Lucy, aniž by to věděla, mi dala další námět k přemýšlení. Řekla, že pokud se mi nezdá tak špatný a je mi s ním dobře, tak to mám zkusit. Ovšem neujasnila, co přesně s ním mám zkusit a já se jí na to dál vyptávat už nechtěl, protože bychom zase řešili jen moje problémy. A to se mi opravdu nechtělo. Přesto jsem na ta její slova myslel. A vlastně i pořád myslím, zatímco sedím naproti němu, on mi něco zapáleně vypráví, ale já jsem myšlenkami úplně někde jinde.

Prohlížím si jeho tvář. To, jak se jeho rty hýbou a vím, že je chci ochutnat. Jen jeden jediný polibek, abych měl v hlavě jasno, jak to cítím. Co za signály moje srdce vysílá pokaždé, když je mezi námi vypjatá chvilka. Třeba právě tohle myslela Lucy. Abych ho zkusil políbit. Ze spojení rtů se totiž nedozvím jen fakta o sobě, ale také o něm. Když si matně vzpomenu na svůj první polibek s Dominikem, dal se z něj vyčíst ten šok, který prožíval. Z druhého polibku jsem vyčetl hlavně vášeň a chtíč. Ve třetím a v těch ostatních už byla i ta láska, kterou jsem od něj potřeboval cítit.

Když to však neustále budu srovnávat, nikam se nedostanu. V zásadě by se mohlo jevit, že Dominik a Stewart jsou stejní. Nebo přinejmenším byli stejní v době před tou nehodou. Oba zapálení do fotbalu, oba stejně dvojsmyslní, oba svým způsobem i egoističtí a oba vlastně i takoví děvkaři. Jenže Stewart se od Dominika liší hned několika věcmi. Jeho zápal nepatří jen fotbalu, ale do všeho, co v tu chvíli dělá. Ať už se to týká cvičení, kdy všechno koná s prvotřídním nasazením, s hraním na kytaru, kdy se snaží být jemný, jak jen to jde nebo vařením, při  němž se snaží být precizní. Vím, že bych neměl srovnávat ani to, jak vypadají, ale zatímco Dominik má ve tváři jakousi tajemnost, kterou způsobují především jeho černé oči, Stewart má ostré rysy, díky nimž k němu člověk cítí respekt hned od začátku. Ani těla nemají stejná. Dominik začal své svaly budovat z ničeho, dříve byl hubený, kdežto Stewart byl na základce při těle a začal budovat svalovou hmotu právě z toho. Proto by se mohlo zdát, že je mnohem objemnější, než Dominik.

Nejdůležitější rozdíl mezi nimi je však v tom, jak se chovají. Dominik většinu času působil jako člověk, který má v hlavě vše spořádané a ujasněné, jenže opak byl pravdou. Kromě fotbalu absolutně netušil, co od života očekávat a vše nechával náhodě. Stewart oproti tomu vyjadřuje jakousi kontrolu nad vším, co dělá. A není to jen teď, i tenkrát vzbuzoval pocit, jako byste nenašli více vyváženějšího člověka, než je on. 

„Rodiče včera zas odjeli," vracím se do reality. Sedíme v bistru, kam jsem jím byl pozvaný a vytržený vlastně z nic nedělání. Courtney s Aaronem jeli dnes na Maledivy, Shane odjel s tátou kempovat, Lucy se vrhla do práce s nevídaným zapálením a Ashley pomáhá svému tátovi s přípravou na tu reklamu pro nás. Takže bylo jasné, že další den strávím buď sám anebo s ním. „Nebo asi dneska ráno, já ani nevím. Když jsem vstal už byli fuč."

Objednali jsme si oba jen dezerty, protože venku stejně panuje takové vedro, že na teplé jídlo člověk nemá ani pomyšlení. Přede mnou se vyjímá zmrzlinový pohár, zatímco před ním jsou lívance s kopečkem vanilkové zmrzliny, šlehačkou a jahodami. 

