Tři dny. Tak dlouhá doba uběhla od toho tragického počátku týdne, jež se mi zapsal do mozku velkým a tlustým propisovačem. Každý ten moment se vepsal do mého vnímání tak, že kdybych mohl, nikdy bych tam nešel. S Lanou i Nickem jsem se mohl vidět kdykoliv. Úplně kdykoliv a ne zrovna tam. A přiznám se, i když jsem to z počátku popíral, že jsem chtěl jít i kvůli Dominikovi. Nevím, proč, prostě to vím. Tři dny, co je ze mě opět ten největší padouch z města, který může za všechno, co se stalo, i když jsem vlastně v ten den udělal jedině to, že jsem se s tím proklatým Stewartem vyspal. Život mi ale opět ukázal, že za všechno se platí daň. I za to, že se s někým vyspíte.

Rodiče se ještě v ten den osmělili a přišli za mnou oba do pokoje, kde jsem se snažil trochu uklidnit. Řekli mi pouze to, že jsem dospělý, a že nejspíš asi vím, co dělám. Vysvětlili mi však, že ví, jak se situace má, a že na tom v jejich očích nemám sebemenší vinu. A že to, s kým spím či ne, je jenom moje věc. Do mého intimního života prý zasahovat nebudou, i když si mysleli, že Stewart neslouží čistě jen pro tyhle potřeby. Neřekl jsem jim nic. Neřekl jsem, že se Stewartem jen nespím, ale že k němu cítím něco hlubšího, čemu se snažím přijít na kloub. Neřekl jsem absolutně nic a ještě dlouho pak seděl jako v mrákotách na své posteli. 

První den od toho incidentu jsem tu byl vlastně celou dobu sám. Máma s tátou se rozhodli, že by se chtěli jet podívat do centra, aby mě a Emily koupili něco pěkného. Emily celou jejich absenci prospala, protože byla unavená z předešlého večera. Já se usadil v obýváku a snažil se sledovat pořady v televizi, i když to nešlo. Moje hlava byla pořád zabedněná v tom momentě, kdy se všechno tak neskutečně semlelo. A z části je to i moje chyba. Proklaté vánoce a proklatý Dominik Garret. 

Myslel jsem si, že naše láska ubližuje jen nám dvěma. Ale ne. Teď je v tom daleko více lidí. Cassandra, která vykonala svou pomstu na mě, aniž by si uvědomila slova, která jsem ji u mě v pokoji sdělil. Aniž by si uvědomila, že já Dominika nevyhledával, ale on mě. Stewart, jenž se sice vyoutoval přede všemi jako bisexuál, ale i tak nikdo netušil, že spolu něco máme. Většina si myslela, že jsme prostě jen na té stejné vlně v daný moment. Nevím, jak to vnímá, od té doby mi nenapsal. Ubližuje to ale i mým rodičům. Zkrátka všem okolo mě. A já už nevím, co dělat, abych se toho všeho zbavil. Abych vyhnal Dominika do těch nejvzdálenějších koutů. Aby nade mnou a nad nikým kolem mě neměl žádný vliv.

Druhý den se mnou strávila Lucy mezi čtyřmi stěnami. Odmítal jsem vyjít ven, protože ty pohledy, jimiž by na mě mířily, bych už neustál. Nešlo o to, co si o mě myslí, spíš šlo o ten neskutečný nátlak, který to na mě za poslední dobu vyvíjelo. Snažil jsem se pokaždé sám sebe přesvědčit, že si pod tlakem vůbec nepřipadám, že všechno zvládám. Ale v ten den, včera, bych to neustál. Ne, když mi Lucy řekla, že paní Garretová se Santiagovými vše urovnala a Dominik byl nucený se jim omluvit. Prý, že mu postavila nůž na krk. A Dominik pro svou rodinu udělá cokoliv. Zajímalo by mě však, jaký názor na to zaujímá Lucas. Pamatuji si totiž, že právě Lucas se dokázal postavit všemu, před co ho jeho rodiče postavili. A jak se na to všechno tváří asi pan Garret. 

