O Stewartovi je po celé roky známo, že na večírky nedělá pofidérní pozvánky, ani se nemusí ptát rodičů na svolení, protože ti většinou nejsou doma. Spíš, jen z nudy, si vždycky řekne, že je čas udělat menší párty, na sociálních sítích vytvoří událost a většina lidí, samozřejmě v našem věku, odklikne, že se zúčastní. Pro mě tohle bylo tabu. Nikdy před Dominikovým odjezdem jsem na jeho párty nebyl. Neměl jsem zapotřebí jeho večírky navštěvovat, protože mě prakticky nezajímal a nezajímali mě ani moji vrstevníci. Jenže po tom, co Dominik odjel a já zůstal napospas svým citům, jsem potřeboval neustále rozptýlení od toho, abych na něj nemyslel a nemusel se přemlouvat, abych dodržel to, na čem jsme se domluvili. Zkrátka abych mu nevolal, nepsal ani ho jinak nekontaktoval.

A tak moje první párty u Stewarta doma přišla dva měsíce po tom, co Dominik odjel. Možná, kdybych na tu párty tenkrát nešel, nestala by se ta další smršť, která po té jedné párty následovala. Nechyběl jsem ani na jednom večírku, a že jich během té doby, než jsem procitl, byla opravdu velká spousta. Nemohl jsem se nabažit pocitu, že Stewart Lockwood, lamač dívčích srdcí, našel skvost i v mém těle. Ty párty stejně pořádal tak často jen kvůli tomu, aby si mohl se mnou někam nepozorovaně zalézt. Řekl mi to už mnohokrát.

Jenže posedlost se stále stupňovala. Já byl čím dál tím víc posedlý pocitem toho, že mi pomáhá zapomínat na Dominika a on byl stále posedlejší mým tělem. Až se nakonec stalo, že jsme naši aktivitu provozovali všude. Na záchodech, v nákupním centru, u něj doma, venku. Zkrátka všude, kde to šlo a kde nás nikdo nemohl načapat. Nikomu jsem se s tímhle tajemstvím nesvěřil. Nikdo netuší, o koho se jednalo. Nikdo neví, že ten, který si mě bral jako prachsprostou děvku, byl Stewart Lockwood. Nikdo až na Dominika.

Proto teď, když stojím před jmenovaným a za mými zády kráčí on ruku v ruce s Cassandrou, cítím neskutečné pálení na zátylku, což je důkaz toho, že se na mě kouká. A že ví to jediné tajemství, které před každým udržuji pod pokličkou. 

„Myslel jsem, že už mě nechceš nikdy vidět," řekne Stewart s nadsázkou, přičemž upije nějakou tekutinu ze svého červeného kelímku. Periferním viděním sleduji Dominika, jak probodne Stewarta pohledem a vchází se svým doprovodem dovnitř do domu. Zajímalo by mě, jak to vnímá on. Stewart byl dříve jeho nejlepší přítel. Tedy samozřejmě po mě. Co mi vyprávěl, byli docela nerozluční, a vlastně každou tu párty plánovali spolu, než se Dominik osmělil a začal se se mnou zase bavit. 

Stewart však naráží na slova, která jsem mu pověděl po tom, co jsem se probral z toho špatného snu. Nechtěl jsem ho vidět, protože jsem si začal uvědomovat, jak strašně zvrácená ta naše hra byla. A že jsem prakticky zaprodal svou duši ďáblu.

„Přišel jsem s kámoškou, která jak se zdá, mi dala košem kvůli rande," odpovídám s nezájmem v hlase a i já si přilnu toho hořkého nápoje, který mi strčil do ruky. Vůbec netuším o co jde, ale jestli tohle budu pít celý večer, tak za sebe neručím.

„No," protáhne s jakýmsi úsměvem. Jeho vlnité vlasy mu spadají do očí, zatímco on bezostyšně zírá na moje tělo od hlavy až k patě. Zase se cítím jako lovená kořist. „Jsem moc rád, že tě vidím. Docela ti ta škola prospívá."

Ačkoliv nemám v plánu mu to říkat, ta jeho škola mu taky prospívá. Hlavně co se vzhledové stránky týče. Už před těmi desíti měsíci měl tělo jako model. Teď spíš připomíná kulturitstu. Z jeho obličeje zmizely uhry. Pleť má hladkou víc, než jakákoliv dívka. Pamatuji si, že měl vojenský sestřih, než jsem odjížděl, teď jsou jeho vlasy docela dost dlouhé. Až by člověk řekl, že za deset měsíců nemohly tak moc narůst. Každopádně vypadá dobře. I přesto, že pokaždé, když se zahledím do těch světle hnědých očí, vidím odraz minulosti toho, jak se mnou zacházel. A není to nic příjemného. 

