Nakonec jsem nelitoval, že jsem na koupaliště šel, protože nejen, že mi hodiny utíkaly daleko rychleji a mně bylo vlastně tak nějak jedno, kdo všechno na mě kouká, ale také se mi povedlo dostat Lucy ke Stewartovi, na něhož nejprve zahlížela, jako by se ho chystala zabít. Ovšem pokaždé, když mluvil, se ji na tváři zračil údiv, a to především z toho, že když mluvil o fotbalu s jejím přítelem, nikdy se u toho nenaparoval. Ani jednou nepronesl něco, co by buď vyznělo, jako že on je profík, anebo že Lucyin přítel je beznadějný. Vůbec. Dával mu rady, ale se vší pokorou, snažil se mu vysvětlit, jak vedl svůj tým a kolik zápasů vyhráli. Vyjmenovával školy, s nimiž zápasy vedli a jaké taktiky jejich kapitáni používali. Bylo jasné, že Jason a Stewart si sednou právě díky fotbalu, nikdy bych však nečekal, že Lucy ho bude poslouchat s takovou dávkou zaujetí, že se i sama několikrát zeptá na několik věcí. 

Samo sebou jsem také šel za rodiči. Vlastně jsme se Stewartem za nimi šli ihned, jakmile jsme dorazili, přičemž Stewart jim řekl, že svůj úkol splnil, a že jestli budou tak hodní a omluví ho, že se jde schladit do vody. Oba se zdáli potěšení, nejen z toho, že jsem přišel, ale také z toho, že já a Stewart stále komunikujeme jeden s druhým. Čímž mi dali najevo, znovu, že jim je absolutně ukradené, co lidé kolem nás říkají.

Nevyhnul jsem se pohledu ani na Garretovi a Santiagovi, kteří si zabrali altán blízko zmrzliny. Společnost jim dělal i Josh, který zastával svou roli. Bavil se v ten moment s Cassandrou zapáleným způsobem, že mi v hlavě začala hlodat jistá pochybnost. Vím, že bych o něm neměl pochybovat, ale přesto se sám sebe musím zeptat – jak si mohu být jistý tím, že nelhal? Vím, že láska i hory přenáší a je vám absolutně jedno, co uděláte nebo řeknete. Váš cíl je ta daná osoba a to, koho pokopete na své cestě, je jen cena za to, že dosáhnete cíle. Josh není tak důvěryhodný. Vím to. Pokud je do ní zamilovaný celým svým srdcem, pak není důvěryhodný ani trochu.

A samozřejmě se střetly i Dominikovy zorničky s těmi mými. Jeho pohled byl prázdný. Dočista prázdný. Díval se na mě neutrálním výrazem, ale jeho kdysi tak jiskřící oči plné emocí, neprozrazovaly absolutně nic. Jen na mě bez jakéhokoliv posunku koukal a vypadalo to, jako by ani nevnímal svět kolem mě, přesně tak, jak já v tu chvíli vnímal jen jeho. Nevím, jestli uzamkl pohled jen přede mnou anebo se opravdu tak cítí, protože pokaždé, když ten pohled uzamkl, se nedělo nic jiného. Byl jsem si jistý tím, že něco pod tím povrchem cítí. Jenže když jsem na něj koukal, cítil jsem jen chlad, jak natahuje ruce k jeho tělu a chce ho rozcupovat. Nic jiného. Jen chlad a prázdnota. 

Vím, že přijde čas, kdy si s ním budu muset promluvit. Kdy přijde ta finální konverzace, která tohle celé šílenství mezi námi uzavře. Protože v sobě cítím, že můj vztah s ním už nikam nepovede. Ani kdybychom se snažili oba. Ani kdyby se jeho rodina uvolila. Ne, nám dvěma není souzeno být spolu a myslím, že on už si to také uvědomil. Možná proto ten prázdný pohled. Třeba si to konečně připustil. A možná to bude znít zle, ale čím dřív to celé uzavřu, tím víc se budu cítit lépe. 