Teď právě sedím za svým pracovním stolem, a i když by se mohlo zdát, že je moc brzy, připravuji si všechny potřebné materiály do školy. Na emailu mi totiž přistála zpráva se všemi pomůckami do druhého ročníku skládající se spíše ze seznamu knih a odpovídajícím úborům. Od druhého ročníku se totiž jezdí i na jakési týdenní harmonizáky, během nichž budeme procvičovat své hlasové dovednosti. A samozřejmě tu jsou i soutěže, kterých se budeme účastnit. 

Měl jsem štěstí, že moje mamka je tak pečlivá a veškeré materiály si schovává, protože když mi ten samý mail přišel před rokem, ještě v ten den se vydala ke krejčímu, aby mi úbor ušil. Úplně stejný, jaký poslali na obrázku. A tak ho teď věším do své skříně a na ramínko dávám velkým písmem štítek škola. Ale ani to mě nedokáže odvést od myšlenek, jak se to všechno semlelo. Jak se jedna věc nakupila na tu druhou a vznikl z toho novodobý Crestonský skandál. 

Nechápu to. Nechápu to stejně tak, jako nechápu svoje proudící emoce, které neustále cloumají mým nitrem. Zřejmě to asi ani nikdy nepochopím, ale jen mě to utvrzuje v přesvědčení, že až jednou dokončím studia a najdu si slušně placenou práci, z Crestonu odejdu. Nehledě na to, že rodiče tu chtějí zůstat. Odejdu a začnu někde s čistým štítem. S čistou vizitkou. Někde, kde váš skandál neznamená skandál pro celé město. Někde, kde se o vašich přešlapech dozví jen malá hrstka lidí a bude jim to naprosto ukradené, protože jste také jen člověk a také chybujete, přesně jako ostatní. 

Myšlenkové pochody přeruší tiché zaklepání a následné otevření dveří, v nichž se objeví mamka s jakýmsi poloúsměvem. 

„Neruším?" zeptá se a já už se psychicky připravuji na další salvu proslovů, které mě čekají. Ne, že by rodiče byli bůh ví jak zlí od toho okamžiku, je tam ale cítit jakási bariéra a odtažitost. Snažím se na ni však zvyknout. I když to jde jen těžko. 

Zakroutím hlavou v nesouhlasném gestu. Mluvit se mi nějak nechce. Je to vyčerpávající a i to záporné slovo by mě obralo o potřebnou energii. Musím si sestavit plán, jak celý rok zvládnout. Jsem si totiž jistý, že Cassandra neskončí jen tu, ale všechny ty problémy přenese i do školy. Ke všem, které tam znám. 

„Máš tu návštěvu," řekne mi jen a vypadá to, jako kdyby někomu uvolnila cestu, načež do mého pokoje vstoupí Josh s provinilým výrazem. Přesně tak, jako na začátku prázdnin přišel na zahradu. Snažím se instinktivně uzavřít svoje emoce a celé nitro, aby mě jeho slova, kterými mě přišel obdařit, nebolela. Nejspíš přišel obhajovat Cassandru a její činy. Zbytečně. „Nechám vás o samotě."

Tíživé ticho nejdříve sedá na stěny mého pokoje a pomalu, jako dravá kořist, krůček po krůčku se přibližuje k nám, aby nás oba zatížilo a pomalu dusilo. Snažím se zhluboka dýchat a nepřipouštět si, že teď by se mohl vyřešit můj další problém. Josh. V srdci mi doutná jiskřička, že už by mohlo být zase dobře. Že by Josh mohl dostat konečně rozum a mluvit o věcech tak, jak jsou. Jenže se tu jiskru snažím uhasit, protože mi mozek říká, že prostě jen přišel obhájit Cassandru a její činy. Že to, co udělala, bylo spravedlivé. A možná i bylo. Cítila se mnou ohrožená, což mi na jednu stranu i lichotí. Každopádně mě neměla právo vypískat v mém vlastním městě. 

