První hraní Cassandry a její bandy, prvotní ochutnávky i slavnostní přípitek už máme za sebou a teď se každý z těch dospělých, kteří nám mají jít příkladem, rozhodli obměnit místa a pozdravit co nejvíce lidí z města. Moji rodiče se i s malou Emily vydali jako první za rodinou Breckerových, od nichž se prakticky ještě ani nehnuli. Sice je to teprve hodina, co nastala volná zábava, ale i tak už tam jsou nepřiměřeně dlouhý čas, když třeba porovnám Joshova otce, který s ukázkovým účesem a přívětivým obličejem obchází snad úplně všechny a tam, kde vidí sympatie, se zastavuje na krátký pokec. Zahlédl jsem i některé lidi, kteří se s přívětivým úsměvem stavili i za Dominikem, který, jako by ho někdo vyměnil, se po celou dobu této nepředstavitelně chaosné situace usmívá a hýří jakýmsi štěstím. Nebudu lhát. Dopaluje mě to. A hodně. Ne fakt, že vypadá šťastně, ale fakt, že Cassandra ho u toho drží za ruku a po většinu času vidím, že ho doplňuje.

Josh se rozhodl nezúčastnit, a tak sedí na svém místě po celou dobu a něco vyťukává do mobilu. Snad ani jednou nezvedl pohled, aby zkontroloval dění. A jeho ztrápený výraz mě opravdu děsí. Jestli je to opravdu s ním tak zlé, neměl bych za ním jít? Neměl bych si s ním promluvit? Zřejmě by to bylo zbytečné. Josh si stojí na svém po celou tu dobu. Dokázal zavrhnout celou svou kapelu, která ho prakticky od začátku večera absolutně nevnímá. Když začal hrát i s Dominikem, Matteem a Cassandrou, jeho kapela se zvedla a odešla ven. Jako by nemohli vystát fakt, že hraje s někým jiným. 

„Nikdy bych si to nepomyslela, ale Lana s Nickem jsou fakt držáci," namítne Lucy se sklenkou šampaňského, zatímco sedí u našeho stolu, kde se nacházím z rodiny jen já. Byl jsem vlastně první osoba, kterou vyhledala, protože Jason se sešel s přáteli ze střední. Samozřejmě ji poprosil, zda jí může opustit na nějaký čas. „A hrozně jim to spolu sluší."

„Jo," vydechnu a v davu najdu pár, který se právě o něčem zahloubaně baví se Shanem a Aaronem. Vedou tak vášnivou debatu, že se dokonce i Nick rozohnil. „Pamatuju si, jak ses jim vysmála, když nám to přišli říct. Byl to tak nakažlivej smích, že jsme to nevydrželi a začali se smát úplně všichni."

„Nemohla jsem uvěřit svým uším," usměje se Lucy a v zelených očích spatřím záblesk minulosti. „Kdo by to tenkrát čekal, když Lana nevykazovala žádný známky toho, že by se jí Nick líbil a Nick...ten byl kapitola sám o sobě. Vlastně jsem ho nikdy neslyšela posuzovat nějakou holku a abych byla na stopro upřímná, jeden čas jsem si i myslela, že je gay."

„To nejsi sama," zasměju se. „Já si to myslel ještě dřív, než jsem to vůbec zjistil o sobě."

Oba se rozesmějeme. Být s Lucy zase kamarád všechno strašně ulehčuje. Je to osoba, na níž se dá opravdu spolehnout. Můžete toho na ni naložit mraky a ona, i přes své protesty, vše unese s naprostou lehkostí. Její přítomnost v mém životě má své opodstatnění a vždy bude mít. Nenechám ji jen tak pláchnout. Takového člověka už nikdy nenajdu. Stejně, jako jsem si myslel, že ani člověka jako je Josh nikdy nenajdu. Otočím se proto na něj a úsměv mi klesá, když vidím, že pořád sedí tak samě a pořád hledí do telefonu, aniž by si ho někdo všímal.

„Dělá mi starost," ozve se Lucy, na níž vzápětí pohlédnu. I ona se dívá tím směrem, kam jsem upínal své zorničky já. „Hodněkrát jsem si myslela, že pokud je někdo nezlomný, pak je to právě Josh. Nikdy jsem neměla záminku mu mít něco za zlý, ani jsem na něj vlastně nikdy před tím neměla vztek. Jenže od tý doby, co je doma, je prostě jinej. Je tou holkou posedlej. Snažila jsem se mu domluvit všema způsobama. Snažila jsem se s ním v klidu při procházce promluvit. Nadávala mu a hrozila. Naposledy za mnou přišel v den, kdy jsme se usmířili my dva. A tam jsem mu pohrozila, že pokud se nevzpamatuje, může se stát, že tu pro něj už nebudu. Od tý doby nepřišel. Ani mi nenapsal."