„Díky," vyslovím jen, načež natáhnu ruku s kelímkem, „doufám, že máš vevnitř něco, co se dá pít. Z tohodle se mi zvedá kufr," dodám a bez čekání na něj se vydávám dovnitř. Najít alespoň jednu přívětivou tvář, s níž se budu moci bavit v normálním stylu.

***

Párty je v plném proudu a já stačil najít Joshe, ovšem ne samotného, ale hned v přítomnosti několika lidí. Hádat je asi zbytečné, protože se zdržuje celou dobu v blízkosti Cassandry, Dominika a Mattea. Dominik se zdraví se starými známými, představuje jim svou novou kořist a opravdu ale opravdu mu nepřijde divné, že jsem v jejich společnosti i já a naši bývalí spolužáci všichni do jednoho ví, co se tenkrát mezi mnou a Dominikem dělo.

S Dominikem jsme na začátku školního roku uzavřeli dohodu. Cassandra totiž netuší, že já nejsem pouze bývalý Dominikův spolužák a nejlepší kamarád, ale že jsem doslova a do písmene jeho bývalý přítel. Neví to prakticky nikdo na univerzitě, kromě mě, Dominika a Joshe, který se Dominikovi zapřísáhl, že o tom necekne. Netuším, proč to před ní tají a radši, z existenciálních důvodů, se po tom ani nechci pídit. Moje srdce od Dominika dostalo více, než dost ran a další, která by se hojila vážně dlouho už nemám zapotřebí. Vlastně tak nějak po tom, co se mi vyslovil a o týden později mi sdělil, že my dva spolu nesmíme být kvůli jeho rodině, respektive kvůli jeho babičce, nemám nějak ani chuť řešit to všechno, čím jsem si s ním prošel.

Házím do sebe alkohol, i když jsem si řekl, že bych neměl. Nevím, jestli je víc frustrující připadat si svému nejlepšímu kamarádovi na obtíž nebo to, že můj expřítel, který mě údajně pořád miluje, chodí ruku v ruce se svou dívkou. Ovšem asi nejvíc frustrující je to, že i když je tu tolik lidí, připadám si tu najednou sám. Jako bych sem zkrátka ani po takovém čase nezapadal.

Vím, že by bylo asi lepší se sebrat a jít domů, ale vzhledem k tomu, že nemůžu najít Lucy, abych ji oznámil, že odcházím, se nemůžu odebrat nikam. Mohla by mě tu pak hledat, abychom se společně odebrali do svých stanovišť a kdyby zjistila, že jsem ji tu nechal napospas té dravé zvěři, uškrtila by mě. Doslova.

„Zlobíš se na mě?" ptám se Joshe, když se konečně zastaví a nepochoduje za Cassandrou a Dominikem jako nějaký psík. Hlava se mi motá, vztek se ve mně shromažďuje a můj mozek na mě křičí, abych odešel domů. Že Lucy stejně bude jedno, jestli tu jsem nebo ne. Jenže můj kamarádský kodex mi to nějak zakazuje.

„Nezlobím, jen mě ta tvoje poznámka dostala," odpovídá Josh, aniž by se na mě podíval. Poslední dobou je opravdu jako někdo, koho neznám. Občas si přeju, aby se vrátil zpátky ten Josh, který byl se mnou jedna ruka. To se ale asi nestane. „Proč si myslíš, že jsem do Cassandry zabouchlej?"

„A nejsi snad?" zeptám se a raději se opřu o futra, protože místnost se nějak divoce zatočila a já na to nebyl připravený. „Vždyť-"  ozve se z mého hrdla nepříliš vábivý zvuk. „Vždyť se podívej. Ani jsi mi nedal vědět, že tady budeš. Navíc celej večer za ní běháš jako nějakej pejsek. V tom není čistě jen kamarádský pouto."

„Mám běhat za tebou? To by sis přál? Vždyť furt probíráme jedno a to samý. Furt dokola jen ty, ty a zase ty. Už mě nebaví bejt tvým poskokem," vyjede na mě, což zapříčiní bolest uprostřed hrudi. „Všichni žijeme ve stínu Michaela Daltona, ale já odmítám."

„Čau lidi," skočí před nás zrzka s úsměvem od ucha k ucha. Bolestí si sotva všímám, že tu je, protože jediné, co teď vnímám, jsou jeho oči plné vzteku a zloby. Netušil jsem, že to bere takhle. Nikdy si na nic nestěžoval. A vždycky začal mluvit sám od sebe o mých problémech s Dominikem. Nenutil jsem ho ani jednou, aby se mnou mluvil. Nikdy. „Děje se něco?"

