Chemii jsem nenáviděl ze všech předmětů vždycky nejvíce. Nejen, že byla zbytečná, ale navíc zabírala až příliš mnoho prostoru v mých mozkových kapacitách. Sžírala každou mozkovou buňku a já se po každé hodině cítil vyčerpaný, jako bych běžel maratón, i když jsem vlastně seděl celých čtyřicet pět minut za lavicí a snažil se vnímat, co učitel vykládá. Samo sebou, že kdybych se takhle o chemii vyjadřoval před rodiči, asi mě vymění za někoho, kdo má sklony k těmto předmětům. Můj táta je třeba neskutečný znalec chemie a pokaždé, když se baví o svých školních letech, nezapomene se zmínit, jak strašně chemii miloval. V těch situacích vlastně i pochybuji, že je mým otcem.

Tahle hodina ale byla jiná. Nevnímal jsem učitele a dokonce ani tikající hodiny. Jediné, na co se můj zrak upínal skoro celou hodinu, byl Stewart. Většinou mezi námi přede všemi nepanovala žádná interakce. Prostě, jako kdyby ten druhý ani neexistoval. Jenže, když jsem hned na začátku hodiny zbystřil, jak se neustále otáčí mým směrem a v puse žužlá propisku, nedalo mi to a začal jsem toužit po tom, aby si mě vzal úplně přede všemi.

Nic to však neměnilo na faktu, že hodina byla stále v průběhu a učitel nás všechny bedlivě pozoroval. A tak jsem občas jeho pohled neopětoval, což ho možná dráždilo ještě víc. Viděl jsem v jeho očích, že to chce stejně tak moc, jako to chci já. Protože čím častěji jsem se mu oddával, tím víc z mé hlavy mizel Dominik.

Už je to skoro měsíc, co se s ním setkávám u něj doma a oddáváme se naší vášni. A měsíc stačil na to, abych pomalu začínal zapomínat Dominikův hlas. Aby se z mých ušních bubínků vytrácela ta svůdnost jeho hlasu, když šeptal. Místo toho slyším Stewartovo šeptání.

Když hodina skončila, rozloučil jsem se s Lucy i Joshem a ještě chvíli zůstal sedět na místě, protože ani on se nikam nechystal. Navíc jsme před sebou měli volnou hodinu. A jak se zdálo, v učebně chemie zrovna teď nikdo hodinu mít neměl. Jako kdyby si někdo řekl, že se to musí stát zrovna teď a tady.

Nakonec jsme tu zbyli jen my dva a já čekám zařezaný na svém místě, zatímco on se otáčí, pořád s tou propiskou u úst a hladově se na mě kouká. Teplo se rozšiřuje celým mým tělem už jen z toho pohledu. Nohy se mi klepou nedočkavostí, zatímco se neubráním laškovnému úsměvu. Celý vnitřek spaluje oheň nervozity a vzrušení. Jen z toho pohledu.

„Tady?" zeptá se, i když  je mu jasné, že mi je absolutně jedno, kam si zalezeme. Bude to vlastně poprvé, co to nebude u něj doma.

„Máš snad jiný místo?" zeptám se a on vstává, přičemž kráčí ke dveřím, zavírá je a otáčí se čelem ke mně. Jeho pohled je stále hravější a jeho ruce se mírně třesou. Zřejmě i jím proudí vzrušení. A já cítím radost z toho, že s ním dokážu stejné věci, jako on se mnou.

„Vlastně," rozejde se pomalu ke mně s tím svým vzrušeným pohledem, „je mi jedno, kde to uděláme. Jsem tak nadrženej, že mi může prasknout," ukáže prstem dolů, kde se v jeho kalhotách vyjímá docela velká boule. Něco, jako by se ve mně hnulo.

