Můžu se doslova zbláznit, když chodím ze strany na stranu a můj pokoj mi nepřijde dostatečně velký pro to, abych do těch kroků mohl dát všechno, co chci. Všechno, co si momentálně potřebuji vybít, abych byl v pohodě. Abych mohl být v klidu a racionálně o všem popřemýšlet, jako dospělý člověk. Jenže, jak mám zůstat klidný po tom, co mi řekl? Mělo by mě pohoršovat to, že se chce se mnou vyspat. Mělo by mě sakra znechucovat to, co mi pověděl. Proč tomu tak není? Odpovědět si umím však sám. Protože po tom, jaký k tomu udal důvod, mě to k němu táhne ještě víc. Tím by se totiž mohlo všechno rozseknout. Tím bych si mohl potvrdit nebo vyvrátit svoje emoce k němu.

Po té, co jsme se odebrali z kavárny, mezi námi panovalo až nepřirozeně tíživé ticho, které na mě s minutou navíc sedalo čím dál tím hůř. Hůř se mi dýchalo, hůř jsem zvládal to neskutečné horko. Hůř jsem zvládal všechny emoce, jež se na mě valily. A zhoršoval to ještě tím, jak strašně zahloubaný ve svých myšlenkách byl. Doslova jsem na něm viděl, že lituje toho, že mi o tom pověděl. Proto jsem to celé rozsekl se slovy, že to neovlivní naše přátelství. Jako by mu spadl kámen ze srdce, mi odpověděl, že se celou tu dobu obával, zda se s ním kvůli tomu nepřestanu stýkat. 

Nejhorší část ale přišla v moment, kdy mi věnoval své objetí. Myslel jsem, že mi snad vyskočilo srdce až do krku, když se jeho silné paže omotaly kolem mých ramen. A už vůbec jsem netušil, co v tu chvíli mám dělat. Objímat se na ulici Crestonu s klukem, jenž není Dominik Garret by mohlo vyvolat spoustu klepů. A taky že vyvolalo, protože když jsem přišel domů, mamka se mě nenápadně vyptávala, jak to mám s tím klukem od Lockwoodových. Nebyla to však nějak převratná konverzace a vypadalo to, že mamce to vlastně ani nevadí. Táta, ten seděl s novinami a myslel si, že nevidím, jak se nenápadně dívá a usmívá se. 

Asi bych měl s někým prodiskutovat svůj momentální stav, aby mi vymluvili to, k čemu mě celé moje bytí táhne. Chci jít za ním, bez jakýchkoliv slov, mezi dveřmi ho políbit a nechat ho, aby se mě zmocnil. Aby pronikl do mé duše a snažil se jí buď ještě víc potrhat nebo naopak zcelit. Snažit se zašít všechny ty díry a šrámy, které se na ní vyjímají. Aby se pokusil znovu spravit drátky pro to, aby zářila jako nová.

Ale třeba do toho vkládám až moc nadějí. Třeba, když se s ním vyspím, to se mnou udělá pravý opak. A zničím tím to, co mezi sebou máme. Zničím tím naše přátelství, které přišlo odnikud. Proč jen tohle celé musí být tak sakra zapeklité? Proč ksakru? Měl bych se uklidnit a nijak to neřešit. Řekl jsem mu, že se s ním nevyspím a tečka. Prostě si tu jen tak sednu a budu koukat na telku. Pak si půjdu dát večeři a půjdu si lehnout do své postele a budu snít. Doufejme jen, že ne o něm.

Pouštím tedy televizi a snažím se v sobě přemoci to nutkání ji vypnout a začít se převlékat. Nemůžu ale přestat myslet na to, co mi pověděl ještě před tím. Že je vlastně sám doma a že ho nebaví být pořád o samotě. Třeba tam nemusím jít kvůli tomu, abych se s ním vyspal. Třeba mu můžu dělat jen společnost. Stál by ovšem o takovou společnost? Nevadilo by mu, kdybych tam šel? 

Bože, zblázním se z těch zpropadených myšlenek. 

Zničehonic se dveře do mého pokoje otevřou a já čekám, že to mamka přišla vyzvídat něco víc o Stewartovi. Když jsme se dole totiž bavili, vypadala nespokojená z mých odpovědí a nasadila ten svůj detektivní výraz. Zkrátka chce být o všem perfektně informována. Jenže ve dveřích mého pokoje nestojí ani mamka, ani Emily a dokonce ani táta. Je to černovlasá diva s kapučínovou pokožkou. Cassandra Santiagová.