„Ne," usměju se a otočím hlavu na Lucy. Hořká pachuť porážky se pomalu ale jistě roznáší mým vnitřkem, zatímco ze všech sil potlačuji slzy. To je poprvé, co na mě Josh vyjel. A je to poprvé, co mi řekl něco tak hrozného. „Děje se akorát to, že tady našeho Joshíka jsem přestal bavit, a tak radši běhá za někým, kdo o něj stejně nejeví zájem. To se děje."

Odrazím se od futer, možná až silně, ale to je jedno. Je na čase se trochu bavit. Potřebuji se trochu bavit. V ušních bubíncích slyším Joshův omluvný a prosebný tón hlasu, ale je mi to jedno. Je mi v tuhle chvíli jedno, že Lucy za nic nemůže, a že bych ji tam neměl nechávat. Ale nechávám. Všichni se baví podle svého. Všichni jsou šťastní podle svého, tak já budu taky. 

Z nějakého stolu, který se tu vzal bůh ví kde, beru další červený kelímek, přičemž ho vypiji na jeden lok. Alkohol mi proudí žílami a já se plahočím bůh ví kam, až nakonec stanu před hloučkem sedících lidí v kruhu, přičemž uprostřed se nachází flaška. 

„A heleďme se, že by se Majk osmělil a šel si zahrát s náma?" zeptá se povědomý hlas a já se snažím zaostřit. Vidím, že celému kruhu předsedá Stewart a to mě možná popožene k tomu, abych si sedl na místo, které pro mě vytvořili. 

„Proč ne?" zeptám se a myknu rameny. „Nemám co ztratit."

Stewart se na mě usměje a roztočí flaškou. A tak to pokračuje dál. Všichni se mezi sebou líbají. Všichni si sundávají oblečení nebo se ještě víc napíjí. A já? Já tu sedím, pozoruji je s úsměvem a v uších mi stále rezonují Joshova slova. Jsem jen jeho přítěží. Nebaví ho být mým kamarádem. Tak ať.

„Majku, pravda nebo úkol?" zeptá se mě nějaká holka. Zaměřím se proto na ni a chvíli ji nepoznávám. Pak se rozpomínám a dochází mi, že to je Ashley. Ano, ta Ashley. Rozhlédnu se kolem sebe a zjišťuji, že je tu kolem nás spousta lidí, včetně Dominika, Joshe, Cassandry, Mattea i Lucy. 

„Úkol," odpovídám takřka okamžitě. Ani nad tím nepřemýšlím. Nemám proč. Nemusím se dnes večer držet zpět. Mám důvod oslavovat. Tak proč bych se neměl bavit.

„Dej Stewartovi pořádnýho francouzáka," řekne a já, ani nevím proč, se sám pro sebe usměji. Doufal jsem v to, i když jsem si to neuvědomoval. Lhal bych totiž, že i když to bylo strašné období v mém životě, nelíbilo se mi s ním. Choval se ke mně možná většinu času jako ke kusu hadru a dělal, jakože se neznáme, když bylo po všem, ale když jsme byli spolu, věděl přesně co říct, na jakou strunu uhodit, abych se cítil chtěný. A abych aspoň na chvíli zapomněl na zpropadeného Dominika Garreta. Dominika, který právě zabíjí Stewarta pohledem. 

„S radostí," odpovím, aniž bych to nějak ovládal, načež s plnou vervou ho přitáhnu za tričko a uštědřím mu jeden dlouhý a vášnivý polibek. Ovšem kdybych věděl, co všechno to odstartuje, nikdy bych na to nepřistoupil.

Krátce po tom, co jsem jeho rty přilepil na ty svoje, se ve mně něco pohnulo. A zanedlouho poté skočil někdo mezi nás...

***

Tak i dnes přidávám novou kapitolu, která vlastně odstartuje další dění v celém tomhle příběhu, a která zapříčiní Majkovy další tahy. I v tomhle je docela posun od prvního dílu, příběh totiž už na začátku nabírá spád - tedy aspoň myslím. Snad se vám kapitola líbila a snad jste si ji i náramně užili a nejste na mě nijak naštvaní za Joshovo chování. Josh je totiž jedna z těch postav, které v tomhle díle nebudou vykresleny zrovna v dobrém světle. A vy tak poznáte i jeho odvrácenou a mnohem temnější stranu. Tak se na vás budu těšit zase s další kapitolkou.