A tak se stalo, že jsem na nějakou dobu vypnul a přestal úplně všechno řešit. Chvilky se Stewartem mě začali naplňovat obrovskou dávkou štěstí a nešlo jen o to, že jsme se uspokojovali jen po té tělesné stránce, ale i po té psychické. Uplynuly až neskutečné dva týdny od toho, co jsem k němu přišel večer s tím, že s ním strávím noc a od té doby se takové večery konaly ještě několikrát s tím rozdílem, že jsme je pokaždé nezakončovali tím stylem, jako tu první noc. Jindy prostě jen stačilo obtočit svou ruku okolo jeho pasu a usnout v jeho přítomnosti. A jak se zdálo, ani jemu nic nechybělo k tomu, aby byl spokojený. Nejsme ve vztahu, ale nejsme ani takoví ti typičtí kamarádi s výhodami. Spíš jako bychom byli zaseknutí někde mezi.

Moje city jsou stále rozvířené a já nevím, jestli k němu cítím lásku. Vím, že ho mám rád. Vím, že hodně, ale netuším, jestli je to ten cit, protože většinu mého srdce si pořád zabírá Dominik, který nás oba pokaždé zabíjí pohledem, když nás někde potká. Cassandra, ta dělá jako bych ani neexistoval. Jako by se mě nesnažila zpacifikovat u mě v pokoji. Nějak jsem to ale neřešil. Bylo mi dobře a já si přál, aby to tak zůstalo. Vlastně jsem byl tak zahloubaný ve všech těch pocitech, o něž jsem se dělil s Lucy a ta se naopak svěřovala mě, že je s Jasonem čím dál tím víc spokojená, že jsem zapomněl na Crestonskou každoroční tradici. Týden jídelního festivalu.

Ono vlastně ani o nic nejde. Když nadejde týden jídelního festivalu, většinou je akce jen v pondělí a pak až v neděli. Jednou, asi před deseti lety, jídelní festival dostala na starosti mamka a samo sebou, že se mohla zbláznit, jak to všechno připraví a zorganizuje. Věděla o tom prakticky rok dopředu, ale i když to celý ten rok plánovala a šetřila peníze, stejně byla vystresovaná ze všeho. Svou úlohu však splnila na jedničku, neboť dodnes se o tom ročníku mluví, jako o tom nejpovedenějším.

Letos však tento festival pořádají Santiagovi, což je vlastně i důvod Dominikovy a Cassandřiny přítomnosti. Santiagovi už ho mají na starosti po paté od založení této tradice a jejich ročníky patří mezi nejvytříbenější. Ještě aby ne, když celá ta španělská rodina má otevřenou obří restauraci, do níž chodí absolutně všichni. Jídla jsou skvělá, porce velké a ceny přijatelné. Jejich festivaly jsou nabušené specialitami a zábavy je také vždycky dost. Jenže letos to všechno mění můj pohled na ně. Vím, že bych neměl soudit celou rodinu jen podle jednoho člověka, ale přesto si nemohu pomoci a musím je soudit podle Cassandry. A nejsem sám, i moje mamka se letos netváří bůh ví nějak nadšeně, jako každý rok. Jako by přítomnost té holky ovlivňovala i generaci před námi.

Festivalový týden, jak jsem zmínil, začíná v pondělí, což je dnes, a to plesem, na němž Santiagovi představí ochutnávku všech specialit, které budou pak v neděli večer rozestavěné na stolech po náměstí. Tyhle plesy se většinou organizují pro to, aby měli dospělí čas se také trochu zabavit a užít si. Je to jen zástěrka pro to, aby se mohli opít a zažít nějakou zábavu, když většinu času drží tohle město v provozu. 

Je tu však jedna věc, na níž se opravdu moc těším a co ve mně vyvolává chuť tam jít. Dnes ráno se totiž vrátili Lana s Nickem ze své dovolené a právě večer jsme domluvení i s Lucy, že se tam sejdeme jako ta čtyřka za starých časů. Moc toho vlastně o nich dvou nevím. Od té doby, co jsou spolu buď někam jezdí a nebo pracují, takže nemají moc čas na videohovory či na různá setkání. Neviděl jsem je vlastně už skoro rok a lhal bych, kdybych řekl, že mi nechyběli. Sice už k sobě nemáme tak moc blízko jako tenkrát, ale pořád patří mezi sortu lidí, s nimiž rád ztratím čas.