To ticho mě nutí, abych něco řekl. Něco obyčejného, co by mohlo ulehčit nastalou napjatost mezi námi dvěma. Stále cítím ty pomyslné bariéry mezi námi. A stále cítím to, že i když stojí přede mnou, jako by byl strašně moc daleko. Jako by jeho bezprostřední blízkost, jíž jsem si vždy vážil a jíž jsem nade všechno miloval, už neexistovala.

„Tak-tak se posaď," vybídnu ho a ukážu mu na postel. S polknutím kývne hlavou a posadí se, zatímco já si sedám na otáčecí židli a koukám na něj. Všechno by bylo tohle léto tak moc jednodušší, kdyby tu pro mě byl. Kdyby nebyl posedlý Cassandrou. Uvědomuji si ale vzápětí, jak je to sobecké. O tom přesně mluvil. 

„Majku," osloví mě s napjatým hlasem, který se nese celým mým pokojem jako ozvěna mezi skalkami. „Omlouvám se. Za všechno."

Ta slova, která jsem si přál slyšet z jeho úst už tenkrát na zahradě. Sice jsem je slyšel, ale nebyla upřímná. Až teď slyším, že svou omluvu myslí opravdu vážně. A opravdu toho, co mi řekl, lituje. I když měl v něčem pravdu. Všechno se najednou zase točí kolem mě a všichni moji přátelé jsou v pozadí. Všichni kolem se zaobírají mým vztahem s Dominikem a tím, že jsem spal se Stewartem. Všude je Michael Dalton. Měl pravdu, že žít v mém stínu asi nebude úplně příjemné. Ovšem já se ho neprosil, aby moje problémy řešil, aby o nich se mnou komunikoval. Nechtěl jsem, aby žil v mém stínu, ale aby žil po mém boku. Jako nejlepší kamarád. 

„Řekl jsem a udělal jsem věci, kterých fakt lituju. Ztratil jsem lidi, který miluju a chci je zase zpátky, nehledě na to, co mě to bude stát," pokračuje dál tichým a nakřáplým hlasem. „A začínám u tebe, protože tak stejně, jako jsem tě dokázal udržet na správné cestě já, chci, abys ty udržel na správný cestě mě. Nechci o tebe přijít. A nechci přijít o to, co ještě jednou můžeme dokázat. Naplánovali jsme si vysokoškolskej život společně. A tak ho chci taky dokončit."

„Zadrž," zastavím ho. Jeho slova vstřebávám s nelibostí pomalu, zatímco on mluví tak strašně rychle. Jako by to ze sebe potřeboval dostat. Jako by ho to dusilo a neřeklo mu, že dokud to neprozradí, bude ho to škrtit dál. „Omluva přijata."

Jako by mým slovům nerozuměl, sedí a zaraženě na mě kouká. Buď mi opravdu nerozuměl anebo nedokáže uvěřit tomu, že to šlo tak hladce. A já v sobě cítím radost. Po těch třech dnech v sobě opravdu cítím štěstí a radost, protože s Joshem po boku to bude daleko jednodušší. Všechno. Teď je mám oba zpět. Jak Lucy, tak i jeho.

Zničehonic končím v silném objetí jeho silných paží. Může mě umačkat, zatímco děkuje stále dokola. Hlas se mu láme, zatímco neustále opakuje to jedno slovo. A já se neudržím a rozesměji se na celé kolo. Když mě pouští, sedá si zpět na své místo, ale je na něm vidět ten rozdíl. Už není ani z poloviny tak napjatý, jako před chvílí. A jeho oči nejsou tak prázdné. Jako bych mu vrátil jeho starou jiskru. 

„A co..no víš...Cassandra?" zeptám se se zjevným strachem, že by to mohlo přijít vniveč a on by se mohl zase naštvat. Jenže on jen sklopí hlavu a mykne rameny. Něco mi říká, že dnešek je opravdu dnem, kdy by se mezi námi mohlo vše urovnat. Bez jakýchkoliv výčitek či dokonce nadávek.