Natočím se na židli směrem k němu, přičemž se usměji. Mám neskutečnou radost z toho, že mi umožní další část mé zapomínací procedury. A jsem moc rád, že i on se mě ani po měsíci nemůže pořádně nabažit.  A dříve, než se stačím vzpamatovat, si na mě sedne a políbí mě tak dravě, že další kus Dominika Garreta, se dostává pryč z mého organismu.

***

Řešení problémů nikdy nebylo mou silnou stránkou. Ve škole, když nastal nějaký problém s mou klasifikací, jsem prostě čekal, dokud se to nevyřeší samo. Když jsem měl problémy se zdravím, byl tu můj otec, na něhož se dalo spolehnout. A když jsem míval problémy s Dominikem, většinou se našlo řešení v tu správnou chvíli. Vždy tu byl ale někdo, kdo mě dokázal postrčit ke správnému rozhodnutí. A většinou to byla právě moje zrzavá přítelkyně, která jako by si věděla rady se vším. Jako kdyby spolkla všechnu moudrost světa, i když vlastně sama zápasila se svými vlastními démony, nad nimiž nakonec zvítězila

Lucy se mi minulé léto s něčím svěřila. S něčím, co jsem nevěděl. O čemž neměl nikdo z města ani tucha. Věděla to jen její babička, které však Lucy zakázala o tom mluvit. Nevím, proč se rozhodla to říct zrovna mně, ale byl jsem v tu chvíli rád. Myslím si, že mi to řekla právě kvůli tomu, aby se nestalo to, co se stejně stalo. A myslím si, že i to je důvod těch černých kruhů pod očima a vyzáblé postavy.

Lucy, když ještě byla v opatrovnictví rodičů a musela s nimi bydlet, často přestupovala z jedné školy do druhé. Byla outsider, s nikým se nepřátelila a většinou vždy počítala s tím, že v té škole zůstane nanejvýš dva měsíce. Pak se přestěhovali do třicet kilometrů vzdáleného města od Crestonu, kam Lucy přestoupila do deváté třídy na základní škole. Vyprávěla mi, že to byl začátek školního roku a ona ani netušila, jak mohla dokončit ten předešlý rok, když vystřídala osm škol a sociální pracovníci s tím nic nedělali.

Její rodiče se často hádali a jejich sousedé vždy sepsali petici, a tak rodina Breckerových musela dům prodat a jet zkoušet své štěstí dál. Jenže tentokrát to bylo jiné. Její rodiče se sice pořád hádali, ale začínalo mezi nimi panovat to období, kdy už hrozilo i soudní jednání v podobě rozvodu. Na Lucy dopadala všechna tíha, navíc v nové škole nenašla ani jedinou duši, jíž by se mohla svěřit. Do merku se dostala oblíbené skupině holek. Samo sebou, že klevety nezůstávají jen za hranicemi měst a tak se do města doneslo, proč se Breckerovi tak často stěhují. A právě ty dívky si Lucy začaly dobírat.

Vyprávěla mi, že tenkrát ani z poloviny nebyla taková, jako je dnes. Nechala si od nich všechno líbit s přáním, aby doma bylo vše v pohodě. Neměla zastání. Neměla prakticky nikoho, kromě babičky a dědy, k nimž jezdila na víkend právě sem, do Crestonu. Pak se ale nakonec našla jedna dobrá duše, která se o ní zajímala. Breckerovi byli v tom městě již třetím měsícem a s Lucy navázal kontakt jeden z oblíbenějších kluků. Myslela si, že ty holky na ni ušily past, a tak se rozhodla pokračovat v té hře, jenže netušila, že ten kluk se s ní začal bavit z vlastního rozhodnutí. Lucy mi popisovala, že jejich přátelství nabíralo na hloubce a s postupem času netrávila čas s nikým jiným, než s ním.