Právě teď stojím před zrcadlem v tmavě modrém obleku s načesanými vlasy a s růží v kapsičce u saka a připadám si opět jako někdo jiný. Modré oči jen všemu tomu dodávají vzezření, jako kdybych přišel z noční oblohy hledat spásu. Můžu ale říci, že si připadám opravdu nějak nadlehčený oproti všem těm problémům, které se na mě pořád lepí. Těším se na ten ples a zároveň se toho bojím, protože se tam sejdou úplně všichni z města. A budou mít prostor pro to zdrbnout to nejhlavnější, co se za poslední týdny stalo.

„Nevzpomínám si, že bych tě někdy viděla takhle upraveného na jídelní festival," ozve se od dveří, přičemž leknutím nadskočím. Moje mamka. Samozřejmě. Vždycky se dokáže vplížit tak nepozorovaně, že pak následuje leknutí, když na mě promluví nahlas. Každopádně zvolila volnější černé šaty, svoje sestříhané vlasy má svázané do vysokého drdolu a vzala si na sebe, jako každý rok, náušnice, za něž táta dával deset tisíc. Už je má pomalu patnáct let a bere si je vždy, když se koná nějaká akce. „Upravuješ se pro někoho?"

Od té doby, co chodívám ke Stewartovi, se i můj vztah s rodiči zlepšil. Oba dva se nenápadně vyptávají jestli je v mém světě něco, co by stálo za řeč a já jim odpovím jen, že ne. Myslím si, že se jim Stewart zamlouvá, protože už několikrát mě nabádali, abych ho pozval na oběd či večeři. Pokaždé jsem jim sdělil, že spolu nechodíme, že jsme jen přátelé. Nemohl jsem jim říct, že máme hlubší vztah, který sice není tak vážný, že bychom spolu museli chodit, ale občas se i stane, že se spolu vyspíme. To by asi nebyla zrovna příjemná konverzace a já bych v jejich očích klesl zase o stupínek níž.

„Chci vypadat dobře," odpovídám a upravuji si límeček. „Dneska se po dlouhý době uvidím s Lanou a Nickem a navíc, nechci bejt zase předmětem pomluv místních, což i beztak nakonec budu, když tam bude Dominik."

„Je pravda, že ti dva pořád někam jezdí," říká mamka a kráčí ke mně, aby doupravila nedostatky na obleku. „Minule, před vaším příjezdem ze školy, jsem zrovna potkala Lanu, která běžela z práce rovnou domů. Říkala mi, že vůbec nestíhá, že jedou s Nickem na dlouhou dovolenou. Takže jsem ráda, že se opět uvidíte. A co se týče těch pomluv..." odmlčí se, protože si je sama vědoma, že od té stáže jsem terč číslo jedna. „Zkrátka si ničeho nevšímej. Bav se a užívej si. Svým talentem si bohužel i přilákal veškerou pozornost a je jasné, že na tebe budou hledat kde co a budou se tě snažit pošpinit, jen aby nikdo z nás nevypadal dobře. S tátou jsme taky probírali, že tím, jak jsme se k tobě chovali, jsme akorát přilili vodu do ohně. Kdyby se jednalo o někoho jiného, nebudou to řešit tolik, jako když se to týká tebe. I proto si myslím, že se Garretovi odstěhovali. Mads věděla, že po tom incidentu se v tomhle městě bude o Dominikovi hodně mluvit."

Nikdy mě tahle teorie nenapadla. Spíš to byl jen jeden z faktorů, proč odešli z tohoto města, ale i tak mě nikdy nenapadlo, že Creston může být plný pomluvačů. Že tu je tolik lidí, kteří vás slovy dokážou roznést úplně všude. 

„Hlavně buď sám sebou, zlato," políbí mě na čelo. Jak říkám, myslím si, že s nimi mám zase o chlup lepší vztah než před tím.

***

Ples se koná v restauraci Santiagů a když auto parkuje asi sto metrů od vchodu, vidím, že sál je docela i plný, i přesto, že akce vlastně začíná až za půl hodiny. Zhluboka se nadechnu, protože vím, že až tam vejdu, většina zraků se přišpendlí na nás. A některé na mě, přičemž se začne ozývat šeptání. Tak, jako každý rok od té stáže. Ovšem tenhle rok bude jiný. Už jen tím, že tohle pořádá rodina Dominikovy nynější přítelkyně. Už jen tím, že tu bude on. Budeme v jednom sálu, ale nebudeme spolu. 