Nevím, co si mám myslet o tom myknutí ramen, protože Josh vypadá, jako kdyby přemýšlel, co přesně má říct. A já cítím jakýsi další příval napětí z toho, co mi sdělí. Vím, že Cassandru miluje. O tom není pochyb, když kvůli ní udeřil i vlastního otce. Otázkou však je, co ho přimělo přijít za mnou. Ano, sice řekl, že nechce sejít z cesty, že chce, abych ho udržel na té správné já, ale neobjasnil mi vlastně, co vedlo k tomuto okamžiku. Může za to fakt, že zjistil, že na něj má španělská diva špatný vliv? Či to, že udeřil otce?  

Mohl bych se ho na to samozřejmě zeptat, jenže v tuhle chvíli mi to nepřijde vhodné. Nepřijde mi vhodné ptát se na takové otázky, když si vezmu, v jakém se právě nachází rozpoložení.

„Abys to pochopil celý," ozývá se nakonec a zvedá hlavu. Jeho oči prozrazují jednu emoci, o níž netuším, jak se k ní postavit. Jímá jím jakýsi strach, „budu ti to muset všechno říct od začátku."

„Nemusíš, pokud nechceš," řeknu, i když celé moje nitro křičí po pravdě a po tom, co se mezi ním a Cassandrou dělo. Proč jí byl a možná i stále je tak posedlý. Proč mu ani nevadilo, že má dívka přítele. Možná doufal v to, že se s ním Cassandra rozejde až všechno zjistí. Až zjistí co mezi mnou a Dominikem stále panuje. A co už se nedá vrátit zpět.

„Jde o to, že jsme si s Cassandrou ze začátku opravdu seděli," přeslechne Josh mou poznámku a pouští se dovysvětlování. „Takhle, a to nemyslím jako urážku, jsme si na začátku nerozuměli ani my dva a to bych řekl, že jsme byli kámoši fakt docela rychlým způsobem. Jde ale o to, že jsem na ni postupně začínal myslet víc, než v tom kamarádskym světle a to mě začalo děsit. Bylo to nějak před vánoci. Všichni byli v jednom kole, včetně mě, a tak jsem tomu prostě nepřikládal takovou váhu, jako jsem měl."

Pamatuji si, že právě v období před vánoci mi Josh několikrát říkal, že se mu zdají podivné sny o všech. Neupřesnil, že v těch snech byla i Cassandra nebo především ona, prostě to byly jen sny, nad nimiž vždy mávl rukou. Právě v tom období si začal stavět své bariéry a já si tenkrát myslel, že je to hlavně kvůli tomu, jak hektické období to bylo. Že škola byla plná předmětů, z nichž jsme si odnášeli traumata a do toho všeho přišly ještě vánoce plné stresu z dárků. Ani já nepřikládal Joshově odtažitosti váhu, jakou jsem ji měl přikládat. 

„Když jsem se po vánocích vrátil zpátky na kampus, bylo mi jasný, že už není cesty zpět, protože ani doma jsem na ni nemohl přestat myslet," přiznává a já z jeho hlasu poznávám stud. A strach z mé reakce. „Proto jsem běžel hned za ní, když jsme přijeli. Chtěl jsem ji to nějak říct nebo naznačit. Ale nakonec jsem to neudělal. Čas pak zase začal plynout a já jí chtěl být čím dál blíž. Bylo mi jedno jestli zanedbávám tebe nebo kapelu, záleželo na ni. Na tom, jak se mnou dokázala mluvit o všem, na tom, jak se na mě dívala a já se pokaždý ztrácel ve svý mysli. A nakonec jsem to nevydržel a po jarních zkouškách ji políbil."

Chvíli zpracovávám tu poslední větu. Políbil ji, čímž ji sdělil prakticky úplně cokoliv. Musela to být pro Joshe jistě traumatická chvíle, když čekal, co mu odpoví. Pokud mu tedy odpověděla. Zajímavé však je, že i po tomhle si ho držela blízko u těla. 

„Co ona?" zeptám se napjatě. Je to jako poslouchat předčítání nějaké romantické a velmi zašmodrchané knihy. 

„Důvod, proč jsem od ní nedal ruce pryč," odpovídá mi jiným stylem, než jsem očekával, „je to, že ona mě políbila zpátky. A ne jednou. Bylo to víckrát. A nakonec došlo i k tomu, že jsme se spolu vyspali."

