Už se skoro setmělo, ze slunce už jsou vidět jen pomalu skomírající paprsky oranžové záře a po celém Cresonu se rozsvěcují pouliční lampy. Vzduch přesto všechno ovšem stojí na místě, jako kdyby si řekl, že nikam nejde. Že nepotřebuje putovat, protože mu je takhle dobře, neuvědomujíc si fakt, že lidi, kteří se ho snaží dýchat, se kvůli němu potí a dusí. Přesto je to ten typický a nezaměnitelný letní večer, které jsem vždycky miloval. Baví mě se totiž přesně v takovém rozpoložení potulovat po městě se sluchátky v uších a pozorovat dění kolem mě. 

Vzhledem k tomu, že nadchází konec víkendu, nikde moc lidí není. Všichni se odebrali do svých domovů s tím, že ráno opět musí do práce. Jen několik dětí a puberťáků, kteří mají prázdniny, se potulují kolem parku, nákupního střediska či náměstí. Není se však čemu divit. Každý boží rok to zde chodí stejně. Celé roky, které jsem schopný vnímat svými smysly, tu je léto naprosto stejné. Přes den chaos, v noci klid. A o víkendu přesně naopak. Sobota značí noční život všech náctiletých, ale i mladých dospělých.

Tentokrát dění kolem sebe nepozoruji se sluchátky v uších, ale tichou společnost mi dělá Stewart, který kráčí po mém boku, jako nějaká moje ochranka. Rozhodl se tak, když jsme cvičení kapely nakonec odvolali, protože po Joshově výstupu neměl nikdo chuť dál cvičit a předstírat, jako by se nic nestalo. A na všech muzikantech bylo jasně vidět, že i když jsou na Joshe naštvaní, pořád je to mrzí. Ještě, aby ne. Hrával s nimi celá léta. Svedl je dohromady tak, jak řekl. Ovšem to nemění nic na faktu, že si za celé tohle fiasko může především sám. Jenže to by to v první řadě musel pochopit.

Procházíme kolem parku a řetízek, jenž je schovaný pod trikem, jako by mě povědomě začal pálit do hrudi, jen aby mě upozornil na to, kudy procházíme. Nevím, jestli to tak opravdu je a ten řetízek mě pálí nebo mě trestá moje podvědomí, ale cítím to jasně a zřetelně na kůži. A nedovolím si ani špitnout i přes to, že to bolí. Zajímalo by mě, když tu teď je, jestli při procházení kolem parku cítí podobné chvění a pálení jako já. Jestli to místo pro něj znamená stejně takové utrpení, jako pro mě. 

Především by mě ale zajímalo, zda řekl Cassandře pravdu. Ničím nepřikrášlenou a čistou. Jestli jí odvyprávěl všechno, co se stalo a co vedlo k tomu, že poznal ji. A jeslipak jí pověděl o vánocích a co se mezi námi stalo. O tom pochybuji. Neřekl by jí o tom, protože by to znamenalo, že ji podvedl. Protože je to tak, on ji podvedl a já mu s tím pomáhal. A ačkoliv Cassandru rád nemám, tohle si od něj nezasloužila. 

„Co se ti honí hlavou, že máš tak přitroublej výraz?" protne ticho Stewart a vrátí mě do reality. Procházíme vyklizeným náměstím, na němž je bezprostřední klid. Tady vždycky moje večerní túra končí posazením se na ten horký povrch jedné z laviček. Pak pozoruji v sedě. 

„Ale nic," odvětím a sedám si tedy, načež on napodobí mé gesto a sedne si vedle mě. Vnímám jeho blízkost, cítím, že sedí mnohem blíž, než by si měl sednout. A pořád nevím, co vůči němu mám cítit. Pořád jsem zmatený, nevyvážený. Pořád netuším, co čekat od svých vlastních emocí. Hormony po něm šílí. Každý jeden splašený hormon si přeje Stewarta vysvléct do naha. Ale emoce a city jsou z toho všeho zmatené.