„To se s tebou ani nerozloučili?" ptám se zvědavě. To, že jsem nevnímal, má zásadní vliv na to, že absolutně netuším, co mi vyprávěl. Třeba to mohlo být něco důležitýho. Něco, co by mi pomohlo s nějakým kouskem té skládačky. Šlak to vem. 

„Ale jo," odpovídá, když polyká sousto. „Na lednici visel vzkaz, že zase museli odjet na nějaké vyřizování a že budou pryč nejspíš týden, než všechno objedou. Takže mám bejvák zas sám pro sebe."

Přijde mi, jako by z toho, že má celý dům pro sebe, nebyl vůbec šťastný. Spíš, jako by ho mrzelo, že tam zase bude sám. Neumím si totiž představit, že by moji rodiče jezdili pořád na nějaké pracovní cesty a mě nechávali v tak velkém domě, jaký mají  právě Lockwoodovi, samotného. I v tom našem baráčku se občas v noci bojím. 

„Nezníš moc nadšeně," namítám tedy. Třeba, když ho budu nějak šikovně postrkovat, dozvím se toho víc v kratším čase. 

„Nebudu lhát," sklopí pohled ke svému již skoro dojedenému dezertu. „Na jednu stranu jsem rád, že tam jsem sám. Nikdo mě nebuzeruje a nenutí otročit v podobě velkýho domácího úklidu. Na druhou stranu jsem tam pořád sám. Nemáme ani psa, se kterým bych mohl po baráku jančit."

Je mi ho v tomhle směru opravdu líto. Zajímalo by mě, jak to mají na vánoce. Zda se jeho rodiče uvolí a stráví s ním alespoň týden doma. Z nějakého důvodu mám ale pocit, že přijedou čistě jen na ten jeden den a pak odchází. Na silvestra je vlastně každoročně u Lockwoodových párty na oslavu konce roku. A nepořádá ji nikdo jiný, než nejmladší z jejich rodiny. 

„Vždyť máš spoustu kámošů, na každej den si domluvit přespání někoho jinýho a seš za vodou," snažím se nějak odlehčit situaci, i když v ten samý čas mě zajímá, proč většinu poslední doby píše jen mě. I když je možné, že jsem až ta poslední náhrada, protože ostatní jeho kamarádi nemají čas. Ta představa mě děsí. 

Chvíli panuje klid, jako kdyby přemýšlel, co mi na to má odpovědět, i když na něm jasně vidím, že odpověď zná. Možná jen hledá slova, kterými by mi to sdělil. A nebo jen předstírá a s odpovědí si dává na čas, aby si rozmyslel, jakou lež použije. U něj člověk nikdy neví, co si má myslet.

„Moji kámoši jsou většinou buď se svýma holkama anebo mají v plánu v tomhle čase nějakou z nich najít a opíchat jí," odvětí nakonec. „Nemají čas na to trávit večer s někým, jako jsem já."

„Tak proč se k nim nepřidáš a nenajdeš si nějakou kořist?" ta otázka zní divně, ale splňuje všechno. Dozvím se zase něco novýho o jeho osobě. Proč netráví čas se svými přáteli a nenahání nějakou holku?

„Daltone, občas jsi fakt zabedněnej," reaguje na to se svým oblíbeným kroucením hlavy. „Chci bejt doma, chci se normálně vyspat a chci se bavit o jinejch věcech, než jen poslouchat, jak dobře jsem jí to udělal nebo jak velký péro mám."

„Pochybuju, že ti tohle ještě některá řekla, ale budiž. Budu dělat, jakože jsem to neslyšel," ozývám se téměř okamžitě, čímž ho chtě nechtě rozesměji. A i já se usmívám.

„Divil by ses, jak jsou holky sprostý," odpovídá. „Jo, přidej, roztrhej mě. Vraž mi ho tam. Ty bejku, tohle nezvládnu nacpat celý do sebe," začne hlasitě předvádět pisklavým hlasem, co mu jeho domnělé předměty na jednu noc hlásají. Okřikuju ho, aby přestal, přičemž sleduji, jak se na nás ostatní pobouřeně dívají. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, když se jeho koutky prohýbají ve stále větší úsměv a on dál pokračuje.

