Přijde mi, jako by čas kolem mě proudil mnohem jinak, než kolem ostatních. Když je tak pozoruju smát se a vykládat si vtipné historky, přijde mi, jako by rány, šrámy a čas neměly na jejich situaci žádný vliv. Jako by tíha každé sekundy nezatěžovala jejich životy. Jako by si byli jistí, že oni jsou páni času, a že to nemůže nikdo změnit. Jednou mi přece jen Lucy řekla, že když si všechno rozvrhne do časového harmonogramu, zbyde ji čas na vše. Jenže jak si mohla být tak jistá? Jak si stále může být tak jistá, že čas není jejím největším nepřítelem. Touhle dobou už bych měl být alespoň trochu v pohodě. Nezabývat se tím, že on tu není. A nepřemýšlet nad tím, zda někoho má.

Jenže každý jeden úsměv, který vidím na těch obličejích, mi jen připomíná, že já nemám důvod se smát, bavit či se jen blbě usmát. Nemám důvod šílet z dalšího ročníku jídelního festivalu. A nemám důvod vlastně už pro nic. Josh s Lucy se baví, jako kdybych tu vlastně ani nebyl a nepřipadá mi, že kdybych zmizel, nebavili by se beze mě. Mají zábavu a já jim nic nezazlívám. Jen tu asi už prostě nemohu být. Nedokážu sdílet to nadšení, že se zase nadlábnou zadarmo, protože chuť k jídlu je něco, co jde poslední dobou naprosto mimo mě.

„Kam jdeš?" ozve se Lucy, když vstávám od stolu. Cítím se tak strašně prázdně. Neskutečně moc prázdně.

„Na záchod," odvětím nezaujatě a přitom si ze stolu seberu sklenici s nějakým alkoholem a vypiji ji na ex. Vím, že alkohol nijak nepomáhá zacelit moje roztrhané nitro, ale i tak mám pořád důvody k tomu, abych pil alkohol. Je to totiž poslední dobou ta jediná věc, která mě dokáže přinutit k nějakým pocitům a emocím. Většinou spíš k těm negativním, ale aspoň k nějakým.

Podívám se na ně na oba a zjišťuji, že mi věnují pobouřený pohled. Nic. Žádná emoce. Daruji jim tedy svůj prázdný pohled a rozejdu se směrem k záchodům. Proklatí Santiagovi musí mít tak velkou restauraci a záchody jen jedny. Kdo tuhle budovu vůbec navrhoval?

Doplahočím se ke dveřím s panáčkem a rozevřu je dokořán. Nikdo tu není, nebo alespoň před zrcadlem ne. A tak se opírám asi o třetí umyvadlo zleva a civím na sebe. Černý oblek na mě visí, jak na věšáku, modré oči nehýří ani zdaleka žádnými emocemi. Jako by byly mrtvé. Skenují mě. Tmavé kruhy pod očima jen vynikají na smrtelně bledé tváři. A plavé kadeře už ani trochu nezáří jako dříve. Připadám si jako zničená troska. Jsem zničená troska.

„Moc zábavy asi nemáš co, Daltone?" objeví se opřený o kabinku Stewart Lockwood. Se svým slizkým úsměvem si mě prohlíží. Jako by mě soudil. „Měl by sis trochu užít, jestli víš, jak to myslím."

Nevím proč, ale alkohol a on jsou jediné dva elementy, které ve mně dokáží vyvolat emoce. Ani jedna z nich ale nikdy není pozitivní. Při alkoholu mám spíš deprese, při Lockwoodovi vztek, než mi udělá dobře. Nevím, co mě to popadne, ale přesně tak, jako tenkrát u nich, ho popadnu za krk, otevřu s ním kabinku a kopnutím za námi zavřu.

„Chceš to viď?" zeptá se mě a zničehonic to je on, kdo mě drží pod krkem a svoje tělo má namáčknuté na mě. „Chceš, abych ti udělal dobře, vidím to na tobě. Proč si o to prostě a jednoduše nikdy neřekneš!"

Místo nějakých slov se zmocním jeho vášnivých rtů, které mi polibky oplácí. Nesnáším ho. Nenávidím ho do morku kosti. Ale musím uznat jedno. On mi pomáhá aspoň na chvíli zapomenout. A to je pro mě momentálně to nejdůležitější. Jiného východiska není.