„Daltone," daruje mi další ze svých pochybovačných pohledů, „moc dobře vím, co se ti honí hlavou, jen jsem to chtěl slyšet od tebe. Viděl jsi to, že jí drží za ruku, i když slyšela vaši hádku..Z toho si myslím, že jí Garret o vás dvou  neřekl a ona se to dozvěděla až tady. A nějaká tvoje mrší část si přála, aby ho pustila k vodě."

„Samo sebou, že tak to není," namítám skoro ihned, i když ano, přál jsem si, aby ho pustila k vodě. Aby si sbalil svoje saky paky a odjel zpět do hlavního města. A ve škole, aby se pak na mě vrhnul, jako zvíře. Jenže vím, že tak to nejde. Nejsem naivní. Nezajímal bych ho, kdyby se s ním rozešla, protože se jasně vyjádřil, že jeho rodina mě nemá ráda. A stejně tak si nepřejí, aby byl se mnou. On není schopný bojovat za to, co máme mezi sebou a akorát mi tím podkopává nohy. I já to vzdal. Vzdal jsem nějaký boj. 

„Ne?" zeptá se ironicky. „A jak to teda je? Daltone, jsi průhlednej jak fólie, moc dobře jsem viděl, kam koukáš, navíc tohle město je dobrý v tom, že většinu z drbů, který tu uslyším považuju za pravdivou a nakonec se to vždycky ukáže jako pravda. Navíc vím, že si ta holka celou dobu myslela, že ty a Dominik jste jen bývalí nejlepší kámoši. Well, trošku se přepočítala holka, ale i tak mu odpustila. A tebe to teď žere."

„Ne," reaguji znovu s odmítavým tónem. Tentokrát se Stewart však sekl. Nežere mě, že mu odpustila, právě naopak – dával by mi za vinu, kdyby mu dala košem. A už by se mnou ani nepromluvil. Znám ho, vím jak reaguje. Některé věci na něm totiž zůstaly stejné i po těch letech. „Vlastně mě to vůbec nežere. Žralo mě to v tu chvíli, to jo, ale když nad tím teď tak přemejšlím, tak jsem v pohodě."

Nechci to dál rozebírat. Nechci, aby se celé moje bytí točilo kolem Dominika a Cassandry. Aby mě každý neustále viděl, jako toho, jež čekal v nemocnici na to, až se on probudí. Nechci, aby si na mě každý ukazoval a pokaždé vyprávěl o mně a Dominikovi. Protože to tu přesně dělají už třetí rok. Ukazují, šeptají a vždy, pokaždé, u toho figuruje Dominik Garret. Po tomto létě se přidá i Cassandra Santiagová, která zamíchá kartami. A už to nebude příběh jen těch dvou kluků, kteří pro svou lásku tak trpěli. Ne, bude to příběh těch dvou kluků a dívky. A já nechci zapadat do milostného trojúhelníku.

„Tak co tě žere?" zeptá se. „Matthews?"

„Trošku, ale to neřeš, nechci to řešit," odpovídám ihned. „Nemám na to ani nějak náladu. Lidi se mění a jak řekla Courtney, měl by se podívat do zrcadla a uvědomit si, jak on se změnil. Jenom doufám, že mu to dojde dřív, než pozdě."

„Pokud není blbej, nebude Garretovi lízt do zelí," zašklebí se. „Ty už prakticky nejsi jeho a vzpomeň si na tu šlupu, jakou mi dal."

„To bylo proto, jelikož ví o tom, že jsem s tebou spával po jeho odjezdu," přiznám a raději odvrátím pohled od jeho šokované tváře. Koušu se do boční strany tváře, abych se nerozesmál. Opravdu působí vtipně, i když tu emoci nejspíš doopravdy cítí. 

„Co? Tys mu to řekl?" zeptá se zmateně a já to nevydržím a vyprsknu smíchy. Svůj dotaz totiž položil o tóninu vyšším hlasem, jako kdyby zrovna procházel pubertou a jeho hlas mutoval.

„Nepočítal jsem, že se ještě někdy v Crestonu objeví a navíc ta situace byla pěkně vyhrocená," odpovím po chvíli, když mě přejde smích. „Nikdo jinej o tom neví. Neřekl jsem nikdy nikomu, kromě něj, že mezi náma něco bylo."