Pomalu se otevírala a otevírala a on se na oplátku svěřoval jí. Měly snad úplně stejný vztah jako my dva. Převzala od něj zvyk – jídlo. Ten kluk jí prý naučil, že nejlepší lék na stres je jídlo. Chodili spolu do všemožných restaurací a ochutnávali všechno. Jenže Lucy se zdálo, jako by ji pomalu mizel před očima. I když jedl, hubl neskutečnou rychlostí a jeho husté vlasy pomalu řidly.

A když dostala odvahu, aby se ho zeptala, odpověděl ji tak, jak od něj očekávala. S upřímností. Měl rakovinu kostní dřeně a i když hledali dárce všude, kde mohli, nenašel se nikdo a pro kluka bylo již příliš pozdě. Zemřel měsíc před koncem školního roku. V den, kdy se její rodiče rozhodli podat žádost o rozvod.

Lucy se později dozvěděla, že když už tušil, že zemře, napsal jí dopis na rozloučenou, který ji v den pohřbu předala matka onoho chlapce. Lucy se v něm dozvěděla, že si ji ze všech těch lidí ve třídě vybral, protože v jejích očích viděl kus sebe samého. A i když měl stále naději v té době, rozhodl se předat i ten druhý kus sebe jí, aby i po tom, co zemře žil dál v ní. Ten dopis mi dala přečíst celý. A dodnes, když na to myslím, mnou jímá husí kůže.

Byl to ten nejvíce emočně vypjatý zážitek, který jsem s Lucy sdílel. A bylo to poprvé, co přede mnou Lucy brečela tak silně a tak procítěně, že se to dalo jen těžko zvládnout. Každopádně mi neřekla důvod, proč se rozhodla mi to říct. Ale respektoval jsem to a nikdy jsem se o tom nikdy s nikým nebavil. Neměl jsem právo sdílet tento příběh s někým jiným, když zakázala i vlastní babičce o tom před kýmkoliv mluvit. 

Josh už odešel a já pořád stojím za rohem a odhodlávám se za ní vydat. Nevím, co přesně ji řeknu, ani jak na mou přítomnost bude reagovat. Netuším, jestli se udobříme nebo už mezi námi zůstane propast, kterou nezničíme. Nevím vlastně vůbec nic, ale právě kvůli tomu příběhu vím, že za ní musím jít. Že i když si stále vybavuji ten její odsuzovačný pohled, pořád mi na ní záleží a pořád chci být součástí jejího života.

Její slova, která Joshovi sdělila, mi však naznačují, že tohle bude mnohem jednodušší, než by se mohlo zdát. Sama řekla, že svého chování lituje. A že si uvědomila, že jsem na té párty vlastně nic špatného neudělal. I když se jí nelíbila moje slova, s nimiž jsem to asi přehnal. Řekl jsem to naschvál, abych Dominika vyprovokoval, nemyslel jsem si však, že zareaguje zrovna takhle.

Sbírám odvahu a vycházím zpoza rohu. Jdu pomalu, promočený od svého vlastního potu, který jistě nebude působit nějak vábně. To jde ale stranou. Lucy toho o mě ví spoustu, zažila mě ve všech různých náladách. Ví, jaký jsem a hlavně ví, kdo jsem. A to je hlavní. Respektuje to, kdo jsem a já zas respektuji to, kým je ona. Po minulém létě snad ještě víc, než kdy dříve.

Zastavuji se před výlohou a spěšně oddechnu. V hlavě mám vzpomínky na to, jak jsme s Joshem pomáhali s tímto překvapením v podobě květinářství. Jak se její otec angažoval pro tohle vše, aby ji vynahradil veškerou tu bolest, kterou si, i díky němu, musela projít. A podle toho, jak svého otce vnímá teď, bych řekl, že část svého prohřešku opravdu odčinil. 