***

Rychle zastrkávám růži zpět do náprsní kapsičky na saku a vycházím ven z toalet. Najednou mi všechno přijde mnohem lepší a kdyby Dominik přišel teď, asi bych se jen začal smát a nebral na jeho slova zřetel. I když pořád musím myslet na to, s jakou vervou mi ta všechna slova sděloval. A s jakou vervou se mě snažil přesvědčit o tom, že to má v hlavě srovnané. Ovšem nemá. Sám si to musí uvědomovat, inteligentní je na to dost. Já sám si jsem jistý, že to v hlavě mám srovnané. A kdyby jen v hlavě. Celé moje bytí je od začátku těchto prázdnin jeden velký zmatek a bordel. 

„Kdes byl proboha?" objeví se v mém zorném poli Lucy, zatímco se snažím vypadat co nejnevinněji. Nikdo nesmí zjistit, že jsem byl na záchodech se Stewartem. Ano, sice se spolu můžeme ukázat jako kamarádi, ale to je prozatím všechno. Na ničem jiném jsme se nedohodli a tohle je vlastně poprvé, co jsme naše radovánky spáchali jinde, než u něj v posteli. 

„Na záchodě," odpovídám a rozhlížím se kolem sebe, zda na mě někdo nějak divně nekouká. Naštěstí teď momentálně nejsem v merku nikoho. Všichni se o něčem zapáleně baví a mně tak nějak dochází, že se něco muselo stát. Ani hudba nehraje.

„Byl jsi tam zavřenej pomalu hodinu a vím, že tě tam zatáhnul Stewart," našpulí rty, jakože ji uráží, že ji neřeknu pravdu, i když je pravda, že jsem tam byl. I když jsem vykonával trošku jinou potřebu, než jaká se normálně vykonává na wc. „To je ale úplně jedno. Něco ti musím říct!"

Lucy mě naléhavě chytí za ruku a zatáhne mě do kouta, přičemž si všimnu, jak Stewart vychází z wc a tím samým způsobem, jakým se ke mně přifařila Lucy, se k němu nahrnou někteří jeho bývalí spoluhráči ze střední. Zajímalo by mě, co je tak naléhavého, že i tak klidní lidé, jako bývají fotbalisti při těchto věcech, se zdají zaskočení a pobouření. 

„Lucy," oslovím ji s napětím v hlase. Vnitřnosti jako by se pomalu scvrkávali. A uspokojení, jehož se mi před chvíli dostalo, je pryč. „Co se stalo?"

„Cassandra se tu na Dominika přede všemi rozkřičela hned po tom, co mluvil s tebou," začíná Lucy vyprávět. Většinou, když mi něco vypráví, bývá klidná a jako by celá situace šla mimo ni. Ovšem teď působí roztřeseně. Jako tenkrát, když se Dominik pokusil spáchat sebevraždu. „Křičela na něj něco ve smyslu, aby už těch všech her nechal. Že jestli chce tebe, tak ji to má říct a nevodit ji za nos. Dominik ji na to nic neodpovídal, jako by se v něm vařila voda. Co přesně ti řekl?"

„Že mě miluje, a že jestli nechci přestat s tím, jak se chovám," odvětím. 

„Cassandra dál ječela a ječela až se Dominik rozeřval na celý kolo, že miluje tebe a nikdy nepřestane. A že jestli to někomu vadí, tak si má políbit prdel. Cassandra se na něj vrhla, poškrábala mu obličej a dostala hysterák. Dominik ji odstrčil, jenže mnoho lidí to pobralo tím stylem, že ji chce uhodit, a tak se na něj vrhl Josh," vypráví čím dál rychleji a já jen těžko zpracovávám to, co mi tu vypráví. „Poprali se mezi sebou strašně moc, nikdo mezi ně nezasahoval, dokonce ani Santiagovi ne. Všechno se stalo tak rychle. Pak zasáhl Joshův táta a začal řvát na Cassandru, jestli se jí líbí dělat mezi všemi rozbroje. Že od té doby, co je tu, se všichni akorát hádají. A Josh praštil i jeho."

„Cože udělal?" zeptám se pobouřeně, čímž na sebe přilákám spoustu pohledů.

