Podle toho, co jsem pochopil a co mi Josh řekl, má Cassandra vystoupit v neděli na ukončení jídelních slavností na náměstí, kde bude jistě opět celé město. Tudíž jsem svůj plán doupravil nebo spíše ulehčil, protože to, že se Cassandra ukáže na pódiu před celým městem, mi akorát hrálo do karet. Jak jsem řekl, nejsem pomstychtivý typ, ani u Ashley jsem se nemstil a s Kaiem jsem na škole projevoval jen minimální interakci – to byl můj druh pomsty – ovšem Cassandra si to zaslouží. Ne kvůli mně, ale kvůli tomu, jak dokázala celé město obrátit vzhůru nohama a hlavně Joshovi pomotat hlavu tak, aby zapomněl, kdo jsou jeho skuteční přátelé. Tudíž Josh bude dál hrát její loutku, zatímco já budu hrát jako by se nic nestalo.

Stačí pak jen malá chvilka Cassandřiny nepozornosti, aby se Josh ujal mikrofonu a všem všechno řádně vysvětlil a podal. Stejně jako to vysvětlil mně. 

Čekal jsem, že proti mému plánu bude mít nějaké námitky, ale on se sám nabídl, že to všem poví. Odůvodnil to slovy, že se cítí provinile a hrozně hloupě, a že by to měl být on, kdo to každému jednomu člověku zde vysvětlí. Zároveň to podal i tak, že by očistil nějak i mou reputaci, i když si je dobře vědom, že tím, co Cassandra řekla, poběží klepy dál. Neuvědomil si ale jednu zásadní věc – až se všichni dozví, kdo je Cassandra Santiagová zač, nikdo nebude řešit tu poloviční pravdu o mně a Stewartovi. Nikoho nebudeme zajímat, protože obrovskou újmu na tom především utrží Santiagovi se svým podnikem. A jak je znám, ti se to budou snažit vyžehlit. 

K večeru toho dne jsem uskutečnil videohovor s Lucy. Nebo spíš zrzka volala mě s tím, že za ní byl Josh a seznámil ji s naším plánem. Čekal jsem, že druhý na řadě, za kým půjde, bude zrzka. Ukázalo se totiž během těch let, že ti dva si sedí jako vejce vejci. A když oba spustí tu svojí, je jen těžké se jim nesmát. Každopádně byla zapálená pro věc, a že kdybych přišel na nějakou roli pro ni, mám ji o tom říct. Řekl jsem ji jen, že až dojde tvrdý na tvrdý, ať je sama sebou. Tak, jako vždycky. A jak se zdálo, pochopila to lépe, než kdokoliv jiný. 

Každopádně ani další den jsem se nějak nechystal k tomu, že bych vytáhl paty z domu. Rodiče mě sice přemlouvali, abych jel s nimi na koupaliště, že když tam budu s nimi, nikdo mi nic neřekne, ale mně bylo lépe zkrátka doma. Měl jsem z toho i lepší pocit a když jsem se dostatečně zabavil, nemusel jsem myslet na žádné problémy, kterých kolem mě bylo až požehnaně. Občas si tak říkám, jestli na tu školu nenadávám bezdůvodně, když problémy, které mám v ní, jsou proti těm reálným úplné nic. Ve škole totiž dostanete druhou šanci, v životě si ji však musíte vybojovat. 

Uklízím svůj pokoj od základů. Začal jsem už brzy ráno, abych se něčím zabavil. Chybí mi totiž ranní běhání a nemohu Adama nazlobit, až se vrátím do školy s tím, že jsem nakonec místo hubnutí přibral. A vzhledem k tomu, že i uklízení je docela náročná činnost, jsem se pustil právě do této aktivity. Našel jsem například svoje švihadlo, které jsem hledal, gumu na skákání, kterou jsem neviděl už spoustu let a především jsem pak našel ty staré dopisy, které jsem psal na začátku svého procitnutí. 

Ty mě zaujaly nejvíc, protože od té doby, co je našli rodiče, jsem neměl potřebu je hledat. Vlastně jsem je tenkrát ani nechtěl vidět, protože to ony zapříčinily můj předčasný coming out před členy této domácnosti. Od té doby jsem je zkrátka neviděl a zachvátila mě tsunami nostalgie.

