mně děje a ani přesně nevím, co cítím k sobě, natož abych si byl jistej, co cítím k tobě. Vím, že mezi sebou máme něco hlubšího. Cítím to pořád, když jsem s tebou. Není to jen o tom, že mě nutíš zapomínat na problémy, ale i o tom, jak se ke mně chováš a jak silně mě to k tobě přitahuje. Ale nebudu ti lhát, nemám dořešený věci kolem vztahu s Dominikem, celej můj dosavadní život jako by se točil jenom kolem něj a já potřebuju čas. Je to to jediný, o co tě požádám. Čas."

Ta hořká pachuť zklamání je na něm viditelná. Čekal, že tenhle večer bude vypadat jinak. Čekal, že jeho city opětuji. Nejspíš jsem dával nějaké signály, které ho nutily si to myslet. Ale tenhle večer nedopadl ani trochu, jak jsme si oba představovali. Vzal mě sem, aby mi řekl, co cítí a já jeho city zazdil sám sebou. Jako obvykle. Tak se nejspíš musel cítit i Dominik před pár lety. A přemýšlením stále nad tím samým mi jen dokazuje, že věci okolo Dominika zkrátka musím vyřešit. Musím se jednou pro vždy zbavit jeho vlivu na moje srdce, jinak nikdy nebudu schopný uzavřít plnohodnotný vztah. Nikdy se nebudu moci zamilovat znovu. 

Vím, že jistá část Dominika ve mně bude žít už navždy. Kousek jeho srdce bude ve mně tak stejně, jako část mě bude v něm samém. A to nikdo nepopře. Protože první láska je zkrátka nekonečná a trvá až do smrti. Ovšem teď přede mnou stojí někdo, do koho má cenu investovat své city. Kdo je schopný být se mnou se vším všudy. Kdo mi nabízí svoje srdce na dlani. 

„Dobře," řekne nakonec tichým hlasem, z něhož cítím vyčerpání. Muselo ho stát spoustu sil, než se rozhodl, že mi to řekne. „Dobře. Dám ti času kolik jen budeš chtít. A do té doby se o tom nemusíme bavit. Jako by se tohle ani nestalo."

Uvnitř panikařím, protože z těch slov cítím tu odtažitost. Cítím tu skrytou zprávu, která mi hlásí, že do té doby, než si udělám pořádek v sobě, se nemusíme vídat. Že spolu nemusíme komunikovat. Nevím, co mu na to mám říct. Netuším, jak na to zareagovat, protože jsem nic podobného dříve nezažil. Proto se z mého hrdla ozve jen prosté: „Děkuji."

„No," tleskne a nasadí tu svou masku nabušeného svalovce, i když ho sžírá ta pachuť porážky, rozlézající se jako virus celým tělem, „myslím, že už jsou dostatečně daleko, takže akce skončila. Chceš doprovodit domů?"

Hlavně se nesesypat z toho, že jsem mu nejspíš zlomil srdce. 

„Pokud nechceš, tak nemusíš," usměji se na něj a snažím se znít pevně. „Dojdu klidně sám."

„Dobře," kývne, „pokud ti to nebude vadit, tak bych tady chtěl zůstat ještě chvíli sám. Jen pro jistotu, kámoši tady zůstávaj taky."

„Jo," vydechnu, protože to je přesně první náznak té bariéry, o níž jsem mluvil. „V pohodě."

„Tak dobrou," řekne a aniž by čekal, jak odpovím, mě rychle obejde a míří někam pryč. Snažím se na něj neotočit. Nedělat to pro oba ještě horší. A tak se pomalu rozejdu směrem pryč s pocitem, že jsem právě zahrabal svou možnost být opravdu šťastný. Lží se ale nikdy nic nevyřeší. Sice to na nějaký čas oddálí problém, ale nakonec se z té lži vyklube ještě větší problém, než ten předešlý. A je lepší říct pravdu. Ve všech směrech. 

Přesto mám takový svíravý pocit, jako bych se doslova už utopil. A ten pocit si také odnáším sebou až domů.