„Praštil svýho tátu," odpovídá Lucy. „Byla to hrozně silná rána. Pan Matthews se okamžitě svalil na zem a nehýbal se. Mysleli jsme, že zemřel."

Bože můj. Po celém těle mi běží husina, zatímco se snažím vzpamatovat ze všeho. A uvědomuji si, že většina z toho padá na má bedra. Kdybych o tom proklatém štědrém dnu jel domů, nic mezi mnou a Dominikem být nemuselo. Mohli jsme dál předstírat, že jsme jen přátelé a Cassandra by se nikdy nedozvěděla, co mezi mnou a Dominikem panovalo. Tudíž by za mnou ani nechodil a Cassandra by vše nevěděla. Tudíž by tu na něj nezačala křičet, protože by za mnou ani nepřišel. A Josh by pak nevyletěl na Dominika a neuhodil svého tátu. Nic z toho by se nestalo, kdybych ty svoje proklatý ruce držel dál.

„Kde jsou? Kde je Dominik? A Josh? A co jeho táta?" vrhne se na mě panický záchvat. Cítím těžko na hrudi a do hlavy se mi valí vina. Cítím se přesně tak, jako před pár lety, kdy Dominik mohl přijít o život. Jenže teď si uvědomuji, že to, co je mezi mnou a Dominikem, nevystavuje do nebezpečí jen nás dva, ale prakticky každého, kdo se k nám přiblíží. Josh to udělal z lásky ke Cassandře, která patří Dominikovi. 

„Josh je se svým tátou v nemocnici," odpovídá Lucy roztřeseně, „volali jsme záchranku. Doktoři řekli, že tím, jak pan Matthews spadl, si nejspíš rozbil hlavu. Dominik si sbalil věci a volal svojí matce, která pro něj za chvíli přijede."

„Bože můj," chytnu se za hlavu. Ten pocit bolesti a beznaděje je čím dál silnější. „Co budeme dělat? Je to moje vina pro boha! Všechno je to moje vina!"

Přijde rána přímo na obličej, přičemž se překvapeně podívám na Lucy, která právě spouští ruku zpět ke svému pasu. 

„Tvoje vina to není a na tohle zrovna nemáme čas!" oznámí mi s naprosto chladnou hlavou, i když je její hlas pořád otřesený. „Slíbila jsem Joshovi, že za ním co nejdřív přijedu. Jason pomáhal Dominikovi s kuframa, oba stojí venku a čekají. Nevím, co mám dělat dřív. Jestli počkat, až Dominik odjede, než se na něj Santiagovi vrhnou anebo jet za Joshem."

Obdivuji Lucy, jak chladnou hlavu má, že myslí na všechny a všechno. 

„Asi tu raději počkáme," usoudí nakonec. „Cassandry brácha vypadá, jako kdyby se chystal vyletět ven a zprovodit Dominika ze světa a jeho matka zas, že by nás všechny nejradši vyhodila, což se divím, že neudělala."

I já se tomu divím. Většinou, když se něco na takových akcích děje, pořadatelé vyhání všechny, kterých se to netýká, ven. Když si ale tak prohlížím rodinu Santiagových, kterých je hojně do počtu, vidím, že jejich předností je především dívka, která sedí na židli a může si vyplakat oči z důlků. Ostatní, jako kdyby napjatě čekali, co přijde dalšího, včetně mých rodičů, kteří stojí s paní Breckerovou a o něčem se zapáleně baví. Nick s Lanou zmizeli bůh ví kam, protože ať se rozhlížím, jak chci, nikde je nevidím. Muzikanti, stejně jako Lana s Nickem, zmizeli neznámo kam. A Stewart se na mě zamyšleně dívá.

„Bojím se, co přijde, až sem dorazí Dominikova máma," namítne Lucy, když stále mlčím a snažím se vymyslet cestu z toho všeho ven. Nejen pro mě, ale pro všechny. „Co jsem tak slyšela, prej to není ta ženská, co bejvala. Ten rozvod ji prej změnil. A má na ni vliv její matka nebo co."

„Kde je?!" ozve se zvenku nazlobený hlas plný rozrušení a vzteku. Do sálu přichází Dominikova matka, kterou s naléhavým přemlouváním doprovází její syn. Paní Garretová se zastaví u dveří a nemilosrdně se rozhlíží do všech stran, jako kdyby hledala konkrétního člověka. Dominik se jí snaží něco sdělit, ovšem než se stačím rozkoukat, žena stojí přede mnou a já mám zničehonic obrácenou hlavu, přičemž mou pravou tvář zasahuje štípání nesnesitelných rozměrů. 