Zmrznu v sedu, zatímco si ji prohlížím jako svatý obrázek, když na mě hledí těmi svými tmavými bulvami a probodává mě nic neříkajícím výrazem. Jen se tyčí mezi těmi dveřmi jako přicházející hrozba. A já nemám ani tušení, proč by vyhledávala zrovna mě, či jak se dostala přes ochranné bariéry mých rodičů dole. Ti totiž ví, kdo tahle holka je. A ví, že ona je nynější Dominikovou dívkou. Jak ji sakra mohli pustit nahoru?

„Ahoj," jindy vysoko položený hlas teď prostoupila jistá dávka odměřenosti. Ve škole se většinou chová jako někdo, kdo chce vycházet s každým. Rozdává úsměvy na všechny strany a tváří se jako samotná spása z nebes. Jenže já tyhle lidi přímo nenávidím. A není to jen z toho důvodu, že chodí s Dominikem. Tohle má co dělat s povahou, protože když se snažíte bavit úplně s každým, vypovídá to o vás akorát to, že nejste přítel, kterého je radno udržovat si u těla. Když totiž vychází s každým, nikdy nevíte, co o vás říká před lidmi, kteří vás rádi nemají. Je falešná, až to bolí. Jenže teď to vypadá, jako by konečně odkryla svou pravou tvář. 

„Ahoj?" pozdravím spíš dotazem. Nechci ji tu. Nejenže nabourává mou přívětivou auru, ale navíc sem dovnitř, mezi tyhle čtyři zdi, přináší až moc intrik. A to já nechci. „Pojď, posaď se. Co tu děláš?"

Cassandra se rozhlédne po mém pokoji, přičemž se snaží najít něco, co by jí napovědělo o Dominikovi. A o našem vztahu. Nic tu ale nenajde, protože všechny věci jsem postupně uklidil do krabice na půdu. Jediné, co je venku a je připomínkou Dominika, je řetízek s jeho iniciálem na mém krku. Nic jiného nenajde. Vejde dovnitř a zavře za sebou. Ovšem nevypadá, že by si chtěla sednout.

„Raději postojím, nepřišla jsem na nějak převratně dlouhou dobu," odpovídá a opět na mě zamíří těma proradnýma očima. Nedivím se, že většině z mých kamarádů nesedí. Tohle není typ člověka, s nimž chcete trávit svůj volný čas. Ani člověk, kterému byste bezmezně důvěřovali. „Přišla jsem se tě jen zeptat na pár otázek."

Ten nemilý a přímý tón, jakým ke mně promlouvá, mě doslova dohání k šílenství. A myslím si, že teď je příležitost odložit tu milou masku. Postavím se, abych se cítil jistější, přičemž si založím ruce na hrudi. Jestlipak Dominik ví, kam šla? Vsadím se, že by mu to bylo jedno, protože před ní toho moc nenamluví. Jako by nad ním měla moc. Stejnou, jakou má nad Joshem.

„Ptej se," pobídnu ji stejně, jako jsem dnes pobídl Stewarta. „Nemám moc čas, za chvíli někam jdu, takže bych byl rád, kdyby to tu nevypadalo, jako u výslechu."

„Co přesně bylo mezi tebou a Dominikem?" opáčí téměř ihned otázkou a i ona založí své ruce na své objemné hrudi. Je o hlavu menší, ale i tak působí dominantním dojmem. Ne však na mě. V mém životě je místo pouze na jednu dominantní ženu. A tou je Lucy. 

„Pokud ses přišla vyptávat na tohle," protočím oči v sloup, „pak se zeptej jeho. Já už s tím nechci mít nic společnýho."

„Zajímavý, že pořád nosíš ten řetízek na krku," usměje se zákeřně, protože si myslí, že na mě našla nějakou páku. Jenže já bez nějakých slov sklopím hlavu a řetízek si na zátylku rozepnu. Když ho tam najednou necítím, je to jako by nějaké zábrany zmizely. Jako bych si byl právě teď vším mnohem jistější. Vším, nad čímž jsem doteď pochyboval.

Natáhnu k ní ruku a usměji se. „Pokud ti to tak vadí, tak si ho vem. Bude se ti krásně vyjímat na krku."

„Prosímtě," odfrkne, „myslíš, že mi jde o nějakej stupidní řetízek? Takových cetek mám doma spoustu. I od Dominika. Jde mi o to, že ho pořád nosíte. Oba, i když vím, co mezi vámi je."

