Cítím se, jako kdybych vstoupil na horskou dráhu, opilý namol. Všechno, každičký jeden sval se mi v těle ozývá bolestí, zatímco se plahočím z postele na záchod, abych vykonal ranní hygienu. V ústech cítím hořkou pachuť alkoholu a do mé mysli se pomalu ale jistě přikrádají vzpomínky na včerejší večer. Jakmile si vzpomenu na Joshova slova, moje nitro, jako by se nějakým způsobem zocelilo, protože na rozdíl od včerejška, kdy se na mě nahrnula veliká spousta emocí, dnes necítím nic. Nic kromě fyzické bolesti. Necítím vztek, zklamání, zkrátka jako by se celé mé nitro vypnulo. 

Vcházím do koupelny, přičemž ostré světlo zářivky mě bodne do očí tak, že mám pocit, jako by mi vypálilo oči. V hlavě jako by se mi roztříštilo sklo, jehož střepy nabodávají můj mozek. To však nemění nic na faktu, že až při pohledu do zrcadla utrpím obrovský šok a už teď se snažím vymyslet lež, jakou povím rodičům. Sice jsem se zapřísáhl, že jim nebudu lhát, ale pokud bych měl vyprávět celý ten nesmysl, který se odehrál včera, asi bych se sám propadl ostudou. Přesně jako včera.

Když jsem totiž políbil Stewarta, někdo mezi nás skočil a odstrčil mě do pozadí, načež se strhla obrovská bitka. Nevím, od koho jsem dostal přesně já ránu, že mám pravé oko obalené fialovou barvou a každé mrknutí mě bolí, ale jsem si jistý, že to nebylo úmyslně. Nebo možná jo. Každopádně ani netuším, jak ta bitka dopadla, protože jsem se ze všech sil zvedl, odmítl pomoc od Joshe, který se tvářil tak moc kajícně a na vlastní pěst jsem se vydal domů. Nevím proč, ale přijde mi, že když se konečně začnu bavit, přijde nějaká pohroma. Tentokrát, nebo spíš opět, to byla pohroma se jménem Dominik Garret, jenž mezi nás skočil a odstartoval tak bitku, jíž nikdo neočekával.

Opatrně si opláchnu obličej, přičemž se snažím zachytit alespoň nějakou malinkatou část mých pocitů. Jenže ať hledám, jak hledám, cítím se prázdně. Prostě jen jsem. Žádné pocity, nemám vlastně ani náladu. Jako by mě někdo vymazal. 

„Zlato, už jsi vzhůru?" ozve se zpoza dveří mamka. Poznávám ten tón hlasu. To, jak se na mě bojí promluvit, protože netuší, jakou reakci ode mě očekávat. I tohle jsem zapříčinil já svými eskapádami, jichž jsem se v minulosti dopustil. Aby se mě vlastní rodiče báli. 

„Jo jo," odpovídám nakřáplým hlasem. „Za chvíli budu dole."

Řekl bych, že z těch časů si oba ponesou obrovské šrámy, protože jsem jim dával vážně zabrat. Choval jsem se jako ten nejhorší spratek. Přitom o mě měli jen starost, jenže já na ně kašlal. A nejhorší na tom je, že i když o tom takhle přemýšlím, necítím to tak. Necítím lítost vůči nim. Ani pokoru. Zkrátka nic.

Dokončuji ranní hygienu a netrvá dlouho, sedím u jídelního stolu v kuchyni pod palbou pohledů. Táta, který by jindy pronesl nějakou zajímavou poznámku z lékařství, se jen nenápadně po očku kouká. Mamka, ta stojí u kuchyňské linky opřená zády, rukou si podpírá ústa, i když poznávám, že by ráda něco řekla. Nemluvě o těch slzách v očích, které se snaží potlačit. A Emily, ta už od začátku obdivuje barvu, v jaké jsem si, podle jejích počátečních slov, nabarvil oko. 

„Když jsem přišel domů, dal jsem si o botník," namítnu, i když se mě nikdo neptá. „Pil jsem jen trošku, ale i to málo stačilo, abych se dostal do nálady. Omlouvám se, jestli jsem dělal nějaký hluk."

„Proč nám zase lžeš?" vytasí se na mě táta, aniž by na něco čekal. Na tváři mu přibylo nespočet vrásek, které se jen prohlubují, když na mě kouká. Proč sakra nic necítím? 