„A svěřil ses mu taky s tím, žes to byl ty, kdo to celý odstartoval?" zeptá se už o poznání klidněji. Stejně mě ale fascinuje to, jak se bojí, že na naše tajemství někdo přijde. Už se nebojí ukazovat se se mnou na veřejnosti, pověděl mi dokonce, že se na konci prázdnin před začátkem prváku na vysoký vyoutoval přede všemi jako bisexuál. Ale toho, že někdo přijde na nás dva se bojí pořád stejně. Nechápu proč.

„Neřekl jsem mu to přímo, ale asi pochopil, že to celý bylo z mojí iniciativy," zní má odpověď. Možná si to Dominik zafixoval, jakože jsem se nechal unést Stewartovým kouzlem nebo jeho charismatem. Nepřijde mi však hodné mu to říkat, neboť když má strach z toho, že to někdo zjistí, nemusím zbytečně dráždit hada bosou nohou. Mohlo by ho to naštvat a abych byl upřímný, nechci ho ztratit. Zvykl jsem si na jeho přítomnost. Zvykl jsem si na něj na celého. 

Do hlavy se mi okamžitě, jako blesk z čistého nebe, přiřítí myšlenka na to, jak se nade mnou skláněl a pomalu se chystal zničit vzdálenost mezi našimi rty. Zdálo se mi o tom a myslel jsem na to vlastně do té doby, než se u Shanea ukázal Josh a udělal tu scénu. Pak to nějak vyšumělo, ale teď, když je se mnou o samotě, mám zase prostor v mysli právě pro tohle.

Vypadl jsem z jeho domu ještě dřív, než se vůbec jeho rodiče stačili rozkoukat. Jen jsem pozdravil a s tryskami u zadku jsem pádil domů. Nemyslel jsem na nic. Hlavu jsem měl dočista prázdnou a jen si představoval, co by se stalo, kdyby mě políbil. Kdyby mi pomohl udělat ten obraz jeho osobnosti zase o trochu víc jasnější. Ale nestalo se. 

„Mimochodem," odkašle si. Doteď vlastně mlčel a nijak nereagoval na moje tvrzení ohledně Dominika a mé iniciativy. „Pěkně ti děkuju za to, že jsem po tobě musel vysávat celej gauč. Jsi takový prase, Daltone."

„Po mě?" pohlédnu na něj překvapeně a pobouřeně. „Já si svoje drobky vysbíral, to tys žral jak hovado zjednaný a pokaždý, když jsi dostal záchvat smíchu, to lítalo úplně všude."

„Daltone, neser mě!" ukáže zatnutou pěst. „Vůbec nevíš, s kým si zahráváš. Dostal jsem vynadáno, co si o sobě myslím. Že prej jsem vyhodil hospodyně a sám se neumím o barák postarat. A to všechno jen kvůli tobě a tvý mastný hubě!"

„To je dobře, zasloužil sis ještě výprask," rozesměju se na celé kolo, když jeho pěst přistane na mém rameni. Čím víc se mezi námi děje, tím víc cítím, že kdyby ho poznala teď i Lucy, zamlouval by se jí. Rádi uráží lidi, rádi je mlátí a navíc oba žerou jako prasata. 

„Dávej pozor, abys ty nedostal přes ten rypák," zasměje se i on a cpe mi svou pěst pod nos, čemuž se snažím vyhnout. Jak je možné, že mě dokáže vždy odvést od myšlenek na daný problém? Možná to bude tím, že i on je tak trošku problém, který se snažím ve své hlavě zkomolit a vyřešit. Dělá ze všeho, co se děje, obrovskou hádanku. Rébus, který musím rozluštit. Rébus mých vlastních pocitů vůči němu. „Proti tobě ale nic neměli. Naopak mi mamka řekla, že je ráda, že se stýkám s takovejma, jako seš ty."

„Jako jsem já?" zeptám se. Nevím, jak to jeho mamka myslela, protože když přišli, přerušili to, co se mohlo stát. Prakticky, kdyby nepřišli, já a Stewart bychom se políbili. 