Takže to je vlastně čtrnáct dní, co Josh už nekomunikuje ani s Lucy. S nikým. Jen s Cassandrou a Dominikem, kteří se věnují ostatním a na něj jako by neměli čas. Nemá tu nikoho, s kým by mohl prohodit pár slov. A je mi ho opravdu líto. Tak líto, že už jsem si i představil, že za ním půjdu a zkusím s ním promluvit. Zkusím z něj vytáhnout to, co je očividné. Že je do Cassandry neskutečný blázen. 

„Přemýšlela jsem, že bych za ním zašla," jako by mi četla myšlenky. „Nelíbí se mi, že je tam sám. I když kope kolem sebe a je nepříjemnej."

„Taky jsem o tom přemýšlel," přiznám a loknu si doušek šampaňského. Nemůžu na něj koukat. Hrne se na mě deprese z jeho ztráty. Z toho, jak výjimečné naše přátelství ještě minulé léto bylo. „Ale se mnou by asi nemluvil. Dává mi za vinu, že přišel o kapelu."

Lucy na to nic nenamítá. Nesnaží se to vyvrátit, ale ani to nepotvrzuje. Nikdo neví, co se v Joshově hlavě děje. Proč se přesně chová tak, jak se chová. Každý jsme mu řekli upřímný názor, který většinou zabolí, ale mohl alespoň uznat, že mu nemažeme med kolem pusy. Že je naším přítelem a zaslouží si znát pravdu. 

„Půjdu za ním, snad něco pořídím," vstane Lucy, dolije si z lahve tekutiny a vydá  se za ním. Sleduji, jak k němu pomalu kráčí, ale on si ji absolutně ani nevšímá. A když k němu dosedá, jako by ho překvapilo, že si vůbec někdo všiml, že tam je. Vypadá to však, že společnost Lucy mu nevadí. Jako by mu dodala nějakou odvahu a sílu. A i když se spolu nebavíme a Josh už ke mně nemá nejspíš žádné sympatie, pořád mi na něm záleží a dělá mi radost, že se alespoň teď, když s ním Lucy mluví, necítí tak opuštěný. Kdybych měl odvahu, šel bych za ním sám. Ale tu odvahu nemám. Bojím se toho, jak by zareagoval. Stejně tak, jako on se musel bát, když přišel ke mně na zahradu. A bál se oprávněně. 

Naproti mně se ozve židle a já otočím hlavu. Jako by tohle bylo nějaké rychlé rande. Nějaký zábavný pořad, kde smíte obcházet stoly, ale máte jen pět minut, abyste se seznámili s tím, komu to stanoviště v danou chvíli patří. Nic příjemného na mě ale nečeká. A můj výraz musí mluvit i za vše, protože během sledování Joshe jsem si ani nevšiml, že by se odtrhl od své drahé polovičky a měl potřebu mě vyhledávat. 

„Nebude tě tvoje drahá postrádat?" zeptám se a upiji velký doušek pití. Na tohle se musím nějak připravit. Pokud mi přišel udělat scénu, doufejme, že z toho nebude skandál. I když cítím, jak lidé kolem nás zpozornili a sledují, o čem se my dva budeme bavit. 

„Chvíli to beze mě vydrží," odpovídá a působí u toho opravdu tak, jako by měl z dnešního večera radost. Třeba mu někdo zvedl náladu. Třeba to byla zrovna Cassandra, která přichází odněkud zezadu a zabíjí mě pohledem. 

„No," protáhnu, když se otočím znovu na něj, „nemyslím si, že je moc nadšená z toho, že nás spolu vidí. Takže pokud dovolíš, budu rád, když mě necháš o samotě."

„Proč jsi takovej?" zeptá se mě a já mám chuť se rozkřičet na celé kolo. Ta otázka je tak nesmyslně absurdní. Tak strašně zbytečná, ale přesto ve mně vyvolává hněv k jeho osobě. Dopiji od vzteku sklenici a trošku silněji s ní uhodím do stolu. Snažím se však zachovat klid. Nesmí se tu stát žádná scéna. Zkrátka se to nesmí pokazit, to rodičům udělat nemohu. 

„Dominiku, co ode mě ksakru chceš, hm?" nakloním se přes stůl a sdělím mu potichu přes zatnuté zuby. „Proč už mi konečně nedáš pokoj?"

„Protože tě miluju," odpoví okamžitě, aniž by si uvědomil, že i tohle je to nejhloupější tvrzení, jaké mohl použít. A vyvolává ve mně takovou zášť, že bych se nejraději rozmáchl a natáhl mu takovou facku přes ten obličej. Už jsem si to i představil a vím, že by to odplavilo kus z toho vzteku. Jenže nic takového nedělám. Místo toho se hystericky zasměji. 

„Udělej si do prdele práce už pořádek v hlavě," naliji si další skleničku alkoholu. Škoda, že tu nemají něco tvrdšího, abych jeho řeči prostě jen mohl přejít. „Buď bojuj anebo mě nech žít."