„Jak – jak to myslíš?" zakoktám se. Vůně smažených vajec přede mnou to všechno celé jen zhoršuje, protože mám břicho jako na houpačce. Zřejmě asi za chvíli hodím šavli. 

„Viděli jsme video," říká mamka, která usedne vedle táty. I její tvář zestárla. „Nemluvě o tom, že u Lockwoodových byla i policie, aby je všechny rozehnala od sebe. Podle několika lidí, si tu rvačku prý zavinil ty."

„Já?" zeptám se pobouřeně. Najednou to přichází. Ta neskutečná lavina vzteku. Cítím, jak se rozlévá od mého srdce přes všechny žíly do těla. Jak postupuje do úplně  každého zákoutí mého těla. Jak nepospíchá, ale po malých doušcích zatemňuje moje rozbolavělé tělo. „Já jsem nic neudělal, hráli jsme flašku a měl jsem dát pusu Stewartovi. No a když se tak stalo, skočil mezi nás Dominik. Nechápu, proč to udělal, ale pokud je někdo strůjce té rvačky, pak je to Garret. Nikdo jiný!"

„My to víme," řekne táta. „Všechno je to vidět na tom videu, které někdo přidal na internet. Zásadní věc ale je, že jsi nám opět lhal, Majku. Viděli jsme, že když mezi vás Dominik skočil, dal ti loktem do oka a tím tě odsunul. Proč zase lžeš? Jsi doma jediný den, proboha."

„Omlouvám se," namítám na to, bez jakéhokoliv čekání. „Opravdu se moc omlouvám, jen jsem vás nechtěl zatěžovat. Už tak toho se mnou máte dost. Vím, že jsem vám všude udělal ostudu, a že jste se mnou natrápili dost. Nechtěl jsem, abyste si dělali hlavu i s tímhle. S Dominikem opravdu nic nemám, ani už mít nechci."

„Ale zlato," natáhne mamka ruku přes stůl a uvězní ty mé, „my jsme tu od toho, abys nás zatěžoval. Nechceme nic víc, než jen pravdu, Majku, ať už je jakákoliv. Nechci zažít to, co se tu dělo tehdy."

„Slibuju, že to se nestane," chytím já její ruku a zahledím se do jejích očí a posléze i do těch tátových. Chci, aby věděli, že nic takového se už nestane. Že to nedopustím. A že ať se děje, co chce, řeknu jim pravdu, i kdyby mi za to měli utrhnout hlavu. Nemá cenu jim lhát, když oni jsou prakticky teď jediní, kdo mě vyslechne. 

***

Odpoledne přišlo rychleji, než by bylo zdrávo. Ignoruju každý telefonát od Joshe, Lucy či Dominika. Nezajímá mě, co si v tuhle chvíli myslí a nezajímá mě ani, jaké mají ospravedlnění pro to, co udělali. Teď se cítím být nad věcí já. A nehodlám tak rychle odpouštět, jako jsem to měl ve zvyku. Dominik si to nezaslouží už jen z principu. Já na něj můžu koukat, jak si vyměňuje sliny s tou svou Cassandrou, ale on nevydrží blbý pohled na to, jak se líbu s někým jiným. Jaká je v tom spravedlnost?

Josh si to nezaslouží za svá slova, která myslel vážně. Vím to. V záchvatu vzteku člověk řekne úplně všechno popravdě jen, aby se toho dotyčného zbavil. A Josh se mě včera zbavit chtěl. Proto mu to hodlám ulehčit, a i když cítím neskutečnou bolest na hrudi, nechám ho jít. Ať si dělá, co uzná za vhodné. Ať mu Cassandra roztříská to jeho nenapravitelné srdce.

A Lucy? Ta mě včera jen využila pro to, aby tam nebyla sama, kdyby jí náhodou to rande nevyšlo. Vytáhla mě na večírek, který si chtěla užít, ale neupřesnila, že ne v mé společnosti. Tudíž ani ona si tak nějak nezaslouží, abych se k ní měl. Ne po tom, co jsem si ráno přečetl smsku, že stejně je to moje chyba. Netuším proč to napsala, protože další smsky už jsem ignoroval, a nehodlám to vlastně ani nějak řešit. Ti, do nichž dáváte větší důvěru, vás vždy srazí na kolena. 

