Samo sebou, že mamce hned došlo, u koho chci dnes strávit noc a ačkoliv se zdálo, že má prostě své nutkání se ptát dál a dál dokud mě zcela nezrujnuje a já nakonec nikam nepůjdu, překonala se a řekla jen, že mohu, a že ať si to užiji. Snažil jsem se obléknout tak nějak víc výrazně, aby si všiml, že mi záleží na tom, jak vypadám, což je vtipné, když mě zažil prakticky už ve všech možných i nemožných stavech. Přesto chci, aby věděl, že to kvůli němu jsem hodil svůj vzhled do pucu. 

Upřímně, když se sám sebe zeptám, co to dělám, odpověď zní nevím. Netuším, co dělám, jen vím, že to dělám kvůli sobě. Protože chci. Protože se mi líbí objevovat jeho kouzlo den ode dne víc. Líbí se mi, jak ho dokážu přivést do různých nálad stejně jako on mě. Jak se mi dokáže tak nevinně otevřít a s jakou upřímností spolu mluvíme. Líbí se mi prozkoumávat náš vztah, objevovat jeho nové části a cítit se tak skvěle, jak jen to v dané situaci kvůli němu jde.

Při cestě k němu jsem se stavil ještě v malém krámku na předměstí, abych koupil něco sebou. Pořád tam chodím na prázdno a on mě pokaždé tak skvěle pohostí. Vybral jsem lahev šampaňského. Ani nevím proč. Vypadalo tak hezky a koukalo na mě vlastně už od příchodu. A teď stojím se sevřeným hrdlem před jeho dveřmi a začínám se bát, že dělám chybu. Srdce to tak necítí, ale mozek neustále vysílá do mého celého těla pochybnosti, že se vracím zpět do starých kolejí, kdy mi nebylo pomoci. Jenže já tam nejdu jen pro to, abych se s ním vyspal. Jdu tam především proto, aby nebyl sám. A abych mohl dál spojovat puzzle v obraz. Protože stále netuším, kdo je Stewart Lockwood vcelku.

Zazvoním na zvonek a chvíli čekám. Třeba ani nebude doma a tím dostanu odpověď. S každou sekundou však ve mně narůstá jakési napětí. Jako kdybych ho měl navštívit po bůh ví jak dlouhé době. Nebo jako bychom se rozhádali a já se s ním přišel udobřit. Měl jsem si o tom alespoň s někým promluvit. Měl jsem zavolat Lucy, abych ji pověděl, že se chystám strávit noc u Stewarta. Vím, že by mi to nejprve rozmlouvala a vzápětí mi řekla, abych se choval tak, jak uznám za vhodné. Když jsme se bavili ráno, přišlo mi, jako by jí ani nedocházelo, že je to ten namyšlený a namachrovaný fotbalista ze třídy. Spíš, jako kdyby jí tyhle předsudky přešly. Možná je důvodem to, že její přítel Jason je taktéž fotbalista. 

Bílé dveře se otevřou a on jen s ručníkem omotaným kolem pasu a mokrý od hlavy až k patě otevře pobouřeně dveře, načež chce něco říct. Když však zbystří mou přítomnost, jako by se zasekl. Opět se mě snaží polapit svým uhrančivým pohledem. A když si mě prohlíží od hlavy až k patě, vím, že oblečení seskládané z džínových, černých kraťasů a modré košile s límečkem, kterou jsem nechal na dva knoflíky rozhrnutou, byla sakra dobrá volba.

„My někam jdeme?" ptá se a nezadrží ten svůj úsměv. Prohrábnu si vlasy, protože mi ofina spadla do očí, a usměji se zpět. Připadám si, jako kdybych přišel pozvaný a na rande, i když opak je pravdou. Určitě by se mnou na rande jen s ručníkem kolem pasu nešel. 