***

Celou noc jsem ani oka nezamhouřil a dokonce ani strop, jež byl předmětem mého zorného pole, mi nenaskýtal odpovědi na všechny ty nevyřčené dotazy. Uvnitř sebe jsem se opravdu dusil a topil. Nešlo to zastavit. Jako bych měl hlavu pod vodou celou věčnost a nepřicházelo žádné otupění smyslů. Jen pálící hruď. Srdce se totiž nehodlalo vzdát ve své cestě na tom, vyjevit mi, co ke Stewartovi cítím, jenže to dělalo špatnou formou, protože veškeré ty emoce byly zamotané jako obrovské klubko provázků. Každý z těch provázků byl jinak zbarvený, a tak nedávalo smysl, jak se do sebe dostali.

Představoval jsem si, jaké by to bylo být ve vztahu se Stewartem. Vím, že nic o vztahu neříkal, ale tak nějak si myslím, že když se mi vyjádřil ze svých citů, neskrýval by pod pokličkou, že se mnou chce být. A nemohu si pomoci, ale pořád, když si představím Stewarta po svém boku, se neubráním myšlence na Dominika. A na to, abych je porovnával. Protože vím, že Dominika nedokáže nikdo nahradit. Budu do něj zamilovaný po zbytek svého života. Nikdy jen tak neodejde z mého srdce, s tím už jsem se smířil. Ovšem právě on stojí v cestě za tím, abych objevil své city vůči druhému z chlapců, k nimž mě to táhne. 

Lucy mě ráno pozvala k sobě, že společně s Joshem musíme ještě probrat, jak se celá ta situace s Cassandrou semele, protože zakončení festivalu se koná už zítra. A my jsme o tom od té doby nemluvili. Tudíž teď sedím u Lucy v pokoji, zírám na oba své nejlepší přátele, jak o něčem zapáleně diskutují a moje mysl se stále vrací k tomu momentu, kdy jsem viděl Stewarta tak neskutečně zranitelného. A kdy jsem jeho city opravdu zranil. I v tomhle to porovnávám s Dominikem, s nímž to bylo přesně naopak. On zraňoval mé city.

„Majku!" zakřičí Lucy a já zjišťuji, že oba moji společníci na mě koukají. Stále si nedokážu zvyknout, že jsou tu zase se mnou. Nebo lépe řečeno, já s nimi. Ačkoliv si stále nejsem jistý Joshem. Pořád mezi námi panuje jisté napětí. A pořád cítím tu zpropadenou bariéru. Netuším, co mám dělat pro to, aby ji konečně zbořil.

„Ano?" odpovídám jako omráčený. Celé tělo mě bolí, hlavu mám v jednom ohni a navíc mě pálí oči z nevyspání. Pokud jsem usnul za celou noc asi na hodinu, tak i to je moc. Je mi to však jedno. Bojím se především toho, že jsem ztratil Stewarta. Proč sakra nedokážu udržet všechny milované u sebe? Ksakru!

„Co je s tebou?" zeptá se zrzka s vážným pohledem. Její zelené oči skenují každý můj pór na tváři. „Vůbec jsi ještě nic neřekl od tý doby, co jsme se o tom začali bavit a co jsem tak pozorovala, tak jsi vlastně ani nevnímal, co jsme říkali."

„Děje se něco?" doplní ji Josh a oba mě neustále pozorují. 

Promnu si oči a snažím se rozkoukat. Dát se do pořádku. Musím všechno zpracovat hodně rychle a jakmile začnou mluvit, musím udržet pozornost, abych věděl, o co se jedná. Chtěl bych jim to povědět, ovšem nechci stáčet konverzaci na sebe. Nechci, aby si Josh myslel, že jsem sebestředný parchant, i když nejspíš asi jsem. 

„Nic se neděje," usměji se a protáhnu ztuhlé svaly. „Jen jsem toho v noci moc nenaspal, tak se to na mě teď odráží."

„Perná noc se Stewikem?" zeptá se Lucy s potměšilým úsměvem, čímž mě upoutá. A nejsem sám, protože i Josh se otáčí na ni s překvapeným pohledem a vzápětí zase na mě. Jako by netušil, co se děje. Jenže mě nezaráží to, co řekla, ale ta přezdívka. Lucy nedává jen tak nějaké přezdívky a hlavně ne všem. Lidem, které nesnáší nadává sprostě. Lidé, kteří jsou ji sympatičtí mají zdrobnělinu jména. Právě jako Stewik. A pak jsme tu my, její nejlepší přátelé, kterým prostě nadává i říká zdrobněle. 