„Nemohl ses držet dál, viď?" zařve na mě, přičemž se na ni vzdorovitě podívám. To je úplně poprvé v životě, co mě uhodil prakticky naprosto cizí člověk. „Tys do nich prostě musel vrtat že jo? Nemohl jsi vystát, že má Dominik svůj život, zatímco ty se užíráš ve svý mysli a snažíš se spřádat plány, jak zrujnovat jeho život."

„Tak to vůbec není-" křikne na ni Dominik, jenže ona jako by ho ani neslyšela. 

„Copak ti nestačí, že se kvůli tobě málem zabil?" zakřičí žena a sálem se ozve zalapání po dechu, jako kdyby o tom neměl nikdo ani páru. Periferním viděním pozoruji Lucy, jak zatíná pěstě, zatímco se drží zpátky. Vím proč. Kvůli své babičce. 

Paní Garretová znovu natahuje ruku, když v tom se vedle ní objeví moje mamka, která ji chytne za zápěstí a nemilosrdným pohledem její ruku odhodí, zatímco se staví vedle mě. Po celém mém těle se rozlévá napětí a strach. Strach z toho, co si tenhle večer ještě přichystá. Tohle je zřejmě daň za to, že jsem si dokázal nakonec spravit náladu. 

„Madison," osloví ji moje mamka klidně, „to, že máš problémy přijmout orientaci svého syna, to není absolutně náš problém. Ani to, že ho nutíš do vztahu s dívkou, která si k němu nejspíš našla nějakou vazbu a teď ji akorát ničí to, že Dominik zkrátka miluje Majka. Ale řeknu ti jedno malé tajemství, které si buď zapamatuješ ode mě anebo to vyřeší policie. Ještě jednou sáhni na mého syna a přísahám, že z tebe nezbyde ani kostička, až s tebou skončím! Rozumíš?"

„Měla by ses stydět," odplivne si Dominikova matka před nohy té mé. Způsob, jakým se mě moje máma zastala, jako by někdo vystřihl z nějakého akčního filmu. Nikdy jsem neslyšel mamku, že by něco takového někdy někomu řekla. Většinou se vyvztekala doma a pak to šla urovnat s klidnou hlavou. Vlastně i teď je naprosto klidná a neprůstřelná. Ovšem vyzařuje z ní jakási autorita. Velká autorita a dominantnost. „Vychovala jsi ho jako strom. Nemá v sobě absolutně žádnej stud, svádět mýho syna a přitom chrápat s jinýma. Co ty vlastně chceš?"

„Je to pravda," ozve se z mikrofonu nakřáplý dívčí hlas, přičemž vidím, jak mě Cassandra zabíjí pohledem. „Michael totiž nejenže neustále leze za Dominikem," pokračuje Cassandra a zdá se mi, jako by se ji na tváři rýsoval úsměv. „Michael totiž svádí i Stewarta Lockwooda, se kterým se už i několikrát vyspal. Vlastně i tady, chvíli před tím, než se tohle všechno stalo."

Krev ve mně zamrzá, zatímco hlava se mi motá neskutečným přívalem horka. Srdce jako by se zastavilo a můj pohled právě teď vraždí Cassandru, která s pomstychtivým obličejem odhazuje mikrofon a zachází někam dozadu, zatímco se veškeré pohledy stáčí buď ke mně nebo ke Stewartovi, který se škrábe na nose a nevěřícně se směje. Ne však pobaveně. Nejhorší je však pro mě pohled mojí mamky, kterým mi jasně dává najevo, že jsem znovu pošramotil jejich reputaci a tím i svoji.

Jako by její slova, než jsme sem šli, neznamenala vůbec nic. A i kdyby nebyla pravda to, co řekla Cassandra, lidé by to stejně šířili dál. Beze slov se usměji a potlačuji tu silnou pachuť porážky, která se rozlévá mými ústy jako nějaký jed. Na všechny kývnu a než se vůbec stačí první slzy přelít přes okraj mých unavených víček, vybíhám ze sálu ven. Daleko od všech. A od všeho.