„Znaj tě z tý stáže, koukali na to taky," protočí oči v sloup. „Prej seš a teď cituju – talentovaný, mladý muž, který chce něco dokázat a jde si za tím. A že je moc ráda, že se obklopuju jen iteligentníma lidma."

Pokud tohle o mě řekla i přesto, že mě viděla ležet pod jejím synem, po mé návštěvě našla nepořádek jak v obýváku tak v kuchyni a navíc sledovala na youtube všechna ta vystoupení, pak si ani nechci domýšlet, při čem všem a hlavně s kým vším ho načapala doma, když něco provozoval. Přesto mi to ale lichotí. Obzvlášť v tomhle období. 

„Má holt ráda úspěšný lidi, stejně jako táta, kterej k tomu pronesl jenom, že jsem se konečně probral," podotýká. „Fandili ti od samýho začátku tý soutěže. Vlastně to bylo po dlouhý době něco, co nás dokázalo svíst všechny dohromady. A jedinej čas, kdy jsem je viděl doma tak dlouho."

Nevím, co k tomu mám říct. Další skládačka se pomalu odkrývá, tentokrát však ne přímo o něm, ale o jeho rodičích. Nedokážu zabránit tomu, aby se mi nehrnula červeň do tváří a nedokážu zabránit ani překvapenému úsměvu, který se vyjímá na mých rtech. Když něco děláte a ostatní to vidí, vždy vás potěší slyšet, že se jim to líbilo. Protože to je pak důkaz toho, že jsme tam nebyli nadarmo a neprezentovali naši školu jen, abychom to měli napsané v přihlášce, ale abychom ukázali, co v nás je. Těší mě, že jsme to zvládli v případě rodiny Lockwoodových.

„Takže jim bylo prakticky úplně jedno, že to vypadalo, jako kdybych se tě chystal opíchat přímo na podlaze v chodbě," zničí celý ten okamžik. 

„To protože už tě nejspíš viděli s tolika lidma, že už jim to ani nepřijde," namítám, abych i já jemu zkazil iluze. Doslova jsem totiž viděl, jak si to představuje a jakou radost z toho má. 

„Domů si nevodím každýho a když jsou doma, většinou se snažím trávit čas s nima, ale je pravda, že my dva jsme spolu píchali, když byli doma," usměje se na mě tak sladce a mě se zastavuje krev v žilách. „Bylo to jen na skok, ale psali mi, ať používám kondom, ať už tam je se mnou v pokoji kdokoliv."

„Kecáš," obviním ho, přičemž on zvedne ruce v obranném gestu.

„Řval jsi moje jméno doslova přes celej barák. Dostal jsem i esemesku, ať jsem k tý osobě trochu něžnější," zasměje se pobaveně. „Tu mi napsal táta, kdybych zapátral, můžu ti to ukázat."

Stewartův smích se rozléhá přes celé náměstí, zatímco já koukám před sebe a nevěřím svým uším. Ne, že by mě to nějak vyvedlo z mé už tak pošramocené rovnováhy, ale fakt, že vás někdo slyší při sexu a ještě k tomu to jsou rodiče toho daného člověka, je prostě znepokojující. Navíc i to, že to ve Stewartově případě berou tak lehko. Já to provozovat u nás doma, tak se mnou rodiče nepromluví rok a dostanu zaracha za to, že se nestydím. A to jsem vlastně dospělý.

Nakonec se ale neubráním a rozesměji se s ním, když si vezmu, že jeho rodiče o mě mluvili jako talentovaném a inteligentním člověku, a přitom netušili, že to já byl osoba, kterou slyšeli vydávat ty zvuky. Ať už to bylo kdykoliv. 

Zajímavé však je, že čím víc o těch časech mluvíme, tím míň mi ta představa a vzpomínky vadí. Nechápu, jak je to možné, ale je to tak. A zřejmě na tom hraje i svůj podíl, že Stewart nepředstavuje jen matraci, v níž mohu zapomenout na trápení. Ne, teď pro mě představuje člověka z masa a kostí s city tak stejnými, jako mám já. To bude nejspíš důvod, proč to vnímám jinak, než doposud.