Vcházím dovnitř a sleduji, jak se otáčí, přičemž zamrzá v pohybu a její zelené oči se vpijí do těch mých. Je překvapená mou přítomností. A jiskry v očích prozrazují, že si i přála, abych přišel. Možná si nepřála nic jiného od té doby, co jsme se rozhádali. Sám si uvědomuji, že jsem ji vyhodil ze zahrady, a tak čekala ona, až přijdu, protože si netroufala přijít sama. Vím, že by přišla, kdybych ji nevyhodil. A vím, že by se omluvila. Lucy je taková, že nezkouší své šance pořád dokola. Nepřijde za vámi stokrát, když ji vyhodíte. 

„Ahoj," pozdravím a stojím mezi dveřmi, jako zařezaný, zatímco ona se narovnává a ruce složí na pult. Vypadá nervózně, čímž tu samou emoci tisíckrát znásobuje i ve mně.

„Ahoj," opětuje pozdrav slabým hláskem. Kdysi mi ve škole vyprávěla, že může ztratit kohokoliv, ale že mě a babičku ztratit nechce. Že jí život vzal už dvě osoby, které milovala, a že další dvě, které nade vše miluje, má u sebe a nechce o ně přijít. Bylo jen málo okamžiků, kdy Lucy projevila svoje emoce naplno. A tenkrát jsem nechápal, o kom to mluvila. Až časem mi došlo, že tou druhou osobou nebyl její otec, ale já. Že to o mě nechtěla přijít. 

Nevím, co dál říct. Vůbec jsem se na tenhle okamžik nijak nepřipravil. Nerozmýšlel jsem se nad tím, co jí řeknu. Či jestli se vůbec omluvím za to, jak impulzivně jsem reagoval na té zahradě. Vím, že bych tak nereagoval nebýt faktu, že se zastávala Joshe. A že kdyby na mě tak soudně nekoukala, mohlo to dopadnout všechno jinak. Jenže abych pravdu řekl, část mě toho ani nelituje. Až při odloučení člověk pozná, jak moc je pro něj ta osoba důležitá. Navíc bych nepoznal Ashley ani Stewarta. Nedokázal bych se tak pevně semknout s kapelou. A neměl bych příležitost objevovat svoje hlasové schopnosti. Pro něco tohle všechno přeci jen bylo dobré. 

„Přeješ si něco?" zeptá se mile. Zřejmě si myslí, že jsem sem přišel kvůli nějaké květině. Přeci jen se blíží mamkiny narozeniny a Lucy má skvělého pamatováka.

„Přeju si," vypadne ze mě, aniž bych si rozmýšlel, co za slova použiji, „aby se moje nejlepší kamarádka už nezlobila. A aby se vrátila zpátky do mýho života."

Zní to jako z nějakého romantického filmu, ale řekl jsem to tak, jak to opravdu cítím. Jak chci, aby to dál pokračovalo. Že ji potřebuji stále ve svém životě. Ji i její auru. A i toho kluka, který zevlí v jejím srdci a předal ji sám sebe. 

„Omlouvám se, Majku," vyběhne zpoza pultu a než se stačím vzpamatovat, končím v jejím silném objetí. Všude kolem mě je záplava zrzavých vlasů, zatímco se mi do nosu přenáší vůně fialek a růží. Lucyina vůně, která je od ní neodepsatelná. „Byla jsem blbá, nechtěla jsem říct, že je to tvoje vina. A mrzí mě, že jsem takhle debilně reagovala."

Její hlas je nakřáplý, jako by se jen stěží snažila potlačit slzy. A čím víc vnímám ten hlas, tím víc se hrnou horké slzy i do mých očí. Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že mi oplatí stejnou měrou a vyhodí mě. Lucy taková není k lidem, které miluje. A já si jsem jistý, že mě stále miluje jako blízkou osobu ve svém životě. Stejně jako já ji.

***

„Asi bych se tě na to neměla ptát, ale stejně se zeptám," namítá, když spolu procházíme městem. Lucy se rozhodla, že květinářství může počkat, když nastala tak významná chvíle, kdy jsme se udobřili. Pomohl jsem ji nanosit všechny kytky zpět dovnitř, přičemž Lucy napsala na výlohu, že otevře až od jedné hodiny odpoledne. Přece jen nějak vydělávat musí, i když teď přes léto moc kšefty nemá. „Jak ses ksakru dostal na Ashleyinu show?"