Toulám se po městě, zatímco mi v uších rezonují mé oblíbené písničky. Necítím se smutný. Nejsem dokonce v tuhle chvíli ani naštvaný, že na mě polovina lidí kouká jako na zvrhlíka a ta druhá se směje. Je mi to všechno fuk. Ještě že jsem se naučil nedávat příliš velkou váhu na názory cizích lidí. Neví o mém životě z hola nic tak stejně, jako já o nich nevím skoro nic. Jediné, co je mi líto, jsou moji rodiče, kteří jsou opět vystaveni potupě.

Sice jsem k tomuto domu vůbec namířeno neměl, ale když tu stojím, aspoň se mu omluvím za včerejšek. Je to sice hajzlík, ale včera to byla hra a podle toho videa to schytal daleko víc, než jen s modřinou pod okem. To si nezasloužil. 

Proto se chystám zazvonit, ovšem než to stačím udělat, dveře se otevřou a v nich stojí on jen s osuškou kolem pasu. Jako by mě viděl a čekal na to, až se rozhodnu jít za ním. Stewart má totiž docela dobrou intuici na to odhadnout, co se stane. Ne nadarmo po něm vždycky chtěl trenér, aby si tipnul, jak dopadne zápas. Čistě nestranně. Stewart se spletl dvakrát za celou svou středoškolskou kariéru. A dobré známky měl také jen díky tomu, že dokázal intuitivně odpovídat. 

„Hned je to ráno krásnější," namítne s úsměvem. Jeho tvář je poseta drobnými strupy a velkou salvou modřin. Přesto však tak nějak působí stejně charismaticky. Ani modřiny neubírají na jeho kouzlu. 

„Už je odpoledne, ale to je jedno," reaguju na to já s úsměvem. Nevím proč, ale i přesto, čím vším jsem si s tímhle bídákem prošel, mě k němu něco přitahuje. A není to jen čistě ten fyzický chtíč. Nedokážu popsat co to je, ale vím, že to má co dočinění s tím, že jako jediný mě dokázal přivést na jiné myšlenky. A to nejen sexem. 

„Daltone," zakroutí hlavou, „já teprve teď vstal, takže pro mě je ráno. Řekl bych, že jen čistě náhodou jsem se šel podívat ven a bum, tys tu stál, ale nebudu kecat. Viděl jsem tě už z horního patra z okna a tak nějak jsem vytušil, že neodoláš a přijdeš se na mě podívat."

„Přišel jsem se omluvit za ten včerejšek."

„Taky ti pověděli, že je to tvoje chyba?" zasměje se. „Ale prosím tě, oba víme, že chyba to byla jedině Garretova. A upřímně, nevadí mi tolik ani ten rozbitej ksicht jako to, že jsme toho francouzáka nedokončili, jak se sluší a patří."

„Rozbitej ksicht a humoru na rozdávání," zakroutím hlavou tentokrát já. „Každopádně vidím, že seš v pořádku, omluvu jsem ti předal, tak zas můžu jít."

Otáčím se, jakože je naše konverzace u konce, jenže to by nebyl Stewart, kdyby zkrátka neměl poslední slovo: „Dneska máš štěstí Daltone, nejsem ve svý kůži, ale počkej, příště jen tak snadno neodejdeš."

Sice je to opravdu neskutečný slizoun, ale hodně vtipný. A musím uznat, že umí docela dobře laškovat. Zkrátka mi v některých věcech hrozně imponuje. Už se k němu ale nijak nevyjadřuju a kráčím svou cestou, když v tom si všimnu, že v horním okně restaurace u Santiagových, kde vlastně i celá rodina bydlí, na mě z okna kouká Dominik s taktéž rozbitým obličejem. Jeho oči mě však skenují i na takovou dálku a jsou plné zloby. Takové zloby, že by mě mohla roztrhat na cucky.

Starý Majk by se zastavil a díval by se na něj dál, jenže já už nechci být pod jeho vlivem. A nechci přijímat další rány, které mi on připraví do cesty. Ne, odmítám být jeho boxovacím pytlem. Proto odvrátím zrak a pochoduji zpět tam, odkud jsem přišel. Je na čase ve svém životě udělat alespoň trochu pořádek..