„Nad čím pořád přemýšlíš?" zeptá se, zatímco kousne do jablka a zaujatě se na mě dívá. Vracím se zpět na koupaliště, zatímco slunce už pomalu zalézá za obzor a většina lidí už odsud odešla. Už je tu jen hrstka vybraných a mezi nimi jsem já a Stewart. Lucy se svým přítelem odešli ještě na jídlo, Lana s Nickem tu byli jen na skok a kapelníci dnes měli vlastní plány, takže jen pozdravili a odešli. A Ashley, tu už dobrý týden prý nikdo neviděl. Prý pořád s otcem pracují na těch reklamách. 

„Nad ničím, jen začínám bejt trošku unavenej," odvětím lež. Nejsem vlastně unavený ani trošku. Jeho přítomnost ve mně vyvolává příjemné vibrace, jež mi dodávají energii do celého těla. Skoro jako by mezi námi pulzovala elektřina. 

„No," protáhne se šibalským úsměvem, „ale to máš smůlu, Daltone. My dva ještě někam jdeme."

„Kam?" opáčím téměř ihned. Zajímalo by mě, jak může mít pořád místa, kam chodit. Creston opravdu někdy připomíná vesnici, v níž se vlastně ani nikam nehnete. Nemáme tu ani městskou hromadnou dopravu. K čemu by tu také byla, když většina lidí má auto a ti co je nemají, ti rádi chodí pěšky. 

„Když sbalíš deku a hodíš mi jí do báglu, zatímco já skočím vyhodit tenhle ohryzek, můžu ti to už ukázat," řekne mazaně. Sám se mi totiž přiznal, když jsme byli u něj doma, že neumí skládat absolutně nic. Bylo to ráno poté, co jsem k němu koupil to šampáňo a když jsem vstával, ustlal jsem po sobě deku. Přišel do svého pokoje a zůstal stát mezi dveřmi. Nechápal jsem oč jde a on říkal, že ta postel nebyla ustlaná takovou dobu. Že to prostě neumí přehnout tak, jako to dělává jeho mamka nebo to uměly hospodyně. A že už si zvykl. Tudíž usuzuji, že to bude důvod, proč po mě chce, abych srovnal onu deku. Nevadí mi to. Spíš mě zajímá, kam mě chce vzít, a tak kývnu hlavou a on vstane a rozběhne se směrem ke koši. 

„Potřebuju se ještě stavit doma," namítne, když se vrací a já s batohem v ruce čekám na něj, „hodím tam jen bágl a něco vezmu. Rodiče stejně zase jeli pryč, takže snad ti nevadí, že chvíli počkáš."

„Vůbec ne," odpovím s úsměvem a předám mu batoh, přičemž se opět jeho oči vpijí do těch mých a já mám pocit, jako bych se topil. Jako by kolem nás všude byla voda znázorňující mé vlastní pocity, když se mi srdce snaží něco sdělit a vysílá proto spoustu emocí, které se na mě valí a místo, aby mi pověděly, oč jde, mě topí v tom neskutečném přívalu. Cítím se po takové době opět, jako bych mohl udělat cokoliv. Jako bych mohl zvládnout cokoliv. Klidně i létat. A nepomáhá tomu ani ten jeho přívětivý úsměv, který mě dohání k naprostému šílenství. 

***

Dlouhá rozlehlá pláň školního hřiště je plná lidí, kteří v rukách drží tu samou věc, jíž drží i Stewart. Všichni tu jsou po dvou a vypadá to, jako by čekali na správný čas, kdy se pustí do zapalování a vypouštění lampiónů do světa. Většinu z těch lidí znám. Jsou to buď kantoři ze střední anebo bývalí či současní studenti Crestonské střední. 

„Koná se to každej rok," vysvětluje Stewart, když se na dálku zdraví s několika svými bývalými hráči z týmu. Cítím se neskutečně nostalgicky, když vidím tolik známých tváří po kupě. Dokonce i Jason s Lucy dorazili a Lucy byla stejně zmatená, jako já. Žijeme totiž takovou dobu v Crestonu a nikdy jsme o ničem podobném neslyšeli a ani nic takového neviděli. „Je to taková školní tradice."

„Školní tradice?" podívám se na něj, zatímco on mi podá sirky a ukáže mi, že to já budu tím žhářem, kdo zapálí lampión. Myslím, že už i tuším, na co vlastně všichni čekají. Až slunce úplně zapadne, neboť jeho paprsky stále proudí kolem nás a vytváří tak matné světlo. „Jak to může bejt školní tradice, když jsem o tom nikdy neslyšel?"