Věděl jsem, že vytáhne tohle. Sama totiž, co si z Ashleyina vyprávění vybavuji, účast na její show odmítla. Kvůli mně. A tak začínám vyprávět o tom, jak mě Ashley potkala v parku a nabídla mi tuhle možnost. Potvrdil jsem jí její teorii o tom, že jsem to udělal kvůli rodičům, ale také jsem ji sdělil, že se Ashley změnila. Že už to není ta nafoukaná fiflena plná intrik, ale normální děvče, jako je i ona sama. Samozřejmě se to neobešlo bez poznámky, že ji nikdo nesahá ani po kotníky. To by nebyla Lucy, kdyby něco takového nepronesla. 

„Prostě jsem zjistil, že lidi, do kterých bys to neřekla, tě dokážou nejvíc překvapit," zakončuji svoje vyprávění a společně si sedáme na lavičku na náměstí, které je plné lidí. Takhle po ránu už všichni míří na koupaliště a během své cesty se samozřejmě stavují i do stánku s italskou zmrzlinou. Kterou máme mimochodem výbornou.

„Teď ale záleží jak," řekne Lucy a koutkem oka stále pohlíží na zmrzlinu. Jindy by prostě rozhodla, že jdeme a že jí moje připomínky nezajímají, jenže Lucy se snaží dát prostor pro to, abychom si sdělili to, co potřebujeme. Ona už mi prakticky řekla, že od té doby, co se to stalo, nespala. A že nebýt jejího přítele, který se jmenuje Jason, asi by se psychicky složila. Říkala, že nikoho lepšího potkat nemohla, a že za tak krátký čas je s ním opravdu šťastná a spokojená. A že mu neustále vyprávěla o mě a on jí nutil, aby za mnou šla. Že v jeden čas za mnou chtěl jít i on sám a všechno mi říct, ale ona ho zapřísáhla, že to neudělá, jinak s ním nikdy nepromluví. A tak, jelikož Lucy dokáže být opravdu přesvědčivá, se na to vybodl, i když na něm viděla, jak měl pokaždé nutkání za mnou jít, když mě potkali. „Někdo příjemně a někdo nepříjemně."

„Máš na mysli Joshe?" zeptám se narovinu. Viděl jsme na ní, že i o něm chtěla mluvit, ale sama sebe zarazila, protože nevěděla, jak budu reagovat. 

„Nevím, co se to s ním děje," řekne, čímž mi odpoví na otázku. „Má plnou hlavu jen tý španělský nádhery, nedokáže mluvit o ničem jiným, než jen Cassandra tohle a támhleto. Neuvědomuje si, že si zahrává s ohněm. Že ta holka má kluka, kterej je víc, než výbušnej. Zrovna ráno za mnou byl a vyprávěl mi, co se stalo na zkoušce kapely. Že ho nějakej ten Shane vyhodil. Tak jsem mu řekla, že by se měl vzpamatovat."

„Cassandra má na něj až nezdravej vliv a já se bojím, co to s ním ještě udělá," reaguju na to já. „Vždyť po nás po všech doslova včera řval jen kvůli tomu, že jsme ho nechtěli vzít dovnitř i s Cassandrou a Dominikem. Byl jak nepříčetnej."

„Nevím, co s ním provedeme," kroutí Lucy hlavou a znovu se otočí směrem ke stánku se zmrzlinou, u nějž se vytváří fronta. „Ale chtěla jsem se tě zeptat ještě na jednu věc."

„Ptej se," odvětím ihned, i když vím, co bude následovat. Stewart. Otázky ohledně něj. 