„Spíš já přišel k tobě," odvětím, přičemž uhýbá z cesty a já vkráčím dovnitř. Teď už není cesty zpět. Už mu nemohu říct, že odcházím. Do té doby, než se ty dveře otevřely jsem mohl utéct. Teď už tu musím zůstat. A prvotní nervozita ze mě opadá.

„S lahví šampáňa?" zeptá se, když mu předám velkou zelenou lahev s pozlátkem. „My budeme něco slavit?"

„Jen jsem si připomněl tvoje slova z odpoledne," otočím se čelem k němu, „že bys chtěl společnost. A vzhledem k tomu, že se mi taky nechtělo bejt samotnýmu, jsem tu."

Kouká na mě tak překvapeně, jako jsem na sebe koukal já v zrcadle. Neustále jsem si opakoval, jestli jsem si tímhle vším jistý. Jestli to opravdu chci, protože se moje společnost v jeho domě může přes noc zvrtnout v cokoliv. Může se přihodit naprosto jakýkoliv scénář. A i s tím jsem to právě přijal. 

„Předpokládám, že budeš chtít i přespat," reaguje a neubrání se docela šťastnému úsměvu, v němž se mísí přesně to, co jsem čekal. Ta jiskra v jeho očích to prozrazuje stejně tak, jako to, proč jsem se takhle oblékl. Ani on si není jistý, jestli k tomu nedojde. 

„Když mě necháš," ten oční kontakt, který udržuje, je do nebe volající. Nemám však nutkání svůj pohled přemístit někam jinam. Nestydím se před ním, což je snad první člověk. Uvědomuji si, že mě viděl v jakémkoliv stavu. Viděl mě nahého nespočetněkrát. Sahal na mě nespočetněkrát. Nemám důvod se před ním stydět. To on zapřičiňoval milion chvilek slabosti a slasti.

„Pokud mě v noci obejmeš a budeš mi šeptat slova na dobrou noc, pak jsi tu vítaný," zasměje se a já s ním. Odlehčení situace nikdy nepřišlo tolik vhod pro to, abych se uvolnil. Pořád ve mně hlodá malá část, která říká, že tohle celé je špatně. Že jsem měl zůstat doma. Neustále si však opakuji, že už není cesty zpět. A opravdu není.

***

Nalil šampaňské, načež v televizi pustil opět nějaký film na netflixu. Samozřejmě už oblečený a vysušený, se opřel o moje rameno a já nestačil pozorovat, co všechno na té obrazovce běží, protože fakt, že měl celou dobu hlavu opřenou a mé rameno, mě nenechával chladným. Jeho blízkost mě odrovnávala a já byl stále více zmatený okolo svých rozvířených pocitů a emocí. Myslel jsem si, že když jsem sundal řetízek od Dominika, zdálo se mi vše jasnější, jenže není. A já pořád netuším, co mi moje city a emoce říkají. 

Bublinky si však nedávaly dlouho na čas a když se hodiny pořád ztrácely někam do pozadí, začali jsme si povídat a u toho popíjeli, až se nakonec stalo, že se mi hlava začala motat tím překrásným stylem, kdy se s vámi točí celý svět. Ovšem stále jsem byl a jsem při smyslech. Nedělám nic, co nechci.

„Co tě přimělo přijít Daltone?" zeptá se a já si začnu uvědomovat, že mi prakticky pořád říká jen příjmením. Nikdy snad ještě nepoužil moje křestní jméno. A to ani tehdy, když jsme spolu spávali. Byl jsem Dalton. Jsem Dalton. 

„Ty," odpovídám, načež se zaseknu. To mu napoví, že jsem až moc zapálený pro jeho osobu a to nechci. „Nebo spíš to, co jsi řekl. Že nechceš bejt sám, tak jsem se rozhodl ti udělat překvápko."

„Docela milý překvápko, i když," namítne a já zpozorním, „jak jsi mohl vědět, že budu doma? Co když bych šel ven?"

„Zkusil jsem svoje štěstí," myknu rameny, jako by o nic nešlo. „Překazil jsem ti nějaký plány?"