„Stewikem? Uchází mi něco?" zeptá se Josh a stále přeskakuje pohledem z jednoho na druhého. Zřejmě čekal, jestli se zeptám já, jenže moje maličkost stále vstřebává fakt, že je pro Lucy Stewart sympatický.

„No," odpoví, načež vstane a ze zásuvky svého pracovního stolu vytáhne celý pytlík bombónů. Od té doby, co vím o tom, že ji to naučil její zesnulý kamarád, na to nijak nenarážím a snažím se tomu nesmát. „Tady mistr Majkl a jeho Stewik byli včera taky pouštět lampiony, jak jsem ti říkala, že jdu s Jasonem. No a vypadalo to, že Stewart našemu kamarádovi říkal něco důležitýho. Něco, co možná vedlo k dalšímu," naznačí Lucy velmi sdílné pohyby své pánve. 

Josh se se zvědavým pohledem podívá na mě a já se neubráním úsměvu. Lucy to vždycky dokáže podat tak, že to zní jako nějaké válečné drama s milostnými prvky.

„Já myslel, že spolu chodíte jen sportovat a občas se spolu," odmlčí se Josh, „no však víš," bojí se mi sdělit to slovo. „Vyspíte."

„Nechci kazit vaši zábavu svými problémy, takže budu rád, když se vrátíme zpět k zítřku," odpovídám. Stále si v hlavě připomínám, abych nemluvil o sobě. Abych ksakru nemluvil o tom, co všechno se teď děje. Protože nechci, aby mě Josh znovu odsoudil. Vím totiž, že v záchvatu vzteku či agrese řekne člověk cokoliv, co mu leží na srdci. A vzhledem k tomu, že jsem do něj hustil celou dobu pravdu, se na mě naštval a řekl mi, co jemu leží celou dobu na srdci. 

„Ale já chci, abys nám kazil zábavu," posadí se Lucy zpět a hodí si do pusy červeného, gumového medvěda, přičemž nabídne nám oběma. Kývnu, že nechci. „S tím, co se ti vždycky kolem kluků děje, bych jednou ráda napsala knížku o tobě a tvých milostných vztazích."

„To by byl sakra těžkej propadák," zasměji se a nakonec natáhnu ruku, aby mi dala alespoň jednoho medvěda.

„To si jen myslíš chlapečku," našpulí rty a vytvoří tak typickou Lucyovskou grimasu. „Až zbohatnu, díky tvýmu životnímu příběhu, pošlu ti nějakou tu almužnu za to, že vůbec existuješ. A neodváděj mou pozornost od tématu. Tak povídej, když jste spolu nespali, co jste dělali?"

„Nic," odpovídám takřka ihned a podívám se na Joshe, který jako by mě skenoval pohledem. Má přimhouřené oči, ale ne v tom špatném slova smyslu. Spíš jako by nad něčím přemýšlel. Nedokážu však z jeho obličeje nic vyčíst. 

„Lžeš!" obviní mě Lucy hlubokým hlasem. „Znám tě, jako svoje boty, Daltone. I když si myslíš, že ti deset měsíců bez Lucy Breckerové stačilo na to, aby ses ji změnil před očima, tak věř, že ne! Já vidím až do tvojí duše. Takže mi okamžitě vyklop pravdu!"

„Nemyslel jsem vážně to, co jsem ti řekl na tý párty. Vím, že to nechceš říct právě kvůli tomu," ozývá se Josh. „A věř, že mě to mrzí, ale nemyslel jsem to tak. V tý chvíli možná jo, ale není to pravda."

Nastává odmlka, protože absolutně netuším, co bych na to pověděl. Svými slovy mi udělal radost, ale stále jsem na vážkách s tím, zda mu opravdu věřit. Zda to jen není další hra od Cassandry. A já už žádné hry hrát nechci. Nepotřebuji žádné další hry.

„Takže," tleskne Lucy. „I Josh puká zvědavostí, takže už to vyklop, než dojím ty medvídky, protože pak budu muset otevřít další pytel a moje zásoba se pěkně ztenčuje."