„Vím, že si dříve spával se Stewartem. Neřekla jsem ti o tom nic, protože jsem k tomu v konečným důsledku neměla ani důvod. Přestal ses s ním stýkat. Jenže teď jsem koukala, že jste zase...že se...nemám pro to výraz."

„Nespím s ním, pokud jde o to," odpovídám. „Ve škole jsem dostal za úkol zpevnit svoje nohy a zhubnout. Stewarta jsem potkal po tý párty na koupališti a on se ke mně přidal s tím, že nemusím hubnout, že stačí trošku zamakat a udělat z tý mý neviditelný nadváhy svaly. A já na to kývnul. Pokud jde o to, ani se nepokoušel na mě nějak vyjet. Jsme jenom kámoši."

„Na tý show to vypadalo docela jinak, když na tebe několikrát mrkal a pak jste se na sebe dívali při tom vašem vystoupení," našpulí rty ve vědoucném tušení. „Že ty máš přede mnou tajemství?!"

„Nic mezi náma není," dávám ruce nahoru. „Opravdu ne. Jen se s ním prostě dobře povídá a čas s ním utíká rychle. Někdy možná rychleji, než bych si přál."

„Tenhle pohled znám, Majkle," přimhouří oči v podezřívavém gestu. „Znám ho až moc dobře. Dříve jsi měl takovej pohled, když jsi mluvil o Dominikovi. Takže předpokládám, že i když mezi váma nic není, ty bys chtěl, že jo? A nezapírej, víš, že to poznám."

„Nezapírám," ohradím se. „Nevím, co bych po něm chtěl. Ani nevím, jak se s ním mám cítit. Jedna moje část neustále myslí na to, že jsme spolu spávali. Ta druhá v něm vidí úplně někoho jinýho, než toho kluka, kterej mi pomáhal zapomenout na Dominika. A já sám jsem někde mezi. Netuším, jakej vztah k němu mám. Ale vím, že ze všech těch lidí, který jsem za poslední dobu měl možnost poznat, k němu mám zdaleka nejblíž."

„Daltone," zakroutí Lucy hlavou. Už se vrací zpět ta Lucy, kterou můžete nenávidět, milovat i obojí, ale stejně vás uhrane už jen tím, jak je upřímná. „Ty jsi samej průser od tý doby, co jsme se pohádali. Něco ti ale povím. Pokud se ti nezdá tak špatnej, jak tvrdíš a je ti s ním dobře, tak to zkus a uvidíš, třeba to má ohledně tebe stejně. Každopádně teď, už nemůžu čekat, takže jdeme na zmrzlinu.'" A než se naděju, končím na nohách a Lucy mě táhne ke stánku takovou rychlostí, jenom pro to, aby tam stihla dojít, než se tam nahrne další fronta. A mě v hlavě vyskočí zelená fajfka, která oznamuje, že první problém z té řady je vyřešen. A moje srdce je zase o něco šťastnější. Stejně jako já.

***

Tak další kapitolka s minulostí na začátku. A střípky pomalu vytváří jakýsi patvar, který se nám zde rýsuje. Každopádně doufám, že jste si kapitolu užili a také, že se vám líbila.

Tak, co bych pověděla. Snad jen, že teď už znáte veškerý námět k Prequelu s názvem Lucy. Ano, to, co Majkovi minulé léto řekla, opravdu bude hlavním tématem prequelu k univerzu HIM. A já se moc těším na to, až budu mít všechno dopsané a vy si veškeré spojitosti poskládáte a vyjde vám kompletní obraz dvou nejhlavnějších postav těchto příběhů. Snad vás neodradil námět, protože prakticky onen kluk zformoval Lucy do podoby, v jaké ji známe dnes.

Ale abych jen nekecala. Byla bych ráda, kdybyste mi dole v komentářích dali vědět, jaké pocity z toho všeho máte. Budu moc ráda. :)

A sejdeme se zase u příští kapitolky. Zatím se mějte.