„Ani ne," odpovídá s našpulenou pusou. „Spíš jsem se chtěl podívat na pár filmů, jít se ještě trochu proběhnout ven a pak jít asi spát."

„Tak to jsi ale rád, že jsem tu," neptám se, oznamuji mu to. Tím, s jakou lehkostí mi to sdělil, si myslím, nebo spíš vím, že je rád za mou návštěvu. Udělal jsem mu z nudného večera napínavý večer.

„Co to vlastně děláme, Daltone?" zeptá se, jako kdyby i on sám hledal odpověď. Jako kdyby si také nebyl jistý, čím si oba procházíme. Co nás svádí dohromady. A jsem moc rád, že to neví ani on, protože tím mi naznačuje, že jsme na stejné vlně. Že je jen ve hvězdách, co jeden k druhému cítíme. Co nás k sobě táhne. 

„Nevím," odpovídám upřímně a veškerá zábava tu končí. „Netuším, co děláme. Jsem poslední dobou docela dost sám. A přijde mi, že i ty se většinu času cítíš sám. To je to, co v tom všem nejspíš je. Děláme si společnost, abychom se ani jeden necítili osamělí."

Jeho oči znovu bojují s těmi mými, zatímco mezi námi nastává hrobové ticho. Působí to, jako kdyby se snažil najít v mých očích  něco víc, než jen duhovky zamlžené oparem alkoholu. Jako by se snažil najít moje pocity a emoce. Já dělám to samé a hledím do jeho očí. Držím se jich jako záchranného lana. Snažím se nespadnout dolů, do té hluboké propasti samoty. 

„Jo," šeptne nakonec. Napětí mezi námi by se dalo krájet. Doslova cítím proudit tu energii z jeho těla do toho mého. Srdce mi buší o sto šest, jako by bylo za mřížemi a chtělo se probít ven. „Nejspíš to tak bude."

Jeho hlava se pomalu přibližuje k té mojí. Vím, že se to stane. Vím, že možná teď nastane chvíle, kdy v sobě vyřeším to proklaté dilema. Kdy zjistím, že náš vztah vlastně není nijak hlubší, než obyčejné přátelství. Jenže náš vztah je hlubší. Vím to. Vnímám to. 

„Jenže, Daltone," šeptá, zatímco se jeho rty nebezpečně blíží. Nakonec mi ani nestihne říct, co chtěl namítnout, když se jeho rty pomalu otřou o ty moje a následně ucítím na zátylku jeho ruku, zatímco si vezme moje rty tak rychle a tak smyslně do spáru těch svých, že mám co dělat, abych to vůbec stačil vstřebat. Jeho rty se vpíjí do těch mých. Nikdy dřív jsem je tolik nevnímal, ale jsou tak strašně heboučké a jemné, jako by se mi ztrácely. A moje nitro zaplavuje neskutečná lavina emocí, které křičí jedna přes druhou. Nerozumím ani jedné z nich. Netuším, co na mě křičí. A pak, kdy se jeho rty odpojí, pomalu utichají. „I když se cítím sám, tak nejsem zralý na vztah," dokončuje to, co chtěl říct. Měl bych cítit jakousi porážku. Ale necítím. A vím proč tomu tak je.

„Ani já ne," odpovídám důvod, proč to se mnou nic nedělá. „Ale nechci být ani matrace, kterou pak budeš obcházet."

„To v plánu ani nemám!" odpovídá s úsměvem, načež znovu spojí naše rty. Tentokrát v mnohem vášnivějším a procítěnějším polibku, že ani mé pocity a emoce není slyšet přes to zběsilé bušení srdce. Polibek sice nevyřešil můj problém, ale alespoň vím, že to cítíme stejně. Ani jeden nejsme připravení na vztah, ale ani nechceme, aby se historie znovu opakovala. Je ale zbytečné to teď řešit a přemýšlet, když mám to, pro co jsem si vlastně přišel. Když ho mám teď jen pro sebe. Se vším všudy.