„Vymysleli to fotbalisti asi pět let před našim nástupem na střední," odpovídá Stewart a pozvedne lampión tak, abych viděl, co přesně budu zapalovat. Nikdy před tím jsem nic podobného nedělal a vlastně jsem ani nic takového nezažil na vlastní oči. Tohle bude moje premiéra. „Nepamatuju si, jak nám to tenkrát přesně popisoval trenér, ale prej když měli zápas, jejich kouč dostal infarkt a na místě zemřel. Bylo mu prej jenom třicet sedm. Prej to byl fakt jeden z nejlepších a nejoblíbenějších koučů na týhle škole, takže celej tým vymyslel, že se každej rok v srpnu bude chodit právě na tohle místo, aby se pro něj nahoru vyslalo světlo. Prej mu tím chtěli ukázat, že na něj stále myslí a že nikdy nebude zapomenut."

Vybavuji si tu historku. Vyprávěla mi ji tenkrát už v prváku Lana, když jsme procházeli školou a před tělocvičnou visela fotka muže s obrovským úsměvem na tváři, načež pod ní vždy svítila svíčka v malé prosklené lucerničce s andělem na vrchu. Vyprávěla mi o týmu, který se chystal na poslední zápas sezóny. Prý byl zápas v plném průběhu, když se od tribun ozvalo zapištění a následně zavládla panika. Celý tým se prý shlukl kolem muže ležícího na zemi. Než přijela sanitka, muž byl mrtvý. Řekla nám, že na tom zápase byla s rodiči, a že na to, že si ze svého dětství pamatuje minimum, ji tohle utkvělo v paměti nejvíc. 

Vždy jsem si myslel, že fotbalisti nemají rádi nic jiného, než sami sebe a fotbal. Jenže jak se zdá, jsou to lidé, kteří mají srdce. Kteří i po tolika letech chodí zapalovat svíčku a posílat ji v lampionu směrem k nebi svému zesnulému kouči. 

„Jak to, že o tom skoro nikdo neví?" zeptám se ho, když je vše připraveno a jen se čeká na povel. Nevím od koho ani jaký povel to bude, ale nevadí. Stewart v tom zřejmě chodit umí. 

„Běžně se o tom nemluví," odpovídá Stewart a kouká na ostatní, kteří také čekají. „Původně to byla záležitost jen fotbalových týmů. Pak se o tom dozvěděli i učitelé a začali se přidávat. Postupně si pak každej přivedl někoho, koho chtěl. Ale nemluvíme o tom. Nikdo a nikdy, protože je to prakticky pořád jen záležitost toho jednoho fotbalovýho týmu."

Do hlavy se mi dostává otázka, kterou však nevyslovuji nahlas. I když bych se Stewarta chtěl hrozně moc zeptat, zda se i Dominik účastnil toho jednoho pouštění lampionu, když měl možnost. Opravdu by mě to zajímalo. Vím totiž, že kdybychom se po prvním ročníku bavili, vzal by mě sem. Jisto jistě by mě sem vzal. Brával mě všude. 

„Vidím na tobě, jak se chceš na něco zeptat," usměje se Stewart a světlo svíčky se matně odráží na jeho rysech. „A možná i vím na co. A odpověď je jo, i Garret tady s náma po prváku byl. A ne, nepřivedl si nikoho, přišli jsme spolu. Vlastně do dneška jsem sem chodil čistě jen s klukama z bývalýho týmu."

Jako by mi četl myšlenky. Jako by přesně věděl, na jakou notu zahrát, aby mě překvapil. Je vychytralý. A je docela i pozorný. 

„Proč?" zeptám se na jeho poslední poznámku. Zajímá mě, proč si vybral zrovna mě. Mohl jsem přivést kohokoliv. 

Najednou se odněkud zepředu ozve zapísknutí a všichni kolem nás pouští své svítící lampiony. I Stewart pouští ten svůj a najednou to vypadá, jako bychom nahoru posílali salvu hvězd. Ta matná oranžová světla se pomalu vznáší k nebi a mně přijde, že jich je snad milion. Ani jsem si nevšiml, že je tu tolik lidí. 