Je to jako předmět z dávné doby, kdy jste byli malí a najdete ho například až v dospělosti. Tak nějak se cítím, když sedím u té zpropadené krabice a v ruce držím Dominikův dopis. Přečetl jsem ho od té doby už asi pětkrát a stále nemohu uvěřit, jak ty city byly silné. Protože co si budeme povídat, po tolika letech nejsou tak ryzí, čerstvé a nemají na mě takový dopad jako tenkrát. Dominik se pro mě stal vším, co jsem si kdy přál. Stal se osobou, za níž bych byl ochoten obětovat úplně cokoliv. Dnes je to však jinak. My dva jsme jiní, než jsme byli tenkrát.

Papír je však pořád na těch samých místech protkaný kaňkou mých tehdejších slz. Sice zežloutl, písmo vybledlo a ani už nevoní novotou, ale i tak jsou tam ty stopy mých slz, jež dokazují, jak moc důležité to pro mě bylo. A že jsem do všech slov nevložil nic jiného, než sám sebe. Některé věci jsou sice přehnaně napsané, ale i tak bych nic nezměnil. Dnes už by ten dopis ale vypadal asi kapánek jinak.

Stejně je neuvěřitelné, jak se lidské city dokážou měnit a jak rostou společně se mnou. Dopis jsem psal v patnácti a po čtyřech letech ho svírám v ruce s pocitem nostalgie místo toho, abych se utápěl v depresi. Důvodem je však to, že už jsem smířený s tím, že ze mě a Dominika nikdy nebudou víc, než přátelé. Svou šanci jsme dostali a promarnili jsme ji. Navíc jsme nepřekonali překážky a nástrahy. Podlehli jsme jim a to nás stojí naše srdce. Přesto, ač to zní divně, bych nic neměnil. 

Důvodem jsou právě ony vyspělejší city. Všechno, čemu mě život za tak krátkou dobu naučil, je že nesmíte nosit srdce na dlani a ukazovat ho. Nesmíte si být jistí ničím, protože život vám dokáže zamíchat kartami ze dne na den a vzít vám vítr z plachet. Může se zdát, že kolem vás proudí vše jen jako vánek, aniž byste si všimli, že v dáli se blíží černá mračna plná odplaty. Naučil jsem se svým citům poroučet, naučil jsem se, jak se jim naopak přizpůsobit. Nikdy se ale nenaučím je rychle luštit. Protože kdyby ano, věděl bych i teď, proč se mi do hlavy pomalu vkrádá Stewartův úsměv.

Jsem jako rozpolcený člověk. Člověk s dvěma identitami. Jedna má část Stewarta nenávidí a jediného, koho si vedle sebe dokáže představit, je černooký a snědý chlapec. Druhá má část ve Stewartovi vidí něco víc, než jen pouhého přítele, s nimž se dá trávit volný čas, zatímco Dominika odsouvá do pozadí, kde nemá takový vliv. A když se ty dvě části spojí, vzniknu já. Nic netušící chlapec bojující se svým vlastním nitrem. 

Mé myšlenky protrhne slabé zaklepání, zatímco zavržou dveře a já blesku rychle házím dopis do krabice a tu zasunu zpět pod postel, přičemž se otočím a polévá mě horko. Jestli se rodiče vrátili a viděli by mě tady s tím dopisem, jistě by se pídili po tom, proč si ho znovu čtu a proč jsem to vlastně ještě nevyhodil. Až teď si ale uvědomuji, že je nechci vyhodit. Jsou moje vzácnost. Tím si můžu kdykoliv připomenout, jakou cestu jsem ušel a jak moc jsem dospěl.

„Můžu?" zpoza dveří nakoukne hnědovlasá hlava a já se neubráním úsměvu. 

Po tom fiasku jsem si myslel, že na mě zanevřel, když mi ani nenapsal. Myslel jsem si, že náš společný čas skončil a snažil jsem se si to nějak moc nepřipouštět. Lidi přicházejí a odcházejí. Myslel jsem si, že mu přece jen šlo o to jedno a teď už se se mnou  nebude chtít ukázat. Nic by mě však nepřipravilo na to, že bude stát ve dveřích mého pokoje a se šibalským úsměvem pozorovat mou skoro zdechlinu na koberci pokoje, kterak se snaží neumřít horkem. 