Další rána. Vytřeštím na Joshe oči, zatímco mi před očima běží Dominikův obraz. To, jak ho přede všemi donutila, aby se přiznal k tomu, že ke mně stále něco cítí. Jak nás oba v jeden den dokázala vykreslit v tom nejhorším obraze, zatímco ona sama z toho vyšla jako princezna. Nadýmá mě najednou vztek mířený proti její osobě. Se všemi z nás si hrála. Od začátku tohoto zpropadeného léta. 

„Bylo to víckrát a když se mě pak pořád vyptávala na Dominika, bylo mi v tu chvíli jedno, co jí povím, protože jsem byl neskutečně rád, že i ona mě chce. Zřejmě jsem ale nepochopil, jakým stylem mě chce," další myknutí ramen a další poraženecký výraz. Sledovat ho v tomhle rozpoložení je velmi obtížné, neboť on je vždy tím, kdo ve vás vzbudí optimismus. Už jen tím, když někam vejde. „Při asi pátý noci, bylo to asi týden před koncem školy, jsem ji vyklopil úplně všechno o tobě a Dominikovi. Neuvědomil jsem si co říkám. A v tu chvíli mi to bylo jedno. Ale věděla to dřív, než když jste se s Dominikem pohádali na náměstí po tý přehlídce. A věděla to ode mě a chápu, jestli na mě budeš naštvaný, ale..."

„Nejsem," skáču mu do řeči. Prakticky to se mnou v ten den neprovedlo vůbec nic. Naopak, přál jsem si, aby se spolu rozešli. Protože nejen, že stála v cestě k tomu, abychom s Dominikem byli spolu, ale jak to tak vypadá, lhala mu už od samého začátku do očí. Stejně jako on ji.

„To, že přijede do Crestonu jsem taky věděl dřív, než všichni ostatní," pokračuje tedy dál. „Neměl jsem ale ani páru, co za hru tady rozjede. A mě ani nedocházelo nebo mi nechtělo dojít, co s námi všemi provádí. Mě využila jako loutku a já idiot pochopil až na tom plese, že vlastně nechce mě, ale jenom moje tělo. Jak jednou řekla, Dominik s ní vlastně ani nespí. Vymlouvá se na školu nebo na to, že je moc unavený, i když oba víme, jak to ve skutečnosti je. A pak si začala brát kousek po kousku na paškál tebe. A všechny kolem tebe. Lucy ode mě odehnala tím, že o tobě mluvila hnusně na té přehlídce. Kapelu jsem ztratil díky tomu, že ji chyběl kytarista a já se jí nabídl. Jak všichni říkali, od té doby, co je tu, se dějí hrozný věci. A po tom incidentu s tátou, se bojím, co bych dalšího kvůli ní mohl ztratit."

Nejsem člověk, který by byl na promyšlené plány hnané pomstou. Ale v hlavě se mi rodí ten nejjednodušší a nejúčinnější, který by Cassandře srazil hřebínek a ona by věděla, že nemá zastání u nikoho, kromě své rodiny. Jsem si totiž jistý, že až se dozví i paní Garretová, která zůstala ve městě jen aby si Dominika pohlídala, co Cassandra celou dobu kula, myslím, že dá ruce od Santiagových pryč. Nedělám si však plané naděje na to, že by nám nic nestálo v cestě, protože podle pohledů obou Garretů na plese vím, že Dominik za nás nikdy nebude bojovat na takové úrovni, aby ztratil svou rodinu a jeho matka nikdy nedovolí, abychom my dva byli spolu. 

Natáhnu se pro Joshovu ruku a pevně ji stisknu, přičemž se mu zadívám do očí a usměji se. Působí jako raněné zvíře, které potřebuje ošetřit. A já vím, co je nejlepší lék na to, aby se Josh vrátil zpět ve své plné síle. I když ho to bude i částečně bolet pro jeho pocity vůči Cassandře. Nepochybuji však, že na to přistoupí. 

„Bude dobře," namítám. „Mám totiž plán, jak bys mohl získat zpátky i ty ostatní."