„Já mám pořádek v hlavě," odpoví mi zcela klidně, jako by to s ním nic nedělalo, přičemž, když se chci napít, mi vezme sklenici z dosahu. „A nelíbí se mi, co provádíš. Nelíbí se mi, že takhle piješ. Nesnáším, když seš s ním. Proč prostě nedokážeš pochopit, že tě miluju a že každá vteřina, kdy tě s ním vidím, mě zabíjí!"

„A proč ty nepochopíš, že máš holku, tvoje rodina mě nesnáší a ty jsi svoje rozhodnutí udělal!" opáčím a je mi jedno, že už nejsem nikterak tichý. „Mě se taky nelíbí, že seš s ní! Taky se mi nelíbí, že i přesto, že mi vykládáš, jak moc mě miluješ, jsi běžel za ní, abys to s ní urovnal! Že nejseš schopnej za nás dva bojovat. A je to furt to samý dokola. A už mě to nebaví. Ty mě nebavíš, já si můžu dělat co chci, s kým chci a kdy chci. Nemáš nade mnou žádnou moc. Teď už ne!"

Vstávám ze svého místa a beru si celou lahev šampaňského, přičemž je mi úplně jedno, kdo na mě kouká. Díky vzteku nedokážu vnímat nic jiného, než to zhrzení, které mnou proplouvá. Jak si dovoluje sednout si ke mně a vykládat mi takový řeči? Jak si vůbec dovoluje mi říkat, co se mu líbí a nelíbí?

Sedám si venku na chodník a vzteky si loknu dalšího nepřiměřeného množství. Štve mě. Štve mě, protože mě dokáže tak snadno vytočit, i když jsem si řekl, že zůstanu klidný. Štve mě, že mě moje vlastní nitro bolí kvůli němu. Sere mě to, jak se chová. Jako kdyby on mohl všechno a já nesměl nic. Že on je za toho hrdinu a já za toho padoucha, i když mezi nás postavil překážku on a jeho rodina. Kdyby tu byla jeho matka, řekl bych jí pár slov od plic. Stejně jako jeho babičce. Aby si zapamatovaly, že si se mnou nikdo hrát nebude. 

„Náročnej večer co?" ozve se od vchodu a já otočím naštvaně hlavu. Když ho však vidím, tak nějak mě malinkatá část té agrese opouští. 

„Už aby tenhle tejden skončil a oni konečně vypadli domů," odpovídám, zatímco si Stewart sedá vedle mě. „Jak může bejt ksakru někdo tak troufalej a tvrdit ti do očí sračky, i když ho vidíš dělat přesnej opak?"

„Takže," ukáže Stewart vztyčený ukazováček, „budu hádat. Řekl ti, že tě miluje. To tě vytočilo. Podle toho, že ti vzal flašku si myslím, že ti i říkal, co máš dělat a padlo nějaký to slovo o mě. A tys na něj zvýšil hlas, i když neboj, vidělo vás jen půl sálu, protože tě tím úplně dopálil."

„Nelíbí se mu, když mě vidí s tebou," odpovídám a vztek pomalu odeznívá. Nemůže za to ani tak jeho přítomnost jako to, jakým stylem si všechno vydedukoval sám. Je možné taky, že stál někde blízko a proto věděl, o čem byla řeč, ale i tak mě to nějak uklidňuje. Že neblázním, ale že se Dominik pořád dokola opakuje.

„Lidi si vždycky najdou něco, co se jim nelíbí," namítá, jako by o nic nešlo. „Třeba mě se nelíbí zpěv jeho přítelkyně. Má takovej umečenej hlas. Pak se mi nelíbí, že piješ šampáňo z lahve jako nějaký alkoholik, na to je potřeba sklenička. Taky se mi nelíbí, žes za mnou nepřišel, ale to nevadí. Stačilo mi koukat se na tebe, protože v obleku jsi moc sexy."

Začnu červenat z té jeho poslední poznámky. Navíc tomu nepomáhá ani alkohol, protože se mi hrne pomalu ale jistě do hlavy a já cítím, jak se s každou minutou dostávám do nálady. 

„A líbilo se mi, že ses nedal," pokračuje dál. „I když to s tím, že si můžeš dělat všechno, co chceš...to nevím, jestli je tak úplně pravda."

„Řeknu ti malý tajemství," zašeptám a prstem mu ukážu, aby se ke mně přiblížil. On svou hlavu tedy přisune blíže k té mé a nastaví ucho. „Nikdo nade mnou nemá takovou moc, aby mi zakázal něco, co chci. I právě teď."

Podívá se na mě takovým tím výrazem, který vám říká, že ještě vstřebává vaše slova. Já s ním ale nezůstávám. Dopiji lahev, přičemž ji nechávám ležet a vstávám ze svého místa. Otáčím se však a zjišťuji, že jeho lovecký pohled je zpět ve hře, zatímco on vstává ze svého místa a následuje mě. A když otáčím hlavu zpět před sebe, neubráním se vítěznému úsměvu. Tento večer by mohl nabrat nakonec i překvapující závěr.