„Potkal jsem vaši na koupališti a ti mi řekli, že seš doma, a že za tebou můžu jít jestli chci.  Myslel jsem si, že tě to už přešlo a přijdeš ale ono hovno," zakroutí hlavou, „pán si klidně sedí na zemi ve svým docela hezkým pokoji a čumí na mě jako na svatej obrázek místo toho, aby šel zamakat na svých proporcích."

„Moje proporce jsou náhodou v dobrý formě," vstanu ze země s tím přitroublým úsměvem. Kdybych věděl, že mě neodstrčí, klidně bych ho objal, protože mám opravdu šílenou radost z toho, že se mnou mluví. A že se nezlobí za to, že byl zatáhnut do téhle hloupé hry. „A ještě se mi tak nějak nechce ven, aby na mě všichni čuměli jako na lovnou zvěř."

„Ale můžou bejt v lepší," oponuje mi a prohlíží si mě od hlavy až k patě. Mám na sobě jen staré a velké triko a boxerky. Nic jiného se v tuhle chvíli ani nosit nedá, když vezmu v potaz, že on tu stojí prakticky jen v plavkách. „A co se týče těch pohledů. Ani mě se nechtělo, ale nemůžeme bejt zavřený pořád doma. Navíc jim ukážeš, že nad tebou ty klepy nemaj žádnou moc. A ať si říkají, co chtěj, nevědí, co mezi náma je. Nemají na to žádnej důkaz."

Vlastně mi opakuje to samé, co mi říkala Lucy. Že bych se neměl zavírat doma jen kvůli klepům, o kterých jen můžou polemizovat jestli jsou nebo nejsou pravda. Jenže z jeho úst to zní tak jinak. Možná proto, že jemu na jeho reputaci záleží a nemá tak prořízlý rypák jako Lucy, které je jedno, komu vynadá. A možná i proto, že ty klepy zahrnuly jeho a on i přesto vyšel ven a ukázal se v plné kráse všem na očích. 

„Ať si o nás mluví, Daltone," mávne rukou, když na to nic nenamítám, „aspoň budeme zdraví. A navíc, když se ukážeme spolu, přilijeme trochu vody do ohně. Čím víc o nás budou mluvit, tím zdravější budeme."

„Jo," kývnu hlavou s ještě větším úsměvem. „Ale na koupák jít nechci. Vsadím se, že tam jsou všechny osoby, které nepotřebuju vidět."

„Myslíš tu španělskou děvku, tvýho bývalýho kámoše a tvýho bývalýho prznitele?" zeptá se s potměšilým úsměvem. „Jo, ti tam jsou v plný sestavě. Ta čuba se tam natřásá, jak kdyby byla bůh ví jaká modelka. A tvoje zrzavá kámoška se na ni dívá a všiml jsem si, že nebýt toho kapitána fotbaláku z Crestonský, asi by ji šla utopit."

Typická Lucy. Ta se prostě nezapře ani před někým, jako je Stewart. Stále totiž zastávám názor, že on a Lucy by si rozuměli. On je sice trošku perverznější a ona trochu více odvážnější, ale myslím si, že by se doplňovali. Tudíž se mi nakonec i přikrade do hlavy myšlenka, že bychom se k nim mohli přidat a opravdu přilít trochu vody do toho spalujícího ohně. 

„To musím vidět na vlastní oči!" řeknu a otevírám skříň, abych se převlékl, jenže Stewart si stoupá přede mně a skříň zavírá, zatímco se mi zpříma kouká do očí. Stoupá ve mně jakýsi žár, který není zapříčiněný počasím venku ani ovzduším uvnitř. Je to jím. On ve mně vyvolává neuhasitelnou žízeň. A to jsou přesně ty pocity, které mě dostávají ke zmatení. Které mě nutí přemýšlet nad mými prioritami. 

„Půjdeš oblečenej přesně takhle," polkne na sucho, přičemž jako by mi dal znamení, že i on to cítí úplně stejně jako já. „Protože takhle vypadáš neskutečně sexy a dokonce i já mám co dělat, abych se sakra udržel a neudělal něco nemravnýho."

Začervenám se, jak jen to jde, protože nejen, že mi tím zalichotil, ale také naznačil, že když půjdu takhle, bude to vypadat dost nemravně na to, aby to přililo vodu do ohně. A to se mi sakra líbí.