Vystupujeme z auta, přičemž rodiče vedou malou Emily a já kráčím kousek za nimi. Když je tak pozoruji, jsem opravdu šťastný za to, jak veškerou situaci kolem mě berou. Vím, že tím, že jsem se „proslavil" tou stáží a mým vztahem s Dominikem, jsem je nepostavil do zrovna lehké situace. Oni jakožto jedni z nejdůležitějších lidí ve městě, jsou terčem skoro pořád a pohlíží se na každou jejich chybu, které se dopustí jednou za uherský rok. Jenže čím víc si lidé všímají mě a mých prohřešků, tím víc to pak padá i na jejich postavení. A já chápu, že občas mají i svoje výtky, ale přesto jsem moc rád, že tu jsou pro mě. Pořád.

Najednou se těsně před vchodem zaseknu a nechávám je vejít samotné. Jako by mi něco říkalo, abych do toho sálu prostě nevstupoval. Jenže život je o překonávání svých strachů, i když tohle bych nepopsal jako strach, a tak nakonec vkročím dovnitř za nimi. Samozřejmě, jak jsem počítal, se většina pohledů otáčí ke vchodu. Někteří se na mě usmívají, jiní už si šeptají. A pak tu jsou tací, které vlastně ani nezajímám. 

Nacházím ale i několik známých tváří. Třeba jako rodinu Breckerových, která má stůl hned vedle toho, k němuž si sedají moji rodiče. O pár stolů dál jsou pak Laniny a Nickovi rodiče, ti dva však nikde nejsou. Pod pódiem pak sedí Josh se svým otcem a nějakou ženou, přičemž Josh se na mě dívá a nevidím v jeho očích ani známku nějaké emoce. Spíš se jen dívá, ale myšlenkami je jinde. A hned o stůl dál sedí on s těmi svými černými a pronikavými kukadly, přičemž i z takové dálky vidím, jak zmrznul v sedu a jen kouká, zatímco Cassandra mu mává před očima. I ona následně otočí svůj pohled ke mně a znovu odhaluji tu špetku pravé tváře, kterou jsem v ní vyvolal. Nevím proč, ale usměji se, aniž bych si uvědomil, že by to mohla brát jako provokaci.

A najednou přede mě někdo skočí a začne křičet přes celé kolo, čímž na nás upoutá pozornost. Končím v objetí černovlásky, která stále křičí a já si nejsem jistý, jestli ještě něco někdy uslyším. Do mého zorného pole se dostává i Nick, který jen kroutí hlavou a působí tak nějak víc optimisticky, než si ho pamatuji. To bude asi Laniným ovlivněním.

„Bože můj, Majku, z tebe je kus chlapa!" stále ta hyperaktivní Lana. „Kus krásnýho chlapa. Bože tak dlouho jsem tě neviděla!" a končím v dalším objetí. 

„I já tě moc rád vidím," pronesu, když mě pouští, přičemž, ačkoliv mě to zaskočí zcela nepřipraveného, mě objímá i Nick, „vás oba."

Najednou se odnikud přifaří i Lucy, která se společně s Lanou rozpiští na celé kolo a mě naplňuje neskutečný příval štěstí. Od té doby, co skončila střední, jsme se takhle sešli vlastně poprvé. Ani jsem si neuvědomoval, jak mi tahle stará sestava chybí. 

„Jako za starých časů, co?" zeptá se Nick a objímá i Lucy. „Sentimentálnost se mi hnusí, ale fakt cítím úplnou nostalgii, když vás vidím a to je to teprve rok, co jsme maturovali."

„Ani mi nemluv," mávne Lucy rukou, „když jsem slyšela, že do plesu budete doma, tak jsem se nemohla dočkat, až se tu sejdeme takhle v tom starým složení."

„To ani já," přidávám se do konverzace, „jediný pozitivum na dnešním večeru."

„Koukám, že se slávou přichází i trable co?" zeptá se Lana. „Slyšeli jsme toho docela dost za tu krátkou dobu, co jsme tady. Ty a Dominik způsobujete celýmu městu infarktový stavy. Ještě k tomu, když ta jeho přítelkyně je příbuzná se Santiagovýma."