Přiložím dlaň na jeho ústa, abych ho alespoň utlumil, zatímco se snažím nepropadat ostudou do západního Německa. Někteří lidé, dokonce kvůli nám zaplatili a odešli. Jiní nad námi kroutí hlavou. A servírky za pultem vypadají, jako kdyby doslova přišly o řeč. 

Odstraní mou ruku ze svých úst a pobaveně se rozhlédne, načež se podívá na mě a jeho úsměv se jen prohloubí. 

„Mám pokračovat?" zeptá se s vytyčeným obočím. Očima, jako by mě pohlcoval. „Mohl bych předvíst třeba tebe, jak jsi ty sprostej."

„Ať tě to ani nenapadne!" ukážu na něj vztyčený ukazováček. Obličej skřivím do výhružného vzezření, aby pochopil, že to myslím smrtelně vážně.

„Bože, Stewarte, jo," ztiší hlas a já mám chuť ho odstřelit. Nepamatuji si nic z toho, kdy se mým tělem rozlévala vášeň, takže je možné, že jsem to říkal, ale přesto je tohle pro mě tabu a nehodlám se o tom, jak při tom křičím, bavit. „Stewarte, už budu, jo, už budu!"

„Mohl bys přestat!"

„Copak, vzrušuje tě to?" zeptá se a já vůbec netuším, jak na to přišel.

„Ani za mák," mrknu na něj, ale netvářím se vůbec přívětivě. Trošku mě štve, že si nepamatuji, jak u toho reagoval na svůj požitek on. Použil bych to totiž proti němu. 

„Zahrajeme si hru, Daltone, co ty na to?" Nevím, co za hru chce hrát, ale jsem docela zvědavý. Přeci jen při hrách, když se zvrtnou, se vždycky objeví něco, co vám v jisté věci udělá jasno. Třeba ho nebudu muset políbit pro to, abych zjistil, jaký vztah k němu mám. Jestli jsme opravdu jen kamarádi nebo chce moje mysl i srdce daleko víc. „Dáme si pět otázek, na který oba dva budeme muset odpovědět nic jinýho, než pravdu."

„Jak poznám, že nelžeš?" opáčím otázkou. Nikdy nemáte jistotu, že vám dotyčný říká úplnou pravdu. Ani když vám přísahá. Jenže Stewart nepřísahá, ani se nijak nesnaží.

„Budeš mi muset věřit, Daltone," odpovídá s myknutím ramen. „Já ti věřím. Nebo se o to aspoň snažím. Ty budeš muset vyvíjet stejný úsilí v důvěře ke mně." Neuspokojivá odpověď, ale přesto pravdivá. 

„Tak začni," neotálím ani chviličku. Zajímá mě, na co by se chtěl zeptat, ale stydí se. Protože si myslím, že tohle je přesně ten záměr.

„Spal jsi v době, kdy si spával se mnou, ještě s někým jiným?" zní jeho úplně první otázka a já se snažím spolknout tu otázku, kterou bych mu jinak vpálil do obličeje. Jestli je tím tolik posedlý nebo to prostě dělá naschvál. Jenže hrajeme hru. A já jsem zvyklý hrát hry podle pravidel. Většinou. 

„Ne," odpovídám. Nijak dál to nerozvádím, protože vím, že i tahle odpověď mu udělá radost a zvýší jeho ego. Teď jsem ale na řadě já. 

„Proč teď většinu času trávíš se mnou?" pokládám svou první otázku já a jdu rovnou k věci. Jen, jak řekl, mu budu muset důvěřovat. I když, po pravdě, nedůvěřuji mu vůbec. 

„Protože se s tebou cítím dobře," odpovídá bez jakéhokoliv studu v hlase. „Proč ty a Garret nejste spolu?"

Překvapuje mě, jak skočil od jednoho tématu k druhému. A ještě překvapující je to, na co se momentálně ptá.