„Ale ono není co říct," myknu rameny. "Po pouštění lampiónů jsme šli každej svojí cestou. On šel za kamarády a já šel domů." Polovina pravdy by mohla stačit, jenže Lucy zkrátka ví, že se něco muselo stát. A to by nebyla ona, kdyby do toho nešťourala svými hubenými a kostnatými prstíky.

„Pořád to není to, co chci slyšet," zakroutí hlavou s našpulenými rty a rozšířeným nosem. „Vím, že i kdyby tohle byla pravda, což možná je, musel ti říct něco vážně důležitýho, co ti nedalo spát. Spánek miluješ nade vše a trvá ti deset vteřin po tom, co lehneš do postele, usnout. Takže už to řekni a neobírej mě o drahocenný čas. Ještě musím jít otevřít květinářství a připravit sto padesát tisíc objednávek od Santiagových na zítra."

Při zmínění jména Santiago se Josh nepatrně ošije, což mi opět dodává pocit, že nám Josh něco tají. I když, možná už jsem jen naivní a hledám ve všem spoustu spojitostí. Ovšem malá zkouška by to mohla prověřit. 

„Fajn," zvednu ruce ve vzdávajícím se gestu. „Stewart mi včera řekl, že mě nejspíš asi miluje. A já nereagoval asi tak, jak úplně čekal."

Hrobové ticho prostupuje Lucyiným pokojem, zatímco na mě civí dva páry očí. Jedny zelené, druhé hnědé, ale se stejnými emocemi. Se stále zvětšujícím se šokem. Josh, jako by zapomněl na nějakou bariéru, kterou teď po dlouhé době vůbec necítím, je jako ku vytržení, když se otáčí šokovaně na Lucy a ona na něj, přičemž oba, jako dvojčata, znovu změří mou osobu svými zornicemi. 

Zrzka zničehonic vstane, dojde k pracovnímu stolu vytáhne velký pytel s gumovými medvídky, přičemž uvnitř toho pytle je snad tisíc malých pytlíčků. Jeden z nich podá Joshovi, který ho jen tak tak převezme a já mám chuť se rozesmát. Neříkala náhodou, že se jí ztenčuje zásoba?

„Stewart, bože to nerozdýchám," vysype si zrzka obsah malého pytlíčku do pusy. „Ani ve snu bych si nepomyslela, že můj nejlepší kámoš zatne drápy tak hluboko do někoho, jako je Stewart Lockwood. Král všech děvkarů."

„Počkat, počkat, počkat," zvedne ruku Josh, jako by se stále nemohl vzpamatovat. Bariéra je stále pryč. „Jak se to pro boha živýho stalo? Slyšel jsem sice o tom, že jste spolu už dříve spávali, což jsi nám ty nikdy neřekl nebo aspoň ne mě, ale že by to zašlo až tak daleko? A ještě k tomu s nejvíc známým fotbalovým kapitánem Crestonu? Jak k tomu došlo sakra?"

Rozdělává si pytlík s bonbóny, stejně jako Lucy, ale nevysypává celý obsah, nýbrž rukou vezme dva a hodí si je do pusy. Začínám si myslet, že Lucy předává kousek svého já zase Joshovi, což mě těší. Já už mám v sobě zrzky více, než dost. Další kus by zcela zastínil mé vlastnosti. 

Pouštím se do vyprávění úplně všeho, co jsem se Stewartem prožil. Nejdříve jim vyprávím, jak se vůbec stalo, že jsme já a fotbalový kapitán našli zalíbení v sexu. Vysvětluji jim, že jsem to tenkrát tak cítil. Že jsem zkoušel vše, ale jediné, co pomohlo, bylo sdílení intimních chvil se Stewartem. Přesouvám se na začátek prázdnin a sděluji, že Stewart se nabídl s pomocí do školy. A že jsme spolu začali trávit stále víc času a končím včerejším večerem. Když jsem to takhle shrnul, udělal jsem si v tom vlastně přehled i já a uvědomil si, že stejně jako tenkrát, i v této době mi Stewart pomohl. Ne takovým způsobem, ale mnohem mnohem jemnějším a lepším. Našel jsem v něm přítele. 