„No jo," pohodím rameny. „On si přivedl holku, ale já jsem tady za toho padoucha."

„Nediv se," poplácá mě Nick po rameni, „všichni tě maj zafixovanýho, jako toho kluka ze stáže a všichni budou hledat špínu, abys nevypadal tak vytříbeně a jedinečně. Jak jsem říkal už na začátku prváku, tohle není město, ale vesnice."

Jo, Nick měl tohle město prokouklé už jako patnáctiletý kluk. Už od začátku tvrdil, jak jsou tu lidé povrchní a jediné, co je naplní až k okraji, jsou drby a přiživování se na cizí reputaci. Dříve jsem se tomu smál, ale měl jsem ho asi poslouchat o trochu víc. V tomhle měl rozhodně pravdu. 

„Ale abychom neřešili jen ty špatný věci," rozhodne se Lana přejít k pozitivismu. Tak, jako obvykle. „Mamka mi říkala, žes zasekla drápy do nějakýho středoškoláka!"

Lucy se nesměle usměje, načež beze slov ukáže ke stolu, u nějž sedí její babička. Jason s ní o něčem zapáleně mluví a vypadá to, jako kdyby se dobře bavili. Paní Breckerová jen stěží překousla, že se Lucy baví s někým, jako jsem já. Když jí pak ale vysvětlila, že jsem to pořád já a že mě prostě jen neuvidí s děvčetem, nějak to skousla, i když pokaždé cítím tu odtažitost, jakou ke mně od té doby chová.

A tak se holky pustily do drbání, zatímco my s Nickem jsme se na sebe dívali a snažili jsme se nerozesmát. Lana je totiž jediná dívka, která Lucy vždycky přiměla mluvit o holčičích věcech. Což bylo na jednu stránku i dobře, protože Lucy pak byla vymluvená na týden dopředu. Špatné na tu druhou stranu, že když se do toho obě pustili, byl se mnou i Nickem amen.

Zřejmě není dobré stát u vchodu, protože právě teď vchází další lidé a já nestačím uhýbat, když v tom se mi něčí ruka nenápadně otře o zadnici. Byl to jen letmý dotek, ale i tak dokážu říct, o koho se jednalo, protože když se otáčím, on se neskrývaně usmívá a rozhlíží se kolem, zatímco jeho rodiče hledají svá místa. Když je nachází, on jde za nimi, ale přitom se na mě dvakrát otočí a daruje mi svůj laškovný úsměv. Hladina tepla v mém těle rapidně narůstá, zatímco kravata jako by mě právě začala škrtit. 

Rozhlédnu se kolem a snažím se něco udělat s tou zpropadenou kravatou, přičemž si uvědomím, že konverzace dívek ztichla. A když se na ně otáčím, nejen ony ale i Nick se na mě dívají, jako bych spadl z višně. Nejspíš si asi všimli toho, že já se otáčím na něj a on na mě. A jisto jistě si i všimli těch úsměvů.

„Koukám Lucy, že nejsi jediná, kdo zatnul svoje drápy," namítne Lana a složí si ruce na hruď jako velká matka, která se právě dozvěděla prvotřídní tajemství. „Sice i o vás dvou jsem slyšela nějaký zvěsti, ale jen těžko bych věřila, že by sis troufl jít do takovýho kalibru, jako je Stewart Lockwood."

„Navíc, když k tomu připočtu, že jsme ho vlastně všichni nesnášeli," přidává další polínko Nick, ale usmívá se. Přijde mi, jako by za tu krátkou dobu dospěl. Lana ho sice výrazně změnila v jeho chování, kdy všechno a všechny nesnášel, ale i tak mi vždycky přišel takový svůj. Třeba to bude tím, že se asi moc nevyspal, když přijeli dnes ráno. Pamatuji se, že i dříve měl Nick dny, kdy se usmíval a moc toho nenamluvil. Později z něj vypadlo, že je unavený, a že mu některé věci tolik nevadí, protože je ani nevnímá.

„Mezi námi nic není," namítnu a podívám se na Lucy, která opět jako jediná ví, jak se věci mají. Nechce se mi probírat můj milostný život, když přede mnou stojí pár, který je vystřižený jako z romantických filmů. Lucy to chápe a jen mi daruje poloúsměv. 