„Protože jeho rodina si nepřeje, abychom byli spolu po tom všem, co se stalo. Dávají mi za vinu, že málem umřel," odpovídám tedy upřímně. „Proč?" zeptám se, aniž bych si uvědomil, že jsem právě položil svou druhou otázku, kterou už nemohu vzít zpět. A on to ví, protože se zákeřně usmívá.

„Ptám se, protože mi přišlo padlý na hlavu, že za sebou tolik šílíte a nejste spolu," zase to obyčejné pohození ramen, jako by se nic nedělo. „Teď to ale chápu. Každopádně – měl jsi něco s Matthewsem?"

„Ne," i když si vybavuji ten čas, kdy jsem s ním chtěl něco mít. Kdy jsem se chtěl pomstít Dominikovi. „Proč jsi mi chtěl dát tu pusu u vás doma?"

Jako kdybych ho tou otázkou zaskočil, což vyvolává úsměv na mojí tváři. Vlastně mě to nějak ani nedumalo hlavou, proč mi ji chtěl dát, jakože by se to opravdu stalo, kdyby jeho rodiče nepřišli. Každopádně to vnímám jako svou výhru. Měl by odpovědět podle pravdy. 

„Nevím," odpovídá a o poznání tišeji. „Přišlo mi to v tu chvíli vhodný. Proč jsi ukončil to, co mezi náma bylo?"

„Protože mi to nepřišlo správný," další upřímná odpověď. „Cítil jsem se pokaždý jako kus špinavý děvky, ale to mě neodradilo. Až pak, když mi moje mladší ségra řekla, že by chtěla být jako já, mi došlo, že nemyslí tu špinavou couru ve mně. Proč jsi ty v tom pokračoval?"

„Protože ses mi líbil. A asi to bude znít blbě, ale líbilo se mi mít všechno, co Garret ztratil. Místo ve fotbalovým týmu, jeho popularitu a i jeho kluka," odpovídá a vím, že v tomhle určitě nelže, což mi potvrzuje, že i když se tvářili jako kamarádi, panovala mezi nimi rivalita. Zdání klame a oni jistě nebyli takovými kamarády. Alespoň ne ve Stewartově případě. 

„Já ale nikdy nebyl tvůj," reaguju na to. Měl jsem potřebu mu to říct. Nikdy jsem mu nepatřil. Ne celý, jen tělesně. Duševně jsem byl pořád zaseklý u Dominika. „Máš poslední otázku."

Jako by jeho úsměv poklesl, když jsem mu řekl další nezaměnitelnou pravdu. Zřejmě se tahle hra otočila proti němu. Zřejmě nečekal, že přijde něco takového. A líbí se mi, že jsem převzal iniciativu. 

„Fajn," usměje se a pohlédne mi do očí s nově nabitou jistotou. A já asi i chápu proč, když přichází jeho další dotaz. „Kdybych tě požádal o to, aby ses se mnou ještě jednou, naposledy vyspal, udělal bys to? Vyspal by ses se mnou? A nezapomínej, že pravidlem je odpovědět upřímně."

Chci tak moc říct, že ne. Vím, že kdybych řekl ne, nepozná, že lžu. Protože ta myšlenka na to, že s ním strávím noc, je více než uspokojivá. Vždyť se mi o tom i zdá. Chci se s ním vyspat. Ne však tak, jako tomu bylo dříve. Chci s ním zažít noc, která v sobě ponese úplně všechno. Nejen to, že jsme nadržení teenageři. 

„Ne," odpovídám a snažím se tvářit co nejdůvěryhodněji. „Nevyspal bych se s tebou. Proč?" optám se na poslední otázku. Tentokrát se však neusmívá zákeřně a ani nijak povýšeně. Jen se mě snaží pohltit očima. 

„Protože," zasekne se a já natočím hlavu na stranu. „Protože bych to tentokrát nedělal kvůli tomu, že mám všechny věci, který patřily Garretovi. Ale kvůli sobě. A kvůli tomu, jak šíleně mě přitahuješ."