„Co jsi mu na to pověděl?" ptá se Josh zapáleně. „Myslím, jak jsi zareagoval, když ti to řekl."

„Nejdřív asi tak stejně, jako vy," odpovídám upřímně. Josh netuší, že ho vystavuji zkoušce. Že pokud o tom řekne Cassandře, jsem si jistý, že ta to nevydrží a vykváká to zítra přede všemi. Uvědomuji si, že Stewarta mohu vystavit veřejné potupě, ale pokud to bude naše slovo, proti jejich, je jen na lidech komu uvěří. „Pak jsem to ale začal porovnávat s Dominikem, snad úplně celou tu situaci jsem porovnával s tím, jak jsem to prožil s Dominikem. Řekl jsem mu, že potřebuju čas, abych si všechno ujasnil v hlavě, protože vím, že je mezi náma něco víc, ale tím, že Dominik prostě zabírá většinu mýho myšlení, nedokážu rozluštit, co ke Stewartovi cítím."

A je to opravdu tak, jak říkám. Dominik zabírá většinu mého myšlení, většinu mého srdce, způsobuje mou rozbouřenou mysl a omamuje všechny mé smysly a vnímání. Nedokážu to rozluštit, pokud nebudu připravený říct Dominikovi sbohem. Což si uvědomuji až teď. A řetízek, na mém krku, jako by znovu ztěžknul. Jako by nenesl pouhý přívěšek s jeho iniciálem, ale i Dominikovu váhu. A všechny moje city k němu. 

„Víš co ti povím?" namítá Lucy po chvilce s vážným pohledem. „Že si pořád myslím, že je Stewart vypatlanej kretén. Ale ne tak moc, jako byl tenkrát. Včera jsem měla možnost poslouchat, jak mluví a vyjadřuje se a byla jsem docela překvapená, když jsem v jeho hlase, snad poprvý v životě, neslyšela aroganci a vychloubání se. Působil na mě jako hodně sympatickej člověk, se kterým bych se dokázala bavit. Ale tady nejde o mě, ale o tebe. A nevím, jestli sis to uvědomil ty sám, ale koukala jsem i na to, jak se na něj díváš. Jak pozoruješ všechny jeho gesta a jak ses neustále musel usmívat. Ať už to je jakkoliv, zvykla jsem si tě spojovat s Dominikem a doufala jsem, že po tom všem dostanete šanci být spolu. Protože Dominik není ani trošku špatnej člověk. Jen má kolem sebe špatný lidi a on sám dělá špatný rozhodnutí. A stojím za tím, co jsi mu řekl na tom náměstí – že pokud není schopnej bojovat proti všemu, jako jsi to dělal ty, pak nemá cenu o něčem z vašeho vztahu diskutovat. Obzvlášť ne, když jsi našel osobu, která tě dělá šťastným."

Nevím, jak to dělá, ale vždy dokáže říct něco, co mi pomůže. Sice pořád nevím, co cítím ke Stewartovi, ale i když to netuším, ujistila mě v jedné zásadní věci. A to v té, že mě dělá šťastným. Že se s ním cítím dobře, a že je na čase upustit od věci, která nemá smysl. 

Dominik nikdy nebude bojovat proti své rodině. Nikdy se nevzepře jejím konvencím a oni mě nikdy nepřijmou, protože mi dávají za vinu to, že mohl přijít o život. A opravdu na tom svůj podíl viny mám, to ano, ale i já byl obětí všech těch skutečností. Což pro ně neznamená nic, i když to dříve znamenalo vše. Říkám si, že kdybychom s Dominikem zůstali v kontaktu, mohlo to dopadnout vše jinak a my bychom nemuseli bojovat sami proti sobě. On by pak nemusel nijak zkoušet boj proti své rodině. Bylo by nám to souzeno. Ale špatná rozhodnutí vedou ke špatným výsledkům. A tohle je náš konec. Teď vím, lépe než před tím, že pokud chci zjistit, co všechno moje nitro ukrývá, musím si s Dominikem promluvit. Musím upustit od té zátěže, která se jen komplikuje. A z krku musím sundat připomínku faktu toho, co jsme měli a co jsme ztratili.