Jeden lampión vedle druhého se vznáší vzhůru a pomalu se zmenšují, zatímco já na ně zírám s otevřenou pusou a usmívám se. Nikdy jsem nic tak krásného neviděl. Dokonce ani ohňostroje se takovému úkazu nevyrovnají. Tomu, s jakým klidem stoupají po své trase vzhůru a jaký klid to vyvolává ve mně. Jak se moje hýřící pocity a emoce uklidnily do takového rozměru, že v nich mohu číst. Mohu si konečně udělat jasno v tom, co chci. Ten pohled mi dodává sílu na to, abych upustil od Dominika a odevzdal se novým věcem. Aby Dominik nebyl problém, ale jen krásnou vzpomínkou. Aby mě vzpomínka na časy, kdy jsme byli šťastní, nebolela, ale dokázala mi vehnat úsměv na tvář. A možná jednou, že by z nás mohli být alespoň přátelé.

„Vzal jsem tě sem," ozývá se Stewart a já mu s obrovským úsměvem věnuji pohled. Jeho oči se okamžitě vpijí do těch mých, zatímco on se tváří neskutečně nervózně. A můj úsměv pomalu klesá, „protože ti chci něco říct."

„O co jde?" zeptám se. Proč i tahle zpropadená chvíle musí být zkažena něčím vážným?

„Nevím, jak bych ti to popsal," poškrábe se na zátylku a vypadá opravdu vykolejeně. „Nutíš mě přemýšlet o věcech, o kterých bych jinak vůbec nepřemýšlel a upřímně, Majku, nikdy jsem nad ničím tak usilovně nemusel přemýšlet, jako neustále nad tebou."

Uvědomuji si, že mi poprvé v životě řekl křestním jménem. A uvědomuji si i význam těch jeho posledních slov. Srdce mi bije do hrudi jako by chtělo utéct. Schovat se. 

„Mluvím s tebou o věcech, o kterých bych s nikým nikdy nemluvil. Ukazuju ti věci, který bych nikdy nikomu neukázal. A od tý doby, co jsi za mnou přišel, aby ses zeptal, jestli jsem v pořádku, na tebe nemůžu přestat myslet. Nemůžu tě vyhnat ani ze snů, pořád se mi o tobě zdá, pořád o tobě musím s někým mluvit. Cítím se mizerně, když si o mě myslíš jen špatný věci a cítím se tak neuvěřitelně šťastnej, když za mnou přijdeš sám od sebe," vysvětluje se značným problémem v hlase, což jen dokazuje, že o ničem takovém nikdy nemluvil. „I teď se s tebou cítím tak, jako ještě nikdy s nikým. A můžu prasknout žárlivostí, když se byť jen podíváš na jinýho kluka tak, jako se koukáš na mě."

Snažím se mu k tomu něco říct, ale netuším, co bych měl říct. Vím, k čemu se schyluje, co mi teď o sobě prozrazuje. Vím, že k němu něco cítím. Vím, že tam uvnitř něco je, ale je to všechno tak strašně pomatené, že netuším, zda cítím to samé. Pořád v tom mám obrovský zmatek.

„A nevím, jak bych to přesně popsal, abys mi rozuměl," řekne, aniž by tušil, jak moc mu v tuhle chvíli rozumím, „ale asi pro to existuje slovo. Láska. Nejspíš jsem se do tebe zabouchl, Majku."

A teď nachází ta chvíle, kdy bych měl nějak reagovat, něco říct nebo mu alespoň něco naznačit. Jenže já nedokážu nic víc, než jen koukat a ztrácet se dál ve svých pomatených a rozbouřených myšlenkách a emocích. Nevím, jestli ho miluji. Vím, že mezi sebou máme daleko víc, než obyčejní přátelé, ale přesto si nejsem jistý ničím. V tuhle chvíli ani tím, jestli byl dobrý nápad, že jsem s ním šel. Protože jediná možnost, jak mu odpovědět, je popravdě. Se stejnou upřímností, s jakou on teď mluvil se mnou. A bojím se, že až mu to řeknu, přijdu o něj úplně.