„Majku, Majku, Majku," pronese Lana s kroucením hlavy, ale neubrání se úsměvu. „Viděla jsem, jak hladově na tebe kouká. A jak ses začal červenat. Takže až bude čas a klid, chci vědět všechno do podrobností!"

„U podrobností se asi ztratím, bude mi stačit jen plavání po povrchu," klasický Nick. Stačí mu povrchní fakta. 

„Dámy a pánové, všechny vás zde vítám," ozve se z primitivně postaveného pódia, na němž stojí paní Santiagová, nejspíš asi majitelka restaurace. „Poprosím vás teď o klid."

Rychle na sebe kývneme a rozmístíme se ke svým stolům. Snažím se nevzbuzovat moc pozornosti, ovšem když se tak rozhlížím, vidím, že Dominik se dívá  na Stewarta, jenž mu pohled opětuje s nakloněnou hlavou a zákeřným úsměvem. Jak dlouho takhle na sebe asi koukají? A jak dlouho se v Dominikovi vaří ta zloba, kterou propouští skrz své oči?

Usazuji se na poslední židli u našeho stolu a stále pozoruji ty dva. Stewart působí stále zákeřněji, zatímco Dominik vypadá, že každou chvíli vstane a půjde mu jednu ubančit. Jen hlavně to ne. Další drama, navíc znovu mezi těmihle dvěma, by nedopadlo dobře. A všichni by si jistě dokázali spojit ke komu to všechno vede. Nevím, jak bych tenhle malér vyžehlil. Což mi připomíná, že jsem nikde neviděl Ashley. Že by je Santiagovi nepozvali? Proč? Sice nejsou oblíbeným článkem Crestonu, ale i tak se sluší pozvat každého.

Pohledem vyhledám Joshe, který zase zírá na Cassandru, která se rozhodla vejít do Dominikova zorného pole. Něco mu potichu šeptá s poloúsměvem, zatímco jeho pohled roztává. Nemělo by mě to štvát, ale štve mě to. Takový vliv jsem na něj totiž neměl ani já. Ani já ho nedokázal zvládnout, když se choval tak rozbouřeně, jako právě před chvílí. Spěšně se zhluboka nadechnu, abych ten pohled strávil a znovu se podívám na Stewarta. Ten se rozhlíží všude kolem až se pohledem zastaví na mě. A daruje mi další ze svých loveckých úsměvů, který mu opětuji. Paní Santiagová stále na pódiu něco vykládá, zatímco Stewart k nám kouká každé dvě minuty. Jako by se ujišťoval, že tu opravdu sedím. A i když na něj nekoukám, nedokážu se ubránit stále většímu úsměvu. Prachsprostě se se mnou snaží očně flirtovat. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nebaví. 

Nakonec ale přeci jen zpozorním na proslov paní Santiagové: „Než se ale pochutiny budou rozdávat, bude to jistě ještě nějakou chvíli trvat, a tak jsme si pro vás připravili menší hudební doprovod. Zahrají vám studenti akademie muzických a sportovních umění a předvedou, co se za první ročník na vysoké škole naučili. Doufám, že se budete dobře bavit."

Takže Cassandra, Matteo, Josh i Dominik předvedou, co v nich je. Jsem zvědavý, jak Cassandra bude reagovat k publiku. A jistě se i rozjedou klepy o Joshovi, který, jak jsem si všiml, je pod palbou ostrého pohledu svého otce, který každou chvíli propichuje i Cassandru pohledem. Že by věděl o obsesi svého syna?

„Asi to bude znít opravdu hnusně od dospělého člověka, ale těším se na to, až zazpívá," sděluje nám mamka potichu, „a až všichni uvidí, že nemáš žádnou konkurenci."

Pro svou mamku budu vždy ten nejlepší, což mě těší. Proto se usměji a podívám se znovu ke stolu, kde sedí pomlouvaná, přičemž zjišťuji, že se Dominik i ona dívají na mě. Cassandra s jakýmsi vítězným pohledem, jako kdyby mě teď měla dostat na kolena, zatímco Dominik mě obdarovává chladným pohledem. Tak chladným, že moje srdce z toho pohledu zamrzá. Nejlepší na tom ale je, že i přesto, jak chladný ten pohled je, mě to nesráží na kolena jako kdysi. Ne, dnes jsem schopný se na něj dívat a tvářit se bezstarostně. Přesně tak, jako to dělám teď.