„Mezi náma ale už nic není Cassandro, jestli sis náhodou nevšimla," reaguju na její poznámku a drtím řetízek ve své pěsti. Pomalu, ale jistě ve mně narůstá pomyslný oblak nervů, který kdykoliv může prasknout. „Pokud máš pochyby o něm, nechoď mi sem brečet a vyřeš si to s ním sama. Ty jsi jeho přítelkyně, ty máš vědět, jak si srovnat svýho přítele."

„Miluješ ho?" jako kdyby ani neslyšela, co jsem před chvílí říkal. Přesto, jako by mě tou otázkou dopálila. Cítím, jak se mi hrne červeň do tváří, zatímco veškerá bojovnost mě opouští. Přesto ji nechci nechat vyhrát. Nechci, aby věděla, do jakých míst udeřit. 

„Do toho ti nic není," namítnu a zadívám se tentokrát já do jejích bojovných očí. „Ale pokud tě to tolik žere, tak jo, pořád k němu něco cítím a myslím, že ani nikdy nepřestanu. To samý si myslím o Dominikovi. Může bejt zamilovanej do velký spousty lidí, ale nikdy nepředčí mě, protože mě daroval velkou část sebe, stejně jako já jemu. Ale pokud ti jde o to, jestli miluje tebe, na to se musíš zeptat jeho, protože já mu do hlavy nevidím."

Její bojovnost, jako by s mým tvrzením opadla. Jako kdyby si sama uvědomila, že můžu jen těžko vědět, co přesně k ní cítí. Vím však jedno. A to, že k ní opravdu něco cítí, protože by se nikdy nesnažil udržet jejich vztah v chodu. Nikdy by za nikým nepobíhal jako pejsek, pokud by o něj opravdu nestál. Nedělal to ten starý Dominik a vsadím se, že ani tenhle to nedělá. A dělat nikdy nebude. Nemám však v plánu jí to říkat. Musí na to přijít sama. 

„A co se týče mně," dodávám, „u mě se bát nemusíš. Já na něj nic zkoušet nebudu. Oba jsme si jasně vymezili hranice a já je dodržuju."

Cassandra se zhluboka nadechne, zatímco beze slova na mě kývne a otočí se, přičemž odchází z pokoje. A z mého srdce, jako by spadl obrovský balvan. Musím uznat, že má mnohem více odvahy, než-li já. Kdyby to bylo v opačném případě, nenapadlo by mě ji jít navštívit a ptát se na takové věci. Navíc bych se ani netvářil jako tvrďák. Ovšem ona má tu kuráž a konečně odhalila svou pravou tvář. Nebo alespoň její část. Pokud by se takhle chovala už od začátku bylo by snazší předstírat naše nikdy neexistující přátelství.

„Co tu proboha chtěla?" vlítne do mého pokoje mamka, zatímco já koukám do dlaně, kde se vyjímá onen řetízek. Sice už jsem ho několikrát sundal, ovšem nikdy to na mě nemělo takový dopad jako teď. Nevím, jestli to bylo tím, že tu byla ona nebo tím, jak se poslední dobou všechno hrotí. A jak je Dominik stále blízko, ale přesto daleko. Nevím proč, ale mámina reakce mě rozesměje. Detektivka Daltonová opět ve výslužbě. 

„Vlastně ani nic," odpovídám, „jen, jak je to mezi mnou a Dominikem."

„Doufám, že jsi jí řekl, že kdyby tě jeho rodina měla ráda, byl by s tebou a ne s ní," namítne mamka a já nevěřím svým uším. To by bylo ode mě opravdu bezcitné a navíc si nemyslím, že by ji Dominik jen tak pustil k vodě. Každopádně další směšná perla z máminých úst.

„No ták," protáhnu v úsměvu, „nemůžu bejt zas tak hnusnej. Navíc, je to jen zvědavá přítelkyně, která žárlí, to jí nemůžeme zazlívat."

„Ale můžeme jí zazlívat to, jak se všem z města zdá perfektní," kývne s důležitým výrazem a já už se vážně neudržím a vyprsknu smíchy. Nikdy jsem netušil, že moje mamka dokáže přemýšlet takovým způsobem. A jen si představuji, jak to asi muselo vypadat na té vysoké škole, když poznala tátu. Vsadím se, že byli opravdu oblíbený pár. A mamka možná byla něco, jako Lucy. Co na srdci, to na jazyku.  

„To je pravda," namítám a stisknu pěst i s řetízkem, přičemž konám rozhodnutí. Protože, jak mi bylo řečeno, nedělal bych to kvůli Dominikovi, ale kvůli sobě. Snad poprvé. „Myslíš, že bych dneska mohl přespat u kamaráda?"